Simon the Sorcerer

Platforma: PC / Žánr: Adventure/ Developer: Adventure Soft / Vydavatel: Adventure Soft. / Rok: 1993

Simona Sorcerera mám navždy spjatého s několika zásadními okolnostmi a událostmi. Některé z nich bohužel zapříčinily to, že jsem kolem něj chodil celá léta jako okolo horké kaše, s několika krátkými rozehrávkami a s pochybnostmi, zda se mi opravdu chce hrát snad až parodii na legendární The Secret of Monkey Island a Monkey Island 2: Le Chuck Ravenge, jež autoři v podstatě nepokrytě a otevřeně kopírují. Dále mi přišlo, že hrát humornou adventuru v roli piráta je mnohem větší dobrodružství, než se přenést do pohádky v roli dětské postavičky snažící se stát ne pirátem, ale kouzelníkem. Kouzelníka si autoři ostatně zvolili proto, že původně mělo jít o hru ze světa Terryho Prachetta, ale nakonec nezískali licenci.

Navzdory tomu všemu jsem k Simonovi choval silný respekt, protože byl hrou měsíce ve nově vzniklém herním časopise Score, které se stalo součástí mého tehdy dospívajícího náctiletého života. Simon the Sorcerer kraloval stránkám časopisu hned v jeho prvním čísle, a fakt, že byl hrou měsíce, nevznikl jen tak zbůhdarma. Takže články o něm jsem tehdy zhltnul pochopitelně jako malinu a byť jsem je tehdy četl několikrát, pamatuji si z nich dnes už jen to, že byly napsány skvěle a hra byla taky skvěle ohodnocena:-). Ale konec vzpomínání, protože teď budu psát o hře zatížen již bez předsudků, protože jsem ji právě konečně dohrál do konce (a to bez jediného kouknutí do návodu, což se mi paradoxně daří u těch humorně laděných adventur).

Příběh Simona je opravdu pohádkový a jeho začátek trochu připomíná Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň. Dvanáctiletý kluk dostane psa jménem Chippy. Tohoto psa však Simonovi rodiče nezakoupili, jednoho dne jej totiž našli před dveřmi svého domu, opuštěného. Navíc v tlamě nesl jakousi knížku, kterou Simonovi rodiče schovali s dalším zřejmě nepotřebným harampádím na půdě. Jednoho dne psík na půdu vyběhne a Simon za ním. Najde psíka, jak drží právě tu knížku a na níž je napsáno "Tvá stará kniha kouzel". Otevře ji (Simon, ne ten pes) a náhle se vedle něj objeví teleport, do kterého vběhne psík a Simon pak samozřejmě za ním. Simon se ocitá v pohádkové říši v opuštěné chatrči kouzelníka Calypsa, který Simona ve svém dopise požádá o pomoc proti zlému černokněžníkovi Sordidovi, který sužuje zemi.

Jak vidíte, na první pohled jde o dětinskou pohádku a pokud člověk přistupuje k adventurám tak, že by se chtěl mimo řešení fajn puzzlů i vžít do nějakého vážnějšího strhujícího vyfantazírovaného dobrodružství, může být v případě dospívajícího nebo dospělého člověka tohle dost odrazující. Později, jak člověk stárne, získává ale nadhled a je opět více přístupný i hodně dětským pohádkám:-) Jenže Simon není jen tak lecjaká pohádka. Je to hra plna umění, nápaditých puzzlů, humoru, narážek, vtípků, ale naštěstí tak intelignetních, že tím hra nijak nevypadává z role napínavé adventury.

Pak tady máme ještě jeden aspekt, který u mě vzbuzoval pochybnost. Opravdu je třeba kopírovat nějakou legendu? Nestačí se jen inspirovat a jít dále svou cestou? Je třeba udělat okatou "kopii" až tak, že převezme i interface v podobě vypsaných ovládacích příkazů v levém dolním rohu? Musí se  kluk chtít stát kouzelníkem a jít o to požádat čtyři kouzelníky sedící v hospodě u stolu, jako tomu bylo v Monkey Islandu v případě pirátů? Autoři na první dobrou doslova vyřvávají do světa - "okopčili jsme Lucas". Tohle bylo pro mě asi největší semínko pochybnosti. 

Jenže takto zvolený přístup firmy Adventure soft ještě neznamená, že půjde o hru špatnou. Naopak. Když jsem se nořil do hry více a více, zjistil jsem, že některé situace naráží na Monkey Island, dělá si srandu z Indiana Jonese, ale také z různých pohádek a třeba i z Pána Prstenů. Ovšem s tím, že v příjemně omezené míře a fakt vtipně. Asi jako když si Space Quest dělal legraci ze Star Wars, Terminátora nebo Vetřelce. A co se týče těch dalších napodobených věcí, tak co, Westwood taky v Kyrandii okopíroval King's Questy od Sierry a nikdo jim to nějak zvlášť nevyčítal. 

Ale opravdu už konec pochybnostem, protože hra se nakonec u mě vyšplhala mezi absolutní špičku. A mohu vám říci, že jestli si pomyslíte, proč až po tolika letech, tak důvody jsou napsány výše a jsem vlastně rád, že je to po tolika letech. Vymezil jsem si na hru totiž jasný čas, že ji chci hrát právě teď, oprostil se od předsudků a obrnil jsem se trpělivostí, abych si ji dohrál bez nakukování do návodu. A tak si ji vlastně daleko více užil, než kdybych Simona pojal jako sériové hraní v těch hektických pařanských časech, kdy bych jej prostřídával s dalšími deseti hrami a trpělivost na něj by byla daleko menší.

Musím smeknout před skladbou rébusů, které dokázaly občas opravdu silně zatopit a pár několikahodinových zákysů přinést, nicméně i přes humornost a ulítlost zůstává hra stále přísně logická. Puzzly jsou někdy rozprostřeny do mnoha lokací a přitom se kříží s jinými. Takže jeden zákys vás kolikrát dovede při pečlivém hledání k tomu, že mimoděk vyřešíte puzzle jiný a krásně to vše na sebe navazuje, takže ve výsledku se vám naskýtají řešení a postupné posuny vpřed, aby to nakonec vše do sebe zapadlo jako pečlivě navržená stavebnice. 

Herní postupy mi v tomto občas připomínaly styl logické adventury Gobliiins. Simon the Sorcerer není hrou nijak výpravnou a nedrtí hráče hromadami textů a příběhových zvratů. Je soustředěn na několik zadaných úkolů a čistou manipulaci s předměty, byť pár stručných rozhovorů hráč přeci jen absolvuje a někdy jsou prvkem ke spuštění řešení konkrétního rébusu. První střípky úkolů posbíráte v rozhovorech s postavami, které od vás obvykle požadují donést nějakou věc, která je kolikrát i výsledkem několika situací, které musíte postupně vyřešit.

Po načrtnutí základní kostry děje a požadovaných úkolů se ve mně doslova rodila radost z každého nalezeného předmětu a jakékoliv vyřešené zapeklitosti spojené s obdivem nad graficky propracovanou scenérii. A když mi nějakou dobu něco nedocházelo nebo jsem se zasekl na něčem pixel huntingovém, tak jsem si od hry na chvíli odpočinul a když jsem se k ní vrátil, s pobavením jsem si říkal: "cože, jak to že jsem tohle před tím neviděl? Tohle mi tu museli strčit teď, zatímco jsem byl pryč":-) Naštěstí občas tolik kritizovaný pixel hunting tady není nijak krutý. Hra je navíc prosta jakýchkoliv nedohratelných situací a nikdy se nestane, že zůstanete někde uzavřeni bez toho, že byste někde něco zapomněli a nešlo se vrátit. Ve hře nemůže postava ani zemřít.

S chytrými a zábavnými puzzly, inteligentním humorem s vtipnými Simonovými hláškami a narážkami na různá díla, jde ruku v ruce naprosto dech beroucí grafické zpracování. Je to jedna z dalších her, u kterých jsem si liboval nad každým obrázkem a říkal si u toho, jestli to není snad to nejhezčí, co jsem viděl. Ani léty hra nezestárla a původní VGA zpracování (bez jakýchkoliv filtrů) přináší bohatou sérii uměleckých maleb. Ono to není náhoda, protože grafiku nedělaly žádné ořezávátka. Adventure Soft je totiž odnož Horror Softu a grafiku dělali stejní lidé jako Elviru. 

Konkrétně jde o grafika Paula Drummonda. Takže pokud vám hlavně některé travnaté a přírodně zelené lokace budou povědomé, víte, odkud vítr vane. A pokud si říkáte, jak lze stylově přejít od hororu k pohádce a zachovat si styl, tak si všimněte těch detailů, kdy po prvním pohádkovém dojmu začnete u Simona nalézat detaily, kdy se kdejaký kámen na vás ošklivě usmívá, skaliska mají charakter zkamenělých znetvořených koster a útvary z kůry stromů připomínají šklebící se lebky. Ze Simona se najednou stává hororová pohádka plná nebezpečí a známek smrti. 

Lokací je spousta, a tak se měli grafici na čem vyřádit. Ať už je to městečko, interiéry domů, lesy, výhledy do zelených hor nebo zasněžená skaliska. Hra tak působí jako dokonalý výlet do oblastí různého typu. Smysl grafika pro detail je tady neuvěřitelný a opět odpadají veškeré pochybnosti nad tím, jestli hra, u které si autoři vezmou za úkol nápadem trochu napodobit něco, co už tady bylo, může disponovat veškerými kvalitami. Může. V tomto případě je ta grafika fakt TOP a uznale musím položit řečnickou otázku, jestli Simon the Sorcerrer graficky nesrčí do kapsy vše, co vyšlo před ním a mnohé, co vyšlo po něm. Grafika je ostatně něco, co samozřejmě napodobeno od ničeho nebylo, tohle je originální umělecký styl Paula Dummonda.

Pozadu nezůstává ani hudební doprovod. Zvuků je sice opravdu málo, skoro žádné, ale hudebně je každá scenérie podložena melodiemi, které vám napovídají, jak se věci mají. Někde uslyšíte hudbu rozvernou, jindy jde do zádumčivé melancholie, jindy zase do akčnějších poloh naznačující naléhavost situace. Mnohdy jde o velmi solidní elektornické skladby.

Technicky jde o precizní dílo a vše se velmi příjemně a bezchybně ovládá. A jak jsem již výše naznačil, Simon the Sorcerer v podstatě kopíruje příkazové menu od adventur firmy Lucas. Stejně tak je hned vedle příkazů i menu s přehledným a vždy rychle přístupným inventářem. Takže se jednoduše kombinuje kliknutí na předměty, s patřičným příkazem a interaktivními předměty na obrazovce. Klasika. Nakonec mi vlastně tohle převzetí ovládacího systému vůbec nevadilo, protože patří k těm nejpřívětivějším a autoři se tak vlastně nemuseli snažit vymýšlet nic jiného, v čem by se hráč akorát ztrácel. A neztratíte se ani ve spleti lokací, v kterých sice dojde k občasnému tápání na lesních křižovatkách, ale je tady naštěstí přítomna mapa s klíčovými místy, do kterých se lze jedním kliknutím přesunout.

Simon the Sorcerer mohu tímto označit za špičkový adventurní počin spojující dohromady to nejlepší, co žánr kreslených point and click adventur přinesl hernímu světu. Mohu jej doporučit i těm, kteří jsou (podobně jako já) spíše pro ty vážněji míněné adventury, v kterých se do hlavního hrdiny a jeho tísnivé situace chtějí v dané hře vžít. Simon the Sorcerer je totiž ryzí zábava, plná vynikajících úkolů, rébusů, geniálně nakreslených obrázků a také spousty inteligentního humoru. A když se budete takhle někdy kochat scenérií, Simon nebude zahálet, vytáhne walkman a pustí si nějakou písničku, než se vynadíváte (rozumějte než po hodině rozlousknete ořech dané obrazovky:-) Chtěl bych vám tady i některé ty nejlepší vtípky vyslepičit, jenže by se to neobešlo bez spoilerů. A jelikož si hru nejlépe užijete tak, že si na vše přijdete sami, tak nic neprozradím. 

Hodnocení: 90%

Ringo

Pokud vám tedy tato hra unikla, není nikdy pozdě a můžete si ji pořídit na GoGu. Bohužel tam klasickou verzi vystřídala 25th Anniversary edice, která má několik úskalí. Zásadně ji nehrejte v tom moderním módu, kdy se zapne odporný filtr, který z původně nádherné grafiky dělá jakýsi vodovkově rozlitý paskvil. Původní VGA verze žádné filtry na "vylepší" opravdu nepotřebuje. Hra jde v této edici nastavit i do původního rozlišení, ale na obrazovce zůstávají zobrazené nové prvky menu, což působí rušivě. Navíc haprují titulky v případě zapnutí dabingu. 

Pokud se chcete vyhnout anniversary edici, nabízí v balíku GoG i možnost stáhnout a doinstalovat původní verzi. Jenže ta je jen dabovaná a nelze zapnout titulky. Pořád ale není nic ztraceno. Zcela nenápadně totiž tato verze doinstaluje i úplně původní a jen titulkovanou verzi. Jaksi vám to ale nemíní sdělit, ani k ní nepřidá zástupce s ikonkou hry. Já jsem tuto verzi našel úplně náhodou, když jsem si do vyhledávače Windows naspal Simon a mezi výsledky instalací z GoGu jsem našel Scumm verzi jen s titulky, se nenápadným zástupcem na spuštění hry s velkým Scummovským S.