Wolfenstein 3D

Platforma: PC / Žánr: FPS akce / Developer: Id Software Inc. / Vydavatel: Apogee Software Ltd. / Rok: 1992.


Wolfenstein 3D je snad největší klasikou mezi First Person střílečkami, která určila směr vývoje mnoha dalším hrám z této škatulky. Nejsem zapáleným hráčem 3D stříleček, popravdě mě nikdy moc nebavily a dalo by se říci, že je nemám rád, pokud neměly nějak sofistikované mise, a prostředí, které by mě výrazně zaujaly (jako tomu bylo např. u System Shocku, Outlaws nebo Dark Forces). Wolfensein 3D pak rozjel především Doom mánii, která nebere konce snad dodnes (ať už pod názvem Dooma samotného, nebo pod názvy klonů jako Duke Nukem 3D, Unreal, Quake atd.), ale to už šlo a jde mimo mě.


Proč tedy Wolfenstein 3D? Přišel jsem mu tady napráskat jako hře, která nestojí za to? To právě vůbec ne. Wolfenstein 3D měl u mě štěstí hned v několika směrech. Patřil do jednoho z prvních balíků her, které se mi dostaly do ruky a to je člověk vděčný za vše, hraje vše a baví jej vše a to přitom bez donucení.


Wolfenstein 3D má navíc velmi přitažlivé prostředí z hlediska dobrodružství. Temný nacistický bunkr, v kterém jako americký agent máte za úkol zničit vůdce. Na tehdejší dobu věrné reálie z druhé světové války - pobíhající náckové, všudypřítomná svastika na stěnách - dávaly hře punc jakési jedinečnosti s historickým odkazem. Působilo to na svou dobu reálně. Wolfenstein 3D se vlastně nebral nějak striktně žánrově, byť základy žánru položil, ale byla to především hra. Hra, kterou všichni hráli a takřka všechny bavila. Včetně mě. A neměl bych opomenout dvě jména, programátorské borce, kteří stojí za většinou všech nejproslulejších 3D stříleček, John Carmack a John Romero.


Ne, že by pokusy se scrollovací grafikou nebyly ještě před Wolfensteinem 3D, nicméně Wolf 3D asi přišel na takové grafické úrovni jako první s jednoduchým arkádovým konceptem pobíhání plynulým pohybem po chodbách, sbíráním věcí tak, že jimi prostě projdete a střílením všeho živého, co se pohne. Navíc se pokusil o lehký adventurní (či dungeonovský, když to hodně přeženu) aspekt - hledání pokladů. Bunkr je totiž plný tajných skrýší a otevíracích zdí, které jste měli za úkol objevit. Do toho budete pátrat po lepších zbraních, kdy se od pistolky dopracujete k rotačnímu kulometu. a musíte šetřit náboje, těch není neomezeně.


3D byl samozřejmě zavádějící výraz, protože jste se pohyabovali scrollingem po placce, žádné putování do kopce a z kopce, žádné terénní nerovnosti. Plynulý pohyb do stran a otáčení se kolem vlastní osy z toho 3D ještě nedělá :-) V témže roce totiž vyšel RPG dungeon Ultima Underworld, který byl s plynulým pohybem v prostředí mnohem dále a uměl i nepravoúhlé stěny a uměl pohyb terénem nahoru i dolů. Nicméně to hráč tehdy u Wolfa neřešil, jestli je to na placce nebo jen v pravoúhlých zdech. Podstatou byla zábava, pobíjení nácků, hledání pokladů a snaha mít na konci mise nejvyšší score.


Kromě běžných nácků a jejich hlídacích psů na vás ve hře také čekalo několik dost tuhých bossů. U těch šla realita dost stranou, protože šlo obvykle o nějak geneticky či mechanicky modifikované bytosti spíše ze sféry fantasie či sci-fi. Z digitalizovaných zvuků jste mohli rozeznat i německé pokřiky nepřátel. Po jejich zastřelení můžete sledovat docela věrně naanimovaný pohyb jejich pádu na zem s rozstříkávající se  krví okolo.


Wolfenstein 3D mě bavil, dohrál jsem jej, ale nijak ve mě nevzbudil touhu po dalších 3D střílečkách. Žánrově jsem šel prostě jinou cestou. Následovník Doom měl na mě nezajímavé prostředí a vůbec mě nebavil, dokonce mi byl jakýmsi nevysvětlitelným způsobem protivný. Stejně tak Duke Nukem 3D a další. Ale na Wolfenstein 3D budu vždy vzpomínat rád. Patří do jisté etapy mého herního života, která byla po určitý čas vymezena jen této hře a další 3D střílečky jsem už nepotřeboval. Podmínky, proč si nějakou další zahrát jsem zmínil výše. Ano, existují výjimky, kdy je hra zpracovaná jako střílečka, ale jsou do ní vloženy zajímavé reálie adventurního charakteru nebo plnění více než jen - postřílej vše, co se pohne. Takže typy her jako System Shock nebo Dark Forces můžu.


Wolfenstein měl i pokračování s názvem Spear of Destiny. Vizuálně se od Wolfensteina prakticky nelišil. Další pokračování jako Return to Castle Wolfenstein (2001), Wolfenstein: the New Order (2014),Wolfenstein II The New Colosus (2017) a Wolfenstein Youngblood (2019) oprášily starou známou legendární značku, ale už se díky moderní grafice tolik nelišily od tuny jiných 3D stříleček. Jen nacistické prostředí zůstalo. Wolfenstein 3D byl prostě jedinečný i texturami. Což dnes už moc fungovat nemůže, protože snaha o přiblížení se realitě dělá všechny hry příliš podobné. Podobné realitě. Tam jen tak na bunkr z modrých cihel nenarazíte :-)

Hodnocení: 70%

Ringo

Pozn.: Obrázky jsou převzaty z Mogybames.

Komentáře

  1. Jediná FPS společně s Doom 1, kterou jsem dohrál. Od Dooma jsem pak na vše rezignoval :) Wolf3D mě zpočáku bavil, ale ke konci už jsem skřípal zubama :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já FPS hraju rád, ale hlavně ty starší. Ty po roce 2000 už mě chytnou málokdy. Co vás vlastně nebaví na FPS?
      Wolfenstein 3D patří mezi mé nejoblíbenější, dohrál jsem ho asi pětkrát.

      Smazat
    2. Mně nesedí ten gameplay, běžet a střílet vyskakující nepřatele a to v permanentním stresu. Ničím mě to nenaplňuje. Wolf byl fajn a jedinečný, ale už jsem neviděl důvod tohle zažívat znovu v dalších hrách.

      Smazat
    3. Rozumím, já mám na těch starších kouscích rád ty labyrintové úrovně a hledání secretů. Zrovna třeba Wolf byl i díky absenci mapy super. Novější FPS typu Call of Duty jsou už moc koridorové a to mě také nechytlo.

      Smazat
    4. Určitý díl v mém případě měl motion sickness. Jakmile se to rychle 3D hýbe, tak mi prostě po chvíli není dobře. Ono se mi to stává i u jiných žánrů - např. adventura Dracula, kde bylo 360 stupňvé rozhlížení se středem uprostřed obrazovky. Nedal jsem dokonce ani Arx Fatalis, kde jsem skončil u hrobek, ačkoliv mě hra fakt bavila,ale nebylo mi dobře po tělě. A dalším důvodem je to, co psal ringo, prostře mě ta náplň nenaplňovala :)

      Smazat
  2. Já začínal až s Doomem a vracení se proti proudu času k Wolfovi bylo pro mě nepříjemné. Nezkousl jsem monotónnost prostředí, která ve mě navíc vyvolávala lehkou motion sickness. Jinak ale to co píšeš je přesné. Dotáhly se hry od kámošů jaké byly a člověk hrál to, co se mu podařilo zkopnout a v Dosu rozjet. Od fotbalu až po letecké simulátory a pak se vyhranil.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem to tak měl, co jsem přinesl od svých "dealerů" na disketách, to jsem vše zkusi la hrál. Bez rozdílu. To vyprofilování přišlo až o dost později.

      Smazat
  3. Dohrál jsem oba, jak Wolfenstein 3D, tak i Spear of Destiny (SoD). Wolf je pro mě nezapomenutelný už jen tím, že jsem v něm strašně zápasil s orientací, přitom jde čistě o pravoúhlé zobrazení. Vůbec jsem nevěřil tomu, že bych ve hře jednou mohl chodit takříkajíc po paměti. Vlastně to byla moje vůbec první velká hra, ke které jsem se na PC dostal. SoD byl prima tečka za touto érou, ale k němu jsem se dostal až v dobách Dooma 2. Jinak drobná výtka ... Duke Nukem 3D jako klon Dooma?? :D

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. No mě teda přišel Duke Nekem 3D jako klasická doomovka, jen v jiném prostředí a s jinými potvorami.

      Smazat
    2. Já osobně Duke Nukem 3D za doomovku nikdy nepovažoval, už tenkrát mě to přišlo jako určitý posun dále. Je tedy pravdou, že když se na to podívám z dnešního pohledu, skrze to množství dalších FPS, tak ... :)

      Smazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak definovat žánr Dungeon - názorová výměna Richmond, Elemir, Anorak(jvempire), StriderCZ a Ringo

Baldurs Gate

Fallout