Legendární číslo herního časopisu - Excalibur č. 11

Dalším číslem některého z herních časopisů, které na mě zapůsobilo doslova magicky, že nešlo dostat z hlavy a zapsalo se navždy nesmazatelně, byl beze sporu Excalibur 11. Mohla by to být vlastně překvapivá volba, protože popravdě Excalibur 11 nebyl napěchován nějakými extra peckami. Čítal pouhých pět recenzí, z nichž za řeč stály jen tři hry a to ještě hodně záleželo na žánrové preferenci hráče. Většinu časopisu zabraly návody. Přesto dostalo teď a tady tohle číslo časopisu Excalibur přednost před možným výběrem z x daleko lepších čísel jak Excaliburu samotného, tak časopisu Score. Ale když už jsem ty emočně nejsilnější a zároveň obsahově velmi bohaté čísla časopisů už v několika článcích o herních časopisech probral, rozhodl jsem se další čísla popisovat bez toho, že bych si dělal nějaké pořadí, žebříček či jinou formu řazení od nejnašlapanějšího čísla po ty prázdnější kusy. Vezmu to tak, jak mi to vnukne myšlenka. A ta mi jasně zasvítila nad výrazem Excalibur 11.

A teď se budu snažit zdůvodnit, proč se tak stalo. A nebude vůbec těžké ty důvody hledat. V první řadě to byl totiž první herní časopis v mém životě, jehož stránky jsem otočil a byl jsem totálně konsternován a i kdyby všechny hry v něm recnzované dostaly jen 30%, koukal bych na ty obrázky okolo jako z jara a hned bych se začetl. Teď to asi zní absolutně neobjektivně, protože někdo takhle mohl otočit první stránky Score nebo Levelu o deset let později a vyhlásit jej automaticky nejlepším číslem herního časopisu všech dob jen proto, že bylo první. Samozřejmě první neznamená vždy nejlepší. Proto taky ani náhodou nepředstírám od začátku, že Excalibur 11 je bůh ví jak našlapané číslo herního časopisu. Mimochodem se sluší připomenout, že Excalibur 11 byl prvním barevným číslem tohoto časopisu. Ty předchozí, které se mi dostaly do rukou později díky kompilaci v jednom svazku s čísly 1 - 10, byly ještě černobílé.

Ono má ale i další kouzlo. Těžko se to popisuje, ale od samého počátku na mě dýchlo takovým správným melancholickým dojmem. Jako bych už tehdy o Excaliburu snad věděl odjakživa a ponořil se právě do nějakých dávných příjemných vzpomínek. Velký podíl na to má barevné ladění jednotlivých stránek, které zabrnkaly na tu správnou strunu mého myšlenkového rozpoložení. A to musím navíc k tomu zdůraznit, že Excalibur 11 se mi do rukou nedostal ani náhodou v době jeho vydání. Až o několik měsíců později (dokonce nevím, jestli to nebylo o celý rok) mi jej donesl spolužák na gymnáziu a to společně s Excalibury 12 a 13 s tím, že tam jsou mapy k Eye of the Beholder, kterého jsme zrovna aktuálně pařili. 

Mapami jsem byl uchvácen, ale co více. Najednou jsem měl v ruce časopis s články i o hrách, o kterých jsem vůbec nevěděl, že existují. Navíc byly články psány velmi čtivě a když jsem přečetl těch pět recenzí, přelouskal jsem i návody. Chtěl jsem chtít číst dál. A když už jsem to měl přečtené vše, přečetl jsem si to vše od znovu a pak ještě několikrát. Tímto se staly časopisy mou pravidelnou četbou před spaním. Měl jsem jich pár a tak jsem si je vždycky chronologicky dal všechny po sobě. Excaliburem 11 jsem začínal. 

Časopis se nejprve představí komentovanou hitparádou, kterou jsem měl obzvláště rád a to proto, že jsem se dozvěděl názvy dalších her, které jsem si hned zapisoval do svého wishlistu. Tehdy v hitparádě figurovaly na PC jasné pecky jako Prince of Persia, Lemmings, Eye of the Beholder, F-19 Stealth Fighter. U Amigy a Atari ST figurovaly božárny jako Dungeon Master a Powermonger.

Po hitparádě si mohu prostudovat obsah rozdělený na recenze a návodovou část, která jasně převládá. Následuje první recenze na akční plošinovku Barbarian 2. Hodnocení 60% napovídá, že to nebude bůh ví co, ale obrázky se mi zdály docela pěkné. Pod článkem je podpis do té doby pro mě neznámý, pseudonym ICE. Velice brzy se mi tato přezdívka zapíše do hlavy v souvislosti s tím, že se nachází pod velmi čtivými články. A tak vzniká u mě první vazba k autorovi článku v časopise v tom smyslu, že se začínám těšit na každý článek, pod kterým uvidím tyto tři písmena - ICE. Líbil se mi jeho styl pragmatického vyjadřování obaleného do lehce dramatických vět vzbuzujících zájem o další řádky obohacené občas o příjemný "suchý" nevtíravý humor. 

Mnohem lepší hodnocení si vysloužil následně recenzovaný First Samurai. 90% označuje jasnou herní pecku, kterou by si měl každý zahrát. Nicméně mně se tato hra tehdy do rukou nedostala a zvláštní je, že už tehdy jsem nějak cítil, že až na výjimky, jakou byl např. Prince of Persia, mi takové akční plošinovky stejně moc nepůjdou a raději jsem se proháněl v kobkách Beholdera, řešil adventury jako Space Quest 3, popřípadě létal v moderních strojích jako F-19 nebo F-15. Věřím však, že tato hra byla pro milovníky akčních plošinovek na Amigu životní pařbou a asi něco jako Dungeon Master pro milovníky dungeonů nebo Powermonger pro milovníky strategií. Jinak pod článkem je opět podepsán ICE.

Další recenze je na hru Robocop 3. Opět ji zajímavě popisuje ICE, ale poprvé taky zjišťuji, že obrázek ze hry nemusí být vždy líbivý a barvami překypující. Obrázky z Robocopa 3 mi do oka zrovna moc nepadly a ono není divu. Byl to takový ranný pokus o 3D střílečku spojenou s automobilovým simulátorem ve vektorové grafice. A nevypadalo to na screenshotech moc pěkně už tehdy, přestože to mělo být znakem technologického pokroku začínajícího konečně ukazovat, co počítače opravdu umí. Ehmm. Hodnocení 80% ale značí, že nešlo zřejmě vůbec o špatnou hru. Nikdy jsem ji nehrál, ale pro zajímavost jsem si pustil teď Youtube video a ono to až tak zle ve své době asi nevypadalo. Hrál jsem spoustu obdobně vektorově zpracovaných her a nevadily mi. Dokonce mi u mnohých vektorová grafika začala připadat jako stylová vzhledem k náplni hry. Jen to není nic na krásu.

ICE napsal i čtvrtou z pěti recenzí tohoto čísla, a to  na hru Wolfchild. Tahle stránka byla pro mě u Excaliburu 11 nejméně vypovídající o čemkoliv. Hra s hodnocením 50% a navíc v článku nebyly žádné obrázky ze hry, které by nějak napovídaly, o co ve hře jde a jaká je její herní náplň a jak vlastně vypadá (ostatně podobně na tom byl vlastně i ten First Samurai ohledně screenshot prezentace) . Samozřejmě i tady ICE potvrdil svou kvalitu a recenze je napsána velice čtivě a dozvím se v ní, že Wolfchild je klasická 2D arkáda. Přesto jsem nevěděl, jak vypadá a opět mě napadlo to konečně po těch letech zjistit. Mrknu na Youtube a koukám na docela pěknou 2D plošinovku od Core Design, kteří například stojí za mým oblíbeným Heimdallem. Na stejné stránce s recenzí na Wolfchild je kratší sloupek pojednávající o textových hrách na osmibitech od Fuxoftu a poprvé se tady setkávám s novou "přezdívkou" pod textem a tou je Andrew (přezdívkou v uvozovkách, protože Andrew je Andrej:-) 

Pokud teď po čtyřech recenzích na hry, které nebyly moc pro mě, přemýšlíte, proč jsem si vybral Excalibur 11, tak teď to přijde. Ostatně nemusí být časopis jen o těch hrách, které se stanou mými modlami. Jde o to provedení, jak je to napsáno a podobně. Jenže teď následuje dvoustránková recenze na hru Shadowlands, která mě uchvátila naprosto vším, od žlutého nadpisu, obrázků, textu, i zbarvením stránky. A vedle přezdívky ICE jsem si tehdy postavil další významné jméno. Andrew. Měl stejně poutavý styl psaní, přesto přirozeně odlišný oproti pragmatickému ICEmu, v pozdější tvorbě více ztřeštěný, humorný a mnohdy celkově dost ujetý. Přesto si to skvěle sedlo a oba styly, jak Andrewův, tak ICEho, se výborně doplňovaly a postupem času mi přišlo, že tato dvojice pracuje nejlépe, když je pohromadě a jeden přirozeně a týmově "koriguje" druhého. Vznikla díky tomu hromada čtivých a vtipných textů o hrách a dle mého názoru, který dávno znáte, se dvojice Andrew & ICE stala v devadesátých letech nedostižnou, legendární a který časopis je měl v redakci, ICEho coby šéfredaktora a Andrewa jako jeho zástupce, vyhrál.  

Ale zpátky k Shadowlands. Andrew popsal tohle izometrické RPGčko způsobem, že jsem měl hry plnou hlavu a doslova jsem si o ní snil. Izometrická grafika přesně sedla do mé představivosti. V recenzi bylo zmíněno, jak se ve hře postupuje a jak je protkána puzzly závislými na hře světla a stínu. K tomu zde vládla všudypřítomná atmosféra lákající svou stísněností a potemnělostí, což umocňoval podklad textu i obrázků, tedy tmavě modře zbarvená stránka. O hře jsem si snil dobrých asi šest let, než se internet stal konečně i domácí záležitostí a já si hru našel na abandonware stránkách. Sranda je, že ani tato hra v praxi ve skutečnosti nenaplnila dojem pecky, po které jsem prahnul. Je totiž značně těžkopádná, některé mechaniky nejsou úplně ok a neustále dotírající nezničitelné krysy mě nakonec dohnaly k tomu, že jsem u minotaura někde v sedmém levelu (z deseti!) hru skončil. Zkusil jsem jí později dát ještě šanci s tím, že to podpořím nákupem krabicové originálky na ebayi. Rozehrál jsem hru znovu a přišla mi ještě těžkopádnější, než poprvé. S jistou naštvaností jsem krabicovku Shadowlands prodal s tím, že takto akčně laděné RPG není pro mě, i když jde o RPG a k tomu v působivé grafice. Přesto nikdy nezapomenu, jaké nezapomenutelné dojmy mi vtiskla recenze Andreje Anastasova na hru Shadowlands a když si teď ty dojmy jak z recenze, tak hry samotné, takto připomínám, mám chuť dát hře třetí šanci :-)

Vedle Shadowlands se dalším aspektem, který mi Excalibur 11 vtiskl do paměti na velmi vysokou příčku, stal Andrewův rozsáhlý průvodce hrou Populous 2. Fascinovaly mě obrázky s malebnými domečky v antickém stylu a snil jsem si o tom, jak se asi tato hra hraje. Samozřejmě se hrála jinak, než jsem si představoval, což jsem si ověřil o pár let později, kdy jsem si hru zakoupil na CD-ROM v EA Classic kompilaci s Powermongerem. Zjistil jsem, že styl rychloklikací strategie, jakou Populous 2 představoval, není můj šálek čaje, ale musel jsem ocenit, že to vypadalo fakt dobře a nějakou dobu mě tato hra držela.

V návodové sekci mě dále uchvátily mapky. Byl jsem nadšen mapami na Eye of the Beholder, které měl na svědomí David Kika.

Parádní mapa byla na osmibitovou pecku Head over Heels, klasickou rohově zpracovanou hru, kterou jsem sice nehrál, ale rád bych to někdy napravil, protože jestli mě i dnes na osmibity něco láká si zahrát, tak je to kromě Knight Lore právě Head over Heels. O mapy se postaral Andrew. Jak vidno, tohle číslo více sestavoval návody než psal recenze.  

Návod na adventuru Heart of China napsal David Kika, v menším sloupku se nachází návod na Indiana Jonese 3. Ačkoliv není specifikováno, o kterého jde, dle popisu řešení je zřejmé, že jde o Indiana Jonese 3 od Františka Fuky, nikoliv o Indyho 3 od Lucasfilmu.

Velmi zajímavý článek od Anrewa je návod na Rogue Troppera. Kromě návodu na hru samotnou se tady Andrew pouští spíše do úvahy (už tehdy!), kudy se odebírá herní trh a a jestli je správné kopírovat nápady z jiných her. On sám by raději viděl v každé hře něco zcela nového a originálního. Na jednu stranu by se dalo souhlasit, jenže to má dvě strany mince. Kdyby nemělo vyjít už nic inspirovaného například Dungeon Masterem, tak by vlastně nikdy nevznikl žánr dungeon a mohli bychom zapomenout na všechny Beholdery, Black Crypty, Ishary a podobně.

V návodové sekci se nachází i jedna opravdová legenda z žánru adventure. Je to slavný Monkey Island 1 a v Excaliburu 11 vychází první část návodu. Napsal jej Andrew ve spolupráci s někým pod iniciály S.C. Popravdě nevím, kdo to byl. 

Podobně jako Shadowland a Populous 2, či mapy k Beholderovi, mě v Excaliburu 11 uchvátila ještě další jedna stránka a to s návodem od ICEho na hru Robin Hood, akční adventuru zpracovanou zajímavým izometrickým rohovým pohledem. Na rohovky jsem měl od samého počátku vždy slabost. Ani tato vytoužená hra však popravdě zcela nesplnila má očekávání, když jsem se k ní o pár let později:-) Ale třeba mě ještě přesvědčí, až se do ní někdy ponořím pořádně a překousnu ty realtime akční prvky.

 Časopis pak uzavírají návody od Andrewa na Last Ninja 2 a adventuru Leisure Suit 3.

Jak vidíte, Excalibur 11 je obsahově spíše snůškou mých snění o tom, jaké by to mohlo být, ale ve skutečnosti není, což je důsledek mých žánrových preferencí a preferencí herních prvků. Přesto se u mě zapsal do mysli zlatým písmem na některou z nejvyšších příček. Byl pro mě takovou bránou k dalším číslům herních časopisů, které se počínaje Excaliburem 11 staly prakticky každodenní součástí mého života po následujících minimálně sedm let. A Andrewova recenze na Shadowlands patří mezi mé nejsilnější herně časopisové okamžiky, stejně jako první seznamování se s jedinečným pisatelským stylem jak Andreje Anastasova (Andrewa), tak Jana Eislera vystupujícího pod přezdívkou ICE. A možnost otevřít časopis, prohlédnout si obrázky a přečíst si zajímavé texty o hrách pro mě znamenal nový rozměr v rozjímání, kterou hru chci sehnat a hrát, oproti někdejšímu - přišel kámoš s disketami, na kterých byly nějaké hry a bylo jedno jaké. Odteď jsem si začal vybírat a cílit na konkrétní tituly, které jsem díky časopisu znal dříve, než jsem si je zahrál.

Ringo  

Pozn.: Odkazy v názvech her odkazují na mé články na tomto blogu, pokud k dané hře existují, nikoliv na originál dobové recenze z probíraného časopisu.

Odkaz na předchozí díly: 

Excalibur 12, Excalibur 15, Excalibur 19

Score 1, Score 2, Score 4, Score 5, Score 6, Score 30