Orion Conspiracy

 Platforma: PC / Žánr: Adventure / Developer: Divide By Zero/ Vydavatel: Domark / Rok: 1995

Divide by Zero se na poli adventur docela slušně etablovali zejména druhým dílem Innocent Until Caught - Guilty. Hned jejich další adventura, Orion Conspiracy, se snaží jejich pozici upevnit a zda se jim to podarařilo se pokusím popsat v následujících řádcích. Ve skutečnosti to nejsou vývojáři nijak zvláště plodní. Všeho všudy čtyři hry a z toho čtyři adventury celkem, jsou počtem tak akorát pro někoho, kdo chce do adventur taky zabrousit a pokusit se udělat něco taky tak dobrého, jako hlavní adventurní králové. 

Ačkoliv dvě jejich předchozí adventury Innocent Until Caught a Guilty byly kritikou značně setřeny, získaly si obě hry prazvláštní popularitu a obě patří do takové té kategorie - pokud máte rádi adventury a chcete si zahrát to hlavní z žánru, tak tyhle dvě neminete. Ony totiž byly zvláštně poutavé prostředím, i celkem napínavým dějem s hrdinou pohybujícím se na hraně zákona, glosujícím své působení v galaxii jizlivým ironickým, až bezcitným humorem. V Orion Conspiracy se však Divide by Zero pokoušejí oprostit od jízlivého ironického humoru předchozích dvou děl a ačkoliv zůstávají věrní sci-fi, půjde tentokráte o velmi vážně laděnou hru z hlediska obsahu, příběhu i děje.

Název zní tajemně a budí spoustu asociací a fantasijních představ, jak by to mohlo být boží. Odhalovaní tajemných komplotů ve vesmíru zavání Isaacem Asimovem nebo Fredercikem Pohlem. Obzvláště druhý autor by mi k tomuto dílu pasoval nejvíce, protože jsem celou hru měl pocit, že je o ztracených a někdy i psychicky pokřivených existencích plných traumat uvězněných ve vesmírné stanici na asteroidu. A v rámci různých škraloupů z minulosti nechybí ani intimní pikantnosti odhalující vztahy, které mohou v rodičích, nacházejících v daných situacích své potomky, vždy vzbudit určitá traumata. A vše to má navíc umocnit docela drsná mluva některých členů posádky, kteří pro sprosté slovo nejdou daleko a klidně vám sprostě popíší například své divoké hrátky s partnerem.

Hlavní postavou je Delvin McCormac. Ten přijíždí na vesmírnou výzkumnou stanici za velmi nepříjemných okolností. Je zde povolán jako otec svého syna, který zahynul při pracovní nehodě. Po skromném pohřbu s proslovy čelenů posádky, včetně kapitána, se uchýlí do své kajuty, kde má vyčkat, až přijede pravidelná transportní linka, v které se odebere zpět domů. Jenže pod dveřmi kajuty mu někdo podstrčí papírek se zprávou, že nešlo o nehodu, ale o vraždu.

Napínavé, že? Bodejť by ne. Odteď se ujmete nesnadného úkolu. Nejprve musíte oddálit stůj co stůj možnost příletu transportní linky, protože tady chcete zůstat, dokud nevypátráte vraha svého syna a neusvědčíte jej ze zločinu. Pátračka je to nadmíru zajímavá. Nejprve si prozkoumáte stanici, která má zajímavou strukturu. Rozprostírá se v pěti patrovém komplexu kopírujícího povrch asteroidu. Postupně vyzpovídáte posádku a zjišťujete, že zde žijí a na společném projektu pracují, dvě soupeřící společnosti - Kobayashi a pak Mogami-Hudson. Soupeřící proto, že každá pochází z nedávné otevřené kruté války, v které každá stála na opačné straně. Jsou to tedy bývalí nepřátelé. Jenže nyní je mír a všichni na této základně pracují ve stejném zájmu (snad) na společném projektu. Nebo si jdou stále tajně po krku?

Jak vidíte, tak kromě vraždy syna se zde otevírá širší příběhové pozadí lidských sporů, které nakonec vyústí v prazvláštní střet s mimozemskou rasou ne nepodobnou agresivním vetřelcům. Pokud vám to teď po tom všem, co jsem napsal, přišlo nakonec jako něco, co zavání finální bramboračkou, nejste daleko od pravdy. Autoři hry  zpočátku sice nastolují ryzí tajemno okolo vraždy a je to trochu na způsob Cruise for a Corpse ve vesmíru, což by ostatně byla pecka. Rozpor mezi dvěma společnostmi by byl také v pořádku, byť otevírá široké téma, které tato hra nemá šanci pojmout a působí jako základ pro hráčem nepřečtenou knihu, kterou by bylo fajn mít pro pochopení celé záležitosti. 

Pak však přijde vetřelecká tematika, kterou se autoři už ani nesnaží zakomponovat do celé situace s pátráním po vrahovi. Jenže je to spíše křečovité a působí to nekonzistentně. Týká se to sice opět sporu mezi dvěma společnostmi, což by dávalo logiku, ale původní vyšetřování vraždy syna se najednou rozsekne způsobem, jakoby to autoři už chtěli mít z krku a začali se věnovat primárně tématu s vetřelci. 

Je to docela škoda, protože kdyby se celý problém točil kolem vraždy a vyšla by z toho nějaká sofistikovaná konspirační politická story vyvolávající mráz v zádech, dalo by se na Orion Conspiracy dívat jako na snahu se inspirovat fantastickou The Dig od Lucas Arts. Takhle to bohužel nakonec spadlo do laciného vetřeleckého béčka s klasickou ohranou snahou lidí použít vetřelce proti svému lidskému soupeři, u čehož si zívnete nudou, jako u Prisoner of Ice.

Kdybych měl zhodnotit hratelnost, tak jde o klasickou point and click adventuru se specifickým engine, s kterým Divide by Zero přicházejí jako s novinkou oproti Innocent until Caught. Pokus o nový nápad by mohl vypadat zajímavě, ale bohužel mi přišlo, že to není úplně intuitivní. Po přejetí kursorem ve spodní části obrazovky se ukáže ovládací menu. To se bohužel občas nechtěně připlete pod kursor při zkoumání okolí. Zajímavý je systém zjednodušení interakce předmětů v inventáři s okolním prostředím. V menu se při označení inkriminovaného místa na obrazovce automaticky objeví ikona předmětu k použití, který máte v inventáři (pokud jej tam tedy máte). Tím vám hra tak trochu napovídá, že to či ono máte použít právě na tom konkrétním místě. Ale úplně revoluční to není, s něčím podobným jsem se setkal už u Curse of Enchantia od Core Design.

Ubíjející je bohužel cestování po základně. Ta se skládá z pěti pater, k tomu několika sekcí, do kterých se dostáváte výtahy. Jakmile si základnu poprvé projdete, vyzpovídáte všechny přítomné a posbíráte prvních pár věcí, tak vás následně čeká cestování tam a zpět a pečlivé procházení znovu a znovu všech chodeb a místností, abyste nalezli, co se kde změnilo. Když jsem zmínil na začátku podobu s Cruise for a Corpse (od Delphine software), tak ten systém je tady skoro jako přes kopírák. Jenže v Cruise for a Corpse jste měli loď, pár kajut a perfektní in-game mapu, v které jste se jedním klikem mohli přesunout na konkrétní místo bez zdlouhavého procházení.

A to je přesně největší kámen úrazu v Orion Conspiracy. Taková mapa tady chybí a tak vše otrocky procházíte a koukáte na ty stejné obrazovky. Ono se na ně ale kouká docela dobře, protože jsou velmi pěkně namalované. Je to takový ten styl ranné lehce zrnité SVGA grafiky a trochu připomíná Space Quest 6 (obě hry vyšly ve stejném roce). Základna na asteroidu vypadá opravdu působivě, stejně jako animační sekvence ať už úvodního intra, nebo drobných animovaných pasáží dokreslujících děj. Co moc pochválit nemohu je hudba. Je neskutečně otravná, jelikož hraje ve vysokých tónech, po chvíli mi rvala uši a tak jsem hudbu vypnul.

Člověk by řekl nic moc. Na začátku to vypadá na nadějnou vesmírnou detektivku plnou napětí a skvělé atmosféry navozující pocity jako z nějaké slavné sci-fi knihy některého z legendárních autorů. Bohužel se hra promění tak trochu v závěrečnou frašku. Nepomáhá tomu ani chladné chování všech zúčastněných, kdy mi to trochu přeci jen připomnělo mé stížnosti na začátek jinak fantastické hry The Dig. Tady někoho roztrhá vetřelec a hlavní postava si naprosto stoicky z dané místnosti v klidu odejde a suše se o tom snaží vyprávět zbytku posádky, která tomu samozřejmě nechce věřit. Při nehodě s granátem zařve několik lidí a posádka jakoby to přešla ledovým klidem s tím, že nedá se nic dělat, jedeme dál, nic hrozného se vlastně nestalo. Vím, že tohle spíše způsobuje lehce prkenný pohyb postav a laxní textové vyjádření při popisu dané situace, ale výsledek pak působí spíše komicky a nenapínavě, než že by to navodilo nějaké strhující drama.

I přes tu zdrcující kritiku některých aspektů hry jde o v celku zajímavou adventuru, která přijde vhod, až budete mít dojeté vše od Sierry, Lucasu, Legendu a Accessu. Už jen pro těch několik hezkých sci-fi obrázků nelituji, že jsem s touto hrou nějaký ten čas ztratil a co vyleze z té vraždy na základně na asteroidu mě docela taky hodně zajímalo. Pořád ale platí, že za vrcholné dílo Divide by Zero považuji Innocent Until Caught 2: Guilty. Uvidíme, co s tímhle názorem učiní poslední jejich adventurní kousek The Gene Machine, ale o tom si povíme hned v příštím článku, abych tvorbu Divide by Zero konečně uzavřel.

Hodnocení: 70%

Ringo