Legendární číslo herního časopisu - Excalibur č. 12

Když se čas od času nostalgicky prohrabu ve skříni mezi uskladněnými herními časopisy, a měl bych vybrat další legendární kousek, který se mi v mysli uložil tak nějak více, než čísla jiné, tak se musím po Excaliburech 19, 15 a Score 1, 2 a 6, vrátit zpět k Excaliburu. Tentokráte to bude Excalibur č. 12, který vyšel v září roku 1992. Musím pro přesnost dodat, že se mi Excalibur 12 dostal do rukou takřka až po dobrém půl roce od jeho vydání, tedy až na jaře roku 1993. Přinesl mi jej kamarád s čísly 11, 13  a 15 a na stánky v tu dobu už mělo jít 16. číslo. Jsem v tomhle směru vlastně o půl roku opožděný pamětník, ale vzhledem k tomu, že Excalibury dost často vycházely s velkým zpožděním, to nehrálo vůbec roli, z které by se dalo nějak vypadnout :-) 

Excalibur 12 měl pro mě zvláštní sílu hlavně z důvodu, že obsahoval několik zásadních her mých oblíbených žánrů (a taky  tím, že jsem tehdy  byl hypnotizován tou dovolenkovou kráskou v plavkách na obálce, naznačující mi, že život bude mít i jiné radosti, než jen hry, hudbu, případně jakékoliv čtivo:-) Toto číslo pro mě mělo navíc specifický význam díky atmosféře, kterou na hráče působil téměř každou stránkou, obálkou počínaje. Samotná obálka je složená z koláže screenshotů z vynikajících her, kterými je tohle číslo doslova nabito. Jmenovitě Black Crypt, Indiana Jones IV And The Fate of Atlantis, Monkey Island 2: Le chuck's Revenge, Formula One Grand Prix, Knight of the sky, Dark Seed...

Stránka za obálkou je reklamní a můžeme si prohlédnout hezké ceny za PC 286 za 19 999 Kč, PC 386 za 28 499 Kč nebo PC 486 za 48 999 Kč. To jen tak pro zajímavost, jelikož při tehdejší průměrné mzdě 4 644 Kč byla koupě PC 486 skoro jako koupě auta v hodnotě 500 000 dnes. Následují stránky s obsahem a hitparádou. Po letmém pohledu na hitparádu člověk krásně zabrousí do starých časů a hned by si některé pecky hned teď znovu zahrál. V redakční hitparádě jsou jména jako Indiana Jones IV, Monkey Island 1, 2, Black Crypt, Eye of the Beholder 2, Wolfenstein 3D, Dark Seed, Conquest of the Longbow.

Následující strana s číslem 5 je zvláštní jednou věcí a nepřestane mě fascinovat, jak z těch starých čísel časopisů číší naprostá nezávislost na nějakém řádu a primární je tam zábava s tvorbou časopisu stylem hráči pro hráče, než nějaká striktní struktura odpovídající chladné novinářské profesi a marketingově chytře zvoleném designu a rozložení článků. První recenze tak nebude na nějakou tu pecku z hitparády nebo na aktuální novinku vyvolávající pařanské nadšení s přívlastkem hra čísla. První představenou hrou je totiž Logical, o jehož recenzi se postaral redaktor David Kika, který se stal pevnou součástí redakce vedle Andrewa a Iceho a jeho přezdívka KIKI se objevovala pod spoustou recenzí, map a návodů. Logical je logický rychlík s kuličkami a minirecenzička zabírá jen třetinu horní části stránky. Pod ní už se ale nachází těžký kalibr, Monkey Island 2: Le Chuck's Revenge

O recenzi se postaral Andrej Anastasov a opět to byla jedna z těch, kterou jsem četl několikrát po sobě a pak si ji po různu čas od času opakoval. Byla napsána velmi čtivě a jelikož tu hru neměl hned každý, ale kolikrát hráči na hry čekali od recenze i několik let, tak bylo Andrejovi odpuštěno i neskutečné spoilování, kterého se tady dopustil jen proto, aby přiblížil pár luxusních vtípků, které tato vynikající hra obsahuje. Ach jo, to byly časy. Zápal do herních časopisů, které byly jediným kontaktem hráčů s širším herním světem, byl nezměrný. A co se týče her, můžeme si aspoň tu dobu připomenout tím, že si takovou hru zase po letech třeba zopakujeme a znovu zahrajeme. V případě Monkey Islandu 2 jsem tak učinil zrovna loni. 

Následuje stránka dvou recenze, pěkně rozdělena půl napůl. Dělí se o ní další dvě adventury, a to Dark Seed, kterou napsal autor pod pseudonymem TOP. Jeho pravé jméno jsem nevypátral, možná šlo o recenzi nějakého čtenáře nebo redakčního kámoše. Ale ze zpětného pohledu je překvapující, nakolik je tato recenze napsána zajímavě, se spoustou informací nejen o hře, ale i o její tvorbě a vlastně by se dalo říci, že zrovna tento článek  by  nejvíce odpovídal tomu, co by autor měl o hře sdělit z informativního hlediska. Když občas čtu tu dnešní (z mého pohledu nefér) kritiku na staré časopisy, že v recenzi kolikrát o nich např. Andrew nenapsal nic hluboce informativního a předváděl spíše vlastní show se svými výplody fantasie, tak zrovna tahle recenze by těmto kritikům byla asi nejvíce po chuti z celého čísla a to za ní nestojí žádné tehdejší věhlasné redaktorské jméno.

Kouzlo tehdejších herních časopisů však spočívalo v něčem jiném (a možná se v tomto už poněkolikáté opakuji). Stačilo pár obrázků a kolem toho info, že taková hra existuje a je to velká pecka, což dokládá hodnotící tabulka. A hráč byl šťastný. Alespoň já ano. I takovou informaci jsem byl schopen přečíst několikrát po sobě a případný vtípek nebo odbočení nebylo na škodu a naopak podněcoval představy o tom, jak se autor článku u hry bavil. Na obrázcích z her jsem mohl oči nechat a jen jsem si tiše snil, jaké to bude, až si hru jednou seženu. Ano, příkladem takového článku je recenze na Indiana Jones 4 and The Fate of Atlantis napsaná Andrejem Anastasovem. Recenze v podstatě jen říká, že hra tady je, je boží, má filmový charakter, částečně je zde odvyprávěna hlavní zápletka s dodatkem, že je to hra velmi bohatá na texty. Do větších detailů se nepouští, ale je to v případě Indyho vlastně vůbec třeba? Není, protože screenshot z azorských ostrovů, jehož kousek se nachází i u této recenze, je pro mě jeden z nejlepších herních screenů navždy. A navíc si to hlavní Andrew nechal pro rozsáhlou návodovou část.

Další stránku si z poloviny vzal na starosti ICE a popisuje na ní pro mě vcelku dvě nezajímavé osmibitovky (vida, i v těch nejlepších číslech nebyla úplně každá recenze o hře, kterou bych chtěl). Tady v tomto případě se jedná o logický rychlík Scumm a arkádu Marauder. Ale zbytek stránky je věnováno něčemu, co je naprostá pecka, dokonalost, modla a dalo by se říci tehdejší vrchol žánru, i když jsem tomu jako tehdy pravověrný PCčkář nechtěl věřit, protože ta hra byla jen na Amigu. Ano, jedná se o legendární Black Crypt

Dokud jsem jej neměl možnost hrát, tak jsem se nad ním "ušklíbal" vlastně závistivým způsobem typu - pchá, ten váš ryze amigácký dungon ani náhodou nemá na Beholdera. Jaká to byla pošetilost jsem měl šanci zjistit až později, jak hry tohoto žánru přibývaly a já chtěl hrát všechny, včetně Black Cryptu. Jenže smůla, nevyšel na PC. Nakonec jsem si Black Crypt zahrál až někdy kolem roku 2001 díky emulátorům Amigy na PC. A jelikož to byl opravdu prvotřídní dungeon, tak jsem si jej někdy před třemi léty zopakoval a jeho dohrání i odeníčkoval. Je to vždycky obrovský zážitek a v recenzi v Excaliburu hovoří David Kika prostě pravdu, když říká, "Black Crypt je rozhodně hrou, která se vyrovná Dungeon Masterovi, Chaosovi i Beholderovi, v mnoha ohledech je i předčí především díky pěkné grafice". No nebudu lhát, i přes mé tehdejší závistivé "to jo, podívejte, jaké tam jsou portréty postav a jaké byly v Beholderovi", jsem chtě nechtě na tom screnu z fialového levelu se zelenou potvorou mohl oči nechat (konkuroval mu jen screen Azorů z Indyho IV a pak ta kočka v plavkách na obálce:-) a kochal jsem se jím pokaždé, když jsem si Excalibur 12 tehdy znovu a znovu pročítal. Byla to srandovní doba, kdy jsem měl od rodičů daný limit na hodiny hraní a jakmile mi vypršel herní čas, odebral jsem se do svého pokoje a trávil s hrami další hodiny skrze časopisy Excalibur :-)

V době, kdy jsem měl hodně času a nebyl jsem ještě vlastně nijak žánrově vázán, toužil jsem po každé dobré hře. A simulátory patřily k tomu, co jsem také velmi preferoval a dodnes mi pro ně zůstala velká slabost, byť jsem jich v konečném důsledku nakonec nehrál zdaleka tolik, jako dungeonů, adventur a strategií. Zmiňuji tuhle okolnost přesně proto, že následující dvoustrana byla předmětem mého obrovského zájmu, jelikož  se věnuje hned dvěma simulátorům. Jedním z nich je letový simulátor z první světové války s názvem Knights of the Sky. Zatímco já jsem doma do zemdlení proháněl po obloze F-19 Stealth Fighter a F-15 Strike Eagle II, byl jsem díky recenzi na Knights of the Sky fascinován představou, že bych takhle proháněl i dvouplošník v další simulaci od geniálních Microprose. Celkem informačně obsáhlá a velmi čtivá recenze od Jana Eislera se rozkládala na  horní polovině dvoustrany. Ačkoliv udělil hře jen 70%, byl jsem jí stejně fascinován a sháněl jsem ji, co to šlo, a bohužel jsem tehdy nesehnal.

Dolní polovinu těchto dvou stran si rozdělily další dvě hry. Jednou z nich je další simulace od Microprose. Tentokráte šlo o simulaci formulí pod názvem, který nikoho nepřekvapí, Formula One Grand Prix. Recenze se četla výborně a napsal ji mně neznámý autor Rob. Na co se ještě lépe koukalo, byly obrázky. Dnes se tomu asi usmějete, ale já mám ty obrázky Formula One Grand Prix doslova vypáleny navždy do paměti, stejně jako pocity, že to chci strašně moc hrát. A je to snad jediná simulace formulí, kterou bych si ještě někdy rád zahrál. Chápejte, bylo to v době, kdy jsem měl ze závodů formulí jen Grand Prix Circuit od Accolade. Dneska je grafika formulí již na úrovni reality a pochopitelně se s tím vektorové obstarožní kousky nemohou rovnat ani graficky, ani mírou simulace. Paradoxně s tímto faktem se mi postupem času simulace formulí (a vlastně jakýchkoliv aut) vytěsnila z jakéhokoliv zájmu, protože mi záhy, s příchodem spousty dalších her, přišlo ježdění autem pořád dokola jako monotónní ztráta času bez nějakého postupu někam a já nikdy nebyl hráč orientován na umístění v tabulce nebo počtu bodů ve skóre.

Třetí hrou této dvoustrany je adventura Suspicious Cargo, která mi tehdy nic moc neříkala a popravdě nebýt momentálního listování časopisem, tak bych si na tuhle hru vůbec ani nevzpomněl. Recenzi napsal David Kika a vzhledem k hodnocení 66% asi u mě ani vzbudit zájem nemohla. Dle recenze jde o adventuru a jediná šance, že bych se se do ní pustil, bude v případě dalšího zápalu kompletisty s touhou dohrát všechny adventury, o kterých někde padla řeč.

 

Pojďme na další stránku. Na té se doslova vyřádil Andrej Anastasov, když recenzoval něco, co jsem nikdy nechápal jako smysluplnou zábavu. Na tom fyzickém velkém přístroji při nějaké párty zábavě ještě budiž. Ale na monitoru jsem si to neuměl představit, že sedím a odpinkávám dvěma páčkami kuličku a sleduji, jestli s ní trefím něco důležitého. Řeč je o The Pinball Dreams, kterému udělil Andrew neuvěřitelných 90% a rozsahem i bohatostí na infomace tomu dal několika násobně více, než v recenzi na Indiana Jones IV. Přál bych si opačný poměr péče u těchto dvou her. Pod recenzí na The Pinball Dreams je pak třetinka stránky věnována herním novinkám, v kterých se Andrew zabývá zejména tvorbou Sierry-on-line, na kterou se v budoucnu mohli hráči těšit, jako je King's Quest 6, Quest For Glory 3 a Space Quest 5.

Mohlo by to z hlediska nějakého řádu vypadat, že novinky uzavřou recenzentskou část s pohlédnutím do budoucnosti a bude následovat návodová část. Ale jak jsem psal, staré Excalibury byly koncepčně ještě hodně free a tak následuje recenze, o kterou se postaral opět David Kia díky popisu graficky hezké střílečky Agony. V druhé recenzi na podivnou střílečku v lidském organismu, ve hře Fantastic Voyage, se předvede už podruhé v tomto čísle autor Rob.

Tím teprve končí recenzentská část a nenásledují stále ještě návody. Právě teď totiž přichází velký vydavatel Martin Ludvík s článkem o hardware, v kterém hráčům vytipuje ty nej stroje na hry. O hardware je i článek autora JCH, který se věnuje počítači Key-Comp, což mělo být něco jako IBM PC schované do klávesnice podobně jako Amiga. 

A teď konečně ty návody, fakt už. Když jsem Andrewovi trochu "vyčetl", že se adventuře Indiana Jones IV nevěnoval moc výrazně v recenzi, budiž mu omluvou, že se mu společně s ICEm věnovali rovnou na čtyřech stránkách doslova vyčerpávajícího návodu. 

Andrew byl asi více návodový a raději psal z počátku o hrách právě tímto způsobem. Popisem, jaký je postup. A vzhledem k tomu, že si na návodech dával opravdu záležet, je to jeden z důvodu, proč byly ty návody čtivé tak, že je člověk v časopise četl, aniž by hru už měl a pokoušel se ji nejprve dohrát sám vlastními silami. Mnohdy byl návod jakýmsi vstupem hráče do hry skrze stránku časopisu, což tak trochu nahrazovalo právě to, že jí ještě nemohl přímo hrát.

Davd Kika pak přináší další pěkně zpracovaný návod na adventuru od Sierry, Leisure Suit Larry 5. A nejen to. Následují od něj mapy k Eye of The Beholder, z čehož jsem byl doslova u vytržení, protože jsem měl Beholdera právě tehdy rozehraného a nebyl jsem ještě zasvěcen do mánie tvorby vlastních map, takže jsem tak nějak naslepo dobloudil až do 11. levelu a tam nepřekonatelně zakysl kvůli jednomu malému tlačítku. Až teprve pak se mi dostaly do rukou tyto Excalibury a já tak mohl vidět strukturu jednotlivých levelů. V Excaliburu 12 šlo o druhou část map, ta první se samozřejmě nachází v Excaliburu 11. Mapy nebyly stále ještě všechny, třetí a poslední část se objeví hned v příštím čísle, Excaliburu 13.

Návodová část tímto ale zdaleka nekončí, nicméně už to vezmu ve stručnosti. ICE se zase vyžíval v osmibitech, konkrétně v hrách na Sinclair a přinesl hezké mapky na Gordian Tomb a Tarzana (pod touto mapou teda podpis není a tak vyvozuji, že ji dělal rovněž ICE). 

Velkou práci si dal i s takovým spíše recenzentským návodem s mapami ke hře Dylan Dog na C64. Ovšem bez hodnotící tabulky. Následuje pokračování návodu na The Secret of Monkey Island z předchozího Excaliburu 11 a to od Andrewa ve spolupráci s někým pod pseudonymem, nebo spíše iniciály, S.C. A aby nekoncepčnosti bylo učiněno zadost, polovinu stránky, na které je tento návod, je vyplněna dopisy čtenářů. Asi zkouška, jestli čtenář dává pozor.

Protože na další stránce se nachází další Andrewův monstrózní návod, a to na Monkey Island 2. Tímto by se dalo říci, že díky recenzím a návodům na Indyho IVMonkey Island 2, je 12. číslo Excaliburu jasně věnované nejvíce právě těmto dvěma adventurám od Lucase, a to právem.

Po dvou stránkách, tentokráte vyčerpávajících reklam, najde čtenář návod s hezkou mapou od Petra Leeho na hru Misja z Atari 800 XL/XE. Pak je tu mapka na hru  Metal ze Sinclairu, bez podpisu.

Návodový profík Andrew exceluje v dalším rozsáhlém návodu s mapami na amigácký Conan The Cimmerian. Excalibur 12 nakonec uzavírá návod v menším sloupku na pekelně obtížnou hru Countdown, který vypracoval zřejmě někdo z řad čtenářů jménem J. Noháč. Nepamatuji se, že by někdy něčím dalším v budoucnu v časopisech nadále přispíval. A tady právě, článkem neznámého autora, povídání o Excaliburu 12 ukončím. Je to vskutku vynikající a legendární číslo herního časopisu, který navždy zůstane (zejména pamětníkům) v mysli. Samozřejmě mu jasně autorsky vévodil Andrew, ICE a pozadu nezůstal ani KIKI. A určitě jste si všimli krásného trendu nastoleném prvním barevným číslem 11, trvajícího až do čísla 21. Tím trendem je stylové barevné ladění stránky se screenshoty nebo odrazem atmosféry dané hry. 

Ringo 

Pozn.: Odkazy v názvech her odkazují na mé články na tomto blogu, pokud k dané hře existují, nikoliv na originál dobové recenze z probíraného časopisu.

Komentáře

  1. Taky mám k tomuto číslu vřelý vztah :) Pamatuji si čekání před prodejnou v Martinské ulici a pak radostné prohlížení. Nejvíc na mě zapůsobily 2 články. První se týkal F1GP, protože to mi absolutně vyrazilo dech! Taková grafika a já byl zvyklý jen na Grand Prix od Accolade, který byl někde úplně jinde. A strašně jsem kousal, že v článku je uvedena Amiga!

    Druhý článek a další Amiga - Black Crypt. Obrázky mě fascinovaly, protože to mělo look, který nebyl úplně běžný. Souhlasím také s tím, že grafika těch her se podílela (a podílí i dosud) na celkové podobě stránek časopisu, který vypadá prostě skvěle.

    Co je zajímavé pro mě z dnešního pohledu zajímavé, že tam je docela dost her, které jsem od té doby dohrál a to včetně simulátoru Knight of the Sky nebo adventury Dark Seed.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak definovat žánr Dungeon - názorová výměna Richmond, Elemir, Anorak(jvempire), StriderCZ a Ringo

Ishar: Legend of the Fortress

Pokémon - dětinská záležitost nebo komplexní fenomenální RPG?