Ishar 2: Messengers of Doom

Platforma: PC, Amiga / Žánr: RPG Dungeon / Developer: Silmarils / Vydavatel: Silmarils / Rok: 1993

A teď tady mám opravdovou perličku. Ishar 2 od firmy Silmarils z žánru dungeon, což znamená jedno z vrcholných děl po všech stránkách, včetně té umělecké. Ishar 2 byl můj druhý klasický dungeon, co jsem v životě hrál po Eye of the Beholder. Bylo to v krásné první polovině devadesátek a už po tak hezkém Beholderovi byla tato hra doslova šok. Když jsem pro účel tohoto blogu teď vyhrabal starý save z pozdějšího hraní z 18.6. 1999, kdy jsem si díky získání i prvního a třetího dílu Isharů ze Score CD projel celou trilogii, tak jsem zjistil, že nejen, že típám screeny, ale že se po hře opět doslova potuluji a kochám se.

Nebudeme si nalhávat, že alfou a omegou hry byl vždy brilantní PRG systém, v kterém by hráč šrouboval kombinačně statistiky a v brilantně zpracovaných soubojích by se vyžíval v taktických možnostech. Kouzlo her v 90. letech dost často spočívalo i v navození specifické atmosféry, kdy jste hru chtěli hrát prostě proto, že jste se v ní cítili nějak zajímavě a skvěle. Navozovala pocity dobrodružství, které jste chtěli zažít. To vše umocňoval vizuál, který když navodil ten správný umělecký dojem, kdy grafik trefil náladu hráče, tak šlo vše stranou a hráč doslova hru žil a užíval si  u toho krásné scenérie, které dokázali kreslíři tehdy vystihnout a přesně nastavit do vkusu hráče.

Ishar 2 je přesně takovou hrou. A já se nejprve u té grafiky zastavím. Ono kdysi, když vládl v grafice nepřekonatelný pixel art, tak se kreslíři předháněli, kdo přijde s hezčí grafikou ne z hlediska realističnosti, ale z hlediska imprese, tedy nálady. Prostě jak když skvělý malíř nakreslí barvami parádní obraz nějaké krajiny. Jenže grafici od Silmarils chtěli i něco více. Zachovat náladu, pixel art, a přitom se pokusit vdechnout grafice život s jakousi dávkou realističnosti, jako byste nejen na obraz koukali, ale opravdu se v něm pohybovali. Takže krajina - stromy, hory, město, vesnice, doslova vypadají věrohodně a tak trochu fakt realisticky. Strom vypadal fakt jako živý strom, města měla svůj věrohodný architektonický styl a obličeje postav navozovaly dojem opravdu živých tváří. Jak je to možné? Ono totiž grafici tady údajně fikaně skládali pixely na předložené fotografie a tak z toho vznikl na jednu stranu kreslený, ale zároveň naprosto věrohodný obraz. 

Co se grafikům tehdy dařilo, tak k výhledovému oknu nakreslit okolní menu, naprosto zapadající do celkové atmosféry, sedící na to, co vidíte venku, tedy ve výhledovém okně. Jakoby vše to okolo k tomu patřilo, včetně pohybových šipek nebo ukládacího menu. Však můžete posoudit z okolních obrázků. Uzavřu to tím, že Ishar 2 až do dnešních dní považuji vizuálně snad za nejhezčí hru. Ostatně o grafickém umu borců ze Silmarils jsem se už před nějakým půl rokem zmínil v recenzi na další jejich kousek Storm Master.

A co musím zmínit, kromě úžasné atmosféry první vesnice, bažinatého ostrova s rákosím a obřími stromy, v této hře najdeme mimo to i úžasné gotické město, a taky  něco, co bych nazval nejkrásnějším ztvárněním zimních hor v historii her. Kolikrát jsem si na horách v zimě vzpomněl právě na Ishar 2 a říkal si, tady je krásně jak na Jon´s Islandu:-) Ve hře ubíhá i čas (nijak ji však neomezuje, jen některé úkoly jsou vztaženy na konkrétní hodinu, stejně jako otvíračky obchodů), takže si můžete vychutnávat denní krajinu, noční, ale i západy a východy slunce.

A budu pokračovat tím, jak se hráč ve hře cítil skvěle. Silmarils umí vsadit správně na lore a když tak procházíte jednotlivé ostrovy a čtete jejich názvy, tak z nich jakoby probleskávaly jiskřičky, které se pak procházejí po vašich zádech. Olbar´s Island, Zach´s Island, ano, tahle hra se odehrává na několika ostrovech s různým prostředím, jak jsem už zmínil, bažinatý ostrov, zimní hory, město, stromové město, ale taky ostrov s podhorskými kobkami. Ke všemu se váží tajemné zmínky a nutnost z každého ostrova něco vyzvednout, abyste byli schopni získat potřebné artefakty k poražení hlavního bosse. Hra tak zpracováním venkovních prostor kráčí trochu ve šlépějích Might and Magiců než ryze podzemního Beholdera nebo Dungeon Mastera.

Silmarils jsou firma, která dělala hry tak, že vám nic nedaly zadarmo. Prostě tak to kdysi bylo, čím těžší hra, tím tužší oříšek k rozlousknutí a borec byl ten, kdo hru dokázal dohrát bez nějakých konzultací s dalšími hráči, kteří si povídáním o hře vyměňovali zkušenosti a pomáhali řešit zákysy. Mohli jste zde uvíznout v místě, kdy to vypadalo, že z tama není úniku. Některé potvory vám řádně dokázaly zatopit. Přijít někdy na to, s kým se setkat a kde co přesně donést, vydalo na několika hodinové zákysy. A taky to nebylo jen o stisknutých páčkách a tlačítkách, ale i o výbavě. Ono v horách se totiž dalo umrznout nebo spadnout ze skal. 

Dají se zde také nakoupit zvířata, které využijete k vyřešení některých rébusů. Takže na řešení je zde věcí až až, a v tomto je hra rovněž skvost. Hra byla taky pověstná minimálně dvěma záležitostmi, na kterých si hráči vylámali zuby. Za prvé to bylo míchání lektvaru podle manuálu. Málokdo měl tehdy manuál (já jo, heč :-).  Druhou věcí byl zmíněný zákys ve vězení, kde byl útěk podmíněn vlastnictvím určité věci, jinak jste si tam odpočinuli navždy. Ale tato pověst byla údajně ne až tak dávno vyvracena, že existuje i jiná cesta, ale ještě jsem to nezkoumal.  

V dřevních dobách hráče začátečníka, kdy se člověk teprve rozkoukával v žánru, jsem moc třeba neřešil statistiky. Klíčové bylo povolání, takže jsem hleděl na to, abych měl válečníka, klerika a mága. Chtěl jsem mít samozřejmě všechna kouzla, nejlepší brnění, takže jsem ve hře grindoval jako zběsilý, abych nahnal levely a taky peníze. Ale časem si člověk uvědomí, že postavy mají docela dost skillů a ten systém není až tak primitivní. Jenom, jak bylo zvykem, jste na něj nemohli moc aktivně sahat. Vývoj postavy probíhal automaticky a na vás bylo jen postavám předložit dostatek soubojů a tím pádem experience bodů. Takže v tomto směru moc kombinatoriku nečekejte.

Stejně tak souboje nejsou v této hře tím, co by bylo alfou a omegou brilantnosti této hry. V podstatě jsou akčnější než v Beholderovi s několika sekundovou prodlevou mezi údery. Tady stačí jen kurzorem jezdit po ikonách mečů a čím rychleji budete přejíždět, tím rychleji budete sekat. Prodleva mezi údery je zde totiž tak krátká, že ji sotva postřehnete. Ale věřte, že to ničemu nevadí. RPG je i tak tady učiněno za dost a primární jsou řešení rébusů, atmosféra a grafické hody. 

Zajímavým prvkem je nábor postav. Hru začnete buď převodem party z prvního dílu. Je však třeba počítat s tím, že dvě místa v partě musíte vyhradit pro takové ty fluktuanty dané dějem. Ano, některé postavy najmout musíte, abyste splnily úkol. Hru ale můžete také začít s postavou jménem Zubaran a zbylou partu si od píky sestavit. A to náborem v hospodě. V každé hospodě ve hře je pár zajímavých týpků k najmutí. Ale není to jen tak. V partě najatých postav budete muset hlídat stavy. Některé postavy se totiž mohou vzájemně nenávidět a v soubojích se mlátit mezi sebou, místo aby zasahovaly nepřítele.

Ishar 2, jak číslovka napověděla, je druhým dílem trilogie a já ji zde na blogu popisuji jako první. Je to hlavně proto, že jsem jí hrál jako první ze série a jako druhý dungeon, co jsem hrál v životě, prostě musím začít sérii popisovat od tohoto dílu, který navíc považuji z celé série za nejlepší. Mohl bych hře vytknout přeci jen jednoduchost ve ztvárnění soubojů nebo RPG systému, ne až tak komplexně zapuzzlované prostory kobek, jako mají jiné dungeony, jako třeba jejich praotec Dungeon Master. Přesto hře dávám hodnocení maximální a to pro atmosféru, která přesahuje stovkovou procentuální škálu. Hodnotím prostě dle toho, jak se mi hra líbila, jak mě bavila, jak na mě zapůsobila. 

Hodnocení: 100% (další stovkový dungeon v řadě, budu muset někdy vysvětlit, jak hodnotím :-)

Ringo

Hra vyšla na Amigu, PC, ale i na Atari ST, na kterém Silamrils zřejmě vyrostli a zůstávali mu věrní i do budoucna. Překvapivě i na stařičkém Atari ST vypadala hra úžasně. Jinak hru jsem dohrál celkem, jestli mě paměť neklame, minimálně  2x, v PC verzi. Originálku mám ale v Amiga verzi a někdy si chci tuto verzi zkusit dohrát pod emulátorem WinUAE.