Dune 2: The Battle for Arrakis

Platforma: PC / Žánr: Strategy-RTS/ Developer: Westwood Studios / Vydavatel: Virgin Games / Rok: 1992

Dune 2 byla jednoznačně fenomenálním revolucionářem na poli akčněji laděných realtimových strategických her (RTS). Ne, že by před tím žádná strategie v reálném čase neběžela, vzpomeňme například na Powermonger. Nicméně koncept, který přinesla Dune 2, byl takovým Dungeon Masterem mezi realtimovými strategiemi. Koncept stavění základny za suroviny, které těžíte svou technikou, následně za ně také v postavených továrnách budujete jednotky a posíláte je v reálném čase na nepřítele, to tady v této podobě ještě nebylo.

Musím předem podotknout, že jsem se nikdy nestal fanouškem strategií, kde musíte rychle klikat a posílat jednotky někam a nemáte prostě každičké místečko na mapě pod kontrolou, jako tomu bývá u tahových strategií. Mou preferencí vždy byly hry jako Civilization a Battle Isle. Jenže Duna 2 přišla v době, kdy to jednak člověk neřešil a jednak se hrálo vše, od rozvážných šachových patrií, až po bezbřehé akce. A Dune 2 se i pro mě jednoznačně stala ne, že zakladatelem něčeho geniálního, s čím se pak po další léta roztrhl pytel, jak se developeři snažili závodit ve výrobě nejlepšího  klonu, ale stala se pro mě především naprosto perfektní geniální hrou. Už jen to, že se nenašlo moc dalších realtime strategií, kterým bych propadl tak, jako Duně 2, a odebral jsem se po ní zase zpět spíše k tahovkám, o něčem svědčí.

Koncept vypadá jako směsice SimCity a Powermongera. Budujete základnu tím, že na vytyčenou plochu umísťujete budovy různého druhu. Nejprve samozřejmě elektrárnu, potřebujete proud, pak těžební rafinerii, potřebujete surovinu. Následně stavíte továrnu na produkci prvních jednotek a formujete obranu. Když se základna pěkně rozroste, nastřádáte dost kreditů za natěženou surovinu, pustíte se do zběsilého zbrojení a můžete se pokusit poslat své jednotky na nepřítele.

Budov i jednotek je spoustu. Kromě elektráren tu máme lehké a těžké továrny, ty lze dále vylepšovat, abyste mohli kromě bugin vyrábět lehké a těžké tanky nebo raketomety. Později stavíte i letiště a carry-all letouny, schopné jednak urychlit těžbu, jelikož dokáží zvednout a odletět s těžebním harvestrem přímo do rafinérie a zároveň lze zavčasu poslat carry-all pro harvester, ke kterému se blíží červ. Obranu vaší základny v pozdějších misích zajišťují dělové věže, raketové věže a hradby. Můžete stavět i opravny na poškozené jednotky, což se bude hodit v misích, kde je nedostatek koření a každý zachráněný poškozený těžký tank je dobrý tank do další bitvy.

Nepřítel se samozřejmě snaží o totéž, co vy, a navíc má oproti vám obvykle výhodu. Základnu má už postavenou, v podstatě má možnost pohybovat s čímkoliv kdekoliv najednou, zatímco vy jste odkázáni jen na jeden kurzor myší, pár klávesových zkratek a v daném momentě na pohled na určitý výsek mapy. Proto musíte soupeře přechytračit. A není to zase nic tak těžkého.

Dune 2 je v každém ohledu průkopník a jako takový je prostým základem tohoto dokonalého konceptu. Proto vlastní několik aspektů, které by dnes hráč označil jako těžkopádnost. Pohybovat můžete vždy jen jednou označenou jednotkou. Dnes je zvykem označit celý svaz a hrr na ně. Ale to označování jedné jediné jednotky má určité kouzlo a možná je to právě to, co mě občas přiměje se k původní Duně 2 vracet. To označování jednotky po jedné v sobě udržuje jakousi rozvahu, neposíláte je do boje způsobem nás mnógo, ale věnujete se každičkému tančíku, raketometu nebo ozbrojené bugině. V některých misích s omezenou zásobou surovin doslova taktizujete s každičkou jednotkou. Měl jsem i misi, kde jsem jediným posledním raketometem udolával soupeřovou základnou stylem Hit&Run.

Kdyby počítač hrál naprosto dokonale se všemi výhodami ovládání a náskokem, který do startu hry má, tak je docela jasné, že si neškrtnete. Můžeme kritizovat hloupou umělou inteligenci, která se tupě nechá nalákat před vaší hradbu dělových věží, můžete kritizovat UI, že vlastně s hotovou základnou na vás hned na začátku mise nepošle své tanky, zatímco vy stavíte teprve první elektrárnu, můžete kritizovat UI za to, že vám váš jediný raketomet občas nesejme tanky a nechá se z dálky ostřelovat....jenže, co by to bylo pak za hru. V každé misi je prakticky určitý drobný prvek, který lze nazvat dírou v UI, a je na vás, zda jej chytře využijete.

Svět Duny zná snad každý, ale sluší se připomenout, že reálie čerpají z geniáního díla Franka Herberta, který je autorem šestidílné ságy a pojednává o strategické surovině - Spice, nebo-li koření, které umožňuje halucinacemi navigátorům orientaci ve vesmíru. Kdo má koření, vládne vesmíru. A jako naschvál se tato surovina nachází na jedné jediné nehostinné pouštní planetě, Arrakis, kterou obývají jen domorodí Fremeni. Na planetu se na pokyn císaře slétnou různé rody a snaží se zdroj koření ovládnout (pro císaře samozřejmě :-). Z čehož plynou nekonečné války.

Atmosféra Duny 2 je doslova dech beroucí, podtržena nádhernou grafikou, která v podstatě kromě rozlišení nijak zvlášť nezestárla a ve své kreslené podobě přináší přesně ten zážitek, který by člověk z Duny měl mít. Budovy jsou působivé, elektrárny působí až monumentálně, vždycky mi ve shluku připomínali Oreru v Sydney.

Po žlutých píscích s rudými plochami s kořením se prohánějí vaše tančíky, hezky otáčející dělovými věžemi, a celé to prostě tak nějak žije a vypadá to jako hezký plastický modýlek fanouška rekonstrukcí bitev. Hudební podkres zvonivých tónů jen doplňuje představu, že jste plně vtaženi do tohoto světa, do této války o vesmír, a že je na vás, zda ji vybojujete úspěšně pro jeden ze tří zúčastněných rodů.

Rody jsou tři, tradiční Atreidové, zastupující dobro, zlí Harkonneni a proradní obchodníci z rodu Ordos. Můžete hrát za kterýkoliv z nich. Každý má v pozdější fázi nějakou unikátní jednotku se zvláštní schopností. Atreidi mají zajímavá sonický tank, Ordos má například rocket launcher, který konvertuje soupeřovy jednotky a Harkonneni mají drtivý odolný  Devastator tank. V devíti misích máte za úkol přetlačit soupeře a nakonec zvítězit a stát se vládcem Duny. Příběh není ochuzen ani o tolik typické intriky, které jsou v Herbertově díle hlavními prostředky politiky. Na tu či onu stranu se přidávají nejen císařovy jednotky, který nad celým soupeřením o koření na Arrakis dohlíží, ale jsou zde také domorodí Fremeni.

Aby bylo prostředí dokonalé, tak pod pískem žijí samozřejmě obří červi, kteří dokáží pohltit celé jednotky včetně monstrózního těžebního harvestru. Proto je nutno s jednotkami stát nejlépe na skalnatém podloží. Ale někdy se nevyhnete litým bojům uprostřed pouště a tam pak doufáte, že červ nespolkne zrovna vaší jednotku, ale vybere si tu soupeřovu. Navíc červi mají rádi koření a tak se shlukují u něj, což přidělává vrásky těžařům. Takový spolknutý harvester je nedozírná škoda, která může udělat pořádnou díru do vašich válečných plánů. Jak vidíte, atmosféra je doslova strhující. Po dohrání Duny 2 budete chtít číst knihy, ať už poprvé a nebo znovu, abyste si je zopakovali a znovu ještě více nasáli tu atmosféru a dali si pak ve hře kampaň za další rod. 

Duna 2 je jednoznačně klasika všech klasik a řadí se k takovým těm hrám, po kterých když člověk sáhne i z nostalgie, tak zjistí, že to regulérně rozehrál a je do hry vtažen jako za starých časů a neodlepí se od toho, dokud hru nedohraje. I pro tahovkáře je to takový ten typ hry - tento žánr nemusím, ale tuhle hru si vždycky zahrají znovu a rád s plným nasazením a nadšením (na konci článku krátký reportík z mise 5 :-). Aby to tady nevypadalo trochu jako kritika RTS žánru, tak ony se našly ještě mnohé další realtime strategie, u kterých jsem strávil taky tuny času, zmíním Warcraft 1, 2 nebo Starcraft. Uznávám taky fenomém Command and Conquer, jak by to mohla být špatné hry, když ji dělali tvůrci Duny 2.  Prostě najdou se tam dobré kousky následující dokonalého zakladatele. Jestli je na poli tahových taktických her krávovnou Battle Isle 2, tak u realtimových strategií je to jednoznačně Dune 2. 

Hodnocení: 90%

Ringo

Číslovka 2 v názvu udává jen to, že vydavatelé mají na kontě již druhou hru ze světa Duny. Stylově však Duna 1 byla zcela o něčem jiném, byl to spíše mix adventury s drobnými strategickými prvky, kdy jste v rámci strategie jen rozmísťovali těžební stroje a později měli vojenské jednotky, které jste trénovali a pak posílali na základny nepřítele. Ale o této luxusní hře si řekneme až příště, cvičně jsem se do ní pro zopakování taky znovu pustil :-)

Nicméně Duna 2 samotná má i nějaké ty přímé následovníky. Jednak je to remake Dune 2000, který měl být hlavně technickým a grafickým upgradem původní dvojky zasazeným do enginu Command&Conquer. Remake to byl zajímavý, grafický styl prostředí zašel do větších podrobností a fakt se na to docela dobře koukalo, nicméně klasika je klasika a Dune 2 bude vždy především charakterizována tím, co vidíte na obrázcích okolo v recenzi. Remake měl třeba zajímavou grafku budov a krajiny, ale jednotky mi přišly nevzhledné a ošklivé, ty buginky z původní Duny 2 byly prostě hezčí. I tak jsem tento remake kdysi dohrál jedním dechem, duna je prostě závislost. vizuál Duny 2000 viz. reprezentativní obrázek z Mobygames:

Faktickým pokračováním Duny 2 byl ale až Emperor: Battle for Dune z roku 2001 v 3D grafice, která už tak moc pohledná nebyla, viz. reprezentativní obrázek z Mobygames:

Report z mise 5 za Atreidy - po úvodních čtyřech misích proti Harkonnenům dojde k prvnímu střetu s rodem Ordos a poprvé si otestujeme raketomety a dělové věže. Má základna se nachází na skalnatém podloží na severu mapy, okolní písky jsou prosety kořením. Rozhodnu se pro klasickou taktiku, rychlá stavba elektrárny + 2 rafinerie, abych měl 2 harvestry ze startu a přísun kreditů byl rychlejší a plynulejší.

Bohužel okolní písky brázdí několik červů a hned mi mé harvestry sežrali. Následně mi spolykaly i pár jednotek a uložili se k spánku. Po té, co byl vzduch od červů čistý, tak na mě přes poušť zaútočily první buginy a tanky rodu Ordos. Místo, abych těžil rychle, zpomalil se díky ztrátě harvestrů přísun kreditů a já horko těžko lepil základnu a stavěl obranné prvky proti neustále dotírajícím Ordosům. Když jsem konečně postavil dvě těžké továrny, dovyráběl si další harvestry, obklopil své budovy několika věžemi, vydal jsem se na průzkum. Na jihu od mé základny byla věžemi opevněná základna nepřítele. Rozhodl jsem se jí tedy obloukem obejít. Zjistil jsem, že je základna pěkně roztahaná po mapě, ale z východního boku méně chráněna. Vydávám se tam se svým svazem tanků a raketometů a vytlačil jsem chabou obranu na tomto místě, zatímco nepřítel posíal svazy svých jednotek na mou základnu na severu, kde je čekala hradba mých věží a 6 tanků do jistoty.

Na skalnaté podloží poblíž východní strany nepřátelské základny posílám svůj stroj na stabvbu základen a hned vedle té soupeřovy stavím svou druhou vlastní základnu. Dobře ji bráním tanky a raketomety, které jsem zde postupně popřesouval, aby vytlačily tanky soupeře a zničily dělové věže. Navíc hned v tom místě stavím několik továren, obklopím je několika dělovými věžemi a začínám z bezprostřední blízkosti chrlit jednotky přímo soupeři do týla, zatímco on se stále soustřeďoval na útoky na mou hlavní základnu na severu, kterou jsem měl již dobře opevněnou. Srovnání nepřítelovy základny je již jen otázkou času, pro dobrá pocit navíc rozvíjím těžbu koření i na jihu u nové základny. Soupeř nemá na mé vtíravé počínání těsně jeho vlastní základny prakticky odpověď a já získávám páté cenné vítězství na Arrakis.

Konec hry po deváté misi: