Curse of Enchantia
Platforma: PC / Žánr: Adventure/ Developer: Core Design / Vydavatel: Core Design / Rok: 1992
Curse of Ecnhantia je pohádková adventura působící dojmem, že je cílena zejména na děti. Na první pohled upoutá jednoznačně krásnou malebnou grafikou a příběh, respektive situace hlavního hrdiny, by mohl vzdáleně připomínat knihu Letopisy Narnie nebo třeba film, či hru, Labyrint. Hlavní postavou je kluk hrající baseball, který je však nějakou magií unesen v polovině odpalu někam pryč, do kouzelného světa, sužovaného zlou čarodějnicí. Úkol je taková klasika - překonat všechny nástrahy v různorodých herních obrazovkách bizarního pohádkového světa, porazit čarodějnici, a navrátit se zpět do světa reálného.
Tuto hru jsem dlouho odkládal právě pro ten trochu dětinský dojem. Před nějakými skoro 30 lety jsem toužil po jiných dobrodružstvích, než těch, které jsem vlastně tehdy ještě nedávno čítával v knihách a vídával v pohádkách, coby dítě. Člověk dospívá a snaží se posunout k vážnějším a dospělejším tématům. Nicméně jak člověku léta ubíhají, najednou zjišťuje, že se rád zase vrací do mládí a dětství a tu a tam se opět podívá na nějakou tu pohádku, Narnii jsem četl už jako dospělý a bavilo mě to, a překážkou přestávají být i původně kapku dětinské hry.
Samozřejmě to není tím, že bych už vyloženě senilněl, ale tím, že člověk na to získá jakýsi nadhled a nechá se klidně vtáhnout i do spíše dětsky laděného dobrodružství, nebo lépe řečeno, do dobrodružství z pozice mladšího hrdiny (čím více vám bude, tím větším pravidlem bude, že budete koukat na hrdiny mladší, než jste vy :-). Konec konců jako milovník japonských RPG jsem si už zvykl, že svět zachraňují náctiletí. Ale to jsem trochu odbočil. To podstatné teď je, že jsem nedávno sáhnul po Curse of Enchantia, zahrál, dohrál a docela pěkně se pobavil.
Aby to nevyznělo nepřesně, Curse of Enchantia není úplně pro malé děti. Ona totiž není úplně lehká a na některé věci bych nepřišel, ani kdybych se na malé nudličky rozkrájel. Navíc klacky pod nohy v rámci adventurních rébusů dokáže rozházet i podivné ovládání, které sice není úplně hloupé, ale je dosti těžkopádné. Najít v hromadě ikonek, která je tím správným povelem k tomu něco nějak použít, to byl mnohdy sám o sobě docela těžký puzzle.
Abych to ovládání trochu přiblížil, tak výběr činností funguje tak trochu jako výběr předmětů v inventáři. V něm máte naskládány ikonky drobných specifických činností, které je nutno doslova použít. Chcete otevřít zamčené dveře na klíč? V dolním ikonkovém menu vám naskočí inventář s klíčem, ten vyberete, a na co jej použít? Mrknete do seznamu ikonek a ona se tam objeví klíčová dírka, když u těch dveří stojíte dost blízko. Takže vyberete klíč a dáte jej použít na ikonku klíčové dírky.
Tady musím zdůraznit, že hra není typický point and click. Neklikáte na věci na obrazovce. Vše použitelné a hmatatelné vám přibývá do dolní lišty v podobě výše zmíněných ikonek, ze kterých si pak vybíráte kombinaci těch potřebných pro vykonání nějaké činnosti. Prostředí prozkoumáváte tak, že postavičkou chodíte nablízko ke každému detailu a sledujete, jestli v menu s ikonkami nenaskočila ikonka nová, zobrazující, že stojíte blízko tlačítka, které půjde stisknout, nebo nějakého předmětu, který půjde zvednout.
Největší zábavu mi popravdě přinášela grafika. Je to stará dobrá VGA pixel artová záležitost s osobitým stylem. Vše má takový zvláštní neostrý přeliv, jakoby to bylo kresleno na plátno barvami. Mnohé obrazce tak působí jako malířská díla. Jak se říká, hra není přeci jen o grafice. Ale zase když je grafika fakt pěkná a umělecky se trefí do vkusu hráče, je člověk zvědav, jaké další obrazce mu grafici připravili a přimhouří oči nad případnou ne úplně dokonalou hratelností.
Z herního hlediska jde o klasickou adventuru. Hledáte předměty, sbíráte předměty a pátráte po souvislostech, do kterých budou zapadat. Někdy to logiku má, někdy vůbec a tak je to takový klasický soubor puzzlů, které vás rozradostní, když si na ně přijdete sami a taky vás doženou k nepříčetnosti, když narazíte na zákys, nad kterým bádáte hodiny a pak to vzdáte, kouknete na řešení a řeknete si, ty jo, to byla ale blbost.
Po příběhové stránce hra nemá moc čím překvapit. On tady během hraní vlastně žádný příběh není, nejsou tady dialogy, a tak je to vlastně jen procházečka nabídnutými obrazovkami, do kterých se musíte skrze nějaké ty rébusové překážky a chytré kombinace předmětů, dostat.
Kdybych měl Curse of Enchantia porovnat s hlavním proudem tehdejších adventur (rok 1992), tak šlo o velmi originální, neotřelé, ovšem spíše osamocené dílo. Nápady tam byly, ale ne tak hvězdné, aby zasloužily opakování. Nastíněný příběh, i herní děj, byl pohádkový a lehce infantilní, bez šance jej nějak rozvíjet dále a více do hloubky. Grafika a hudba byly fajn do pohody, ale ani jedno se nezařadilo k zázrakům, na které se bude vzpomínat po několik herních generací. Přesto šlo o zajímavý příspěvek do adventurního fondu, který nepochybně stojí za povšimnutí.
Hodnocení: 70%
Ringo
Tuto hru jsem dlouho odkládal právě pro ten trochu dětinský dojem. Před nějakými skoro 30 lety jsem toužil po jiných dobrodružstvích, než těch, které jsem vlastně tehdy ještě nedávno čítával v knihách a vídával v pohádkách, coby dítě. Člověk dospívá a snaží se posunout k vážnějším a dospělejším tématům. Nicméně jak člověku léta ubíhají, najednou zjišťuje, že se rád zase vrací do mládí a dětství a tu a tam se opět podívá na nějakou tu pohádku, Narnii jsem četl už jako dospělý a bavilo mě to, a překážkou přestávají být i původně kapku dětinské hry.
Samozřejmě to není tím, že bych už vyloženě senilněl, ale tím, že člověk na to získá jakýsi nadhled a nechá se klidně vtáhnout i do spíše dětsky laděného dobrodružství, nebo lépe řečeno, do dobrodružství z pozice mladšího hrdiny (čím více vám bude, tím větším pravidlem bude, že budete koukat na hrdiny mladší, než jste vy :-). Konec konců jako milovník japonských RPG jsem si už zvykl, že svět zachraňují náctiletí. Ale to jsem trochu odbočil. To podstatné teď je, že jsem nedávno sáhnul po Curse of Enchantia, zahrál, dohrál a docela pěkně se pobavil.
Aby to nevyznělo nepřesně, Curse of Enchantia není úplně pro malé děti. Ona totiž není úplně lehká a na některé věci bych nepřišel, ani kdybych se na malé nudličky rozkrájel. Navíc klacky pod nohy v rámci adventurních rébusů dokáže rozházet i podivné ovládání, které sice není úplně hloupé, ale je dosti těžkopádné. Najít v hromadě ikonek, která je tím správným povelem k tomu něco nějak použít, to byl mnohdy sám o sobě docela těžký puzzle.
Abych to ovládání trochu přiblížil, tak výběr činností funguje tak trochu jako výběr předmětů v inventáři. V něm máte naskládány ikonky drobných specifických činností, které je nutno doslova použít. Chcete otevřít zamčené dveře na klíč? V dolním ikonkovém menu vám naskočí inventář s klíčem, ten vyberete, a na co jej použít? Mrknete do seznamu ikonek a ona se tam objeví klíčová dírka, když u těch dveří stojíte dost blízko. Takže vyberete klíč a dáte jej použít na ikonku klíčové dírky.
Tady musím zdůraznit, že hra není typický point and click. Neklikáte na věci na obrazovce. Vše použitelné a hmatatelné vám přibývá do dolní lišty v podobě výše zmíněných ikonek, ze kterých si pak vybíráte kombinaci těch potřebných pro vykonání nějaké činnosti. Prostředí prozkoumáváte tak, že postavičkou chodíte nablízko ke každému detailu a sledujete, jestli v menu s ikonkami nenaskočila ikonka nová, zobrazující, že stojíte blízko tlačítka, které půjde stisknout, nebo nějakého předmětu, který půjde zvednout.
Největší zábavu mi popravdě přinášela grafika. Je to stará dobrá VGA pixel artová záležitost s osobitým stylem. Vše má takový zvláštní neostrý přeliv, jakoby to bylo kresleno na plátno barvami. Mnohé obrazce tak působí jako malířská díla. Jak se říká, hra není přeci jen o grafice. Ale zase když je grafika fakt pěkná a umělecky se trefí do vkusu hráče, je člověk zvědav, jaké další obrazce mu grafici připravili a přimhouří oči nad případnou ne úplně dokonalou hratelností.
Z herního hlediska jde o klasickou adventuru. Hledáte předměty, sbíráte předměty a pátráte po souvislostech, do kterých budou zapadat. Někdy to logiku má, někdy vůbec a tak je to takový klasický soubor puzzlů, které vás rozradostní, když si na ně přijdete sami a taky vás doženou k nepříčetnosti, když narazíte na zákys, nad kterým bádáte hodiny a pak to vzdáte, kouknete na řešení a řeknete si, ty jo, to byla ale blbost.
Po příběhové stránce hra nemá moc čím překvapit. On tady během hraní vlastně žádný příběh není, nejsou tady dialogy, a tak je to vlastně jen procházečka nabídnutými obrazovkami, do kterých se musíte skrze nějaké ty rébusové překážky a chytré kombinace předmětů, dostat.
Kdybych měl Curse of Enchantia porovnat s hlavním proudem tehdejších adventur (rok 1992), tak šlo o velmi originální, neotřelé, ovšem spíše osamocené dílo. Nápady tam byly, ale ne tak hvězdné, aby zasloužily opakování. Nastíněný příběh, i herní děj, byl pohádkový a lehce infantilní, bez šance jej nějak rozvíjet dále a více do hloubky. Grafika a hudba byly fajn do pohody, ale ani jedno se nezařadilo k zázrakům, na které se bude vzpomínat po několik herních generací. Přesto šlo o zajímavý příspěvek do adventurního fondu, který nepochybně stojí za povšimnutí.
Hodnocení: 70%
Ringo
Na to, že jsem hru tenkrát v půlce devadesátek dohrál, si pamatuju možná tak 3 obrazovky :) Ale souhlasím s tou zvláštní "neostrou" grafikou.
OdpovědětVymazat