Info č. 23 - chladný únor rozehřeje vzpomínka na Score č. 2


Když už jsem minule referoval o tom, co pro mě znamená měsíc leden v souvislosti s hrami a došlo na připomínku vzniku herního časopisu Score v lednu 1994, ucítil jsem povinnost hned další měsíc vzpomenout ještě jednu záležitost ohledně tohoto časopisu. Vyjití prvního čísla bylo totiž provázeno velkým očekáváním a napětím, jestli je to myšleno vážně a zda nový časopis fakt bude vycházet, nebo to byl jen pokus. Avizované druhé číslo, které mělo vyjít po prvním čísle hned za 14 dní, tedy 15.1.1994, se totiž v ten datum neobjevilo (alespoň ne u nás na severovýchodě:-). Objevilo se až v únoru. Pakliže to měl být měsíčník, je to vlastně v pořádku. Jenom jsem kapku znervózněl, když jsem to druhé číslo neviděl na stánku už toho 15. ledna:-) Naštěstí hned z kraje února mě nenechala další rozpixelovaná obálka v novinovém stánku na pochybách. Score 2 bylo tady.

Kromě toho, že obsahovalo recenze na dodnes nesmrtelné a mnohými stále hrané kousky, kterým se níže budu věnovat, tak tohle číslo časopisu vyšlo údajně v nezvykle malém nákladu. Což je docela nepochopitelné, pokud se chtěl časopis etablovat u co nejširšího okruhu hráčů a hned druhé číslo vyjde později, než bylo plánováno, a v nákladu, jakoby si jej mělo koupit co nejméně hráčů. Ať už to bylo, jak chtělo, má to dnes zajímavý dopad. Toto číslo časopisu se stalo tak raritním, že se v klidu v aukcích draží v ceně 6200 Kč a je tak pravděpodobně nejraritnějším číslem nějakého českého herního časopisu vůbec. Shánět Score č. 2 je jako shánět knihu Vládci Strachu Jiřího Kulhánka. 

Naštěstí jsem si tehdy zakoupený časopis dodnes nechal. Po nadšeném nalistování prvních stránek, přečtení úvodníku, kontroly tiráže, že je vše v naprostém pořádku a budu se opravdu setkávat se svými oblíbenými autory, následovaly tabulky herní hitparády a rozsáhlejší sekce novinek. V ní mě nejvíce zaujal obrázek ze Simcity 2000. Jedničku jsem hrával docela intenzivně a představa, že to město vypadá tak, jako na tom obrázku, ve mně vyvolávala doslova mrazivou euforii. Stejně tak byl zajímavý screen z letového simulátoru TFX nebo taky dungeonu Dungeon Hack, který vypadal, jako by mělo jít o čtvrté pokračování Eye of the Beholder.  

Co mě ale dostalo vůbec nejvíce, byla hra čísla, Elite 2: Frontier. Ono je to strašně zvláštní, protože ona ta vektorová grafika nebyla nijak extra líbivá či malebná, obzvláště když byla přetištěná na stránku časopisu. Přesto mě naprosto fascinovala a spatřoval jsem v ní neskutečné hluboké umění. Tenhle typ vektorové grafiky mám snad hned po pixel artu v rámci počítačové vizualizace nejraději. Obrázky z Frontiera jsem si pořád prohlížel a jelikož jsem hru neměl a chtěl jsem vidět více takových obrázků, byl jsem jimi tehdy doslova posedlý a ve škole jsem si do sešitu maloval scenérie podobného ražení. K tomu doma na počítači jsem v Autodesk Animatoru sice v 2D, ale docela věrohodně, napodoboval vektorové obrazce ze hry Frontier (na konci článku je ukázka, jak ty moje "díla" vypadaly:-). Povrchy planet s městy, s prostorově kreslenými mrakodrapy se žlutými linkami, coby rozsvícenými okny, hranolovité kopce s čepičkami ledovců, nedaleké planety viděny nad horizontem...maloval jsem si to, jako bych v duchu tu hru hrál a nad těmi scenériemi létal. Ta grafika mě popravdě fascinuje dodnes. Navíc celá ta recenze Jana Eislera na Frontier 2 byla napsaná tak chytlavě, že jsem si snil o tom, jak si ve hře létám vesmírem, přistávám na planetách, obchoduji, případně bojuji s piráty. O několik let později jsem se dočkal a mohl jsem si hru vyzkoušet sám. Ale tady vidíte, jakou ty herní časopisy tehdy měly sílu. Dokázaly se i na léta dostat hráči do podvědomí a vzbudit nezměrnou fantasii a sny, završeny jednoho dne jejich splněním. Krásné to časy. Frontier pro mě zůstal navždy nejlepším vesmírným obchodním simulátorem.

Hned další recenze byla na adventuru Sam&Max: Hit the Road. Opět další legenda, kterou jsem upřímně dokázal ocenit v podstatě až nedávno. Hra byla opředena pověstmi o obtížnosti. Navíc mi tenkrát vůbec neimponovaly na sílu humorné hry. Prahnul jsem po vážnějších dobrodružstvích, do kterých se budu umět vžít. Takže tato hra mi ve své době zajímavá nepřišla, ostatně i v recenzi František Fuka naznačoval, že nejde o nic převratného na to, že je to hra Lucas Arts. Nevtáhl mě ani pradávný pokus hru rozehrát, když mi "přistála" v počítači. V loni v červenci jsem si ale přeci jen hru poctivě zahrál, dohrál, povedlo se mi to bez návodu a strašně se mi líbila. Asi jsem do ní správně dospěl a tím pádem má i v tomto případě Score 2 pro mě další legendární významné plus po obsahové stránce. Kdo ke hře kdysi cítil podobný odstup, jako tehdy já, a proto hru odložil na někdy, či spíše nikdy, doporučuji zahodit předsudky a směle se do hry pustit.

Hned na vedlejší stránce se nacházela recenze na hru Shadow Caster, dílo Raven Software. Recenze je silně kritická a v podstatě pohřbívá jakoukoliv touhu sáhnout po tomto údajném následníkovi Black Cryptu, od kterého se však zásadně liší. Jde totiž spíše o first person akci s drobnými RPG prvky, než o poctivý dungeon plný sofistikovaných puzzlů, což mě tehdy osobně odradilo naprosto dokonale. Navíc je recenze pozoruhodná tím, že jinak literárně dokonalý Andrew se tady hned několika informacemi totálně přehmátl, když uvedl Shadow Caster jako další RPG ze světa Ultimy a to jen proto, že se distribuce hry chopila firma Origins. Ne, tahle hra s Ultimou Underworld nemá společného naprosto nic. Stejně tak popisovaný grafický styl jako ultimovský nemá s Ultimou společného nic. Shadow Caster má oproti Ultimě Underworld pravoúhlé stěny a je placatý, bez nějakých plynulých vyvýšenin či svahů, a je dělán na základě enginu Wolfensteina 3D. Zvláštní je, že čím více mám dohraných těch titulů hodnocených od 80% nahoru, tím více mě začalo lákat sahat po těch méně hodnocených titulech té doby a před dvěma a půl lety jsem si ze zvědavosti Shadow Caster podruhé v životě rozehrál. Poprvé jsem jej teda záhy zahodil, ale teď jsem vytrval. A nemohl jsem si tentokráte pomoci, ale i přes mnohé opravdu banální jednoduchosti a nedokonalosti, pravdivě v Andrewově recenzi uvedených (když pominu ty faktické omyly), mě hra bavila, dohrál jsem ji jedním dechem.  Neváhal jsem nakonec vynaložit nemalé peníze na to, abych si sehnal krabicovou originálku, protože mi to z hlediska vývoje přišlo jako zajímavé dílo mých, díky Black Cryptu oblíbených, Raven Software. 

Po rozporuplném Shadow Casteru ovšem následuje recenze na amigáckou pecku Hired Guns. Představa, že hraji dungeon se čtyřmi spoluhráči, mě fascinovala, stejně jako cyber punkové ladění té hry a hned se zapsala k těm - v budoucnu sehnat, povinně zahrát. No povinně se stalo až za nějakých šest let a byl jsem ze hry popravdě zmaten, protože jsem jednak neměl spoluhráče a poněkud mě vyplašilo, že jsem ovládal 4 postavy, každou na jiném místě a hrát za jednu znamenalo nevěnovat se druhé. Takže jsem moc daleko nepostoupil. Ale chválu z recenze ve Score 2 mám stále na paměti a jednou se chci k tomuto kousku vrátit, protože skvělá recenze Jana Eislera dokáže pokaždé správně naladit.

Hned na stránce vedle Hired Guns tady máme další legendu, Warlords 2. Je to v každém ohledu zdokonalené pokračování pozoruhodné fantasy strategie s RPG prvky. Jde o jednu z prvních her, která přinesla koncept hrdinů do rozsáhlé strategie probíhající na mapě s desítkami měst, které "čekají" na vaší armádu, až je dobudete. Další hra, která se mi zapsala do mého wishlistu velmi tučným písmem. Zase pak trvalo pár let, než se mi dostala do rukou a mohl jsem si ji zahrát. Tady vidíte, že ten čas prostě nehraje roli a pokud je hra dobrá, je dobrá pořád. Chtěl jsem ji v roce 1994 po přečtení recenze, jásal jsem, když jsem ji asi v roce 1999 získal. Navíc je Warlords 2 velmi zábavný i dnes, což mohu bezpečně potvrdit. Není to tak dávno (no, 3 roky :-), co jsem si ji zopáknul a dohrál si několik map. Bacha, je to strašně chytlavé. Mimochodem recenze se tady zhostil starý matador Tomáš Adamec, jehož zkratku TAD mohli čtenáři vídat už v prvních černobílých Excaliburech. Jak vidíte, vedle Andrewa a ICEho se nám tady začínají postupně scházet další ex-Excaliburští:-)

Pojďme na další stránky. Milovníky simulátorů určitě rozehřála recenze na Falcon 3.0. Já v podstatě milovník simulátorů jsem, ale spíše ve sváteční podobě, jelikož jsem desítky, ne-li stovky hodin, prolétal u jednoho simulátoru F-15. Proto jsem si Falcon 3.0 opět zaznamenal, že tohle jako musí být pecka. Popravdě je, ale oproti zmíněné F-15 od Microprose to není moc pro sváteční letce. Je to velmi složitý a věrohodný simulátor pro zkušené hráče-piloty. Díky věrohodnosti simulace je Falcon 3.0 v podstatě dodnes zapsán zlatým písmem mezi letovými simulátory. Jinak všimněte si působivé reklamy na vedlejší stránce na Master of Orion.


Dále už jen stručně - velmi dobře ohodnocená Lost In Time od Coktel Vision, tvůrců Gobliiins, měla být tentokráte vážněji pojata adventura a zaujala jistě každého fanouška žánru. Ale po té předchozí smršti pecek z mého hlediska spíše zapadla a člověk si na ní vzpomene až po té, co už má dohrané všechny skvělé hry a v rámci žánru všechny legendární adventury, které vznikly. Podobně je na tom Innocent Until Caught, který je sice pozoruhodný, pověstný svou nehratelnou obtížností, v hodnocení nakonec nevyšel úplně zle a dokonce se objevil v redakční hitparádě, nicméně z dnešního pohledu je to fakt spíše béčko. 

A jelikož byla radost v herním časáku číst naprosto vše, protože literárně zdatný autor popíše zábavně i propadák, mohli jsme se tehdy pobavit u rozhořčené Andrewovy recenze na Rampage, first person střílečku od Bethesdy. A k tomu přidal Jan Eisler zábavné čtení o propadáku arkádových autíček Overdrive. Po propadácích reputaci her zase napravil zajímavě vypadající válečný strategický simulátor Combat Air Patrol, tohoto textu se zhostil autor Luke.

Nakonec si nechám podivnou hříčku, která mě naprosto uchvátila svými obrázky a to je strategie od Microprose, Fields of Glory. Ty hromady vojáčku z dob napoleonských mě tak ohromily, že Fields of Glory byla jedna z těch prvních her, které jsem si koupil v originále v krabici, když byla ta výjimečná možnost. Hra samotná mě však trochu zklamala, protože to nebylo přesně to, co jsem čekal. Byla to jednak realtimovka, jednak mi přišel úspěch jednotek při střetu s nepřítelem podivně náhodný a epická bojiště posetá padlými se po případném loadu podivně vyčistila a padlí zmizeli, zůstal jen stav přeživších jednotek v momentě uložené pozice. Jako ne, že by to narušilo následný průběh hry, ale přišlo mi to jako blbá grafická chyba :-) Hru jsem pak trochu rozladěně prodal, s odstupem času mě to docela mrzí, protože to byla taky trochu klasika, byť teda ne s velkým ohlasem a navíc léty spíše zapadla.

Návodová část tohoto čísla nebyla nijak zvláště rozsáhlá, klíčový však byl návod na Ishar 2, aktuální Shadowcaster, asi to s ním nebylo až tak zlé, když už jej měli hned zahraný a onávodovaný :-). Našli jsme zde dále rady do Privateera a nakonec vyplnil prostor retro návod na adventuru Indiana Jones 3.

Tolik k obsahu raritního Score číslo 2, které stvrdilo existenci nového herního časopisu a já se nemohl dočkat dalšího měsíce a čísla třetího. Tyhle nadšenecké pařanské časy spojené s těšením se na časopis mi popravdě v dnešní době strašně chybí a nedají se vlastně porovnat s nějakým těšením se třeba na nějaké herní videa, herní weby, kterých jsou dnes tuny, nebo nevím co ještě dnes všechno moderně frčí. Je to možná dáno tím, že je toho všeho dnes prostě moc a vše máte lusknutím prstu. To někdejší čekání na další číslo, další měsíc, a napětí, jaké skvělé hry bude obsahovat, po kterých zase budu toužit a seženu stejně maximálně jednu....no nepopsatelné. Jediné takové to napínavé těšení mi vlastně zůstalo dnes už jen u Nekonečnýho Labůža Jakuba Červinky, které vychází v průměru 2x za rok :-) A víte jak to je, čím více má dítě (a nejen dítě, člověk obecně) hraček, a čím častěji je dostává, tím je z toho více rozladěné a nehraje si s ničím, zatímco kdyby mělo jednu dřevěnou starou hračku po prarodičích, vyhraje si s ní celé hodiny :-) V dnešním moři nových herních informací a tuně vydávaných her na x platforem, to aby se v tom čert vyznal, kterou se má zabývat. A má se tím vlastně vůbec zabývat? Je na to vůbec čas? :-)

Schválně, kolik máte například v dnešní herně ideální době, kdy máte automaticky přístup úplně ke všemu, na STEAMu, PSstore, Nintendo store  nebo i GoGu, her? A kolik z nich jak často hrajete? A stihnete je vlastně všechny dohrát do konce života, nebo je odkládáte prostě na někdy, hlavně, že je máte? Pak vás možná překvapí nějaký postarší borec, který odehraje měsíčně ve skutečnosti více hodin, než vy, a nekupuje dnes nic, vystačí mu na zábavu třeba do dvaceti až třiceti starých klasik, které si stále uchovává ve sbírce a rád po nich sáhne znovu kdykoliv, když si chce na počítači zahrát.

Tak, to byl takový filosofický závěr, hlavně jej neberte nějak absolutně, prostě s nadhledem a rezervou :-) Dneska jsem se trochu více rozepsal, nevím, na jak dlouhý text v dnešní uspěchané době mají čtenáři čas nebo trpělivost, tak pokud jste se pročetli až sem, tak gratuluji a díky za pozornost :-) Informační pasáž tohoto článku s názvem Info č. 23 si nakonec odpustím a o případném dění nebo změnách na blogu poinformuji až v infu č. 24. 

A pokud se vám zdá, že infa články se začaly nějak překlápět spíše na kategorii téma, všimli jste si správně a více méně to tak asi ponechám. Někdy to prostě bude informační, jindy to bude s nějakou úvahou, nebo třeba vzpomínkou :-) Přednázev "Info" článkům ponechám, protože je to takové info o tom, co mě zrovna napadlo, pokud to nebude zrovna třeba přímo nějaká rozborka konkrétního aktuálního díla, jako byly např. cRPGBook, jRPG book, cílený rozbor žánru nebo nějaké herní série a pod. :-)

Ringo 

Pozn.: Aby nedošlo k omylu, odkazy v názvech her odkazují na články o zmíněných hrách na tomto blogu, nikoliv na originál recenze přímo z popisovaného časopisu (stejně tak tomu bylo i u předchozích dvou článků o časopisech, Excaliburu 19 a Score 1).

Ukázka, jak vypadaly ty desítky mých kreseb scenérií ve stylu Frontier. Teda ne, že by se mi dochovaly mé obrázky staré 29 let, ale tenhle jsem si teď cvičně nakreslil přesně v tom stylu, jako kdysi (ve dvou variantách  :-)





Komentáře

  1. Super článek, těším se na SCORE č.3 to je totiž právě pro mě to nejoblíbenější, protože bylo první mé koupené v trafice v březnu 1994 v mých 14 letech ;) A hlavně v něm byla recenze na Doom... toho jsem se nemohl s bratrem dočkat, napsal jsem o tom kdysi článek do high-voltage.cz :) Zdraví, Neny

    OdpovědětVymazat
  2. Omlouvám se za anonym, nebyl jsem přihlášen :(

    OdpovědětVymazat
  3. https://www.high-voltage.cz/author/neny/

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak definovat žánr Dungeon - názorová výměna Richmond, Elemir, Anorak(jvempire), StriderCZ a Ringo

Ishar: Legend of the Fortress

Heroes of Might and Magic 2: The Succession Wars