Space Quest 4: Roger Wilco and the Time Rippers

Platforma: PC / Žánr: Adventure / Developer: Sierra-on-Line / Vydavatel: Sierra-on-Line / Rok: 1991

Po záchraně dvou borců z Andromedy v třetím díle Space Questu se vydává Roger Wilco na svou rodnou planetu. Po cestě se staví na měsíci Magmetheus, že si opraví loď a staví se v místním baru. Po přistání je však konfrontován ozbrojeným komandem droidů, kteří mu v projekci ukáží projev jakéhosi vrchního mozku z budoucnosti. Je jasné, že trable Rogera Wilca, které kdysi vzniklo střetem s jistým Vohaulem, před kterým zachránil galaxii, není stále u konce. Naštěstí se zde najednou kdo ví odkud zjeví další komando ozbrojenců - lidí, tentokráte přátelských, a nabídnou jedinou možnost k útěku. Časoprostorem někam....do budoucnosti.

Začal jsem příběhem, protože ten je ve Space Questu 4 nadmíru povedený. Nebudu jej výrazně spoilovat. Jen naznačím, že tentokráte se zásadněji, než v jiných dílech, inspiruje filmovou předlohou. Copak to asi bude - z budoucnosti přiletí komando droidů, které vás má zabít, pak z ní přiletí další komando, které vás má zachránit a celé se to točí kolem stroji ovládnuté budoucnosti a snahy pár přeživších lidských vzbouřenců pozměnit něco v minulosti, aby se tato děsivá budoucnost nenaplnila. K tomu má posloužit kdo jiný, než vesmírný hrdina, matoucí svým povoláním uklízeče a mírnou natvrdlostí, kterou však plánům věčného zla páchá nedozírné škody.

Ale našel jsem tady ještě další zajímavý náznak zřejmě necílené podobnosti. Kdo četl jako dítě v ABC speciálu Vzpouru mozků, uvidí tady stejné prvky. Centrální mozek ovládající droidy, kteří válčí proti lidstvu. Samozřejmě nedělám si naděje, že někdo od Sierry tohle kdysi od nás zahlédl a inspiroval se tím. Nicméně se mi tohle pomyšlení líbilo, že by tomu tak mohlo být :-)

Velmi na hře oceňuji tísnivou, až skoro beznadějnou atmosféru neustálého pronásledování a prchání do různých časových období na různé planety. Příběh, byť kapku zkopčený z terminátorové předlohy, působí uceleněji, a je vlastně i přes svou rozházenost mezi časovými dimenzemi svázanější a konkrétnější, než v dílech předchozích. Finále hry je doslova strhující s několika docela překvapivými setkáními, ať už na straně zla, tak i na straně dobra. Ale to nebudu prozrazovat. 

Hra pochází z roku 1991 a běží již ve VGA sierráckém adventurním enginu. Takže si užijete plnou 256 barevnou grafiku. Scenérie jsou nakresleny moc hezky. Nicméně si nemohu pomoci, ale přechod od chladné kovově působící EGA grafiky předchozích dílů, pro sci-fi žánr jako dělané, mám z VGA prokreslenosti spíše dojem až přílišné fantasijní malebnosti. Špatně se to vysvětluje, ale prostě jakoby mi k tomu sci-fi seděla ta strojová 16 barevná EGA více, než promalovanost a propixelovanost každé plochy. 

Ale to je jen takový můj osobní dojem, grafika je každopádně hezká, odpovídající generaci her jako King's Quest 5 nebo Quest for Glory 3. Ačkoliv první lokace futuristického města působí podobně špinavým dojmem, jako pozdější startovní lokace ve Space Questu 6, tak tady to má svůj důvod a značnou působivost. Hru začnete v daleké budoucnosti Space Questu 12, ve zničeném městě ovládnutém droidy, řízenými centrálním mozkem. 

Dále se podíváte do Space Questu 10 na pěknou planetu s malebnými skalisky a řekami. Výborným nápadem je návštěva Spac Questu 1 s tím, že graficky plně odpovídá této staré hře a ocitnete se tak na chvíli v EGA zpracování, což nostalgicky zahřeje na duši a odhalí krásy staré dobré 16 barevné grafiky :-) Podobně oceníte již první mezipřistání v čase a to ve Space Questu 3 na vulkanické planetě Ortega,  rovněž v EGA. Ale tady se jen můžete chvíli pokochat pohledem z lodi na sopečná panorámata, než se přesunete jinam.

Další devizou hry je hudba a zvuk. Tady není co vytknout. Hudba je působivá, zejména futuristické falešné kvílení v městě budoucnosti se vryje navždy do paměti. Zajímavé je i nadabování hry, kterého se třeba nedočkal pozdější pátý díl. Tady si můžete k textům zapnout dabing. Zjevně se jedná o vymoženost pozdější PC CD-ROM verze, která vyšla o rok později. 

Technické zpracování bylo ve své době špičkové, byť předchozí EGA Space Quest 3 považuji za hezčí. Hudba, zvuky a dabing představovaly ve Space Questu 4 v tehdejší době naprostou špičku a působí bezchybně i dnes.  

Ale jak se to tedy celé hraje? Co rébusy, puzzly, průběh hry? Musím říci, že Space Quest 4 je vlastně posledním klasickým Space Questem, kde jste do víru událostí vtaženi znenadání strhujícím způsobem a Roger Wilco je prostě stále hrdina zachraňující vesmír. Zde je to navíc hektické až tak dalece, že jste celou hru pronásledováni a pořád po vás někdo jde. Puzzly a rébusy jsou tu fajn, jenže stále hodně pod tlakem. Každou chvíli se vynoří někdo, kdo po vás střílí a tak nesmíte zahálet.

Tady musím říci, že byť to zvyšuje pozitivně napětí hry, tak to dost ubírá na hráčově trpělivosti si na vše přicházet opravdu poctivě sám. Když jsem při pár situacích, kdy jsem klasicky pixel huntingově prohledával a kombinoval, byl 5x zastřelen, tak jsem si řekl, hele, na to nemám nervy. A tak jsem mrknul prostě zlehka do návodu, co tady mám vlastně jako udělat, abych se pohnul dále (řešení hry jsem po těch dlouhatánských letech, kdy jsem to dohrál poprvé, samozřejmě dávno zapomněl a nedělám si navíc iluze, že jsem do návodu občas nekoukal i kdysi :-).

Je to takový drobný škraloup, kdy jsem si správnost řešení pod tlakem raději ověřoval a občas po projití pasáže hry jsem si zpětně pustil video, abych se ujistil, že jsem tady nic nezapomněl. No samozřejmě se párkrát ukázalo, že zapomněl a že jsem neměl zdrhat tak rychle, ale ještě se mělo něco navíc udělat. Musíte zde jednat neustále pod dojmem přiložené laserové pistole u hlavy a tím se vrší nepozornost a chyby v úsudku, o omezené trpělivosti nemluvě. 

Fajn logické však byly jiné části řešení. Třeba jak získat kódy do dalších destinací v jiném čase a takové ty prkotinky okolo, kdy vám logicky vše dochází, kdy víte, co potřebujete udělat, abyste si vybrali prachy z bankomatu z cizí karty a podobně. To vše klaplo na základě vlastních úvah a tak nebyl zcela narušen dojem z celkové zábavnosti hry ani občasným mrknutím na hint. 

Kde jsem však trochu tápal byly momenty, kdy na nějakou věc najednou platilo jiné řešení než u x věcí před tím. Například když vidím někde číselník na dveřích, hledám k němu kód. Pak narazíte na jeden případ, kdy k číselníkovému zámku  kód nepotřebujete a otevření dveří se řeší jinak. Na takovýchto nekonzistentních věcech a změnách koncepce řešení jsem si občas vylámal zuby. Přitom celá hra stojí v podstatě jen na pár předmětech.

Mnohé zapeklitosti jsou jednoznačně stavěny na load či restart, kdy budete při dalším hraní dohledávat, co jste zapomněli při tom předchozím. Jsou zde i nějaké ty dead endové situace, kdy si odněkud něco zapomenete odnést, nebo se někde na něco podívat a už se tam nelze vrátit. Pokud je to jediná hra ve vašem životě, tak se budete rádi nechávat takhle trápit a klidně se s tím budete mořit měsíc, než si na vše sami postupně přijdete. Určitě to není nemožné.

Takže oproti předchozím dílům obtížnost značně stoupla a navíc point and click ovládání vlastně hru oproti hrám s příkazovým řádkem značně  zkomplikovalo. Ono je rozdíl napsat look around, hra vypíše, támhle na stole je hrnek a následně napíšete vezmi hrnek a je hotovo. Tady je občas třeba proklikávat místečka, kde si myslíte, že by se něco dalo vzít a vznikají momenty pověstně a trefně nazvány pixel hunt. Hra navíc mate tím, že na věci musíte klikat prostředkem dlaně ikony ruky, nikoliv prstem. 

   

Ve hře je také spousta humoru a díky bohu, že ne násilně vnucovaného jedním skečem za druhým. Prostě občas přijde situace, kdy se upřímně pousmějete a tak to má být, když je to akorát. Pobavil nekorektně zesměšněný robot v prodeji dámských hader. Celý velký vesmírný obchoďák coby další level Monolith Burgeru ze Space Questu 3 je vlastně taková sranda. Můžete si tu vydělat prachy prací právě v rychlém občerstvení, kde budete u pásu zdobit burgery. Je tady prodejna software, kde se můžete prohrabat krabicemi starých známých klasik, samozřejmě vtipně pojmenovaných.

Mohl bych popisovat ještě spoustu věcí, ale zbytečně bych tím vlastně prozradil obsah celé hry. Tak je na čase to uzavřít. Jednoznačně se jedná o poslední klasický Space Quest se silným odkazem na díly předchozí. Již se setkáme s lehkými náznaky posunu dále, více ke komedii a parodii. Tady to však ještě autoři udrželi na uzdě a tak nedělá Space Quest 4 předchozím dílům ostudu, byť je popravdě ničím zásadním nepřekonává a to ani navzdory modernější grafice. Jde prostě o hodně slušný Space Quest. A ve srovnání s poslední šestkou jednoznačně mnohem, mnohem lepší.

Hodnocení: 80%

Ringo

Space Questy tady uvádím, na rozdíl od Quest for Glory série, tak trochu na přeskáčku. Prvních  pět dílů jsem dohrál už kdysi hodně dávno, zatímco díl šestý jsem dohrál teprve minulý týden. Smíšené pocity z šestého dílu mě namotivovaly si připomenout i díly předchozí a tak nějak jsem automaticky sáhl po takovém tom předělu. Tedy přechodu k VGA grafice a Space Questu 4 s tím, že si to cvičně znovu dohraji, připomenu, vytahám ze hry nějaké obrázky a sepíšu dojmy. Přeci jen tady mám v tomto rest, že jsem dávno nepopsal, mimo nejlepšího třetího dílu, více her z jedné z mých nejoblíbenějších adventurních sérií.