Legendární číslo herního časopisu - Excalibur č. 15

 

Staré herní časopisy vždy tak nějak oplývaly zvláštní jedinečností a atmosférou, která je neopakovatelná. Neopakovatelnost je jednou z příčin, proč u obálky některého z časopisů začne člověku plynout myslí hromada vzpomínek na něco silného. Ať už je to cokoliv. Mohla to být konkrétní hra, vzpomínka na konkrétní článek a jeho formu, mohlo to mít souvislost s momentálním osobním rozpoložením nebo celkovou atmosférou okolo. To cítíme u věcí, které nejsou tak nějak samozřejmé. Jasné, když už později byly herní časopisy u nás čtyři (Excalibur, Score, Level, Gamestar), předháněly se, kdo bude mít více stran a kdo přinese místo pařanství lepší novinařinu, kouzlo opadlo a stala se z toho chtě nechtě později rutina i pro čtenáře. O to silnější pak nastane pocit, když se člověk podívá na nějaké hodně staré číslo, kdy to vlastně teprve vše začínalo a vše okolo toho oplývalo euforií, nadšením a především zábavou.

Po minulých mých článcích o Excaliburu 19, Score 1 a Score 2, si nyní rozebereme jeden z dalších nejzajímavějších Excaliburů z hlediska obsahu. A tím je Excalibur číslo 15. Ten se mi dostal do rukou v roce 1993 (Excalibur 15 vyšel 10.3.1993), kdy jsem intenzivně pařil hry z takového toho základního balíčku, který měl na disketách snad tehdy každý a který navíc sneslo mé PC 286. Užíval jsem si např. dungeon Eye of the Beholder, adventury jako Space Quest 3, simulátory F-19 Stealth Fighter, F-15 Strike Eagle II, budoval si městečko v Sim City, stavěl hrad v Castles, dával si každodenní pravidelnou partičku v billiáru Sharkey's Pool, zápas v hokeji Face Off!. Pak jsem se projížděl v GP Moto, GP Circuit, případně ve Stunts nebo Test Drivu 3, anebo jsem zkoušel proniknout i do různých akcí typu Wolfenstein 3D, Crime Wave, Stellar 7, Captain Comic. Plošinovka Prince of Persia byla naprostou samozřejmostí a do každodenní herní rutiny spadal i pokus otočit co nejvíc krát všechny tři světy v CD-MANovi. Každá případná nová hra byla příjemnou změnou, ať už v podobě nově dodaných disket s dalšími hrami od kamarádů nebo právě v podobě nových stránek aktuálního herního časopisu s Ačkovými tituly, z kterých si čtenář vybral nové modly, které si hodlal shánět v následujících dnech, měsících, ale kolikrát i letech. A když je nesehnal, tak mohl alespoň nad stránkami časopisu snít, jaké budou, až je mít bude. A jakými hrami navnadil hráče Excalibur 15, o tom přesně budou řádky níže.

První hra, na kterou narazíme hned po otočení první stránky Excaliburu 15, je Caesar. První díl realtimové budovatelské strategie od firmy Impresions. Recenze se tehdy ujal Jan Eisler (ICE). Obrázky ze hry mě natolik uchvátily, že jsem si hru automaticky zafixoval do své TOPky sháněných titulů. Cesta tohoto titulu ke mně  trvala několik let, jelikož ji takříkajíc nikdo z mého okolí neměl a já si ji pak pořídil v nějaké zlevněné CD-ROM edici až v polovině roku 1996. Sranda je, že v té době už někteří šťastnější jedinci pařili aktuálního Caesara 2. První díl Caesara byl na svou dobu velmi zajímavý titul ve stylu starověkého SimCity, graficky přitažlivý, ale taky pekelně těžký. Oproti SimCity byli římští obyvatelé velmi zhýčkaní a stačila drobná chybička v infrastruktuře či dodávkách zboží a hned město opouštěli. Občasné přepady barbarů na klidu také nepřidaly, takže z pohodového stavění se stávala dost často velká frustrace. Z grafického hlediska se na to i dnes kouká dobře, jelikož pěkně kreslené antické městečko dokáže vždy zapůsobit, ale z pohledu hratelnosti už to taková sláva není a hra nezestárla moc dobře. Každý raději sáhne po vyšperkovanějších dílech této série od vývojářů z Impresions - Caesarovi 2, 3, 4, Zeus a Pharaoh.

Na další stránce se nachází tradiční hitparáda. Jsou to zajímavě sestavené TOP 10 her na jednotlivé tehdy nejrozšířenější počítače. I redakční hitparáda působí dnes značně překvapivě. S odstupem času bych tam některé tituly nečekal. Hitparáda byla jinak vždy takovým seznamem her, které si chtěl primárně hráč sehnat. Zajímavé je, jak tehdy naprosto přesvědčivě na PC vládl žánr adventure. V hitparádě PC jich je umístěných hned šest z deseti. První místa Indy 4 a Monkey Island 2 překvapivé nejsou vůbec. Zato v redakční hitparádě je adventur pět a hned ta na druhém místě je dnes pro mě docela nepochopitelně Curse of Enchantia. Jak se tam dostala tahle spíše průměrná adventura je pro mě záhadou, stejně jako umístění nic moc Lure of the Temptress (na osmém místě). Co však chápu naprosto, je umístění Wizardry 7 na prvním místě.

Až na straně číslo 5 narazíme na obsah (fotku z něj jste již viděli výše hned na druhém obrázku v pořadí). Struktura časopisu je zvláštní. Nejprve jedna recenze, hitparáda, pak až obsah časopisu. Asi by to bylo pochopitelné, kdyby tehdy měl Excalibur něco jako hru čísla, což neměl a pochybuji, že Caesar by byl tou nej. Na další straně po obsahu následuje kombinace recenze a návodu na adventuru KGB od Andreje Anastasova (Andrew). U této hry byl můj zájem kolísavý. Vývojáři od Crya ve spolupráci s Virgin Games, to díky jejich slavné hře Dune mohlo slibovat zajímavý zážitek. Nejprve jsem tedy hru strašně chtěl, pak v záplavě adventur od Sierry a Lucase jsem ji vytěsnil jako ne úplně ten TOP titul, na který bych někdy našel čas. Ale v poslední době mě zase tato hra láká, takže si ji nakonec s odstupem několika desetiletí možná brzy zahraji:-) Jak vidno z té kombinace recenze/návod, ale i z rozmístění rubrik, tehdy se tolik neřešil nějaký řád. Recenze, návod, klidně vše dohromady, klidně na začátek časopisu. Ale vadilo to někomu? Pařba, zábava, to bylo to hlavní.  

Po KGB následuje recenze na Campaign od firmy Empire Interactive. Simulátor tankových bitev ve vektorové grafice, který jsem vždy chtěl strašně hrát, ale nikdo kolem mě to neměl. A tak jsem to neměl ani já. Pak plynul čas, vše šlo strašně rychle kupředu a já už se k téhle hře vlastně nedopracoval. Přesto nikdy nezapomenu ani na ten název, ani na ty obrázky a doufám, že snad někdy tuhle herní legendu vyzkouším. Po přečtení skvělé recenze Jana Eislera mám zase velmi silnou motivaci.

Stručně zmíním Street Fighter II. Tyhle bojovky mě nebavily nikdy. Vlastně s jednou, jménem Budokan, jsem určitý čas strávil, ale po dalších hrách tohoto typu jsem neprahnul. Pamatuji na časy z konce 80. let, kdy jsem ke kamarádovi chodil na Atarko a právě takových karate bojovek tam měl plno a nikdy mě to nějak extra nebralo. To ovšem nemění nic na tom, že recenzi na Street Fighter 2 jsem tehdy zhltnul jako malinu, protože díky pisatelskému umu Jana Eislera byla velmi čtivá.

A teď přichází velká věc. S netypickým názvem B.A.T. II, jež nemá ovšem nic společného s netopýry. Jde o velmi netypickou adventuru s drobnými RPG prvky, odehrávající se v daleké budoucnosti na cizích planetách. Stejně jako v díle prvním se tady hráč setká s neotřelými nápady, jako jsou ulice plné lidí a výslechy kolemjdoucích s cílem rozluštit konspirační zápletku. Vzpomínám si, jak jsem si tehdy dle obrázků naprosto nedokázal představit, jak se ta hra vlastně hraje, co je to přesně za žánr a jak to asi probíhá. O to více se zapsala jako "podivný" herní titul, který si povinně musím někdy zahrát. No stále k tomu nedošlo, ale loni v prosinci se mi alespoň povedlo dohrát první díl a byl to opravdu tak zvláštní zážitek, že jsem k němu sepsal i herní deník. Ale to jsem odbočil. B.A.T. II je tím, co recenzí, opět od Jana Eislera, zdobí jednu stránku Excaliburu č. 15.

A nyní následují naprosto dvě klíčové a legendární stránky. Tedy úplně přesně je mezi nimi ještě list, na jehož obou stranách jsou reklamy. Ale opominu-li tento předěl a soustředím se na po sobě jdoucí stránky s články, tak následují čtyři ne zrovna moc obsáhlé recenze (z dnešního pohledu). A hned tři hry z těchto recenzí se mi vryly navždy do mysli a dvě z toho se staly pro mě jedněmi z nejlepších her všech dob. Začnu Ultimou Underworld 2 od firmy Origins (nebudu rozpitvávat, že se nějak v Excaliburu zapomnělo na Ultimu Underworld 1). Být v Excaliburu hra čísla, tak dle hodnocení Ultima Underworld 2 s 95% v hodnocení jasně vyhrává. Tento dungeon, precizně zpracován v plynule se pohybujícím 3D prostředí díky vývojářům z LookingGlass, se stal naprostou ikonou žánru. Propracovaný svět, struktura levelů, dech beroucí atmosféra a strhující příběh, to vše  bylo na takové úrovni, že se všemi těmito prvky může hra chlubit klidně i dnes. Popřípadě mnohé dnešní hry tohle mohou Ultimě Underworld 2 závidět. Je s podivem, že všem článkům před tím byla věnována celá stránka, byť z většiny z obrázků, než textů, zatímco recenze Ultimy Underworld 2 s pár pidi obrázky se smrskla na polovinu stránky. Ale popravdě jsem byl rád tehdy i za to a tu kratičkou recenzi na Ultimu Underworld 2 jsem si přečetl snad 50x. Hru jsem si v polovině devadesátých let koupil v bundle CD-ROM Classic edici v kompilaci s oběma díly a nadšeně je dohrál. Později po roce 2000 jsem ve své sbírce tuhle bundlovku vyměnil u obou dílů za regulérní krabicové verze, byť na disketách. 

Daughter of the Serpents je adventura, která se s Ultimou Underworld 2 z poloviny dělí právě o tu jednu stejnou stránku. Adventura je to zajímavá, stále mám v plánu si ji někdy zahrát, ale dal jsem si ji tam vlastně spíše nedávno v rámci cíle dohrát většinu těch starých adventur, včetně těch méně slavných. Byť právě z téhle hry pochází obálka Excaliburu 15, tak možná i hodnocení 70% v recenzi od Jana Eislera na mě působilo spíše odrazujícím dojmem. A taky po Caesarovi, Campaign, B.A.T. II a Ultimě Underworld 2, jsem začal vnímat hry hodnocené pod 80% jako ty v tom druhém sledu, které nebudu chtít shánět primárně a dodnes ten pocit u Daughter of the Serpents zůstal. Nicméně nutno dodat, že adventura se chlubí zajímavými prvky (možná i trochu RPG), kdy si vybíráte specifické povolání s nějakými schopnostmi, které jsou uplatnitelné v adventurním řešení a tak se může průběh za jednotlivé povolání lišit. Téma dotýkající se okultismu ve stylu Lovercraftova díla a detektivní zápletka s brutální vraždou jsou také velkým lákadlem. Vlastně si tak říkám, že bych to nejraději nakonec hned rozehrál.

Alone in the Dark je další hrou z těch, u kterých jsem na stránkách časopisu hypnotizoval obrázky. Atmosféra plyne už ze samotné stránky, na které je recenze. Bledě modrý podklad a obrázky okolo ji dodávají zvláštní nádech způsobující pocit, že bych chtěl být součástí toho zážitku ze hry. Ačkoliv jsem později hru získal a zkoušel hrát, nějak mi to moc nešlo a odložil to na někdy. Navždy ale zůstala tato hra v jasném plánu, že si ji musím někdy dohrát. Že to bude trvat až do roku 2023 jsem sice netušil, ale z kraje tohoto roku jsem si konečně splnil celou základní Alone in the Dark trilogii. Obrnil jsem se trpělivostí, překonal ty věci, co mi před tím nešly nebo z nějakého důvodu neseděly a odhalil jsem v té hře to pravé kouzlo, kterým na mě hra zapůsobila před těmi dávnými léty z recenze, které se zhostil na stránkách Excaliburu Peter "Lee" Bulíř.

Na druhé polovině téže stránky se nachází recenze na hru, kterou považuji za nejlepší dungeon všech dob a to z několika důvodů. 1. nekonečně variabilní systém vývoje postavy díky možnosti měnit povolání. 2. kombinace kobek s venkovním světem s lesy, loukami, městy. řekami, a moři. 3. Velký rozsah světa zároveň rozumně uzavřeného a tedy s konkrétním rozsahem, pevně danými místy. 4. Atmosféra tajemeného a přitom uvěřitelného světa s funkčními městy, fungujícími frakcemi obyvatel, 5. tahové souboje s mnoha taktickými možnostmi, 6. příběh a smysluplné questy. Ano, hovořím o Wizardry 7: Crusaders of the Dark Savant. Popravdě Andrew Wizardry 7 pár věcí vytknul, hodnotil jen 80% a navíc informačně nebyla recenze moc bohatá, spíše zaváněla čtivou minizprávičkou - "tahle hra existuje". Nicméně opět obrázky, nažloutlé podbarvení stránky a ta zpráva, že tato hra existuje, mi stačily na to, abych od prvního momentu byl totálně posedlý myšlenkou, že tohle musím mít, tohle chci hrát (a opět snad 50x přečtená recenze). Ty žluté stěny v městech zůstanou v mé mysli navždy zapsány jako něco neskutečně krásného. Hru jsem nakonec získal o několik let později na jednom ze Score CD (Score č. 39 vydané 1.3.1997), kde ji dávali k časopisu zdarma, takže nějaké čtyři roky čekání, až se obrázky z Wizardry 7 přesunou ze stránek časopisu na můj monitor, bylo doslova nekonečné. Ale dočkal jsem se. A hra dokonale splnila má očekávání, navzdory Andrewovy kritice, o níž se trochu domnívám, že se Andrew nedostal v čase jeho recenze ještě moc daleko a hra jej unavila spoustou náhodných soubojů. A ačkoliv hra dostala v Excaliburu jen 80%, přesto vévodí v tomto čísle redakční hitparádě, zatímco Ultima Underworld 2 s 95% a Alone in the Dark s 88% tam nefigurují vůbec, což je docela zvláštní. 

Následující stránka je věnována dalším dvěma hrám, které už neměly po Ultimě Underworld 2 a Wizardry 7 moc šanci vzbudit můj hlubší zájem. Inca od Coktel Vision (tvůrců Gobliiins) v recenzi od Petera Leeho mi vycházela jako akční vesmírný simulátor spojený s adventurou, což mohlo být dobré, ale těch pár málo obrázků v článku nebylo moc reprezentativních a průkazných na to, aby mě něčím zaujaly. Obrázky kolem recenze Jinřicha Rohlíka (Napoleon) na další hru, Comanche - Maximum Overkill, chybí pro jistotu úplně, tak jsem si z kratičké recenze neuměl moc představit, jak vypadá údajně nejlepší letový simulátor vrtulníku tehdejší doby, dokud jsem to neviděl na monitoru jednoho kamaráda asi o rok později. Simulátory mě sice zajímaly, ale orientoval jsem se zejména na ty od Microprose ve vektorové grafice a ta bitmapová mě u simulátorů moc neokouzlila. Comanche navíc spíše vsázel na akčnost než na simulaci.

Tímto recenzentská část časopisu končí a nastupuje sekce ryze návodová. Je zde návod a mapy na vynikající záležitost od Horror Softu, mix adventury a dungeonu - Waxworks. 

Následují nádherně zpracované mapy od Andrewa k fantastickému Eye of the Beholder 2. Jedná se o finální část návodu, dvě předchozí části jsou samozřejmě v Excaliburech  č. 13 a 14. 

Nezůstává pozadu ani Jan Eisler se svou první části návodu a mapami (tentokráte ne kreslenými v nějakém map makeru, ale nascreenovanými přímo z automapy hry) na absolutní božárnu, dungeon Black Crypt. Další stránka obsahuje návod na jednu z nejlepších adventur od Sierry, King's Quest 6 od autorů Napoleon&John. 

Pak je tady taková spíše výplňová záležitost, návod od čtenáře na naprosto béčkový dungeon/adventuru na C64, The Eidolon, s mapami zpracovanými ve stejném map makeru, jako byly Andrewovy mapy na EoB 2. Nakonec návodovou pasáž pozvedává nazpět hezká mapka a řešení k plošinovce Targhan od Silmarils, čehož se zhostil Peter Lee, který zjevně začal v Excaliburu plnohodnotně doplňovat hlavní autorskou dvojici Andrew, Ice. 

Pokud znáte Shadowlands, tak jistě víte, že má i svou sci-fi obdobu pod názvem Shadoworlds, na který přináší návod Andrew. A tím návodová pasáž ještě nekončí. Tohle číslo je návody napěchováno a tak na další straně najdeme návod na adventuru The Lost Files of Sherlock Holmes v podání Vladimíra Henzla alias Cpt. Vlada, který se podobně jako Lee začíná k ústřední dvojici Andrew&ICE přidávat pravidelnými příspěvky v podobě recenzí a návodů do Excaliburu. 

Další návod obstaral opět Andrew a jde o akční plošinovku Indiana Jones IV - Action game (neplést s adventurou Indy IV And  The Fate of Atlantis). Po ICEho návodu na akční izometrickou (rohovou) adventuru Rome A.D. 92 návodovou sekci uzavírají mapy na mně neidentifikovatelné záležitosti pod názvy Infiltrator na C64 a pak dvě Sinclairovské záležitosti Joe Blade I. a Death Wish III. Tohle budou znát osmibitáři (neplést s bytaři:-)

A to by bylo pro tentokráte vše. Legendárnost Excaliburu 15 bych asi silou obsažených her, ale taky prazvláštní atmosférou, kterou je z mého pohledu obestřen, přirovnal k číslům 12, 13 a 19. Mám je tak nějak přibližně na stejné rovině. A o číslech 12 a 13 třeba pak taky někdy něco napíši. Pokud vás teď napadá něco jako, hele, počkej, ale co 16, 17, 18, vždyť to byly mega čísla nabité taky peckami, tak hned odpovídám, jasné, je to tak. No co si budeme povídat, ve většině z těch Excaliburů z té první dvacítky najdeme něco okouzlujícího, co se nesmazatelně zapsalo.

Ringo

Pozn.: Odkazy v názvech her odkazují na mé články na tomto blogu, pokud k dané hře existují, nikoliv na originál dobové recenze z probíraného časopisu.