Legendární číslo herního časopisu - Score č. 5

Když jsem ve své mysli a následně ze skříňky s herními časopisy vybíral, které z dalších čísel je u mě zapsáno speciálním písmem a nikdy nezapomenu na to, čím mě tolik upoutalo nebo jakou třeba i životní záležitost s ním dávám do souvislosti, bojoval jsem mezi dvěma vybranými čísly časopisu Score. Nakonec těsně vyhrálo Score číslo 5 a to druhé představím někdy příště. Tím chci hlavně říci, že nebylo úmyslem na poslední článek o herních časopisech, který se týkal Score č. 4, navázat číslem následným, ale výběr, o kterém čísle následně budu psát, opravdu závisí na tom, jak vnímám ty časopisy dle nějakého svého aktuálního vnitřního žebříčku. Kdo zná mé předchozí články o Excaliburech i Score, ví, že to je všelijak na přeskáčku a nejde o seriál, v kterém půjdu číslo po čísle chronologicky.

Score číslo 5 se poprvé pochlubilo značně rozšířeným obsahem na celých 68 stranách. Kdo si vzpomíná na tenké Excalibury o pár stranách, bylo oproti nim už první číslo Score s 52 stranami nárůstem obrovským. A 68 stran, počínaje číslem 5, to byla pro hráče, lačnící po jakékoliv další stránce o počítačových hrách, doslova euforie. Samozřejmě nesmíme zapomenout, že šlo o rok 1994 a na 130 stránkové časopisy bylo třeba ještě nějaký ten rok počkat. Ale počet stran nebylo úplně to hlavní, co mě ke Score č. 5 tolik upoutalo. Ale vezmu to od začátku. Vždycky jsem miloval úvodníky a bylo to opravdu vždy to první, co jsem začal z časopisu číst. Měl jsem rád takové to správně společenské naladění čtenáře s redakcí a uvedení do různých situací, které vznik dalšího čísla časopisu provázely. 

Následná hitparáda je takovým krásným dobovým pohledem na to, co se tehdy hlavně pařilo. Vévodily ji v PC sekci hry jako simulátor stíhaček TFX, 3D střílečka Doom, adventury Alone in the Dark a Simon the Sorcerer, simulace vesmírného obchodníka Frontier a nepřekvapivě se v ní stále držela tehdy již tři roky stará tahová strategie Civilization. V Amigácké sekci byly samozřejmostí The Settlers, Ishar 2, Alien Breed 2 a trochu překvapením bylo pro mě první místo pro Cannon Fodder. Pak je tady hitparáda konzolí, kde k mému smutku absolutně hráči ignorovali japonské RPG a hitparáda je plná arkád, díky čemuž u mě tehdy přetrvávala stále ještě averze ke konzolím, která mě opustila až někdy kolem roku 2000. Ale to je na jiné téma.

Hned tři stánky nabízejí rozsáhlou sekci novinek. Mezi chystanými hrami tehdy figurovaly dnes již známé tituly jako System Shock, Ravenloft, Dark Sun 2, Tie Fighter, Under a Killing Moon, Pacific Strike, Ultima 8 a tuna dalších pecek. Sekce preview obsahuje bližší pohled na připravovanou simulaci vrtulníku Werewolf K-50.

A teď přijde to hlavní. Hra měsíce. Něco, co mě totálně uhranulo, něco, o čem jsem od té chvíle snil a představoval si, jak chodím v rozsáhlém světě v různých městech, v různém podnebí i počasí a plním spoustu úkolů a cvičím postavu. To vše formou dungeonu s tajemným názvem The Elder Scrolls: Arena. Dodnes pro mě nejoblíbenější díl této nakonec docela rozporuplné série, která se sice stala velkým fenoménem žijícím dodnes, ovšem s tím, že pozdější díly ocenili zejména hráči mainstreamové produkce (bez urážky), zatímco boomer kobkaři, jako já, dodnes nostalgicky vzpomínají na první díl série (potažmo druhý, který se rovněž podařil). 

Absolutně jsem si ještě neuvědomoval to úskalí nekonečně otevřeného a náhodně generovaného světa. Rovněž mi nedocházelo, že při takovém rozsahu nemůže tato hra mít tak do posledního detailu propracované úrovně, jako měla dokonalá Ultima Underworld, popřípadě jsem shovívavě přehlížel, že města, byť pod jinými názvy, střídají jen několik málo předpřipravených forem. Arena přitahovala od počátku tím, že se vizuálně trochu Ultimě Underworld podobala. A ta představa, že budu vyveden z podzemních kobek a budu koukat na panorámata se zapadajícím sluncem, jako jsem to viděl na screenshotech ve Score 5, to je pro mě navždy tak nepřekonatelná vzpomínka, že se tomu už nikdy neměla šanci vyrovnat ta dnešní samozřejmost, kdy to vypadá v dnešních hrách skoro jako reál. Už to prostě nemá takovou sílu jako tehdy a už mě jen tak něco nepřekvapí. Recenzi na Arenu psanou Andrejem Anastasovem jsem přečetl snad 100x, než se představy o této hře staly jednoho dne realitou a já si konečně mohl hru zahrát. Ano, byla se spoustou bugů, padalo to, kobky byly v podstatě placaté a umělo to jen pravoúhlé stěny, ale nevadí. Ta atmosféra, procházky po městech slunečných, mlhavých, pouštních i zasněžených, hudba, kterou mám naprosto jistě v TOP 10 nej soundtracků z her, to vše činí jak z recenze, která dominovala Score č. 5, tak ze hry samotné, jeden z nejlepších herních zážitků, s jakými jsem měl tu čest.

Na jednu stranu je to pro časopis klíčové, mít takovou recenzi, kvůli níž na dané číslo člověk nikdy nezapomene, na druhou stranu by to bylo asi trochu málo, kdyby se v daném čísle nenacházelo už nic moc dalšího zajímavého. A od toho je tady hned další recenze, a to  na tahovou strategii Fantasy Empires od firmy Silicon Knights, vydané světoznámým producentem i vydavatelem her, Strategic Simulations Inc. A nechyběla ani značka TSR dávající autorům možnost využít pravidla AD&D. Dle obrázku i textů se pro mě stala tato hra jednou z dalších, které jsem měl na vrcholu svého wishlistu. Vynikající recenzi napsal Jan Eisler, který byl ze hry nadšen. Trochu pichlavou druhou stranu mince k tomu dodával Andrej Anastasov, který v té hře až takový zázrak neviděl. Ale ono hra nemusí být vždy revoluční zázrak. Když jsem si pak tuto hru sehnal a opravdu zahrál, bavila mě velmi a nebyl jsem zklamán. Patří jednoznačně k ikonickým strategiím vydavatelství SSI v rámci světa dle pravidel AD&D podobně, jako například Stronghold. Není to ale popravdě něco, co bourá hitparády a nakonec jsem dal za pravdu i té druhé straně mince, ale je to i tak  vynikající zábava s atmosférou, která je dělaná mně skoro jako na míru. A o to jde především.

A aby to nebylo málo, je hned třetí recenze v tomto čísle na další pro mě zásadní hru. Samozřejmě tohle je už hodně individuální, protože na tuto hru musí člověk mít rád za prvé simulátory, za druhé lodě a za třetí období druhé světové války, konkrétně boje v Pacifiku. Jelikož všechyny tři body přesně pasují na mě, potěšila mě recenze Petra Leeho na Task Force 1942 od firmy Microprose. Mnoho námořních simulátorů tohoto typu do té doby, jako jsou například Great Naval Battles, se vyznačovala pohledem na shluky pixelů v dáli složené do siluety lodí. Ne, že by to nemělo své kouzlo, nicméně jsem musel opět uznat, že simulátorům ta vektorová 3D grafika naprosto sedne. Obrázky 3D modelů lodí mi nenechaly dlouho spát a Task Force 1942 se okamžitě staly další položkou v mém wishlistu. O nějaký ten rok později jsem si hru pořídil, zahrál, zjistil jsem, že ji moc neumím a budu to muset někdy pořádně prostudovat. Akorát to chce ten čas, prostudovat hutný manuál, naučit se ovládat kampaně a ne jen jednotlivé bitvy. A jak ten čas tak letí, zjistil jsem, že jsem Task Force 1942 neuváženě za něco vyměnil a originálku už nemám. Tak doufám, že si ji jednou zase seženu a hru pořádně zahraji. Zrovna mám rozečteného Hubáčka a přenesení se do Tichomoří v nějaké simulaci by mi sedlo.

Simulátory tehdy docela frčely a tak hned na další straně je recenze specialisty na simulace, Boba Koutského. Vzal si na starosti datadisk k simulátoru Falcon 3.0, Hornet - Naval Strike Fighter. Udělil mu celých 82%, což není málo. Ono se není moc co divit, Falcon 3.0 byl dlouho považován za nejvěrnější simulátor stíhacího letounu na osobních počítačích vůbec. Falcon 3.0. jsem sice chvíli hrál, ale přišel mi oproti jiným mým oblíbeným simulátorům už opravdu hard core a spíše jsem se u něj trápil.

A nyní přichází takový můj osobní miláček mezi strategiemi, u kterého jsem ocenil komplexnost obdobnou Civilization, a budování obdobné The Settlers a to vše v roztomilé grafice obdobné Popolous. Tou hrou je podle mě dost nedoceněná Genesia. Přístup k této hře byl spíše jako k jedné z mnoha, kterou když minete, tak se vlastně nic nestane. Nicméně recenzent Tomáš Adamec ve Score hru úplně nezazdil a docela pěkných 70% nakonec dostala. Je zvláštní, že jsem už tehdy z obrázků v časopise tak nějak tušil, že to je hra, která se mi bude líbit. Takže z mého pohledu jde dohromady už o čtvrtý hvězdný titul ve Score č. 5 a to už je na jedno číslo časopisu docela dost na to, aby díky obsahu patřilo k těm nejvýraznějším. 

Další recenze je na logickou hopsačku Fury of the Furries. Nelehkého úkolu tuto hru recenzovat se zhostil Vladimír Henzl alias Cpt. Vlada. Jeho recenze je napsána moc hezky a to ve smyslu, že na takové hry moc není, ale někdy je třeba mezi těmi adventurami a dungeony oddychnout u nějaké takové blbinky. Přesně jsem mu rozuměl a občas mám tyto tendence taky. Nicméně Fury of theFurries jde mimo mě a raději v takových případech sahám po jiných hrách.  

František Fuka nám recenzí na Stardust přiblížil, jak to vypadá, když se někdo hru o střílející raketce na vše, co se pohne, pokusí obestřít náložemi originality a to způsobem, že to pak skoro nejde hrát, navzdory spoustě zajímavých nápadů. Následuje další recenze Petra Leeho a to na jednu z legend od Legend Entertainment, adventuru Companions of Xanth. Jde o klasickou adventuru, jak jsme od Legendu zvyklí. Hru jsem kdysi hrál, ovšem nedohrál. Takže jednou si to dám ještě za úkol. Co si z ní ovšem pamatuji, tak to, že mi prostředím ne zcela sedla a ten svět nebyl úplně můj šálek čaje. 

Aby rozporuplných her nebylo taky málo, tak hned další recenze je na strategii Starlord od firmy Microprose. Hra měla prvky i simulace a asi spíše frustrující akce. Ze screenshotů jsem pořádně vlastně nevěděl, o jaký typ hry se jedná. Z recenze Jana Eislera to neznělo úplně špatně, ale nepovedlo se mi k této hře vybudovat nějaký ten vztah ve smyslu - tohle musím hrát. V recenzi na adventuru Dragonsphere od firmy Microprose se rozepsal Andrew s drobnou polemikou, jestli je to hra špatná nebo dobrá. Je to takový Microprosácký pokus o King's Quest. Jeho kvalit však dle všeho nedosahuje. Zároveň to není úplný propadák, protože těch76% v hodnocení není vůbec na zdánlivě tuctovou adventuru málo. Dragonsphere je dělaný ve stejném engine jako starší Rex Nebular a Return of the Phantom. 

Další odborník na simulátory, Petr Borský s přezdívkou Penguin, popsal další simulátor firmy Microprose, a to F-14 Fleet Defender. Už dávno jsem si uvědomil, kolik těch simulátorů od mých oblíbených Microprose jsem chtěl hrát a jak málo jsem jich ve skutečnosti hrál. Ale touha si je zahrát přetrvává a tohle je jeden z velkých adeptů. ICE na druhou stranu recenzuje Indycar Racing, což je simulátor formulí. Tohle byla jedna z těch her, která se v podstatě povinně povalovala na jedné z disket z kategorie putovní - "na, tu máš krabičku deseti disket s nějakými hrami na oplátku za krabičku s disketami, kterou jsi mi dal minulý týden". Hlavně to dnes nekriminalizujte jako pirátství, byla to tehdy nevinná forma výpomoci mezi hráči :-) No na jedné z disket, které jsem dostal, se právě tahle hra nacházela a tak jsem ty auta takhle jakože jezdil, ale nic světoborného. Moc mi to nešlo, chovalo se to moc divoce oproti jiným autům, které jsem do té doby hrával.

Jan Eisler pokračuje i na dalších stranách a to s podivnou hrou Nomad. Má se jednat o vesmírný obchodní simulátor. Podobně jako u Starlorda jsem se nikdy moc nezabýval myšlenkou, že bych tuto hru chtěl za každou cenu hrát a spíše se mi k oběma těmto hrám pojí jakási vnitřní zvědavost, o čem ty hry vlastně jsou, protože nebyly žánrově nijak ukotveny. Tak třeba možná někdy, pokud mi dovolí čas.

Nevím proč, ale u těch starých čísel časopisu mi nevadilo číst recenze na hry, u kterých jsem si po přečtení recenze řekl, že tohle bych asi nehrál. Čtení o jakékoliv hře bylo fajn. Patřilo to k té herní kultuře, dozvědět se i o průměrných hrách, jako výše zmíněné Furry, Starlord nebo Nomad. Ale taky to bylo i o těch špatných hrách. Dnes bych se mrknul na tabulku, vidím 50% a už dále ani nečtu. Ale tehdy to bylo jiné. Jednak číst, jak ICE nebo Andrew nad něčím špačkují, mě velmi bavilo a jednak to mnohdy obohatili vtípkem, zajímavým slovním obratem nebo srandovní situací zažitou u takové hry (ať už doopravdy nebo smyšleně).  K časopisu patřily jak recenze na super hry, dělající časopis nezapomenutelný, tak i recenze na propadáky, abychom se dozvěděli, že takovou hru ne. Tím se blížím k další recenzi na Hexx: Heresy of the Wizard, který Andrew odstřelil 48%, tunou zábavně psané kritiky a ani se nenamáhal napsat opravdový celý název hry a zkrátil jej jen na Wizard. O tom, že šlo o pokračování specificky pojatého dungeonu Bloodwych ani slůvko. 

Hned po Hexx si zakritizoval i Ice v další recenzi, a to na jakousi stolní bojovku King's Table ze severského prostředí.O poznání lépe dopadl v hodnocení Mortal Kombat v recenzi od Tomáše Vápeníka, 80%. Nicméně tyhle akční bojovky šly vždy zcela mimo mě. Nějakou takovou první jsem hrál ještě na Atarku a poslední na 286 byl pro mě z tohoto žánru Budokan :-) 

O poznání zajímavější titul z mého pohledu, The Journeyman Project,  popsal na následující stránce Lukáš Hoyer. Šlo o adventuru s pokusem o přelomové zpracování v kombinaci 3D objektů s filmovými sekvencemi. Samozřejmě to už na tehdejší dobu vypadalo hrozně, takže na The Journeyman Project byl spíše zajímavý jen její obsah - sci-fi, expanze lidstva na jiné planety, střet s mimozemšťany a nebezpečný stroj času. 

Po zajímavé adventuře následuje ovšem ne jen nezajímavá adventura z vlastního pohledu, ale jedna z nejhůře hodnocených her ve Score vůbec. Iron Helix. Snaha o hnusně vypadající renderovanou (tehdy CD-ROM only) hru v malinkatém okénku, to fakt nechceš. Andrej Anastasov přesně popsal proč. No a tím sekce recenzí her na osobní počítače pomalu končí a to stránkou čtyř mini recenzí na propadáky Goal, Seek and Destroy, Brutal sport series: Football a T2 - The Arcade Game. Teď byste si vlastně mohli říci, že většinu rozšířeného obsahu zabraly propadáky. A svým způsobem buďme rádi. Stihli byste dohrát měsíčně pět špičkových titulů?

O návodech není třeba se vyjadřovat nijak široce a z prostého seznamu lze posoudit, jak je návodová sekce bohatá: Goblins 3 (druhá část návodu, autoři Andrew - Irena). Quest for Glory 4 (Andrew), Star Trek 2: Judgement Rites (Martin Dvořák alias Uvula), Gabriel Knight (Andrew), Litil Divil (ICE), Legend of Kyrandia 2 (Andrew), Bloodnet (Andrew). Když si čtu ten seznam návodů a kdo je napsal, tak mě na tom fascinuje, jak ti redaktoři tehdy pařili o 106 a těmi hrami doslova žili. Po návodech je tady Pařanský zákysník, rubrika s dotazy čtenářů na konkrétní záseky ve hrách, po níž následuje článek z rubriky hardware o Atari Jaguar a po něm Techbox o konfiguracích her.


Snaha držet krok i s herní scénou na konzolích byla sice asi sympatická, ale očividně okrajová a možná spíše tříštila síly. Sem tam si někdo z redakce zapinkal nějakou akcičku, ale nic epického. Takže tady máme závěr s pro mě nic neříkajícími tituly na konzoli SEGA Megadrive: Mercs, Aerial Assault, Ninja Gaiden, Blades of Vengeance, Battle Toads a Jewel Master. Docela by mě zajímala motivace sednout ke konzoli a zahrát si na nich hru, které dá pak recenzent kolem 45%. To fakt tehdy u nás nikdo neznal třeba Phantasy Star 4?  

Úplný závěr časopisu patří rubrikám různého druhu. Například článek Miroslava Elfmarka o právu a zločinu ve světě počítačů nám měl naznačit, že tím, že jsme všichni pirátili, jsme fakticky porušovali zákon. Naštěstí po tomto zbytečném moralizování přichází mnohem zajímavější rubrika, taková pařansky socializující, a to byly dopisy čtenářů. Popravdě to byla po úvodníku hned druhá rubrika, kterou jsem četl. To byl pro mě takový tehdejší Facebook a Twitter v jednom:-)

Zásadní je pro mě ve Score číslo 5 rovněž rubrika kultura. Tu jsem měl vždy rád z toho důvodu, že hráči počítačových her měli často shodné i další koníčky. Třeba poslech podobné hudby nebo četbu obdobné literatury. A tak mě potěšilo, když jsem v této rubrice našel něco, co jsem sám znal, nebo naopak našel tipy na nové věci z oblíbeného žánru. Ve Score číslo 5 se objevil článek o jednom zásadním literárním fantasy díle, a to je Zaklínač od Andrzeje Sapkowského. Konkrétně šlo o tři povídkové knížky Meč osudu, Věčný oheň a Stříbrný meč. Dodnes mám vzpomínky právě na ty tehdejší brožované povídkové knížečky se Zaklínačem, které jsem přečetl za pár večerů. 

A to je ze Score 5 již všechno. Zásadním číslem je pro mě v podstatě od momentu, kdy jsem si pro něj cestou ze školy šel do stánku u autobusové zastávky, zaradoval se nad nálepkou 68 stran a při letmém prolistování narazil na obrázky z The Elder Scrolls: Arena. Doma jsem nadšeně přečetl úvodník, dopisy čtenářů a vrhnul se na četbu o naprosto zásadních titulech - Arena, Fantasy Empires, Task Force 1942 a Genesia a zase si pro jednou snil, jak si tyto hry zahraji, až si je někdy seženu. Do toho jsem nasával celou tu atmosféru kolem časopisu a přemýšlel, jak to musí být fajn si zahrát skvělou hru a pak o ní čtenářům poreferovat a třeba jim dodat i návod. Upřímně a přejícně jsem redakci tyto možnosti záviděl. Někdy jsem měl v rámci těchto úvah skoro pocit, že ještě více, než těmi hrami, žijí časopisem Score a tou aurou kolem něj vyzařovanou tehdy stálou a nerozlučnou redakcí, která časopisu vtiskla nezaměnitelnou tvář:-)

Ringo

Pozn.: Odkazy v názvech her odkazují na mé články na tomto blogu, pokud k dané hře existují, nikoliv na originál dobové recenze z probíraného časopisu.






Komentáře

  1. 1994 rok, pre dnesnych fortnite, mobilnych hracov temny stredovek, pre nas fantasticke casy.

    OdpovědětVymazat
  2. Názory na hry můžeme mít samozřejmě různé, ale zhodnotit Furry of the Furies jako průměrnou hru je opravdu hodně mimo. To je ve skutečnosti pařanský klenot. Opravdu si to zahraj. Dáš jeden, dva tři levely a pak se neodtrhneš.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ad Fury of the Furies - já jsem ale tu hru nehodnotil, 59% tomu dali ve Score. Já jen konstatoval, že tenhle typ hry jde stejně spíše mimo mě.

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak definovat žánr Dungeon - názorová výměna Richmond, Elemir, Anorak(jvempire), StriderCZ a Ringo

Ishar: Legend of the Fortress

Pokémon - dětinská záležitost nebo komplexní fenomenální RPG?