Final Fantasy 10
Platforma: PS2 / Žánr: jRPG / Developer: Squaresoft / Vydavatel: Squaresoft / Rok: 2001
S Final Fantasy X je to docela těžké. Je to první díl série na tehdy moderní konzoli Playstation 2, která technicky předčí Playstation 1 o pověstný parník a proto se Squaresoft snažil, seč mohl, aby hráčům přinesl dech beroucí podívanou. To se Squaresoftu ovšem prakticky nikdy nepovedlo zkazit, takže je samozřejmostí, že s novou hrou od Squaresoftu na tehdy nové konzoli bude hráč tajit dech. Samozřejmě na dnešní dobu si asi řeknete, co to blábolím, ostatně když už autorům stálo za to udělat nedávno i PC remaster, který je samozřejmě graficky čistší než na dnešní dobu rozmazaný obraz z PS2 na CRT televizi. Ale ve své době, a nebudeme si na nic hrát, i bez remasteru, je to prostě i dnes velká podívaná. :-)
Ale zpět do roku 2001. Výlet do začátku minulého desetiletí jsem si udělal prakticky nedávno, dá-li se před dvěmi léty říci nedávno (z herního hlediska určitě). Dlouho, velmi dlouho, jsem hru odkládal, byť ji vlastním dobrých 13 let. Posledním opravdu pravověrným dílem Final Fantasy pro mě totiž je Final Fantasy 9 na PS1 a dodnes nemám na tomto svém názoru co měnit, bohužel. Autoři chtěli určitě změnit léty ošlehaný koncept a z mého pohledu to u Final Fantasy X kapku přepálili.
Stylově se hra velmi podobá trochu kontroverzní Final Fantasy 8, která od pohádky nebo cyberpunku zabloudila do moderního světa, postavy naprosto postrádají jakýkoliv fantaskní design a vypadají prostě jednoduše jako klasičtí homo sapiens. Bizár přináší jen padouchové v groteskních kostýmech. Final Fantasy X jede naprosto ve stejném duchu s tím, že ještě přitlačila a kdo nemá rád emo styl, bude se u hry ušklíbat tak často, jako já.
Hlavní postava je hráč jakési smyšlené sportovní hry, kterou bych nazval vodní házenou. Podivné šortky, které hlavní hrdina nosí, s jednou nohavicí kratší, vypadají s prominutím debilně, stejně jako jeho nasládlý xicht. S ženskými postavami je to naštěstí lepší a vypadají opravdu přitažlivě. Co naprosto ovšem mizí je prostor pro představivost hráče. Postavičky už nejsou panáčci s lehkými mimickými náznaky nadskakujících očí a otazníky v bublinách. Autoři využili (tehdy zatím ještě ne zcela dokonalých možností) náznaků přímo obličejové mimiky a pohybových emotivnách gest, u kterých jsem se cítil za hru fakt trapně. Nemluvě o dabingu a emotivních výkřicích, smíchu a podobně. Holt technika ne vždy přináší pozitiva po všech směrech. Jo, jde to, hardware to umí, ale proč to tam cpát na sílu.
Další nóvum je grafika prostředí, která je nádherná, ale vybírá si svou daň. Ve hře se budete promenádovat jen striktně po koridorech, neexistuje zde mapa otevřeného světa. Z toho důvodu jsem se dostal do rozpoložení, že Final Fantasy X bych považoval spíše za spin-off, nějaké Final Fantasy adventure nebo tak něco, ale ne Final Fantasy jako takovou. Co z toho, že se procházíte imrvére po rozkošných obdivuhodných kulisách, když postrádáte jakýkoliv pocit existence okolního světa, který chcete zachránit.
Příběh je rovněž smíšený guláš, chvílemi si říkáte WTF? Chvílemi si říkáte, jo, dost dobré. Výsledně působí jako pomatené umělecké dílo rozervaného autora se silnými psychickými problémy a rozpolcenou osobností. Po umělecké stránce ale teda na jedničku, po té herní stránce, a stránce schopnosti hry vtáhnout atmosférou, jsem měl opět problém.
Souboje jsou ryze na tahy, odpadnul Active Time battle systém, což je dost škoda, další úkrok stranou, který hru dost průměruje i po stránce soubojů. RPG systém ovšem úplně k zahození není. Sice po souboji nezískáte klasické expy, ale sbíráte sféry, díky kterým odemykáte oblasti v systému spletitých kruhů, kde se nacházejí různé dovednosti. Kruhy působí jako bludiště s nastavenými cestami k jednotlivým skillům a je třeba hodně taktizovat, kudy se při vývoji postavy vydáte. Tento kruhový systém si v podstatě půjčila modernější PC hra Path of Exile. Tady jednoznačně chválím variabilitu a možnosti, jak postavy posouvat ve vývoji a pozor, jde to i pokazit, když si ne úplně takticky dobře zvolíte cestu, můžete postavu na notnou část hry učinit v podstatě nepotřebnou a nevyužitelnou v boji, dokud jí nedopilujete další skilly zdlouhavým grindem.
Přes všechnu kritiku, kterou jsem napsal výše, neumím hru odsoudit jako totálně špatnou, své fanoušky si jistě najde a objektivně tady prostě přiznám, že velký problém je, že tohle není úplně můj šálek čaje a autoři se mi netrefili do vkusu, i přesto, že je to jasně áčkový titul, který ve své kategorii moc pokořitelů objektivně nenajde, byť já osobně mám na PS2 jiné favority, kteří mě bavili fakt více.
Co musím vyzdvihnout, tak ten herní famfrpál, rozumějte týmovou hru, házenou pod vodou (Blitzball oficiálně). Z počátku jsem si říkal, ach jo, další minihra, u které se budu trápit z principu, abych získal nějaký důležitý bonus. Jenže, tady se láme u mě to, co mě donutilo nedat hře jen 70%. Z této házené je totiž hodně zajímavá strategická hra s trénováním hráčů a vylepšování jejich skillů. Už jsem te společenské hře tady dal asi dva názvy, přidám třetí pro představu. Je to takový Blood Bowl. Snažíte se dát gól do brány, přitom vás různými chvaty zkouší sejmout soupeř, někdy i dost drasticky. U této minihry jsem poprvé v RPG zapomněl na hlavní příběh a souboje a hodiny a hodiny hrál házenou a trénoval hráče.
Na závěr musím hře uznat i mnohé velmi atmosférické lokace doplněné melancholickou hudbou, která vždy člověku připomene, že hraje Final Fantasy. Jednu z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší RPG sérii na světě. Spousta zajímavých momentů ve hře zajistí, že po dohrání nebudete úplně zklamáni a stráveného času u hry nebudete litovat. Dokonce pouvažujete, že pokud byste hru někdy hráli příště, tak vychytáte lépe strategii při vývoji postavy v kruhovém systému. Jen vám v hlavě pořád zůstane takové jakési umírněné WTF nad hrou obecně, co to vlastně jako bylo? Ale bylo to zajímavé :-) Pro mě ale tady začíná neblahý pocit, že se svět mění i na poli japonských RPG a že začíná jít zlehka z kopce a daleko větší radost mi na této platformě přinesl 8. díl z konkurenční série Dragon Quest nebo hodně zajímavě zpracovaný Wild Arms 4, který sice taky využil koridor, ale mnohem zábavnějším způsobem.
Final Fantasy 10 bohužel u mě svádí boj o nejméně oblíbený díl série společně s Final Fantasy 12 a na PS2 mám mnohem oblíbenější hry jiných RPG sérií jako Dragon Quest, Xenosaga, Wild Arms, FF díly na PS2 jsou až za tím vším.
Hodnocení: 80%
Ringo
PS.: S tou zmínkou o neoblíbenosti Final Fantasy 12 už to ale neplatí a můžete se těšit na recenzi, kterak se z nejneoblíbenějšího dílu dostala hra do mých TOP 5 FF her a náznak už najdete v prvním reportu ze hry :-)
Pozn. Obrázky přímo ze hry jsou převzaty z Mobygames, pod touto poznámkou dám ukázku dvou fotek, které řeší dilema, proč raději převzít hezké obrázky z netu než se pokoušet o své vyfocením televize :-)
S Final Fantasy X je to docela těžké. Je to první díl série na tehdy moderní konzoli Playstation 2, která technicky předčí Playstation 1 o pověstný parník a proto se Squaresoft snažil, seč mohl, aby hráčům přinesl dech beroucí podívanou. To se Squaresoftu ovšem prakticky nikdy nepovedlo zkazit, takže je samozřejmostí, že s novou hrou od Squaresoftu na tehdy nové konzoli bude hráč tajit dech. Samozřejmě na dnešní dobu si asi řeknete, co to blábolím, ostatně když už autorům stálo za to udělat nedávno i PC remaster, který je samozřejmě graficky čistší než na dnešní dobu rozmazaný obraz z PS2 na CRT televizi. Ale ve své době, a nebudeme si na nic hrát, i bez remasteru, je to prostě i dnes velká podívaná. :-)
Ale zpět do roku 2001. Výlet do začátku minulého desetiletí jsem si udělal prakticky nedávno, dá-li se před dvěmi léty říci nedávno (z herního hlediska určitě). Dlouho, velmi dlouho, jsem hru odkládal, byť ji vlastním dobrých 13 let. Posledním opravdu pravověrným dílem Final Fantasy pro mě totiž je Final Fantasy 9 na PS1 a dodnes nemám na tomto svém názoru co měnit, bohužel. Autoři chtěli určitě změnit léty ošlehaný koncept a z mého pohledu to u Final Fantasy X kapku přepálili.
Stylově se hra velmi podobá trochu kontroverzní Final Fantasy 8, která od pohádky nebo cyberpunku zabloudila do moderního světa, postavy naprosto postrádají jakýkoliv fantaskní design a vypadají prostě jednoduše jako klasičtí homo sapiens. Bizár přináší jen padouchové v groteskních kostýmech. Final Fantasy X jede naprosto ve stejném duchu s tím, že ještě přitlačila a kdo nemá rád emo styl, bude se u hry ušklíbat tak často, jako já.
Hlavní postava je hráč jakési smyšlené sportovní hry, kterou bych nazval vodní házenou. Podivné šortky, které hlavní hrdina nosí, s jednou nohavicí kratší, vypadají s prominutím debilně, stejně jako jeho nasládlý xicht. S ženskými postavami je to naštěstí lepší a vypadají opravdu přitažlivě. Co naprosto ovšem mizí je prostor pro představivost hráče. Postavičky už nejsou panáčci s lehkými mimickými náznaky nadskakujících očí a otazníky v bublinách. Autoři využili (tehdy zatím ještě ne zcela dokonalých možností) náznaků přímo obličejové mimiky a pohybových emotivnách gest, u kterých jsem se cítil za hru fakt trapně. Nemluvě o dabingu a emotivních výkřicích, smíchu a podobně. Holt technika ne vždy přináší pozitiva po všech směrech. Jo, jde to, hardware to umí, ale proč to tam cpát na sílu.
Další nóvum je grafika prostředí, která je nádherná, ale vybírá si svou daň. Ve hře se budete promenádovat jen striktně po koridorech, neexistuje zde mapa otevřeného světa. Z toho důvodu jsem se dostal do rozpoložení, že Final Fantasy X bych považoval spíše za spin-off, nějaké Final Fantasy adventure nebo tak něco, ale ne Final Fantasy jako takovou. Co z toho, že se procházíte imrvére po rozkošných obdivuhodných kulisách, když postrádáte jakýkoliv pocit existence okolního světa, který chcete zachránit.
Příběh je rovněž smíšený guláš, chvílemi si říkáte WTF? Chvílemi si říkáte, jo, dost dobré. Výsledně působí jako pomatené umělecké dílo rozervaného autora se silnými psychickými problémy a rozpolcenou osobností. Po umělecké stránce ale teda na jedničku, po té herní stránce, a stránce schopnosti hry vtáhnout atmosférou, jsem měl opět problém.
Souboje jsou ryze na tahy, odpadnul Active Time battle systém, což je dost škoda, další úkrok stranou, který hru dost průměruje i po stránce soubojů. RPG systém ovšem úplně k zahození není. Sice po souboji nezískáte klasické expy, ale sbíráte sféry, díky kterým odemykáte oblasti v systému spletitých kruhů, kde se nacházejí různé dovednosti. Kruhy působí jako bludiště s nastavenými cestami k jednotlivým skillům a je třeba hodně taktizovat, kudy se při vývoji postavy vydáte. Tento kruhový systém si v podstatě půjčila modernější PC hra Path of Exile. Tady jednoznačně chválím variabilitu a možnosti, jak postavy posouvat ve vývoji a pozor, jde to i pokazit, když si ne úplně takticky dobře zvolíte cestu, můžete postavu na notnou část hry učinit v podstatě nepotřebnou a nevyužitelnou v boji, dokud jí nedopilujete další skilly zdlouhavým grindem.
Přes všechnu kritiku, kterou jsem napsal výše, neumím hru odsoudit jako totálně špatnou, své fanoušky si jistě najde a objektivně tady prostě přiznám, že velký problém je, že tohle není úplně můj šálek čaje a autoři se mi netrefili do vkusu, i přesto, že je to jasně áčkový titul, který ve své kategorii moc pokořitelů objektivně nenajde, byť já osobně mám na PS2 jiné favority, kteří mě bavili fakt více.
Co musím vyzdvihnout, tak ten herní famfrpál, rozumějte týmovou hru, házenou pod vodou (Blitzball oficiálně). Z počátku jsem si říkal, ach jo, další minihra, u které se budu trápit z principu, abych získal nějaký důležitý bonus. Jenže, tady se láme u mě to, co mě donutilo nedat hře jen 70%. Z této házené je totiž hodně zajímavá strategická hra s trénováním hráčů a vylepšování jejich skillů. Už jsem te společenské hře tady dal asi dva názvy, přidám třetí pro představu. Je to takový Blood Bowl. Snažíte se dát gól do brány, přitom vás různými chvaty zkouší sejmout soupeř, někdy i dost drasticky. U této minihry jsem poprvé v RPG zapomněl na hlavní příběh a souboje a hodiny a hodiny hrál házenou a trénoval hráče.
Na závěr musím hře uznat i mnohé velmi atmosférické lokace doplněné melancholickou hudbou, která vždy člověku připomene, že hraje Final Fantasy. Jednu z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší RPG sérii na světě. Spousta zajímavých momentů ve hře zajistí, že po dohrání nebudete úplně zklamáni a stráveného času u hry nebudete litovat. Dokonce pouvažujete, že pokud byste hru někdy hráli příště, tak vychytáte lépe strategii při vývoji postavy v kruhovém systému. Jen vám v hlavě pořád zůstane takové jakési umírněné WTF nad hrou obecně, co to vlastně jako bylo? Ale bylo to zajímavé :-) Pro mě ale tady začíná neblahý pocit, že se svět mění i na poli japonských RPG a že začíná jít zlehka z kopce a daleko větší radost mi na této platformě přinesl 8. díl z konkurenční série Dragon Quest nebo hodně zajímavě zpracovaný Wild Arms 4, který sice taky využil koridor, ale mnohem zábavnějším způsobem.
Final Fantasy 10 bohužel u mě svádí boj o nejméně oblíbený díl série společně s Final Fantasy 12 a na PS2 mám mnohem oblíbenější hry jiných RPG sérií jako Dragon Quest, Xenosaga, Wild Arms, FF díly na PS2 jsou až za tím vším.
Hodnocení: 80%
Ringo
PS.: S tou zmínkou o neoblíbenosti Final Fantasy 12 už to ale neplatí a můžete se těšit na recenzi, kterak se z nejneoblíbenějšího dílu dostala hra do mých TOP 5 FF her a náznak už najdete v prvním reportu ze hry :-)
Pozn. Obrázky přímo ze hry jsou převzaty z Mobygames, pod touto poznámkou dám ukázku dvou fotek, které řeší dilema, proč raději převzít hezké obrázky z netu než se pokoušet o své vyfocením televize :-)
Komentáře
Okomentovat