Info č. 20 - Takové zimní pařanské povídání. A proč Excalibur č. 19?

Máme krásně nasněženo a kromě různých životních radostí tady máme samozřejmě hry. A komu jsou neodmyslitelným koníčkem již po řadu let, tak jako mně, mohou ho napadat věci, jako co se mi pojí se zimou a hrami, na co zavzpomínat a nad čím zapátrat v paměti, že mi tyto zimní měsíce připomínají. Já teda nemusím pátrat nijak zvlášť dlouho, protože jsem impresionista a vizuální vjemy na mě zapůsobí často tak, že se mi navždy vryjí do paměti a v pravou chvíli se vynoří samy. Stačí obrázek, zajímavě zbarvená stránka v časopise, nějaké momentální rozpoložení a je z toho zážitek na celý život.

Pokud stále marně bádáte, o čem to to tady vlastně píši, tak to hned uvedu do srozumitelnější formy. Kouknu ven, tam idylická Ladovská zima s hromadami sněhu, a mě vždycky přepadnou takové ty myšlenky, co vždycky bylo (a je) v těchto chvílích strašně fajn a jaké hry, nebo herní záležitosti, dokáží vyvolat třeba i takový ten zvláštní melancholický mráz v zádech. A pro mě je to hned několik věcí. Vzpomínám si na zimní období roku 1993, kdy jsem si nadšeně z novinového stánku odnášel Excalibur číslo 19, dodnes jedno z pro mě nejoblíbenějších čísel. Ono tehdy taky bylo tak trochu nasněženo, a já si takhle po cestě ze školy koupil herní časák a neskutečně se těšil, až dorazím domů, do tepla a při veškeré té zimní atmosféře jej otevřu a nadšeně budu hltat řádky a koukat na obrázky her, které bych strašně chtěl mít a hrát je.

A i na ty zimní večery v lůžku, u lampičky, s časopisem, byl Excalibur 19 naprosto luxusní volba. Toto číslo se opravdu povedlo, protože bylo nabito skvělými tituly, které mě fascinují dodnes. Za prvé je to Ishar 2, pro mě asi navždy nejlepší grafické dílo z mého nejoblíbenějšího žánru - dungeon. A jaké štěstí jsem měl, když mi o pár měsíců později kamarád tuto hru na zapůjčení donesl na originálních disketách i s manuálem a já si ji mohl zahrát, dohrát, tehdy jako jednu z mála prakticky novinek, kterou se mi povedlo získat a hrát ne tak dlouho po uvedení v časopise. Získat mnohé jiné herní tituly z té doby bylo na dlouhé lokte a k mnoha jsem se dostal až po letech. O to cennější pro mě byly stránky herních časopisů, v kterých jsem znovu a znovu listoval, abych si po čtyřicáté druhé přečetl recenzi na hru, kterou bych chtěl získat a hrát.

Zpět k Excaliburu 19. Ten, kdo dělal grafickou úpravu tohoto čísla, musel mít neskutečný cit pro atmosféru anebo se mi jen čirou náhodou trefil do vkusu. Nebylo to nic složitého, stačilo podbarvit recenzi na Abandoned Places 2 přelivem tmavě modré barvy, do toho ponořit obrázky ze hry a já ihned věděl, že tohle chci. Ačkoliv hru Jan Eisler zrovna nevychválil, bylo mi naprosto jasné, že ji chci hrát a že mě bude bavit (což se ukázalo, že to tak přesně je a ani nechtějte vědět, po kolika letech od vydání jsem se k té hře konečně dostal a dohrál ji :-) Možná tady teď chápete, proč pro mě věk hry nehraje roli a ty, které mě ohromily tehdy, tak po nich prahnu i dnes a dávám jim přednost před novinkami. Jak si něco zamilujete, tak to prostě trvá, nehledě na stáří. Chtěl jsem tu hru hrát kdysi, chci ji hrát i dnes. Nic se na tom věkem nemění.

Zimní screeny z Isharu 2, melancholicky temně podbarvená recenze na Abandoned Places 2, kouknu ven, sníh, na který se z okna kouká skvěle, co tam máme v časopise dál? The Lost Vikings, neskutečně zábavná logická plošinovka s třemi vikingy, mezi kterými je nutno přepínat a kooperativně využívat jejich různých schopností pro vyřešení složitých puzzlů. Na zimní večery, nebo vánoční svátky, naprosto pohodový ideál pro zábavu. Dostal jsem se kdysi v této hře hodně daleko, nicméně jsem hru nedokončil. Dobrá příležitost to rozjet a dotáhnout do finále.

Jelikož jsem milovník simulátorů od Microprose a v F-15 Strike Eagle II a F-19 Stealth Fighter jsem nalétal moře hodin, nenechala mě chladným ani recenze na Gunship 2000. Pal to čert, že tehdejší recenzent (T.D.T.) polovinu recenze zaplácl výčtem, co vše Microprose vydali a také svým subjektivním dojmem, jak na tom tato firma se svou produkcí je, a o hře samotné toho zase moc nenapsal :-) Podstatný byl dojem. Opět hezká stránka, pár fajn screenů, to ve mně rozlilo další úžasné vnitřní pocity, že tady je další hra od Microprose, kterou chci.

Bitvy tanků, ty mám taky rád, takže článek o tankovém akčním simulátoru War in the Gulf jsem měl hned přečtený několikrát po sobě, obrázky vypáleny do sítnice, zasněn, jak ty tanky proháním po obrazovce, koordinuji jejich pohyb v prostředí a trefuji vytyčené cíle. Tuto hru jsem později nějak získal společně s jejími předchůdci Team Yankee a Pacific Island, nicméně skutečnost byla taková, že jsem se ji nějak nedokázal naučit ovládat, bylo to moc hektické, akční a ne zcela splňující představy o gameplayi, ale přeci jen to působilo zajímavě a hezky, takže tohle někdy ještě musím zkusit. Zajímavé, jak i v zimním období může zapůsobit hra, odehrávající se v poušti :-)

A copak to tu máme za zvláštně tmavou zelenou stránku? Legend 1 a 2. Hodnocení teda spíše na úrovni propadáku, ale mně se strašně zalíbily ty obrázky a od té doby jsem po těchto hrách toužil. Nakonec jsem si je později sehnal, dokonce jsem si koupil krabicové verze, jenže Legend 1 a 2 i přes velmi zajímavé systémové prvky ne zcela naplnily mé představy, jak jsem si myslel, že to bude probíhat. A tak jsem je nedohrál a získané nádherné krabicové verze těchto her prodal. Mám to tak nějak nastavené, že si držím ve sbírce jen věci, které dokáží dohrát a nevytočily mě nějakým frustrujícím akčním prvkem, který nedokáži překonat :-) 

Nebyl jsem tehdy předplatitel Excaliburu, a proto nemohu do nostalgického vzpomínání na ty okamžiky s nově koupeným časopisem regulérně zahrnout přílohu Excalibur+, která byla předplatitelům určena. Získal jsem ji totiž až později, když vydavatel Martin Ludvík rozprodával archív. Proto by nebylo autentické do toho zimního zážitku s Excaliburem 19 vtěsnávat pro kompletnost další pecky, které byly v oné + příloze, jako Stronghold nebo Betrayal at Krondor. Ale umím si představit, jak by dokázal tehdy se mnou například ten Stronghold taky pohnout, takže proto aspoň pro představu ten obrázek výše a tento odstavec. 

Když se tedy objeví zima a sníh a blíží se vánoce, tak to mám takhle nějak. Zajímavé je, že mohu mít aktuálně rozehrané cokoliv, ale jak přijde zima, tak jako bych měl tendenci všeho momentálně rozehraného nechat a zamýšlím se nad tím, co by mi nejlépe zapadlo do aktuální atmosféry zimní odpočinkové pohody. To pak občas sahám do paměti a vynořují se právě takové ty myšlenky, co mě to tehdy tolik herně zasáhlo, ať už časopis, nebo hra, když nasněžilo :-) 

Samozřejmě jsou to mnohdy jen myšlenky, nemám to tak, že když spadne sníh, jdu si hned nainstalovat Ishar 2 a po xté jej dohrát. Přeci jen je třeba hlavně pohnout se seznamem nehraných a nedohraných her, než se z principu k něčemu opakovaně třeba každou zimu vracet. Ale vzhledem k tomu, že z každého takového toho časopisově nostalgicko-emotivního období vždycky najdu hru, o které jsem si snil a dodnes ji buď neměl ani spuštěnou, nebo to šlo kdysi jen tak lehce okolo, když jsem si tu hru na zkoušku spustil mezi dalšími desítkami, které mi zrovna přistály na kompu, tak je stále prostor sáhnout k něčemu ještě nehranému a splnit tak něco ze seznamu. A právě proto jsem si dnes nahodil Gunship 2000 a zkouším to hrát, neboť jsem nějaký simulátor nehrál už léta. A docela s tím bojuji, tak uvidím, kolik misí zvládnu, nicméně jak jsem uviděl v pohybu staré dobré Microprosácké vektory....jednoduše nádhera, kam se hrabe dnešní fotorealismus :-)   

Někdy to vypadá, že hry jsou vlastně čistě jen o pocitech. Jasně, hodně lidí to bere jako konzum, zábavu, nad kterou ztratí čas, když zrovna neví, co aktuálně dělat a nudí se. Ale pokud to člověk opravdu vnímá jako koníček, čerpá z her umělecké dojmy, kresbu, systém hry, příběhy a atmosféru, má to prostě jinak a nikdy nebude pochopen takovými těmi, co tvrdí - "Hry? Nad tím bych neztrácel čas, život je o něčem jiném." Nikdy nepochopí, že hra dokáže být dalším zážitkem v součinnosti s reálným světem. Nikde není řečeno, že kdo je zažraný do hry, tak vedle toho neprovozuje třeba turistiku po horách. Naopak, třeba i díky turistice hledá ve hře další dojmy, které si spojí třeba s některými panoramaty a o to více jej ta hra pak láká a chce v ní zažít více. Navštívíte hrad, koukáte na tu krajinu kolem, studujete opevnění a přemýšlíte, že byste si zahráli hru, kde budete takový hrad bránit proti nepřátelům. To v reálu prostě nezažijete. Chcete si zalétat stíhačkou nebo vrtulníkem a nejste zrovna pilot? No a o tom ty hry jsou.

Ringo