Planescape: Torment

Platforma: PC / Žánr: RPG/ Developer: Black Isle Studios / Vydavatel: Interpaly / Rok: 1999

Dopředu upozorňuji, moc se netěšte, ať už se při přečtení si názvu Planescape: Torment těšíte na cokoliv :-) Ať už třeba na nový nadšenecký článek na něco, na co máte skvělé vzpomínky, nebo na článek na něco, co sice stále odkládáte, ale máte to někdy konečně v plánu mezi resty číslo 1. Anebo třeba jen prostě na nový  článek na starou a určitě zajímavou hru. Tato retro recenze na legendární a uznávané RPG (pro mnohé dokonce nej RPG všech dob) bude z několika důvodů netypická a docela přemýšlím, zda to vůbec lze pojmout jako recenzi. Jelikož dojde na nějaké to hodnocení a procentuální score na konci, říkejme tomu přeci jen recenze. Rozhodnul jsem se totiž dát druhou šanci hře Planescape: Torment a byl jsem tedy zvědav, zda dojem ze hry bude po 20 letech jiný. Ta první šance byla v roce, kdy Planescape Torment vyšel ve Score na CD v roce 2002.

No a jak vlastně dopadla druhá šance? Jsou hry, které jsou po druhé šanci pro mě občas i cennější, než ty na první dobrou, protože vznikne pocit - sakra, to je tak dobré, jak to, že jsem to neviděl dříve? Prostě sofistikovaná věc, do které člověk musí nějak dospět. A pak jsou hry, které mě v druhé šanci jen přesvědčí o prvním dojmu a dokonce ještě více poklesnou. Asi dávno tušíte, k jaké variantě to u mě směřuje v případě Planescape: Torment :-) 

Planescape: Torment je klasické izometrické RPG v Infinity Engine, tentokráte umístěno do D&D světa Planescape, města Sigil, a samozřejmě dle herních pravidel stolních AD&D 2nd Edition.  A tak není překvapením, že postavy sbírají zkušenosti a po level upu si vylepší nějaké ty vlastnosti. Klíčové jsou tady základní statistiky jako Síla,  Odolnost, Inteligence, Obratnost, Vědomost, Charisma. 

U jednotlivých vlastností jsou dle číselné výše u nich odstupňovány speciální schopnosti, které zásadně ovlivňují možnosti v různých situacích a dodávají různé bonusy například v komunikaci s ostatními bytostmi nebo taky boji. Takže ten bodík, který hráč dostane na zainvestování do některé z vlastností po každém zisku nové úrovně zkušeností, je docela klíčový a je nutno pečlivě vážit, kterým směrem chcete svůj charakter směrovat. Další atributy se zvyšují automaticky dle pravidel AD&D 2nd edition. Hlavní postava je bojovník, lze ji však dle přidělovaných vlastností přeorientovat třeba na kouzelníka nebo zloděje. Od začátku hry hlavní postavu doprovází Morte, což je oživlá lebka (nedivte se, vy jste tady oživlá mrtvola). Další charaktery lze do party postupem hry najmout.

Souboje jsou, jak je u Infinity RPG her zvykem, realtime s pauzou. Můj vztah k tomuto systému se postupem času vyvíjel od zprvu přijatelného až po pocit naprosté nudy. Mám nejraději tahové souboje, což prostě u mě platí navždy. Když se mi do rukou dostal Baldur's Gate a Icewind Dale, říkal jsem si, ok, díky za tu pauzu, nebude to mlátička. Ke zvolnění akce také napomáhaly klasické kola (prodlevy mezi údery známé už z dungeonu EoB od SSI z roku 1990, rovněž dle pravidel AD&D), znázorňující provedenou akci, po které jednotlivé postavy potřebují k dalšímu úderu pár sekund na rozmach (ve stolní variantě byl tento časový údaj počítán jako 8 sekund). Jenže dvakrát to stačilo a s dalšími Infinity hrami mě tento systém už zoufale nudil nejen obecně herně, ale i u těch soubojů jsem si říkal, že člověk to spustí, čeká, než se něco přestane dařit a tak dá pauzu, poupraví zadání a pak to zase spustí a jen civí, až to postavy zdárně utlučou (jasné, s určitými pravidelnými taktickými vstupy u mága, zloděje a pod.). O zoufalé frustraci s pathfindingem po odpauzování ani nemluvě. A Planescape: Torment v tomto není bohužel jiný.

V Planescape: Torment se probouzím na pitevním stole márnice. Jsem tady totiž mrtvola se známkami rozkladu. A taky spoustou tetování, mající rozklíčovat důvody mých neustálých úmrtí. Mým úkolem je zjistit, kdo jsem, jak se jmenuji, jak jsem se zde ocitli a proč. Pro někoho sofistikované lákavé téma, pro někoho uzavřená záležitost. Jednou jsem mrtvý a už to nijak nevylepším. Od postoje hráče v tomto směru se pak odvíjí motivace a zaujetí do hry. Někomu přijde jakási fáze v "mezismrti" zajímavá a bude chtít prozkoumat město Sigil na pomezí jakýchsi sfér či plánů, které se nacházejí mimo živý reálný svět. I zde totiž existuje nějaká hierarchie, hodnoty a boj o moc. Zásadní však je, že tenhle neživot nepřináší žádnou radost ani potěšení. Pokud by někdo chtěl z tohoto místa udělat něco hezkého a zasloužit se o to jako hrdina této hry, je na špatné adrese. Přesto to však ještě neznamená, že takový námět nejde udělat poutavě a zajímavě i s nějakou tou dávkou naděje, viz adventura Grim Fandango (1998). 

Dustmeni, podivní týpci v kápích, se starají o chod márnice. Aby se úplně nenudili a jen nepřeváželi mrtvé do krematorií, tak se baví tím, že se pokouší mrtvé různými pokusy přivést alespoň do nějaké formy neživota. Forma zombie, a hnusný svět jimi zamořený a snaž se v tom nějak smysluplně žít. Koho tohle fascinuje? Mnohé ano, ovšem já patřím k těm výjimkám, pro které je zombie, coby nástroj zla, jen tvor hodný k rozsekání a nevidím v tom fakt nic extra, co pochopí jako jen ti s vysoce výkonnými mozky, libující si v této póze. Zdejší zombie jsou tady očekávaně tupí ubožáci ploužící se okolo a je možno s nimi nesmyslně komunikovat. Collectoři, tedy sběratelé. To je další pakáž v kápích, která nosí mrtvé do márnice a jejich zájem na tom je finančně profitovat. Třeba i tím, že mrtvoly před odevzdáním do márnice okradou. Ve městě Sigil se pak potulují různí obyvatelé s různými motivacemi, kterými si chtějí zpestřit moment v "mezismrti", než se odeberou na tu opravdovou věčnost.

Jenže co teď tady s tím vším? Vybavuje se mi, že jsem měl deník, který by toho mohl dost prozradit. Jenže mi jej nějaký collector ukradl, než mě předal do márnice. Toho musím najít a deník získat zpět. Tady by ještě nějaký náznak napínavosti byl. Co je asi v tom deníku napsáno? To je takový první zadaný úkol. Jenže než se k jeho řešení alespoň přiblížím, dostávám další hromady drobných úkolů od bytostí okolo. Navíc zjišťuji, že mě poznávají, že už jsem ve městě byl a to několikrát. Pořád dokola se po každé smrti "oživuji", jako nějaký nemrtvý. 

Zpět k těm hromadám questů. Dones támhle to či ono, něco ti za to dám. Předmět, či informaci... dalo by se říci, taková Infinity engine klasika. Člověk se tady sakra nachodí. Od ostatních si vyslechnu obrovskou spoustu řečí, z nichž si postupně skládám představu o tom, jak to tady chodí a nesmím v té záplavě textů přehlédnout, že mi mimo to přišlo zadání k další donášce. Naštěstí se vše zaznamenává do celkem přehledného deníku. Zapisuje se jak to, co mi bylo zadáno za úkol, tak seznam bytostí i nepřátel. Mnohé questy pak více či méně ovlivňují celkové dění. Třeba to, s kým se budu či nebudu kamarádit, popřípadě zda se se mnou bude bavit ta která postava a zda mi třeba zadá nebo nezadá další questy s nějakou návazností na ty předchozí.

Nejprve se mi u Planescape: Torment docela líbila grafika. Také námět ve smyslu pátrání kdo jsem a jak jsem se tady ocitl, byl docela přitažlivý. Proč jsem to však někdy před těmi dvaceti lety zabalil asi po první třetině hry a teď jsem dopadl naprosto stejně, s tím, že jsem to vzdal asi dokonce ještě dříve? Námět se pořád točil kolem atmosféry mrtvolna a hnusu. Nemám moc rád, když vlastně hra nenabízí ve finále jakési světlo na konci tunelu. Kolem může (i musí) být samozřejmě nějaké to nepříjemno, aby to bylo napínavé. Ale asi jako člověku veskrze pozitivnímu mi neimponují témata, jejichž konečným výsledkem je stejně buď smrt  pro všechny nebo jakýsi neživot na veskrze mrtvém místě. 

Popisky a rozhovory kolem toho zmaru okolo mi začaly postupně připadat v Planescape: Tormentu samoúčelné. Konečný důsledek byl, že jsem tuhle hru měl jako častý terč pro argumentaci, jak si to přesně nepředstavuji ani po stránce questů či rozhovorů a samozřejmě ani soubojů. Čeho je moc, toho je příliš. Pošťácké questy, simulace donáškové služby a rozvláčná ukecanost v dlouhých odstavcích kolem něčeho, co by šlo vyjádřit jednou dvěma větami. To vše jsou věci, kvůli kterých jsem si myslel, že zůstanu smířen s tím, že mě tohle prostě nezasáhlo a mohu si to teď myslet o to více i nadále. 

A tady se láme chleba milí hráči. Ono to hned nemusí být v tom smyslu, že tu hru se mnou musí i ostatní vnímat tak špatně. Spousta hráčů si přesně tady našla kultovní záležitost, na kterou nedá dopustit. Já to štěstí neměl a nezaujetí tématem jen zdůraznilo ty herní negativa. Za prvé mě v podstatě naprosto nudilo číst, co mi ty postavy říkají. Něco jako když sáhnu po knize, která mě nezaujme a celou její třetinu se do toho snažím proniknout a jasně cítím, že to nejde a nepůjde. Spousta nudných situací, které mě ne a ne zaujmout. Takhle bych definoval Planescape: Torment. Nekromancer sužující část Sigilu, vytvářející agresivní zástupy nemrtvých? Proboha komu to v tomhle zpropadeném místě plného nemrtvých může vadit? Jo, sejmu ho, udělám tohle místo lepším, dostanu poděkování a co dál? Dál se brodím v bahně smrti. Celkově na mě hra působí, že mi předhodila naprosto demotivující situaci. Něco jako zkusit doběhnout do cíle v závodě, v kterém jsem oproti všem o kolo pozadu, přičemž jde o kolo poslední.

Zachraňuje to vizuál? No, zachraňuje, ale jen jak se to vezme. Nejhezčí z toho, co jsem viděl, mi přišla paradoxně márnice nebo některé další interiéry. Celkem zajímavé textury, potemnělá a přitom docela pestrá paleta barev, sem tam osvětlené prostory, no nevypadalo to zle a popravdě to taky docela důstojně zestárlo. Překvapilo mě, že to vypadá dost slušně i dnes. Ta kamínková podlaha se mi fakt líbila. No jenže vylezu pak ven do města a šeď, šeď, nuda, čistokrevná sterilita. Prostě nic pěkného na pokoukání. Nejde o to, že by to na svou dobu nebylo kvalitně provedeno, nebo že by grafik kreslil škaredě. Ale je to asi jako by mi někdo ve jménu socialistického realismu nakreslil ostravské hutě a šachetní věže dle nějaké fotografie ze 70. let a já to měl obdivovat jako nádherné panoráma :-) Další věc je, že se ta grafika strašně opakuje, jednotlivé městské čtvrti mi přišly nerozlišitelné, pořád ten stejný typ budov, pořád ta stejná potemnělá paleta barev. A pořád dokola ten stejný bordel povalující se po zemi.

Nejlepší je na hře asi hudba. Tu jsem si poslouchal celkem se zaujetím a vlastně to bylo asi to hlavní, u čeho mě to drželo déle a donutilo mě to přemáhat se, abych ještě pokračoval, než abych to vypnul po prvních dvou lokacích. Hudba zní monumentálně, působivě a má celkem takový filmový charakter.

Když naváži na počáteční rozjímání, jak tento článek na svém blogu pojmout, nabízely se varianty vzít to jako report nebo jako recenzi na hru, kterou jsem hrál, ale nedohrál. Nebo by bylo lepší to raději  nechat být? Mám jako hráč primárně RPGček vrtat do vosího hnízda a napsat kritický článek na hru, kterou hráči RPGček milují a adorují jako nej RPG v historii nebo si to ulehčit a nechat si to jen pro sebe? Kdybych ale psal jen o tom, co se mi herně líbí, bylo by to tady vlastně jen takové sluníčkové, bez nějakého toho zdravého prvku kritiky, bez které nemůže pak fungovat ani chvála. Takže jsem se rozhodl vstoupit do jámy lvové a napsat recenzi na hru, která mě nebavila a navíc se stává právě nyní jednou ze čtyř výjimek na tomto blogu (po Shadowlands, Legend a Fate - Gates of Dawn), u které půjde o recenzi na hru, kterou jsem při vší snaze z nějakého důvodu nakonec nedohrál. 

Jak tedy vidíte, Planescape: Torment není hra pro mě :-) Nezachrání to u mě ani D&D herní modul Planescape, ani AD&D pravidla, která jsem si tolik užíval ve hrách od Strategic Simulation Inc., jako Pool of Radiance nebo Dark Sun. Nezachrání to ani to, že hra nabízí spousty questů, které lze navíc řešit různými způsoby, což pak určuje přesvědčení, které postava má. Ano, je to hodně variabilní RPG, dávající hráči různé možnosti. Problém je, že je to prostě pořád dokola, dones, dostaneš, odnes atd. Zmíněné souboje nepředstavují žádný zábavný taktický prvek. Spiše jsou jakoby navíc a očividně nemají hrát nějakou klíčovou složku hry. Podstatou jsou rozhovory. Spousta rozhovorů. Spousta doptávání se. Netajím se tím, že jak mě tohle otrávilo kdysi, otrávilo mě to i teď.

A proč jsem chtěl dát hře znovu šanci? Myslel jsem si, že mi hra kdysi jen nesedla a neměl jsem na ní to správné momentální rozpoložení. Spousta textů mi přeci nevadila ve spoustě her (stačí vzpomenout na božský Dark Sun, Ultimu 7 nebo Albion). Ale od Planescape: Torment a potažmo všech Infinity a jim podobných her jako bych měl pocit, že je to vlastně naprosto špatná a nudná cesta. Zahltit hráče dvaceti non player charaktery okolo a všech se na něco zeptejte a každá vám zadá quest a až opustíte danou lokaci, vejde do dalších, kde natěšeně čeká dalších dvacet NPC, nedočkavých vám zadat další questy a ještě kolem toho naházet stohy textů.

Jenže letos jsem si zahrál Disco Elysium, které je k Planescape hodne připodobňováno právě textovou strukturou celé herní náplně. A tady jsem poznal, že když dva dělají totéž, není to totéž. Respektive jakkoliv je Discu Elysiu předhazován Planescape: Torment jako zdroj inspirace, tak jde o dost odlišné hry. Obsah dělá hodně. Zvolené prostředí, svět, atmosféra, to dokáže být klíčové. A několikanásobně textově rozvinutější Disco Elysium mě dokázal totálně přikovat k monitoru a hru doslova žít a to i hodinami a hodinami strávenými četbou textů, které mě naprosto pohltily. Propadl jsem na chvíli předpokladu, že jé, hele, mě tohle baví, textů spoustu, questy vyloženě textově se odvíjející, to by mě ten Planescape mohl přeci jen nakonec s odstupem času, a opadnutí někdejších negativních emocí, bavit taky. Dám mu druhou šanci. A to je přesně to, co jsem udělat neměl, protože mé povaze je holt svět Planescape: Torment naprosto odepřen. Tímto jsem definitivně komplexně a sáhodlouze  rozebral, proč tohle ne a je to jednou provždy uzavřená kapitola.

Hodnocení: 60%

Ringo 

Ačkoliv je na světě od roku 2017 Enhanced edice této hry, rozhodl jsem pro tuto druhou šanci zvolit původní verzi, která se mi po porovnání několika obrázků a gameplay videí líbila jednoznačně více. Jelikož jsem ji před pár lety pro potřeby případné druhé šance zakoupil na GoGu, přišlo mi vhod, že jsem ji stihl zakoupit, než byla vydáním enhanced verze vlastně znepřístupněna (samozřejmě nevylučuji, že existuje v Enhanced verzi možnost se do té staré verze přepnout, samostatně se však na GoGu již neprodává.