Legendární číslo herního časopisu - Score č. 4

V nedávné minulosti jsem tady probíral celkem již šest časopisů s ohledem na to, že jsou pro mě něčím více třeba jen díky období a celkové atmosféře okolo, v které mě dané číslo herního časopisu zasáhlo tak nějak více a nezapomenutelně nejen svým širším obsahem. Samozřejmě s přibývajícími čísly herních časopisů se pak vzpomínky na ty další mírně rozmělňují. Pár zásadních bych určitě ještě našel, nicméně u mnohých se mi to slévá skrze několik čísel dohromady. Herní časopis se stal každoměsíční záležitostí a člověk s tím žil jako s celkem a jednolitou událostí, jako by to bylo součástí životního stylu v určitém plynoucím období. A tak další motivace vyzdvihovat nadále nějaká konkrétní čísla stojí a padá na zásadní hře, která byla v daném čísle recenzovaná a bez níž jsem si následně svůj herní život nedokázal nadále představit. A jeden z takových nejsilnějších okamžiků mi připravilo Score číslo 4.

Hned za stránkou s obsahem a tiráží, kterou jsem si pro jistotu zkontroloval, že je vše v pořádku a mí oblíbení autoři tam pořád jsou, je tady na úvod (místo úvodníku) seznámení s redakcí. Tohle pro mě mělo vždycky ohromnou sílu. Seznámení redakce, rozhovory s nimi, uvědomění si těch jmen lidí, kteří píší ty recenze a návody a následné rozlišování stylu jednotlivých autorů v jednotlivých článcích. Nevím proč, ale na tomhle jsem vždycky zásadně lpěl, aby měl autor svůj styl, byl identifikovatelný a svým způsobem zábavný. Aby články nebyly jen prostý pragmatický suchý a pouze faktografický text, který vám ostatně dnes už dokáže vyplodit i umělá inteligence. 

Představení redakce, případně rozhovory, byly alespoň nějakou formou kontaktu redaktorů a hráčů směrem ke čtenářům a také hráčům. Něco, jakoby na chvíli vstoupili ke mně domů a pokecali se mnou o hrách. Taková virtuální návštěva lidí, kteří tím žili a já na chvíli, díky časopisu a hrám samotným, s nimi. V dnešní době sociálních sítí zní tohle asi dost bizarně, ale tehdy to tak jednoduše bylo. Bylo zajímavé si přečíst profil redaktora a zjistit, kolik společných zájmů a koníčků s ním překvapivě sdílím, a že taky, stejně jako já, poslouchají např. Depeche Mode a Mika Oldfielda. K lecčemu novému dokázali také namotivovat, jelikož jako teprve 15 letý synek, navíc teprve pár let po pádu komunismu, jsem se po světě teprve rozkoukával a zjišťoval, co je kde za knihy, hudbu a pod. Tímto díky Andrewovi za tehdejší vynikající tip na Enigmu II, díky čemuž tvorbu Enigmy poslouchám nadšeně dodnes (viz rubrika kultura).

Na další stránce je hitparáda, s kterou jsem vždy rád konzultoval svůj seznam her, které nesmím minout, a taky to byla jistá forma přiblížení se hernímu okolí, ať už ta hitparáda byla reálná nebo smyšlená:-) Dost by mě zajímalo, zda ty hitparády byly reál a na jakém základě redakce sbírala data, anebo to redakce vytvořila pocitově sama. Zatímco v TOP PC se největší popularitě těšily pecky jako Simon the Sorcerrer, Lands of Lore, TFX, Civilization či Ultima Underworld 2, redakční hitparáda držela basu s aktuálními obsahy posledních čísel Score a tak se umístily hry Simcity 2000, Labyrinth of Time, Doom, Warlords 2 a zajímavostí je umístění Quest for Glory 4, které ve Score nedostalo nijak extra hodnocení, a ještě zajímavější je, že je hra v hitparádě pojmenovaná postaru, tedy jako Hero's Quest 4.

Po hitparádě následuje třístránkový výčet chystaných novinek. Článek je opravdu napěchován jmény, takže nevím, které z tehdy očekávaných novinek bych vyzdvihnul. Možná tehdy chystanou Realms of Arkanii 2: Star Trail, nebo Battle Isle 2. Celkem zásadně se sekce novinek od začátku věnuje tehdejšímu nástupu CD-ROM a snaze vývojářů vychrlit na CD-ROM vše i s bonusy jako videa nebo dabing, které se nikdy nemohly vlézt na disketové verze a tím byl disketám vlastně již předurčen postupný konec. Zajímavostí u článku je tady chybka pro rýpalisty, a to v popisech u obrázků, kdy pod screeny hry Superhero League of Hoboken je chybně napsán název hry Companions of Xanth. Obě hry jsou od Legendu a tak asi došlo k omylu, která je která. 

Na konci článku se Andrej Anastasov pouští do úvahy, kam to ten herní svět spěje tou svou rozplizlostí mezi nespočet konzolových CD platforem bez nějakého jednotnějšího směru, jako byly Jaguar, 3DO, Saturn či chystané PS1, kdy pokrok bude vyřazovat jednu konzoli za druhou rychleji, než se hráč stačí rozkoukat a sehnat si na ně hry, aby pak zjistil, že je to už za zenitem. Je to historicky, a s odstupem 30 let, úvaha velmi zajímavá a vlastně i trefná. Někomu může přijít mimo, protože např. Playstation 1 byla platforma provozovaná docela dlouho a navíc vždycky existovala konkurence. Např. Nintendo vs Sega s naprosto odlišnou škálou her. Pak akorát přibyla Sony a další. Nicméně je pravda, že frmol kolem následných dalších a dalších generací konzolí se stíhal obtížně (já jen nestíhal prakticky vůbec:-) Potíž nastala i v případě, že hráč chtěl hrát všechny dobré hry a tak musel střádat třeba čtyři konzole různých značek, do toho přišly ještě handheldy (GBC, GBA, NDS, PSP, 3DS, Switch...) a když přišla nová generace, koupil další čtyři konzole (anebo se na to pak raději už vykašlal, jako já, který si po šesti vlastněných herních přístrojích mimo PC řekl, a dost:.-) Ale zpátky k časopisu. 

Za sekcí novinek se nachází preview, což je v podstatě taky informace o novince, ale mnohem obsáhlejší, podrobnější a jde vlastně o jakousi před recenzi, jelikož si autor hru pravděpodobně zahrál z dema nebo nějaké novinářské verze. Předmětem preview je simulace výstavby zábavního parku, Theme Park, a z textu vyplývá, že se jak hrou, tak psaním textu o ní, výtečně bavil i Jan Eisler (ICE). 

Redakční a pařanskou atmosféru jsem jako čtenář prvními třemi rubrikami nasál doslova na maximum a mohl jsem se tak konečně vrhnout na recenze. A tady přijde ten okamžik, který mi jako jeden z prvních vyvstane na mysli při dotazu - "která hra v kterém čísle herního časopisu na tebe zapůsobila jako blesk z čistého nebe, doslova tě uhranula a dodnes na ten zásah rád vzpomínáš?" A právě mezi prvními, které mě napadnou, je jednoznačně Simcity 2000. Vzpomínka na Score 4 a Simcity 2000 v něm se mi vždycky jasně pojí s nadšením, s jakým jsem obdivoval obrázky měst vybudovaných v této hře. Shodou okolností jsem letos v březnu tuto hru oprášil a znovu si v ní městečko postavil a utvrdil se v jednom. Ať si kdo chce o tom co chce myslí, tohle je nejlepší díl Simcity, jaký kdy vyšel. Já měl v době vydání Socre 4 logicky teprve  Simcity 1 a když jsem uviděl obrázky z dvoutisícovky, tak jsem tehdy zběsile pařil aspoň tu jedničku a zkoušel si hrát na to, že ty mé čtvrti vypadají aspoň trochu tak hezky, jako na těch obrázcích ze Simcity 2000 ve Score č 4.

Tyto nejsou z časopisu, jsou moje :-)

Simcity 2000 byla tehdy zvolena po právu hrou čísla. Je to docela specifický vítěz. Hráč může být pohlcen silnou RPG hrou, může být totálně ponořen do válečné strategické hry, může se rozplývat nad adventurou, utápět hodiny v napínavé misi nějakého simulátoru anebo zběsile smažit nepřátele v nějaké FPS akci. Ale stavět město? To je svým způsobem taková na první pohled čistě suchopárná pragmatická záležitost. Jenže když ono to rozrůstající se město tak krásně vypadá a motivace být ekonomicky úspěšný, zvládnout zastavět celou tu obrovskou plochu a pak se kochat pohledem na luxusní čtvrti a řešit jejich případné problémy, to opravdu stojí za to. Simcity 2000 je ikona samozřejmě díky propracovanému hernímu systému, ale je to nezaměnitelná ikona i po grafické stránce. O fantastickou recenzi na Simcity 2000, kterou jsem kdysi přečetl snad 100x, se postaral Andrej Anastasov a rady strategického megalomana doplnil v další části článku legendární Lukáš (LLG) Ladra.

Další recenze byla zasvěcena letovému simulátoru z období druhé světové války. Řeč je o Aces Over Europe.  Co se mi na prvních ročnících Score hodně zamlouvalo, tak to, že si najalo do redakce dva fanoušky do letadel, Bohumila Koutského (BOB) a Petra Borského (Penguin). Tito dva prakticky s železnou pravidelností recenzovali právě letecké simulátory a dělali to opravdu poctivě. Myslím, že v redakci před tím moc fandů do letadel nebylo. A jelikož mám letecké simulátory rád, byť je hrávám spíše zřídka, tak jsem se na články o nějakém simulátoru od těchto dvou autorů vždy moc těšil. A že bylo na co se těšit dokazuje právě recenze na Aces Over Europe od Penguina.

Následující stránka obsahuje recenzi na arkádu s adventure prvky, Litil Divil. Popravdě jsem nikdy nevěděl, co si o této hře myslet a nevím to dodnes. Vím jen, že mě pobavila opět skvělá recenze Jana Eislera, který se vypsával z frustrace, jak je Litil Divil obtížný. Ostatně uvedený styl hry v hodnotící tabulce vypovídal o všem, nejen o tom, že se hraje za ďáblíka. Styl: Peklo:-) 

Takovým druhým hlavním tahounem tohoto čísla byla pro mě adventura Quest for Glory 4. Z obrázků jsem byl nadšen, z kritického hodnocení a popisu Andreje Anastasova jsem již veselý moc nebyl. Hru potápělo spoustu bugů a nedodělků. Chtělo to s vydáním jednoznačně ještě počkat a doladit mouchy. Přesto jsem věřil, že tahle hra bude stejně pecka, navzdory jen 74% v hodnocení ve Score. A nemýlil jsem se, když jsem si hru později zahrál díky vydání na Score CD někdy v roce 1999. Byť jsem narazil při hraní taky na pár bugů a kvůli jednoho jsem hru tehdy dokonce ani nedohrál, přesto jsem se královsky bavil. Nedokončení hry jsem vyřešil teprve až jejím dohráním prakticky nedávno, v listopadu roku 2021. Na některé vytoužené hry si člověk holt počká a dohraje je třeba až za 27 let od jejich vydání:-)

Následuje recenze na hru Campaign 2, kterou napsal Jan Eisler. Campaign má u mě zvláštní štěstí na to, že ačkoliv tady rozebírám teprve sedmý časopis v pořadí, má v něm zastoupení hned oběma svými díly (možná znamení si to konečně zahrát). A shodou okolností oba díly popisoval Jan Eisler. Ten druhý jej zaujal očividně méně, protože dostal o 15% nižší hodnocení než jednička. Přesto i těch 70% je slušných a tato hra stále figuruje v mém zájmu, co bych si pořád někdy chtěl zahrát. Jedná se o zajímavý mix strategie a simulace několika druhů válečných strojů. Takže kromě toho taktického plánování nad mapou si tady lze i zastřílet. A to v tehdy typické vektorové grafice, kterou hráči buďto milovali nebo nenáviděli. Patřím k těm prvním, pokud se jedná o simulátory.

Další adventurou (po Quest for Glory 4) je v tomto čísle Star Trek 2: Judgment Rites. Pod recenzí je autor podepsán jako AUTOR, takže asi někdo z lidu, mimo redakci:-). Ve své době mě recenze nijak nepřiměla k tomu po této hře nějak zvlášť prahnout. Jasně, je to Star Trek. Je to ale také pokračování adventury, která má akční střílecí sekvence, které v prvním díle byly tak těžké, že to mnohé odradilo a já ji po takové informaci vytěsnil ze zájmu. V druhém díle jsou střílecí sekvence údajně zpracovány lépe a hlavně jdou přeskočit. Vzhledem k tomu, že jsem s nadšením koukal na Star Trek seriály, jsem o mnoho let později usoudil, že si hru přeci jen pořídím. Ale stále jsem se nedostal k tomu, abych si ji i zahrál. Hodnocení ve Score je 70%, takže se mi to může jevit jako slabší, nicméně již u nejedné hry, hodnocené v časopise tímto číslem, jsem se překvapivě královsky pobavil. Tak uvidíme, někdy :-) 

A u adventur ještě zůstaneme, protože hned na další stránce je Police Quest 4 z dílny Sierry-on-line. Recenzi si vzal na starost CPT. Vlada a hru značně vychválil. Co jsem už ale tehdy nechápal, tak sáhnutí autorů hry po fotografické grafice, která se mi prostě nelíbila. Herně to však vypadalo na vynikající kousek. Navíc u her od Sierry u mě fungovalo automatické zapsání do deníčku must play věcí. Já s touto hrou měl tedy čest až v únoru roku 2022 a řekl bych, že není tak špatná, jak je vizuálně ošklivá:-)

V další recenzi, na další letecký simulátor, nám Bohumil Koutský (BOB) vychválil Tornado od firmy Digital Integration. Popsal jej tak, že by každý fanda simulátorů nemeškal a šel tohle shánět. Bohužel tuto hru v mém okolí nikdo neměl a tak jsem ji neměl ani já. Samozřejmě jsme si ty hry měli kupovat, o tom žádná, jenže Tornado u nás nikdo tehdy neprodával (že jsem na něj v 15 letech v roce 1994 neměl 1399 Kč bylo samozřejmě úplně vedlejší:-). Každopádně co se mi líbilo na recenzi, tak to, že v ní BOB potvrdil mou věčnou domněnku, že vektorová grafika, které Tornádo zůstalo věrné, byla v simulátorech tehdy nejlepší a přechod některých vývojářů ke grafice bitmapové byl u simulátorů naprosto zoufalý.

A zase to prostřídáme s adventurou, ty jednoduše v první polovině 90. let kralovaly. Andrej Anastasov si do parády vzal druhý díl The Legend of Kyrandia s přízviskem Hand of Fate. Westwood v ní přišli s další grafickou parádou, což o to, ale náplň hry, příběh, hratelnost, to očividně pokulhávalo možná na obě nohy. Dle hodnocení Andrewa (68%) jednoznačně. A dokonalý nesmazatelný rukopis Westwoodu v oblasti grafiky a hudby začal zavánět spíše vykrádáním sebe sama. Zda byl Andrew přísný, nebo ne, těžko říci. Já měl Hand of Fate už dvakrát rozehraný, ale vždy ta hra u mě nějak vychladla a nevím, jestli to bylo tím, že mě nezaujala až tak moc, anebo má Andrew v podstatě pravdu, že je nic moc. Zatím jsem ji nedohrál. Ale mám v plánu ji někdy brzy pokořit a tam si ujasním, jak to s touto hrou je.

Labyrint of Time je další adventurou, a ta očividně šokovala redakci svým zpracováním a byla to jedna z prvních CD-ROM her, které se rozhodly náležitě využít kapacity tohoto média. Dovolím si tady trochu rýpanec, abych nebyl úplně podezříván z naprosto nekritického pohledu na tehdejší zlatou éru herních časopisů a nekritického vzhlížení k autorům té doby. Na euforii, kterou Andrew popisuje u grafického zpracování, se musíme koukat samozřejmě s pochopením té doby. Šlo o další náhlý vývojový skok, jenže trochu vedle. S velkým nepochopením jsem hleděl na slova, že po grafické stránce se vedle Labyrinthu "Sierra může stydět a Lucas bědovat", a pak: "bez jakéhokoliv digitalizování autoři detailně vykreslili každou stěnu, předmět i pozadí". Jenže bohužel ve skutečnosti nejde o pečlivé prokreslení. Naopak jde o renderované obrázky, které navíc, i přes svou nepopiratelnou větší detailnost prostředí, stárnou mnohem hůře, než poctivý pixel art. Ono to renderování v dávných časech mi přijde vlastně jako takový podvůdek na oči hráče, tedy do doby, než je otevře pořádně. Sierra i Lucas může být tedy v klidu, jejich staré hry jsou daleko hezčí, než chladný renderovaný Labyrint of Time:-) A o čem že ta hra vlastně byla? Je to klasická logická puzzle adventura z vlastního pohledu, vodící hráče po pokud možno krásných lokacích, mající lahodit oku během lámání si hlavy nad logickým rébusem. Tenhle typ adventur (The 7 Guest, Myst, později Lighthouse nebo Shivers 1, 2) mě nikdy nebral a přišel mi příliš chladný a nudný. Obávám se, že těch 86% (stejně jako hra měsíce, uff) si Labyrinth of Time  vysloužil jen za to vybafnutí na redakci detailní grafikou, jakou před tím asi ještě neviděla:-)

A nakonec na oddych přichází akční střílečka ze světa Star Wars - Rebel Assault. A tady krásně Tomáš Adamec (TAD) společně s Lukášem Ladrou (LLG) poukazují na to, jak CD-ROM, okázalost a filmové zpracování neznamenají dobrou hru. Naopak to dokáže zavést do pekel (kde škodolibě čeká Litil Divil). Netřeba k tomuto více dodávat. Prostě propadák nezasluhující pozornost. Článek je však skvělý a stojí za přečtení. a o tom to tehdy dost bylo. O dobře napsaných článcích i na hry, které nechcete :-) Zapadalo to do toho navození jakési redakční atmosféry, když k vám redaktoři prostřednictvím časopisu "přišli" na tu "návštěvu", jak jsem popisoval na začátku. Pokecali i o těch horších hrách. 

Po Rebel Assault přichází příznačně stránka s čtyřmi mini recenzemi na další tři propadáky a jeden datadisk, kterým nemělo cenu věnovat více řádků. Jednalo se o hry Cyberpunks, Global Effect, datadisk k Comanche Maximum Overkill a strategii Conquered Kingdoms , na kterou se ale někdy chci mrknout, protože jsou z dílny QQP, tedy tvůrců vynikajícího Perfect Generala 2 a navíc vypadá jako nějaký prastarý předchůdce Heroesů). Při otáčení dalších stránek narazíme na reklamy a plakát ke hře The 7 Guest.

Stručně zmíním návodovou část. Tady je to napěchované silnými jmény jako Goblins 3, Shadow of the Comet, Alone in the Dark 2, Frontier, Innocent until Caught a Seal Team (obrázky dám ilustračně jen z některých z nich). Dále nechybí pařanský zákysník odpovídající na dotazy čtenářů na zádrhely v konkrétních hrách. 

V konzolové sekci Score oprášilo staré dobré The Lost Vikings, tentokráte ve verzi na Super Nintendo. Pak následují recenze na hry pro konzoli SEGA Megadrive, konkrétně Splatterhouse, Aquatic Games, Rolo the Rescue, Road Rash. Pro mě naprosto nepodstatné tituly, které spíše navyšovaly mou tehdejší (a chybnou) averzi na konzole. Napadá mě věta, proč mi zatajili, že existuje Final Fantasy 4, Final Fantasy 6, Chrono Trigger na Nintendo nebo Phantasy Star 4 na Segu Megadrive? Proč mě utvrzovali v tom, že konzole jsou jen na zběsilé dětinské akčňárny, které já nehraji? To je po ojedinělé adoraci renderované grafiky ode mě takový druhý rýpanec do tehdejších jinak takřka dokonalých poměrů:-)

Nakonec nechybí dopisy čtenářů, které byly další formou utužování kontaktů mezi redakcí a čtenáři. Tentokráte měli čtenáři svou šanci zazářit na stránkách oblíbeného herního časopisu a napsat nějaký sofistikovaný postřeh nebo dotaz, na který redakce mohla odpovědět s v tipem sobě vlastním. Byla to velmi zábavná rubrika a strašně rád jsem ji pročítal. Někdy dokonce jako první.

Úplný závěr časopisu je věnován neherním záležitostem. Tedy kultuře. Nápad to byl vynikající a rubrika kultura sloužila jako milé osvěžení a docela mohla sloužit jako obrázek o tom, čemu se hráči jinak věnovali a proč to byla tehdy sorta lidí s podobnými koníčky i mimo počítačové hry. První část kulturní rubriky je věnována spisovateli Michaelu Crichtonovi, autorovi nejen Jusrkého Parku, ale například i knihy Kmen Andromeda. 

Druhou část rubriky vyplňuje recenze na hudební CD, Enigmu II: The Cross of Changes, kterou nám přiblížil Andrej Anastasov. Právě díky této recenze jsem si tehdejší dvě alba Enigmy sehnal a od té doby patřím mezi její velké fanoušky. A to by bylo pro tentokráte vše a  u dalšího pohledu do historie na nějaké další číslo herního časopisu se budu těšit.

Ringo

A abych nezapomněl, moje oblíbená poznámka u rozboru časopisů, takže Pozn.: Odkazy v názvech her odkazují na mé články na tomto blogu, pokud k dané hře existují, nikoliv na originál dobové recenze z probíraného časopisu (už jen kvůli autorským právům:-).