Superhero League of Hoboken

Platforma: PC / Žánr: Adventure-RPG / Developer: Legend Entertainment / Vydavatel: Legend Entertainment / Rok: 1994

Produkce firmy Legend Entertainment byla od počátku tematicky značně rozkročená a nevyrovnaná. Nejprve se vrhli na lechtivě laděné parodie Spellcasting nebo Erci the Unready, proložili to vážněji míněným fiktivním sci-fi thrillerem Timequest, aby se pak vrhli na knižní předlohy, z nichž vytvářeli velmi povedené adaptace v podobě počítačových adventur, jako například Gateway, Death Gate, Shannara, Callahan's Crosstime Saloon nebo John Saul's Blackstone Chronicles. Samozřejmě nezapomněli ani na své vlastní scénáristy a tak se mohli pochlubit tematicky vlastním sci-fi dramatem Mission Critical. Není ale mým cílem v tomto článku plně rekapitulovat celou jejich tvorbu. Chci se nyní věnovat jednomu z jejich nejpodivnějších a možná nejpozoruhodnějších děl, a tím je Superhero League of Hoboken z roku 1994. 

Hoboken, narozdíl od svého dobového současníka Death Gate, nečerpá vyloženě z nějakého knižního příběhu a ani se nesnaží být nějakým vážným fantasy eposem. Naopak jde vyloženě o parodii zasazenou do ne zrovna hezké budoucnosti na naší planetě. A to konkrétně na post apokalyptické východní pobřeží Spojených Států. Kdybych měl posuzovat možnou inspiraci, řekl bych, že snad částečně čerpá z komiksových superhrdinů produkce Marvelu. Na rok 1994 uznejte, že je to docela nadčasové vzhledem k současné filmové mánii o všech těch Iron Manech, Thorech, Hulkovi, Kapitánovi Amerika a pod., kteří sympaticky oživili dobrodružnou filmovou produkci v posledních 15 letech, byť ty poslední filmy kapku působí, že producenti už neví kudy kam. Ale zpět do roku 1994 a tehdy nové hře Superhero League of Hoboken.

Pokud znáte nějakou adventuru od Legendu, určitě jste seznámeni z principy, které jsou jejich typickým  rukopisem. Tím je výhled na interaktivní scénu vlastníma očima, série příkazů v postranním menu, inventářem v dolní liště. Vzhledem k velmi zručným grafikům se obvykle setkáme s příjemnou malebnou grafikou s vynikající atmosférou. Nechybí zvučná hudba a herní mechanismy se spoustou různých puzzlů na principu různých logických či nelogických, nebo i jazykových či slovních hříček, na kterých si nerodilý mluvčí obvykle mírně vylámal zuby. V Hobokenu tomu tedy není jinak. Jelikož jde o parodii, a to parodii na ultimu, počítejte s různými volovinkami, nad kterými zůstane občas rozum stát více, než u volovinek u Lucasovského Sama&Maxe, který mi oproti Hobokenu přišel krásně logický a řešitelný :-)

Asi bych měl trochu nastínit příběh, děj a o co tady vlastně kráčí. Budoucnost světa není růžová. Po nukleárních válkách došlo k sérii přírodních katastrof a biologických mutací. Zvednutá hladina oceánů zaplavila velké části pobřežních měst USA, což značně znesnadnilo přepravu do jednotlivých čtvrtí. Mutace způsobily kuriózní tvorbu zrůd, které jsou mimo nukleární katastrofy přičítány nezdravé chemii v plastech produktů od Nintenda a také stravování lidí ve fastfoodech. Hráč má na starosti jednu posádku (ligu) podivných superhrdinů, které mutace sice také semlely a způsobily jim nějakou tu speciální schopnost, ale zůstala v nich touha páchat dobro. Vaším věčným soupeřem je Dr. Entrophy, který chce ze světa udělat ještě hnusnější místo, než už je.

A tady využili tvůrci (jmenovitě designér Steve Meretzky) svých vloh pro tvorbu parodického obsahu v každičkém ohledu. Že je tady mezi nepřáteli banda zpovykaných zmutovaných amerických důchodců, bránících své domovy a jistoty, ještě pochopíte (jistá forma zombie apokalypsy, mající tento výraz malinko polidštit:-). Stejně tak pochopíte bojovně naladěné zrůdné výběrčí daní a jiné úředníky.  Nicméně zmutované hamburgery, které budete pižlat zbraněmi typu příborová vidlička a nůž, to už jsou výlety někam k japonské produkci, u které by nás nic takového nepřekvapilo. Možná bych tady Meretzkyho podezříval, že je fanouškem série japonských RPG Mother (u nás je známější druhý díl Mother pod názvem Earthbound), v které si užijete podobných skopičin, jako boj proti pizze s příborovým nožem.

Tato humorná fakta je nutno přijmout a obtížně tohle budou skousávat zejména pragmatici, kteří tak trochu prahnou po seriózněji míněném dobrodružství, do kterého se budou umět vžít. Po značné době přemáhání se mi podařilo s tím nějak smířit. A to možná i díky tomu, že jsem několika parodickým hrám dal v nedávné minulosti šanci a zjistil jsem, že se mi nakonec líbily. Kdysi dávno jsem sice hru pro extrémní parodičnost asi v 1/3 odložil na někdy a skoro navždy, ale nyní jsem využil pár dovolenkových nocí k tomu, abych se k této hře vrátil a konečně ji dohrál až do konce.

Humorné úlety se při správném rozpoložení dají proměnit v zájem, jak to celé dopadne. Ale hlavně stojí za to si užít těch prapodivností. Ať už z hlediska obsahu, nebo z hlediska systému. Docela mě bavily některé nadčasové předpovědi vzhledem k dnešním událostem. A popravdě jsem nevěděl, že už z počátku 90. let byl Trump až takový pojem. Samozřejmě je tady jeho slavná Trump Tower, až by člověk nabyl dojmu, že je jen o něco méně slavnější, než socha svobody :-)

Puzzly adventurního charakteru jsou v této hře samozřejmostí tak, jak je už u Legendu zvykem. Ale když jsem popisoval ty zbraně a nepřátele, určitě každému došlo, že se tady bojuje. Je to tak. Tohle je od Legendu první hra, v které se pokoušejí do klasické point and click adventury zakomponovat RPG prvky (tou druhou je Shannara). Tedy souboje, zisk zkušeností, vývoj statistik u charakterů a shánění lepší výbavy. Hra vás hodí na mapu města viděnou shora, po níž se pohybujete a nacházíte v ní lokace, které se pak přepnou do adventurního módu a v něm je třeba sebrat klíčový předmět, pokecat s postavami, vyřešit puzzle a pod. Během cest mezi těmito místy vás přepadávají nepřátelé, s nimiž svádíte tahové souboje. Mapa celkového světa je rozdělena na sektory s odstupňovanou a na ukazateli zřetelnou obtížností, čímž je zaručena hranice, přes kterou váš hra pustí až po splnění klíčových úkolů, než vám umožní postup dále.

Jednotlivé adventurní úkoly plníte v rámci misí. Je tady šest sérií misí po pěti a pak velká finální mise. Řešení je opět parodické, takže jak osvobodit mluvícího tygra, zajatého pod velkým kostelním zvonem, budiž jedním z příkladů, jakého typu asi budou jednotlivé úkoly. Někdy mají ale i sofistikovanější náplň, jako například odhalení podvodu v loterii, mající vydělat v kostele páterovi a jeho kumpánovi mraky peněz obíráním důvěřivců, kteří věří, že výherní kolo Moutnfieldu nemá tajnou brzdu. Některé mise jsou svižné, rychlé a intuitivní, jiné jsou pekelně těžké. U některých si řeknete, to byla ale kravina, jindy potěší složitější kombinatorika s nějakým smysluplným vyústěním. Když jsem musel v muzeu zase ze stolu sebrat dřevěnou zubní protézu George Washingtona, tak jsem měl i trochu takový dojem, že měl u autorů hry taky někdo hodně rád Day of the Tentacle -)   

Z technického hlediska je hra precizní, má líbivou 256 barevnou VGA grafiku zapracovanou do druhé generace Legenďáckého engine, v kterém jsou již dané příkazy a nemusíte ze slůvek složitě skládat, co chcete dělat, co kde vzít a na co to použít. Tady už snadno klikáte na příkazy typu take, put, look at + na inkriminovaný předmět či postavu. Hudba je taková zvláštně monumentální, nicméně po čase je dost monotónní a opakující se. Stávalo se mi, že jsem ráno vstával a pořád se mi melodie ze hry přehrávala v hlavě :-) Celkově ale hra i z hlediska technického působí jasným Áčkovým dojmem, bez chybiček a nesrovnalostí v ovládání či designu. Zpracování cestovní mapy ulic s domy, ulicemi a modrou záplavou v nich, považuji navíc za ikonické a nezaměnitelné.

Možná skoro teď čekáte euforické zakončení, ale já musím této zajímavě pojaté a neotřelé adventuře přeci jen pár věcí vytknout. Ačkoliv je struktura misí jasná, lze si přečíst zadání i indicie, jak ji správně vyřešit, dokáže se zde hráč utopit v množství přístupných lokací, z kterých není někdy zřejmé, zda tam něco má být, něco se tam má odehrát, něco odtud je třeba sebrat, anebo se tam odehraje něco později. Někdy je opravdu třeba vyvinout kombinační schopnosti za hranou intuice i veškeré nápaditosti hráče. A někdy je třeba princip úkolu fakt až taková blbost, že by mě vůbec nenapadlo ani zkoušet požadované řešení. Mnohdy hráče vlastně ani řešení napadnout nemůže, protože v desítkách přístupných lokací a složitou přepravou přes vodu, vrtulníkem a spletitým systémem metra vlastně ani nedomyslí, že by měl nějaké vzdálené zapomenuté místo navštívit. Proto jsou poznámky se souřadnicemi a s tím, co se kde nachází, nutností.

Dalším neduhem začne být tak někdy v polovině hry repetitivnost. Jakmile odhalíte, že v každé lokaci je konkrétní počet soubojů, po nichž  je prostor následně definitivně bezpečný a další potvory se již negenerují, začnete systematicky čistit další sektory a tím si uvolňovat cestu k dalšímu postupu. Záhy ale zjistíte, že tady vlastně nic nepředlevelujete a jde jen o bariéru, která vás nikde nepustí dříve, než je záhodno. Je to sice pořád mnohem lépe zpracované, než příšerný systém soubojů v pozdější Shannaře, ale brzy poznáte i zde, že jsou tady striktní limity na to, aby se hra dala považovat i za komplexní RPG. Samotné vybavování vlastních postav zbrojí a zbraněmi probíhá značně automatizovaně. Postava se vyzbrojí sama tím lepším, co jí dáte do ruky a tak provozujete po čase takový řetěz - to nejlepší prvním postavám a to horší postupně přesouváte těm vzadu. Samozřejmě rozlišujete, kdo bude bojovat na blízku a kdo palnými zbraněmi na dálku.

Naštěstí v hráčových rukou zůstává, jakou další speciální schopností vybavíte tu kterou postavu, byť jsem nějaké uspávání zvířat nebo zvyšování cholesterolu použil jen sporadicky. Aby byl zachován aspoň minimální pocit volnosti, máte vždy k dispozici více hrdinů k najmutí do aktivní party, než je její kapacita. Takže určitá variabilita zde přeci jen je. Občas je nutno vzít konkrétní postavu na určitý úkol. Například sníst extra pálivé jídlo dokáže za celou hru jen jedna postava. Některé ojedinělé schopnosti některých postav jsou součástí adventurního puzzle. Na umu hráče taky bude, jak vlastně nakládat s protáčením postav v partě, protože získané expy jsou ve finále omezeny a určitě je dobré si určit nějakou základní kostru vaší party, která bude celou hru stabilní a shrábne co nejvíce možností k level upu.

Hoboken je nakonec vynikající adventurou s RPG prvky, kterou zachraňuje celkový um a cit vývojářů firmy Legend Entertainment tvořit hry. Hybrid adventury a RPG vždy bohužel narazí na určité limity v obou oblastech. Výsledkem je obvykle buď ne úplně dokonal adventura anebo ne úplně dokonalé RPG. Ve výsledném mixu však nemusí jít vůbec o špatnou zábavu. A o tu tady jde především. Byť Hoboken nedosahuje kvalit mixu RPG a adventur, jako je Quest for Glory série od Sierry, která v RPG prvcích zašla snad v tomto smyslu nejdále, stále platí, že jde o vynikající herní počin s notnou dávkou precizní komplexností, který stojí minimálně za vyzkoušení (fandové adventur a Legendu samozřejmě nezkoušejí, ale povinně dohrávají). A z hlediska toho zpracování cestování a soubojů bych si přesně takhle tehdy uměl představit třeba případné třetí pokračování hry B.A.T.

Hodnocení: 75%

Ringo