Legendární číslo herního časopisu - Excalibur č. 16

Další volba do seriálu o herních časopisech padla na Excalibur číslo 16. Úvaha, po kterém časopise sáhnou, je vždycky složitá a vždy dlouze přemítám, proč zrovna tohle číslo a jestli Excalibur nebo Score a jestli náhodou v tom či onom čísle nebyly zastoupeny mé oblíbené hry v lepším počtu a podobně. Dost často ale rozhodne hluboký rozbor pocitů starých přes 30 let, které se vrací, jakoby to bylo včera a odebírám se v nich přesně do míst, v kterých jsem četl časopis poprvé, kolikrát jsem si jeho četbu následně zopakoval a jak jsem byl utopen v představách o tom, jak hraji ty hry, o kterých jsem četl. A Excalibur 16 má těch absolutních herních titulů hned několik.

Excalibur 16, jehož vydání mělo proběhnout 16.4. roku 1993, je zajímavý již svou obálkou s hororovým Lovecraftovským výjevem pocházejícím ze hry Alone in the Dark. Na okrajích tohoto obrázku jsou upoutávky na obsah. Kromě toho, že v časopise přibyla nově rubrika o konzolích a časopis má o 4 strany více, je tady docela bohatě vypsaná prezentace recenzí a návodů obsahující opravdu zvučná jména. A ty si teď společně při "listování" dobovým časopisem o počítačových hrách společně projdeme.  

Nejprve ale začneme hitparádou, která po nějakých těch prvních stránkách s reklamami tradišně čtenáře uvítá. Zaměřím se na žebříčky PC, Amigy a redakčního žebříčku. Ten je totiž prezentován peckami, jejichž názvy přivodí takový ten mrazík v zádech a člověku dojde, jak úžasné časy tohle byly a máloco je dokáže překonat. Jestli vůbec něco. Posuďte sami. Výběr z TOP PC: Indiana Jones 4, Monkey Island 2, Eye of the Beholder 2, GODS, Populous 2, Alone in the Dark, Hero's Quest 3 (Quest for Glory 3). Výběr toho nej z TOP Amiga: Project X, Eye of the Beholder 2, Black Crypt, Formula One Grand Prix, Populous 2, Powermonger, Turrican 2, Flashback. A teď co se nejvíce líbilo redakci Excaliburu: Ultima Underworld 2 (no jak by ne!!!), Dune 2, B.A.T. 2, Legends of Valour, Wizardry 7 (yeah!),  Flashback, Lemmngs 2.Jo, zlaté časy, které jsou sice pryč, ale máme jedno velké štěstí. Kdykoliv si je můžeme připomenout a jakoukoliv z těch her si zase zahrát. A kdo nezažil, rovněž mu nic nebrání se trochu ponořit do historie a zkusit si aspoň přibližně, jak to tehdy bylo.   

A teď už k obsahu Excaliburu 16, který čtenářům opět připravila zejména legendární dvojice herní žurnalistiky Jan Eisler (ICE) a Andrej Anastasov (Andrew) a pak dále v tomto čísle nelze nezdůraznit také jméno Petr Bulíř (Peter Lee). Hned první recenze je na dungeon Legends of Valour. Když jsem po letech nalistoval recenzi od Jana Eislera s tímto dungeonem, tak mi okamžitě vyvstala otázka, jak to, že nemám tuto hru ještě v seznamu dohraných. Dávám si za úkol tenhle rest co nejdříve napravit. Abych to uvedl na pravou míru, hru jsem chvíli ke konci devadesátek hrál. Jenže jsem měl za sebou už odehrané obě Ultimy Underworld a Legends of Valour mi přišel vedle nich jako chudý příbuzný. Ne, že by tento můj úsudek byl vyloženě chybný, ale díky němu jsem hru odložil. Ale nevadí, protože dnes je odstup času už tak velký, že si takovou hru člověk pustí s tím, že jde o starou klasiku a nesoudí ji dle konkurence v dané době tak přísně. Ono to totiž jak dle recenze, tak ohlasu spousty čtenářů nebyla vůbec špatná hra. Jednalo se o scrollovací dungeon odehrávající se ve městě a v jeho podzemí. A už na svou dobu obsahoval velmi bohatou herní náplň v podobě plnění questů pro různé cechy, vydělávání si peněz plněním různých doručovacích questů a měl docela solidní atmosféru. Ačkoliv grafika i příběhová hloubka zdaleka nedosahovala kvalit Ultimy Underworld, tak z dnešního pohledu jde o docela hezké retro. Jan Eisler dává 80% a chválí i možnost zahrát si tento scrollovací dungeon i na Amize (kromě PC). Jednoznačně jde o jednu z nejzásadnějších her tohoto čísla Excaliburu.

Na stejné straně pod Legends of Valour zabírá třetinu prostoru recenze na simulátor B-17 Flying Fortress od Microprose. Recenzi napsal Dan Fanbauer (v podstatě nová tvář v redakci, kterého si pak častěji pamatujete spíše z post Andrew Ice éry Excaliburu od čísla 21, kde pak patřil ke stěžejní části nově sestavené redakce). Značnou část recenze zabírá spíše chvála firmy Microprose a výčet jejich známých titulů. Následně zařadí do výčtu i B-17 Flying Fortress, popíše několik herních mechanik s ovládáním vícečlenné posádky na několika postech tohoto bombardéru, a pak lehce zkritizuje ne moc detailní vektorovou grafiku povrchu. Po tolika letech je to již otázka spíše vkusu, protože mnoho hráčů, včetně mě, mělo právě tento styl vektorové grafiky u simulátorů nejraději. Dan Franbauer uděluje B-17 Flying Fortress 70% Škoda, že se u recenze nepovalují nějaké obrázky, protože ty dost často byly tím, proč se hráči rozhodovali po hře toužit.

Dune 2 klidně mohu všeobecně označit jako hru čísla a není třeba ji nijak představovat. A zrovna tahle velká hra byla svěřena k zrecenzování rovněž Danu Franbauerovi. Opět nechybí výčet titulů, které má za sebou tentokráte firma Westwood, která má Dune 2 na svědomí. Při chvále jednotlivých aspektů hry se recenzent tak trochu pustí na tenký led při porovnáváním např. s Powermonger, u kterého napsal, že časem ztrácí oproti Dune 2 na zábavě. Naštěstí v poznámce tento názor redakce koriguje a označuje Powermonger za nejlepší hru všech dob:-) Ale zpět k Dune 2 a recenzi v Excaliburu 17. Recenze obsahuje i jeden takový naivní moment, který možná pramenil ještě z tehdejší nezkušeností a necitlivosti při rozlišení žánrů, protože přirovnat hru částečně ke Quest For Glory jen proto, že si na začátku vybíráte ze tří frakcí podobně, jako u QfG ze tří postav, zní dneska hodně přitaženě za vlasy. Ale holt šlo o dobu, kdy se žánry teprve rodily a tak šlo porovnat cokoliv s čímkoliv. Naopak velmi trefně se autor dotýká jednoho neduhu v pozdějších misích a to značně omezené zásobě koření, což pak prakticky paralyzuje celou bitvu a to u všech válčících stran. Jo, pamatuji na mapy, které jsem dobýval v závěru jedním jediný raketometem. Překvapivé je hodnocení. Na to, o jakou šlo revoluci v žánru specifického typu real time strategií se stavbou základny, mi přijde 83% sakra málo. A v hodnotící tabulce u hudby, která se tehdy stala měřítkem nejvyšší kvality jen 2!?

I tady třetinku místa zabírá druhá recenze na stránce, a to na hru Licence to Kill. Název jasně napovídá, že půjde o Bondovku. Tato akční hra firmy Domark vyšla na C64, Atari 800 XE/XL a taky Sinclair. Zpětně je zajímavé, jak se v době, kdy frčí nový směr herního světa, který se jasně přesouvá na PC, které si občas zasoutěží už jen s Amigou, byl jeden z hlavních autorů Excaliburu stále zatížen na osmibity. A místo, aby se vrhnul na něco takového, jako je Dune 2 a takříkajíc se o tento titul v redakci popral, tak si střihne minrecenzičku na osmibitovou akčňárnu, byť dle recenze velmi komplexni. Opticky to dokonce vypadá, že hru chválí více, než chválil Dan Franbauer Dune 2, ale zároveň uděluje Licence to Kill jen 65% Jak hra vypadá se ze samotné recenze vlastně nedozvíme, opět u ní chybí obrázky, podobně jako u recenze na B-17 Flying Fortress. Kdybych měl dnes vizuál této hry k něčemu přirovnat jen tak na první pohled, tak možná k Jagged Alliance, kdyby probíhala v jedné osobě, realtime režimu a velmi omezené paletě barev.

Na další straně máme rozdělen prostor opět na dvě poloviny. V té horní je recenze na legendu vesmírných stříleček, Wing Commander 2. Série Wing Commander je v podstatě jakousi obdobou Star Wars v počítačovém světe. Ne, že by Star Wars nezavítaly i na počítače, ale chci tím nějak naznačit, že to, co znamenaly Star Wars pro filmová plátna, to znamená Wng Commander pro monitory počítačů. Wing Commander navazuje na první díl a opět jde o boj proti zlé rase Kilrathi, snažící se z vesmíru vymazat pro ně otravnou škodnou, tedy lidstvo. Jelikož jde o dílo firmy Origin Systems, která se nejen v názvu honosí tím, že vytváří světy, je svět Wing Commandera propracovaný do podobné hloubky, jako jejich RPGčka ze světa Ultim. A to dělá z Wing Commandera více než jen prostou střílečku, v které je třeba rozstřílet vše, co se vám pohne před očima. A mimo prosté střílení jde tak trochu i o komplexní simulátor s propracovanými misemi, na které se vydává hráč s doprovodem dalších vesmírných stíhačů, které může úkolovat. V Excaliburu dostává Wing Commander 2 75%. Řekl bych, že "jen", protože tahle legenda si zaslouží podle mě více. Recenzi sepsal pro mě neznámý autor pod tajemnými iniciály JCH. 

Druhá polovina stránky patří už Janu Eislerovi, kterého recenzovaný titul očividně zcela nepotěšil a tak ani on jej nepotěšil. AV8B Harrier Asault je jakýmsi mixem strategie a simulátoru bitevního letounu schopného svislého vzletu a dle Jana Eislera je obojí zpracováno naprosto průměrně. Sice optimisticky dodává, že si v této hře může leckdo přijít na své, ale existují rozhodně lepší samostatné simulátory a také lepší samostatné strategie. Mix obojího se tady firmě Domark úplně nepodařil a u Jana Eislera, a možná nejen u něj, se lépe zapsal tím výše popisovaným Bondem na osmibitech. Hodnocení 50%.

Posuneme se na další sránku...chci říci stránku, na které najdeme další recenzi Jana Eislera a opět na simulátor, který jej potěšil již mnohem více. Jde o Reach for the Skies firmy Rowan Software pod hlavičkou Virgin Games (neradno u této recenze věřit údajům uvádějícím, že jde o dílu U.S. Gold a SSI, chybička se vloudí i v tom nejlepším časopise:-). Simulátor je situován do bitvy o Británii a druhé světové války. Shodou okolností i tato hra obsahuje strategickou část nad mapou, na které posouváte seskupení letadel, ale primární části je zde přeci jen ta simulace. Takže si zalétáte, zastřílíte, a to i s možností zvrácenou, tedy létat za nacistické Německo. Co Jana Eislera zaujalo významně, byla možnost přepínat se během boje do kteréhokoliv letadla vlastní letky. No, zajímavé. Asi někdy taky vyzkouším, protože tento simulátor mě popravdě minul, byť jeho existenci díky recenzi v Excaliburu 16 udržuji docela v paměti, byť se mi trochu plete s Aces over Europe. Hodnocením nedopadnul Reach for the Skies vůbec špatně, 77%

Na recenzi na amigáckou střílečku Godfather, tentokráte opravdu od U.S.Gold, je nejzajímavější její úvod. Peter Lee si už v roce 1993 zafilozofoval, jak se v záplavě nových her zapomíná na hry starší a třeba méně úspěšnější, ale přitom třeba zajímavé. Postesknout si v roce 1993 o tom, jak starší hry z roku 1991 upadají do zapomnění, je rovněž úkazem jedinečné doby a překotného vývoje. V roce 1995 se už o hrách z roku 1992 a 93 psalo jako o klasikách, v roce 1998 šlo už o těžké retro. Dnes sáhnete po hře staré 15 let a máte pocit, že hrajete v podstatě stále aktuální titul. Hezký důkaz toho, jak se i přes překotný vývoj technologií hry neposouvají žádným revolučním způsobem dobrých 15 let, ne-li více. Ale zpět ke hře Godfather. Střílečka se odehrává v poválečné době v New Yorku a hrdina, člen gangu, má za úkol se prostřílet hordami z konkurenčních gangů. No nic moc, proto dal taky Peter Lee jen 45%, a dost tedy nechápu, na jaké opomenutí časem si zrovna tady posteskl,  ale je dost možné, že se s odstupem času dá pobavit i u této hry, jelikož byla zajímavá svou docela hezkou grafikou.

Crazy Cars 3 od firmy Titus jsou bezpochyby dalším aspirantem na hru čísla hned vedle Dune 2. Tyhle roztomilé závody autíček s úžasnou grafikou se hrály ve své době nehledě na žánrovou preferenci hráčů. Autům jsem popravdě já osobně moc ve své herní "kariéře" nedal, nikdy mě moc nebavilo jezdit pořád dokola a tak jsem přilnul jen k pár málo závodním titulům a Crazy Cars 3 patří mezi ně. Nemohu vůbec říci, že jsem projel úplně všechny obtížnosti (tedy všechny 4 divize, každou o 15 tratích), ale minimálně 2x jsem projel všechny tratě USA v první divizi. V těch dalších se tratě opakují, ale soupeři jsou rychlejší a vy si tak musíte nakoupit ještě lepší výbavu. Crazy Cars 3 jsou ryzí zábava, závodíte, vyděláváte na sázkách a vylepšujete své auto. Je tady i možnost hrát ve dvou hráčích na jedné obrazovce. Andrej Anastasov (konečně první jeho recenze v tomto čísle, navíc v tiráží překvapivě figuruje mezi stálými spolupracovníky a ne přímo v redakci, asi se tehdy něco dělo) hru vychválil do nebes v součinnosti s poutavým čtivým textem, jak je u ně zvykem. Udělil score 80% a opět řeknu "jen" a považuji to za důsledek toho, že stupnice hodnocení se teprve nějak vyvíjela a průměrné hry se tehdy točily někde kolem čísla 50% - 60% a ty nejlepší dosahovaly těch osmdesátek. Každopádně Crazy Cars 3 je jeden z největších hitů Amiga scény vůbec. Škoda, že u recenze chybí obrázky přímo z probíhajícího závodu a ukazují jen intro, mapu a stupně vítězů.

Recenze v druhé polovině stránky pod Crazy Cars 3 je na hru Space Shutle od Virgin Games a rozkládá se i na dolní polovině stránky vedlejší, což je taková designérská zajímavost. Recenzi napsal Jan Eisler. Jedná se o simulátor raketoplánu létajícího do vesmíru. Titul určitě zajímavý, ale herně asi trochu suchařina. Nikdy mě hra nezaujala natolik, že bych zatoužil si ji někdy zahrát. Udělených 75% je ale velmi solidní hodnocení svědčící o tom, že celkově je hra zpracovaná asi dosti kvalitně.

Vedlejší stránka obsahuje nad druhou polovinou recenze na Space Shuttle konkurenci k Crazy Cars 3 a tou je Lotus 3 od firmy Gremlin Graphic. Na něm si teda Jan Eisler zchladil žáhu a hru odstřelil s pouhými 55%. Lotus je zpracován stejným pohledem na scénu, jako Crazy Cars 3, tedy pohledem na autíčko zezadu. Proč Lotus 3 propadl, to Jan Eisler vypráví strhujícím způsobem zklamaného hráče, jak to umí jen on, kdy hltáte jeho řádky a souhlasně pokyvujete hlavou, jak je to fakt a jak to přeci není možné tohle to, jako byste si s ním tu hru vlastně už i zahráli. Přitom Lotus 3 nevypadá vůbec špatně. Naopak je vizuálně nádherný. Jenže Jan Eisler mu nekompromisně vytknul trestuhodné vykradení úplně všeho z předchozích dvou dílů. Z dnešního pohledu bychom mohli říci, že šlo spíše o prostý datadisk o kvalitě nastavené kaše. 55%

Tak, a teď přichází recenze na hru, na níž jsem si přečetl recenzi snad 400x, History Line 1914-18. Nevím proč, ale fascinovaly mě obrázky z doby první světové války, líbil se mi popis hry Jana Eislera, byť vyzníval místy trochu ironicky kriticky a nakonec zpražil Amiga verzi za DJing se sedmi disketami. Přesto se mi v mysli proháněly myšlenky o tom, jak posouvám tančíky, letadýlka a lodě po bitevním poli a při střetu jednotek koukám na ty animačky, z kterých je u recenze většina screenshotů. Strašně moc jsem hru chtěl. Popravdě úplně nejvíce ze všech z tohoto čísla (možná se divíte, že neříkám nejprve Dune 2, ok, tak úplně nejvíce společně s Dune 2, i když ten HL o kapku více:-) Hru jsem získal až o dost později a byl jsem ji naprosto nadšen, že jsem si ještě o mnoho dalších let později sehnal i krabicovou verzi. Jenže co to dal Jan Eisler do hodnotící tabulky? 45%??? V nějakém dalším čísle to označili za překlep s tím, že tam mělo být 70% (což by taky bylo málo), nicméně tady Eislera trochu podezřívám z toho, že to myslel opravdu vážně a hru takto podstřelil, protože jej nezaujala. A možná až pozdější konsenzus několika lidí v redakci, které HL bavil, dospěl k tomu pozdějšímu opravnému číslu v hodnocení. Nebo možná sám Jan Eisler až po zveřejnění recenze do hry proniknul více a zjistil, co se v ní skrývá, protože jak jinak se místo 70 překlepnete na 45? Ale těžko říci, to ví jen oni sami. Za mě je History Line 1914-18 božárna a jedna z nej strategií, co jsem hrál. Blue Byte jsou totiž na strategie fakt bozi (hned po firmě Microprose:-).

Na druhé polovině stránky najdeme recenzi na hru Moonfall, o které vím jen to, že jde o vesmírný simulátor ve stylu Elite. Tak nějak se o tom rozepisuje v krátkém textu autor (zřejmě mimo redakci) jménem Tomík Pupík a dává hře vysokých 77%. No moc se mi to nezdá s ohledem na ostatní hry (mimochodem hodnocení her bylo po tomto čísle asi docela velkým tématem pro čtenáře, protože zbombardovali redakci dopisy o tom, proč tahle hra tolik a tamta zase o tolik méně a pod., viz úvodník v Excaliburu 17)

Na další straně popisuje Napoleon (jistě víte, že se jedná o Jindřicha Rohlíka Skeldala, a taky dalšího stěžejního člena post Andrew-Ice redakce Excaliburu od čísla 21;-) vynikající adventuru firmy Microprose a to Rex Nebular. Ten se s hodnocením vůbec nepáral a napálil hře rovnou nejvyšší hodnocení ze všech her recenzovaných v Excaliburu 16, ale o hru měsíce rozhodně nešlo, na to se tehdy nehrálo. Ačkoliv je Rex Nebular klasická point and click adventura tak trochu ve stylu Space Questu 4 od Sierry a kvalita ji nechybí, není to dle mého názoru určitě něco, co překonává Dune 2, History Line 1914-18, Crazy Cars 3 i několik dalších her v tomto čísle. KAždopádně Napoleon udělil 90%

Pod Rexem Nebularem recenzuje Peter Lee logickou hru Stone Age o ještěrovi, který musí v klasickém logickém rychlíku o posouvání kostiček překonat 100 pater bludiště. No hodně štěstí:-) 75%.

Excalibur 16 je jednoznačně číslem na půl rozdělených stránek o dvou recenzích:-) Nejinak je tomu na další stránce, o níž se dělí Jan Eisler s Andrejem Anastasovem. Sleepwalker je dětinská plošinovka o náměsíčném klukovi, kterému pomáhá jeho pes v překonávání těch nejklasičtějších nástrah, jaké v plošinovce můžete potkat. Jan Eisler se pochvalně vyjadřuje o animacích. Nejedná se však z herního hlediska o nějaký zázrak a tak uděluje 60%.

O dost lépe dopadne v Andrewově recenzi amigácký Loinheart firmy Thalion (ano, Té firmy, která stojí za božími RPG jako Amberstar a Ambermoon). Lionheart je nádherně nakreslená a ozvučená plošinovková arkáda s barbarem, který během své cesty vymlátí opravdu tuny potvor. Andrej chválí kde může a marně hledá chyby. A tak si schválně na konci postesknul jen na to, že ve hře není vlastně moc originálních nápadů. Dává krásných 81% 

Další dělená stránka v horní polovině s recenzí na Lemmings 2 nepatří Andrewovi, jak by se mohlo zdát díky podpisu, ale autorem recenze je ve skutečnosti Lukáš Hanka (a jak to vím? Díky úvodníku v Excalibur 17, kde se omlouvají za tuto chybu ve jméně pod recenzí). Lukáš Hanka zde tedy popisuje velmi podařený druhý díl legendárních a nepřekonatelných Lemmings firmy DMA Design, který přinesl spoustu nové grafiky a nových nápadů v systému hry. Nebál se o hře říci, že by mohlo jít o adepta na hru roku 1993 (spíše z toho komerčního hlediska vzhledem k obrovským prodejům prvního dílu). Takže 80%, ale opět, klidně mohl dát více.

Jan Eisler nemá Space Crusade prostě rád. V Excaliburu 13 mu udělil jen 65% a datadisku s názvem The Voyage Beyond mu nyní dává jen 30%. Tenhle ještě větší sešup v hodnocení má ale asi i pádný důvod. Space Crusade je tahová taktická hra ze světa Warhammeru 40 000 a v něm bojují ve sci-fi světě válečníci proti stvůrám připomínající vetřelce (genestealeři). Kdo zná například hru Space Hulk, ať už počítačovou nebo stolní, tak jakou tryznu umí nekonečně se generující genestealeři vyvolat v řadách omezeného počtu bojovníků, kterým se příliš často přehřívá a zasekává zbraň, si snadno představíte. A to je asi i kámen úrazu ve Space Crusade - The Voyage Beyond. Nehratelná obtížnost.

V obráceném gardu mají Andrew a Ice rozdělenou i poslední stránku s recenzemi. Ice nejprve popisuje hru Car & Driver od Electronic Arts. Jde o závody aut na různých civilních tratích a jde vlastně o předchůdce Need for Speed. Tady ještě v obstaróžní vektorové grafice, nutno dodat ale že pěkné a stylové. I když tehdy asi příliš náročné buď na haerdware nebo programátorské schopnosti tvůrců, jelikož si Jan Eisler stěžoval v recenzi na občasné vypínání vyobrazení palubovky a jiných detailů při snaze vyobrazit více detailů v krajině. 67%.

Poslední recenze je něco, co patřilo k těm mým vytouženým hrám. Jedná se o hororovou adventuru s RPG prvky Veil of Darkness od firmy SSI. Vedle History Line 1914-18 to byla asi nejčastěji mnou přečtená recenze z tohoto čísla. Obrázky vypadaly úchvatně, Andrew to podal taky velmi čtivě a ohodnotil Veil of Darkness solidními 78%, takže jsem měl jasno. Tohle chci. Samozřejmě dnes už i mám, dokonce v krabicové podobě. Hru jsem i několikrát zkoušel rozehrát, ale vždycky jsem na něčem pohořel, takže její dohrání zůstává mezi mými resty, které snad brzy splním.  

Fotky stránek z reklamami v těchto listováních časopisem obvykle vynechávám, ale tady udělám výjimku, viz obrázek výše. Je to pro mě nejkrásnější reklama všech dob, na kterou jsem zasněně koukal, díval se na seznam her s cenovkami a hlavně na obrázky titulních obrázků z krabic. Hned čtyři hry z této reklamy byly mé totálně vytoužené a časem se mi povedlo sehnat od všech čtyřech krabicovou verzi. Ultimu Underworld 2, The Summoning, Veil of Darkness i Great Naval Battles. 

Recenzentskou nálož ukončím stručným výčtem návodů. Absolutní dokonalostí je druhá část návodu na Black Crypt včetně map, navazující na první část z Excaliburu 15. Krásná dvoustránková prácička Jana Eislera.

Druhým návodem v Excaliburu 16 je rovněž druhou částí, a to návodu ke hře Connan the Cimmerian od Andreje Anastasova. Navazuje dokonce na návod až z Excaliburu 12, takže si dal pěkně na čas. Po tomto návodu sice následují trochu nekonzistentně dopisy čtenářů, v jejichž nadpise jsou chybně místo písmen jen velké černé obdélníčky (další chybka se vloudila), ale návodová sekce po dopisech dále pokračuje.

A to teda hutným dvoustránkovým návodem s mapami na božskou akční plošinovku Flashback, kterou sestavil tým hráčů (podepsaní The Players), nevím jestli z redakce, lidu, nebo výpomocí zahraničních časopisů, to ví už jen historie. 

Na další straně jsou návody hned dva, a to na fantastický Alone in the Dark od tajemného J.V. Následuje návod na Creatures 2 od Tomíka Pupíka, už druhý jeho příspěvek v tomto čísle. A třetím jeho příspěvkem je mapa na další straně na hru Switchblade na Commodore 64.

Colorado, to je arkádová westernovská indiánka od firmy Silmarils a návod sestavil Peter Lee. Pod tímto návodem je Andrewův návod na jednu z nejlepších her všech dob, Ultimu Underworld 2, i s mapami. Ty se ale tehdy moc nepovedly, protože byly titěrné a v opravené verzi vyšly v následujícím čísle. Vzhledem k velkému omluvnému úvodníku v Excaliburu 17 je číslo 16 vlastně tak trochu legendární i kvůli spoustě přehmatů. Po chybném uvedení vývojáře u hry Reach for the Skies, chybně uvedeném autorovi recenze u Lemmings 2, chybném čísle hodnocení History Line 1914-18, černých obdélnících místo nadpisu Dopisy čtenářů, jsou titěrné mapy k Ultimě Underworld 2 pátou výraznou chybou. Ale nic nezkazí jen ten, kdo nic nedělá, že, takže to tvůrcům Excaliburu rádi odpustíme:-)  

Návodovou část uzavírá popis řešení hry Gobliiins od Petra Němce (ale na tuhle hru návod stejně nepotřebujete, protože když jsem ji zcela bez návodu dohrál já, tak to musí zvládnout každý:-) a na vedlejší stránce je seznam cheatů pro vybrané hry. Spodní část této dvoustrany obsahuje článek o šachovém počítači.

Časopis k závěru vyplňuje konzolová sekce věnující se konzolím Sega Megadrive, Sega Master System II a Super Engine II. Konzole mi tehdy nic neříkaly a bylo to ještě v podstatě něco, na co Amigisti a PCčkáři nesahali ani železnou tyčí. Samozřejmě svým způsobem někdy ke škodě, protože například na Sega Megadrive vyšlo pár legendárních jRPG, jenže o těch se moc nepsalo, protože stěžejnímu zájmu se těšily akčňárny různého druhu, arkády nebo sporty a na ty já moc nebyl. 

Na Segu Megadrive se však objevovaly i tituly známé z PC, jako např. v mini recenzi popisování Lemmings s hodnocením 75%, nicméně konzoli si primárně kupovali hráči přeci jen spíše kvůli exkluzivním titulům jako Sonic The Hedgehog, který je zde hodnocen rovněž 75% 

Po konzolích tady máme na úplný konec poslední článek hardwarového obsahu od Napoleona, naznačující nekompromisní nástup éry CD-ROM média. A to je pro tentokrát vše.

Excalibur 16 byl dost možná recenzentsky nejbohatším Excaliburem ze všech, které do té šestnáctky vyšly a když sesumíruji, kvůli kterým hrám jsem jej četl znovu a znovu - Dune 2, History Line 1914-18, Veil of Darkness, Legends of Valour, Crazy Cars 3, Wing Commander 2, Lemmings 2 i adventura Rex Nebular, tak je to opravdu velká porce herních hitů, které je fajn si klidně zopakovat, případně dohrát, pokud se dosud z nějakého důvodu tak nestalo.

Ringo

Pozn.: Odkazy v názvech her odkazují na mé články na tomto blogu, pokud k dané hře existují, nikoliv na originál dobové recenze z probíraného časopisu.

Odkaz na předchozí díly: 

Excalibur 11, Excalibur 12, Excalibur 13, Excalibur 15, Excalibur 18, Excalibur 19

Score 1, Score 2, Score 3, Score 4, Score 5, Score 6, Score 30