Info č. 24 - půlroční rekapitulace, léto, dovolená a hry

Letní měsíce mohou mít z hlediska her na člověka zajímavý vliv. V dobách, kdy se herní průmysl rozjížděl, se často hovořilo o letním suchu. Tedy o měsících, v kterých toho moc nevycházelo. Herní průmysl má ale z hlediska překotného vývoje za zhruba čtyři dekády na kontě titulů tolik, že není vlastně možné, aby měli všichni dohráno všechno. Už se tak nečeká na to, kdy co vyjde (nepočítám-li tedy herní novináře, kteří musí být neustále ve víru novinek, a také typy hráčů, kteří prahnou jen po novinkách, protože je pro ně pocitový bonus hrát něco, co vyšlo před hodinou). Dost často máme my, zapálení hráči, pro něž jsou hry koníčkem, nekonečný seznam her, který není vlastně ani možno v rámci jednoho života splnit. Seznam her, jejichž stáří neřešíme, jelikož jsme si je do seznamu přání zapsali již třeba před třiceti lety a ta přání takovou hru hrát dodnes trvají. K tomu létu a také mé několikadenní blogové dovolenkové pauze se vrátím ještě na konci tohoto infa.

Když jsem přemítal, co vše mám na srdci při sepisování tohoto infa, regulérní formy úvodníku, který píši vlastně po dlouhém půl roce, nepočítám-li tematické vzpomínky na staré čísla časopisů, tak první, co bych měl teď udělat je, poděkovat všem čtenářům za rostoucí přízeň, mohu-li to tak nazvat. Odhadní počítadlo mi momentálně ukazuje po čtyřech letech přes 212 000 kliknutí na nějaký příspěvek na mém blogu (doufám teda, že většina kliknutí znamená i přečtení článku a ne jen průzkumnou či mylnou návštěvu:-) a Google Analytics vykazuje rovněž docela příznivá rostoucí čísla jak za den, tak souhrny za měsíc. Takže velké díky vám, je to tou největší odměnou pro mě a hlavně mě to udržuje ve stálé motivaci se práci na blogu věnovat.

Dalším bodem mých úvah bylo, čemu jsem se vlastně z herního hlediska za poslední půlrok věnoval. Co vše jsem si znovu zahrál, co jsem si zahrál zcela nově, jaké resty jsem splnil ve svém herním plánu z těch nedohraných her. Ačkoliv stále čistím plán v sekci adventur, byl to letos i návrat k žánru mně vůbec nejoblíbenějšímu (ne, že by adventury jako nejoblíbenější nebyly, abych nebyl špatně pochopen:-), k žánru dungeon, RPG a také jsem si dal na zopakování i nějakou tu strategii.

Zlehka to zrekapituluji od počátku. Přelom roku mi vyplnila naprosto fantastická adventura Shadow of the Comet, kterou jsem kdysi dávno zkoušel dvakrát rozehrát, ale vzhledem k tehdejším prioritám došlo k odkladu a nedotáhnul jsem ji do konce. Nicméně až letos to padlo na úrodnou půdu. Následovalo pokračování Prisoner of Ice, které mě už tak moc nenadchlo a tak to s recenzí trochu vázlo a přišla až za měsíc. V ponovoročním zápalu do hororových adventur a tvorby firmy Infogrames, jsem si ale konečně splnil více než pětadvacetiletý sen dojet celou klasickou starou Alone in the Dark sérii, tedy díly 1, 2 a 3 (od čtverky nahoru mě to zatím nezaujalo). Samozřejmě první (ale i třetí) díl jsem zkoušel už ve své době a moc mi to tehdy nešlo. Letos jsem se konečně obrnil trpělivostí, hecnul jsem se a dal si klasickou první trilogii a doplnil to kouskem Time Gate, což byl vlastně takový duchovní nástupce Alone in the Dark běžící na podobných principech. Z pisatelského hlediska jsem období hraní Alone in the Dark série vyplnil na blogu i recenzemi na Eco Quest 1 a 2 od Sierry, které jsem hrál ještě během vánočních svátků v roce 2022.

Po hororech od Infogrames jsem chtěl nějaký protiklad a napadlo mě sáhnout po něčem, co jsem ve své době hrával, ale nikdy nedotáhnul do konce. A to po trilogii humorných adventur od Coktel Vision, Gobliiins, Gobliins 2 a Goblins 3 s tím, že to završím Woodruffem. Mimochodem Woodruffa mám rozehraného dodnes a stále ne a ne jej dokončit. Je to zákys za zákysem a úplně se mi to nechce jet step by step dle návodu. Abych neměl přeadventurováno, proložil jsem si to zopakováním si legendy, kterou jsem dohrál jž nesčetněkrát. A jelikož jsem o ní na blogu do té doby nepsal, chtěl jsem mít tuto legendu tady pokrytou a jelikož jsem ji chtěl obklopit vlastními screenshoty, tak jsem si dal jednu partičku této vynikající tahové 4x strategie. Řeč je o Master of Oron 2 od Microprose.

Recenze na Might and Magic 8 byla mým velkým pisatelským restem. Tuhle hru jsem hrál už hodně dávno a stále je jich ještě dost takových dávno dohraných, o kterých jsem ještě nepsal. U takto epických her se ale nestává, že bych si je kvůli recenze regulérně rozehrál znovu. Takže tahle recenze byla vzpomínková a ne tak podrobná, jako jsou ty u aktuálně znovu dohraných nebo nově hraných titulů, přesto jsem si ji aspoň nainstaloval a udělal pár screenů pro článek. Až teprve poté jsem úplně náhodou na nějakém 20 let stařičkém záložním CD-RW našel starý save, takže jej možná opráším a zpětně ještě dodám do článku screeny z pokročilejší fáze hry :-) 

A u dungeonů to ještě zůstanu. Najednou mě osvítil nový zápal zopakovat si po opravdu hodně letech stařičkého Dungeon Mastera. Velkou motivací pro mě bylo i to, že na rozdíl od Dungeon Mastera 2 jsem k jedničce neměl vlastní mapy. Dohrál jsem jej kdysi trapně podle slepých map ze stařičkého (tehdy ještě černobílého) Excaliburu. Jenže já chtěl mít mapy poctivě své. A tak jsem si projel Dungeon Mastera 1 znovu, zdokumentoval jej v herním deníku a kompletně jsem si jej konečně sám zmapoval v DJovém Dungeon Mapperu. Tuto kratochvíli jsem provozoval na přelomu února a března. 

Mezitím jsem ale stále v mezičase pokračoval s adventurami. Než se mi povedlo dohrát a zrecenzovat Goblins 3, zaplnil jsem prostor recenzí na Leisure Suit Larry 5, který jsem hrál hodně na etapy v různých volných chvílích snad měsíc a půl. Trochu mě díky dějové  zápletce navnadil na detektivní a špionážní thrillery, a tak jsem se rozhodl pustit do adventurní tvorby firmy Deplhine Software. Takže v rychlém sledu jsem dohrál Cruise for a Corpse, Future Wars a Operation Stealth. Nebyl to první můj kontakt s těmito hrami. Kdysi jsem je zkoušel neúspěšně hrát, tentokrát jsem si to dal ale za úkol a dotáhl jej do úspěšného konce (pokud se dá v případě několika nahlédnutí do návodu považovat za úspěch :-) Mezi hraním těchto adventur došlo k hezkému předělu na zimně prázdninové dovolené v Tatrách, kde jsem po večerech, kdy šla rodina spát, z nostalgie budoval městečko v mém nejoblíbenějším díle Simcity, tedy Simcity 2000. A jelikož do té doby tato hra na mém blogu absentovala, hned jsem tím získal příležitost ji tady připomenout:-)

A to už se přesouvám do dubna a připomínky další strategie, u které jsem kdysi strávil spoustu hodin. Podobně jako u Master of Orion 2 jsem se rozhodl dát si ji znovu, nejen kvůli screenshotům, ale protože mě to zase neskutečně chytlo. Alpha Centauri je totiž jakýmsi vrcholem všech civilizačních strategií z dílny Sida Meiera. Tyto hry se v podstatě dělí na ty před Alphou Centauri a na ty po Alpha Centauri. Dále jsem si ale také střihnul dvě adventurky. Chtěl jsem mít konečně splněnou tvorbu firmy Divide by Zero, tvůrců Innocent Until Caught 1 a 2. Takže na řadu přišla celkem chladná Orion Conspiracy a vynikající Verneovská The Gene Machine.  

Následně jsem jednou pro vždy ukončil věčnou a několikerou nedohranost další naprosto přelomové hry, System Shock 1. Těžko se mi vysvětluje, čím to bylo, že jsem ve starých časech System Shock dvakrát rozehrál, dostal se celkem hodně daleko a pak jsem jej opustil. Narazil jsem tam na něco frustrujícího, někde jsem zabloudil, dal si pauzu a už jsem hru nedokončil. Kdysi jsem dokonce prodal krabici s touto hrou, byla to ta česká JRC verze. Nicméně v roce 2022 se mi povedlo získat nádhernou plnohodnotnou krabicovou verzi a motivace s tímto restem pohnout byla obrovská. A tak jsem se do System Shocku 1 pustil potřetí. Popravdě jsem ale sáhnul po Enhanced variantě té originál verze (nepíši o tom novém remaku, který vyšel letos), protože to jednoduše na dnešních monitorech opravdu vypadá lépe. Jak se mi hru povedlo dokončit jsem nakonec i zdokumentoval v herním deníku. 

Zatímco jsem hrál a dokumentoval System Shock 1, tak jsem sepsal a zveřejnil recenzi na remake King's Questu 3 od Infamous Adventures. Tato dávno a dvakrát dohraná záležitost na recenzi u mě teprve čekala a tak jsem našel vhodnou mezeru, kam ji vtěsnat. Po dohrání Systém Shocku následovalo na blogu zveřejňování tří dílného deníku, zatímco jsem se vyhecoval k zahrání něčeho novějšího. Takže oldschool šel na chvíli stranou. A oldschool šel stranou, protože Disco Elysium. Naprosto dokonalá a geniální záležitost, která mi dala nadějí, že není všem skvělým herním časům konec a může občas vzniknout i něco, co ohromí i mě, fanatika do pixel artu:-)  Recenze přišla záhy, a to ještě před zveřejněním recenze na System Shock, kterému jsem dosud věnoval na blogu prostor publikováním herního deníku. 

K Discu Elysiu se pojí jistá jedna má motivace. Konečně pochopit, co je tak zázračného na Planescape Torment a konečně jej dohrát do konce. Disco Elysium je právě k Planescape Torment často přirovnáván. Jenže mně se hra kdysi nelíbila a nedohrál jsem ji. Doufal jsem, že se ve mně něco pohnulo, něco se změnilo, správně jsem do tohoto typu her dospěl a tentokráte se mi Planescape Torment líbit bude. Bohužel mě nebavil ani tentokráte a hru jsem nedotáhnul do konce. Nicméně jsem dotáhl do konce recenzi na něj, na kterou jsem si po druhém rozehrání nakonec troufnul s tím, že byť jsem hru nedokončil, mám po druhém pokusu k ní už co říci. 

Závěr května vyplnila adventura Codename: ICEMAN. V podstatě bondovka od Sierry. Vynikající a docela podceňovaná záležitost, která mě mile navnadila na nadcházející léto. Jinak během hraní ICEMANa jsem nechtěl nechat blog týden bez nového článku a tak jsem konečně sepsal recenzi na remake Gabriela Knighta 20th Anniversary edition, kterého jsem sice dohrál už před rokem, ale od recenze na původní verzi, kterou jsem si tehdy taky zopakoval, jsem chtěl nechat patřičný odstup. 

Následný červen pak pro mě znamenal zajímavou výzvu. Sehnal jsem si konečně krabicovou verzi hry Wizardry 8 a dotlačilo mě to ke splnění  13 letého restu. Oprášil jsem stařičký save z ledna roku 2010, připomenul jsem si nějaké okolnosti. Prošel jsem zpětně několik již projitých míst a zjistil jsem, že jsem asi někde ve 2/3 hry. Následně jsem hru konečně dotáhl do zdárného konce a mohl tak na ní sepsat pořádnou recenzi. Stejně jako v případě System Shocku jsem si tak splnil konečně mega rest u hry, která se u mě v hodnocení pohybuje na maximálních číslech a z nepochopitelných důvodů jsem ji do letoška neměl dohranou. Tentokrát jsem tedy ale u Wizardry 8 nejel hru od znovu, jako v případě System Shocku, a sáhl jsem po těch letitých savech. Ty někdejší hodiny a hodiny trénování postav v partě jsem nechtěl zahodit. 

A přichází čas dovolených, rozestupy mezi články se prodlužují a dohraných her není tolik. Ještě, než jsem nastoupil na první týdenní dovču na své chalupě, spláchnul jsem na rychlovku konečně šestý díl Larryho. Na chalupě jsem si mohl po večerech zopakovat znovu na oddych dvě Legendovky Super Hero League of Hoboken (další splněný rest, který jsem kdysi dojel daleko, ale nedohrál) a Shannaru (tu jsem kdysi dávno dohrál, takže šlo o regulérní druhé dohrání), abych k nim mohl mít dostatek screenshotů pro články. Vzpomněl jsem si také na zajímavého následníka Dune 2, tedy na prvního Warcrafta, kterého jsem v pradávných časech dohrál za obě strany. Zopáknul jsem si pár misí, abych udělal obrázky a konečně mohl přinést i na tuto klasiku recenzi. 

Ale ten hlavní "prázdninový" (já teda prázdniny už dobrých 23 let nemám:-) kousek měl teprve přijít. Rozehrál jsem něco, po čem jsem toužil už od chvíle, kdy jsem v ruce držel Excalibur 15 a koukal jsem na reklamní stránku firmy Vision, v které byl obrázek krabice hry The Summoning. Tuto hru mám tedy rozehranou momentálně a první část herního deníku jste si již mohli přečíst. Mohu předeslat, že se z ní klube monstrózní spletitý kousek a regulérní izometrický dungeon se spletitými puzzly i příběhem. Docela nerozumím tomu, proč tato hra tak zapadla a kdo ji hodnotil, tak většinou značně podhodnotil.

Následovala druhá dovolenková pauza. Pauza to byla pisatelská i herní, takže jsem si od všeho mohl pěkně odpočinout u moře. A když jsem psal o tom létě, tak žádné herní sucho neexistuje, protože když jsem tak po různu vyhlížel na moře, ať už z pláží, skalisek, nebo apartmánu z balkónu se stylovým super výhledem, tak mi hlavou létaly myšlenky na různé hry a taky nápady, co si musím bezpodmínečně po dovolené ze svého sáhodlouhého seznamu okamžitě zahrát. Napadalo mě, že bych si měl po několikáté zopáknout i Indiana Jonese IV, že bych konečně zkusil nějakou tu alternativní verzi dohrání, protože před tím jsem zvolil vždy jedno a totéž - Indy + Sophia a alternativní verzi bez Sophie jsem nikdy nezkoušel. Ten obrázek z azorských ostrovů je prostě základní mořská atmoška, na kterou si u moře vzpomenu. Ale není to jen tato hra, vzpomenu si samozřejmě na Monkey Islandy. Nebo taky na vynikající Uncharted Waters a hned jsem si dal za úkol konečně zahrát jeho pokračování New Horizons. Možná bych měl konečně dohrát x krát zkušebně rozehraný Pirates!. Jednoduše nějakou tu hru, která mě k tomu moři tak trochu vrátí i po té dovolené u něj, si najdu, to je výhoda nás hráčů:-)

Ringo

P.S.: Aby byl rekapitulační výčet opravdu kompletní, tak samozřejmě došlo k rozšíření herní sbírky. Jak u her na PC, tak u her na Playstation 1. PC přírůstky jsem popsal. U Playstation her trestuhodně prokrastinuji, ale určitě se ještě letos s přírůstky pochlubím v nějakých článcích (byť jde spíše o návraty do sbírky něčeho, co jsem neprozíravě kdysi prodal). Takže na PC za letošek: Heimdall, Veil of Darkness, Wizardry 8 a Abandoned Places 1. 

P.S.2 (neplést s Playstationem 2): I letos jsem se pustil do vzpomínek na několik starých herních časopisů z té počáteční (a nejlepší) éry. Konkrétně Score 1, Score 2, Score 6 a Excalibur 15.