Crazy Cars 3 (a.k.a. Lamborghini American Challenge)

Platforma: Amiga, PC / Žánr: Racing/ Developer: Titus / Vydavatel: Titus / Rok: 1992

Nejen RPGčky, strategiemi, adventurami nebo simulátory jsem živ, že. A proto se nyní podíváme na hru závodní, konkrétně Crazy Cars 3 od firmy Titus. I já někdy potřebuji vypnout, oddychnout si. Zahrát si něco úplně jiného ražení. Sednout za volant a rozdat si to v rychlostním závodě se soupeři, vytřískat z nich na sázkách co největší peníze, abych mohl vytunit svůj vůz a v dalších závodech jim na férovku ukázat, kdo že je to lepší řidič. Taková touha mi vyvstala najednou v hlavě, když jsem zrovna procházel jednu docela frustrující adventuru mixnutou RPGčkem:-) Možná to zní divně, ale je to tak. V mé paměti zahrkaly hlavy o plotny a vynesly na povrch něco, co jsem kdysi hrával v dobách, kdy se hrálo vše, co člověku někdo donesl na disketách (krásné časy). Nepamatuji, jestli jsem to tehdy i dohrál, ale vybavily se mi krásné obrázky a k tomu motivace být v každém závodě první, aby odměna byla co největší.

 

Vypnul jsem tedy včera v noci na čas tu nervy drásající adventuru, vyhrabal z archívu Amiga verzi Crazy Cars 3, nahodil ji pod emulátor WinUAE a už jsem protáčel kola svého vozu na silnici (mnohdy i mimo ni). A překvapivě jsem projel patnáct tratí, koupil si pas do finálního testu, zda jsem hoden postoupit do další divize, ten jsem úspěšně na asi desátý pokus zvládl (frustrace se blížila úrovni té zmíněné adventury:-) a mohu si dát další sérii ještě těžších závodů ve voze, do kterého mohu nakoupit ještě lepší výbavu.

Než začnu popisovat hru konkrétně, musím z kraje říci, že závodní hry nepatří žánrově zrovna mezi ty, které bych vyhledával. Na počátku 90. let jsem se sice v nějakých něco najezdil, ale tím to skončilo. Faktem je, že kdo nejel na compu někdy nějaké auta, jakoby nehrál. Nikdy mě ale nebavily pozdější auta, jako Need for Speed nebo nějaké moderněji zpracované simulace F1. Poslední auta, které jsem hrál po Grand Prix Circuit a Test Drive 2, byly Test Drive 3, Stunts, Indianapolis 500 a právě popisovaný arkádově laděný Crazy Cars 3 (nebudu do toho počítat spíše párty záležitosti, jako vynikající sérii Mario Cart nebo obdobné Wacky Wheels:-). Asi poslední auta, po kterých jsem kdy toužil, byla Formule One Grand Prix od Microprose z roku 1992. A tím to haslo. Později mi přišlo ježdění pořád dokola jako ztráta času. Jenže Crazy Cars 3 je přeci jen dost jiný. Dokázal ve mně vzbudit motivaci k takovémuto hraní. V podstatě jde o jakousi arkádovou výzvu plnou nástrah. Nejde o nějaký simulátor, ale je to v podstatě akční hra na postřeh bližší spíše těm Mario Cart a Wacky Wheels. Už jen pohled na zadní část vozu a silnici ubíhající vám pod koly napoví, že to jde to stylu starých dobrých automatovek z maringotek. 

Cílem je udržet autíčko mezi krajnicemi cesty. Čím rychleji jedete, tím je to těžší. Jde také o to se dostat v sérii desítek závodů co nejdále. Že by to někdo úplně dohrál, s tím se možná vlastně moc nepočítalo, i když to samozřejmě jde. A aby to v Crazy Cars 3 nebylo jen tak, plete se vám před kola spousta dalších aut nejen od soupeřů. Závody totiž probíhají za plného provozu, takže musíte na cestě kromě držení směru uhýbat i autům, které se tak nějak skoro schválně zjevují před vámi a doslova jakoby vás magneticky přitahovaly s výzvou, "napal to do mě". Takový náraz do vozidla, jedoucího před vámi, vás pořádně zbrzdí a zároveň se na jednom z ukazatelů připočte bodík poškození. Pokud vyčerpáte všechny tyto body, končíte závod s neúspěchem.

Počítačoví soupeři se naštěstí potýkají se stejnými problémy, jako vy. Akorát je samozřejmé, že počítačový program si lépe vypočte trasu. Byť si můžete všimnout, že se někdy dokáže udržet na cestě až zázračně při plné rychlosti, naštěstí vám občas dodá hezkou iluzi, že i počítačový soupeř je jen člověk (to je blábol, co?:-) a dokáže taky narazit do některého civilního vozidla před sebou. Počítač samozřejmě tak trochu soupeří sám se sebou, respektive ostatní počítačem řízení závodníci se také snaží vzájemně předjet a vystrčit konkurenta z cesty ven.

Kapitolou samou o sobě je policie. Vozidlo lze vybavit radarem, který aktivitu policie odhaluje. Pokud jsou okolo policejní vozy, váš radar začne pípat. Tady nastává zajímavé dilema. Kašlat policii, jet nadoraz a snažit se všechny předjet, a to s rizikem, že se policie pustí za vámi, a nebo zpomalit, dodržet rychlost a projet kolem nich bez toho, aby se na vás policisti pověsili? Tady se mi hodně líbilo, že počítačoví soupeři, když policii zmerčili, opravdu poctivě zpomalili na povolenou rychlost a tak jsem se ani já nemusel bát zpomalit s tím, že mi soupeři ufrnknou a nikdy je už nedostihnu. Kromě samotné přítomnosti policie jsou tady i klasické radary, které vás mohou vyfotit. Fakturka přijde pak po skončení závodu.

Pokud neudržíte nervy na uzdě a přeci jen kolem policajtů profrčíte ve snaze získat náskok před soupeři, je pak nutné jet takřka dokonale, abyste dokázali ujet nejen soupeřům, ale i i policii. Pokud vás totiž policajti doženou, tak budou svými cca třemi vozy do vás bušit ze všech stran tak dlouho, dokud vám nerozbijí vůz a nevyřadí jej tak z jízdy. Následuje tučná pokuta a výsledkem je jeden zmařený závod.

Proč vlastně v této hře závodíte? Tady přichází na řadu ta motivace, o které jsem psal. Tyto gangsterské závody v ulicích mají svou hierarchii. Na začátku se nacházíte ve čtvrté divizi. Cílem je samozřejmě postoupit až do divize první a tam vyhrát finální závod. Na postup do další divize je třeba si koupit za tučný peníz pas. Abyste na něj vydělali, musíte postupně projet v rámci jedné divize patnáct různých závodů v různých místech Spojených Států. Výše zisku se odvíjí jednak od pevně stanovené odměny za první, druhé a třetí místo, a také lze tuto částku upravit o sázky se soupeři. Samozřejmě vstup do každého závodu se platí vstupním poplatkem a tak je nutno stále udržovat finanční rozvahu, aby vám zbyly peníze na další závod. 

Peníze lze totiž utratit v obchodě, v kterém si můžete koupit lepší pneumatiky, nářadí na opravy, radar proti policajtům, lepší převodovku s rychlostí 5, ale také jakési jednorázové turbo do motoru. Samozřejmě toto utrácení musí probíhat s rozumem, vzhledem k tomu, co jsem uvedl v odstavci výše, aby se vám nestalo, že už po pátém závodě máte sice the best vozidlo, ale nemáte na vstupní poplatek do závodu. Což znamená vlastně konec hry.

Obtížnost hry je opravdu hustá. Každá trať ji má odstupňovanou dle počasí, tuningu vozů soupeřů, počasí a přítomnosti policie. Z kraje je vhodné vybírat z mapy samozřejmě ty jednodušší tratě, než si sami našetříte na nějaké to vylepšení vozu. Ale to není nějak všespásné. Nejtěžší je během jízdy nevypadnout z tratě plné prudkých zatáček a nenarazit do vozů před sebou. Tendence držet rychlost na max zákonitě způsobí nejednu kolizi. Nejhorší ovšem je, že nelze ukládat pozici po každém projetém závodě, což považuji za asi jediný závažný škraloup na této hře. Pozici je možno uložit až po dokončení celé jedné divize. Je nutno projet všech patnáct závodů v řadě na jeden pokus (repete při neúspěchu není možný), pak zvládnout divizní šestnáctou trať na čas a teprve pak je možný save. Nebudu zastírat, že jsem tohle teď řešil emulátorovým savestatem a po úspěšném kompletním projetí tratě jsem si uložil. 

Nemám bohužel čas souvisle jet všech šestnáct závodů v divizi po sobě na jeden zátah a ještě kolikrát restartovat celou hru a začít od znova, když se třeba po osmi projetých závodech ten devátý nepovede. Nenapravitelnou chybičku totiž můžete během závodu udělat kteroukoliv sekundu a celý závod může být v tahu. Jasně, není povinné vždy dojet každý závod první. Jenže zkuste nevydělat maximální částku tím, že skončíte až třetí, nebo dokonce o nějaké peníze přijít v případě čtvrté a nižší pozice a nedosáhnout tak na finance pro maximální tuning vozidla, nebo se vystavit riziku, že nebudete mít na další závody peníze. Tohle jsem raději neriskoval.

Crazy Cars 3 je kromě lákavé a motivační zábavy také moc hezká podívaná. Byť jde o naprosto jednoduchý systém vlnící se cesty před vámi (pragmatici vědí, že autíčko vlastně stojí na místě a "pohybuje" se cesta a mění se obrázek krajiny:-), je nutno uznat, že z grafického hlediska jsou panoramata jednotlivých závodišť opravdu nádherná, prostředí se střídá od měst, přímořských oblastí, přes zasněžené hory, prérie nebo americké pouště s kaktusy a kamenitými útvary. Mění se i počasí, takže někde je sucho, jinde sněží nebo prší. A grafici nezapomněli ani na denní dobu. Některé závody se tak odehrávají pod pláštíkem noci, jiné za plného denního světla. Hudba a zvuky jsou rovněž vynikající, jak se na Amigu sluší a patří. Kdysi jsem sice hrával PC verzi, ale už si nepamatuji, jaké zvuky se k tomu na PC ozývaly.

Abych to celé shrnul, tento kousek od firmy Titus je nadmíru zábavný i dnes, jak jsem si mohl znovu ověřit projetím celé  jedné divize (a hodlám pokračovat dále, protože mě to překvapivě zase chytlo). Jelikož nehraji závodní hry nějak systematicky a ve velkém, nemohu tak posoudit, jak by si Crazy Cars 3 vedly v porovnání se svými předchůdci, nebo taky se slavným, tehdy soudobým, konkurenčním Lotusem (možná někdy vyzkouším). Ohodnotím Crazy Cars 3 procenty tedy tak, jak bavily mě. A to jak tehdy, tak i dnes. A neměl bych  zapomenout zmínit ještě jeden detail. Hra vyšla v roce 1994 znovu pod názvem Lamborghini American Challenge. V podstatě šlo o tutéž hru s pár modifikacemi, možnosti hrát ve dvou hráčích na jednom počítači ve split screenu, a také došlo ke snížení obtížnosti, jelikož lze pozici uložit po každém pátém závodě, nikoliv až po projetí šestnácti závodů v divizi, a to už se celkem dá.

Hodnocení: 85%

Ringo