Shin Megami Tensei 3: Nocturne (aka Lucifer´s Call)
Platforma: PS2 / Žánr: jRPG / Developer: Atlus / Vydavatel: Atlus / Rok: 2003
Jak už číslovka napovídá, tento díl je třetí v pořadí série Shin Megami Tensei. První dva díly vyšly na Super Nintendo v letech 1992 a 1994, v kterých Atlus položil základ postapokalyptickým dungeonům plných zániků a znovuzrození, kde koketovali s myšlenkou démonů, mutací a relativizovali dobro a zlo. Více k historii série si však řekneme v tématickém článku zvlášť. Klasická Shin Megami Tensei pokračuje tímto třetím dílem na Playstation 2 a vzhledem k tomu, že je to první díl lokalizovaný i v USA a EU, tak se stává rovněž nejslavnějším. Ještě upřesním okolnosti ohledně podtitulu. V NTSC US verzi se hra nazývá Nocturne, v EU vychází v PAL verzi s podnázvem Lucifer´s Call. Budu používat pro zjednodušení kratší americký název, který odpovídá originálu.
Vzhledem k tomu, že nejsem moc na modernu a s koupi Playstationu 2 jsem otálel až do vydání Dragon Quest 8, který mě přesvědčil, že i na PS2 budou ještě pěkně kreslené hry, tak jsem po koupi PS2 nemohl, než skupovat všechny vyhypované tituly. Jenže v tomhletom je to se mnou fakt těžké a po fantastickém Dragon Questu 8 jsem se doslova dokopával a donucoval k tomu, aby mě další RPG na Playstationu 2 fakt bavily. Nocturne mělo jedno z nej hodnocení a tak jsem po DQ8 sáhl právě po něm. A jak to dopadlo?
U této hry jsem si kdysi hodně dávno (konkrétně v roce 2007) uvědomil jedno a to dost ovlivní celé hodnocení hry. Že Shin Megami Tensei sérii od firmy Atlus opravdu nemám a nebudu mít rád. Nocturne představuje vše, co se mi na té sérii nelíbí, a to v čistokrevné podobě. Spin-off Digital Devil SaGa 1, kterou jsem zkoušel hned po té, mi to jen potvrdila (už kdysi před tím jsem hrál jeden díl SMT na SNES emulátoru a pak na PS1 emu jsem zkoušel spin offy SMT Personu 1 a 2. Ani v jednom případě mě to nenadchlo.
Nocturne se odehrává v neutěšeném zlém, zkorumpovaném, nicméně klasickém světě plném i krás, ale někdo se rozhodl, že udělá restart. Vyvolaná apokalypsa vyvolala zlé démony a starý svět, jak jej známe, byl zničen. Hráčův úkol je přinést světu novou a snad lepší realitu. Jenže co je lepší realita? Démoni, kteří požírají vše? Nebo svět plný démonů, kteří úplně vše nepožírají? První věc co nesnáším, je absence světla na konci tunelu. Nelíbila se mi ani jedna realita, do které svět směřoval, chtěl bych starý dobrý svět, ale to už nešlo, ten se zhroutil a byl zničen.
Představte si, že jste teď člověk a najednou vylezete ven a všude se prohánějí mutanti, útočí i na vás a abyste se jim ubránili, musíte se stát jedním z nich. To je podstatou vývoje postavy, morfovat do silnějších a silnějších démonických forem a využívat jejich síly a magie v soubojích, až se nakonec dostanete k finálnímu bossovi, což se mi povedlo, ale neporazil jsem jej. Každopádně víte, že už nikdy nebudete tím člověkem, jako dříve, už nikdy nezajdete na výlet do své oblíbené destinace, nikdy nenavštívíte svou oblíbenou restauraci, kde si dáte své oblíbené pivko a hovězí steak. To vše prostě zmizelo navždy, nyní jste mutant v totálním a nepěkném chaosu. Někomu právě tohle sedne a temné světy vyhledává, já se do toho neuměl vžít stejně tak, jako do mrtvoly v Planescape Torment. Tady mě napadá, že milovníci PT vyhýbáním se japonské produkci vlastně o strašně moc přicházejí. Tohle by byl pro ně ráj. Hře jsem věnoval asi 60 hodin, jestli zbytečných, to není úplně tak jisté.
Shin Megami Tensei série bohužel trpí klasickými klišé. V podstatě se pohybujete po recyklovaných lokacích ze všech předchozích dílů, všude je na začátku klasicky škola, nemocnice, pokračujete v metru, v němž musíte projít oba břehy nástupiště a většinu hry se vlastně pohybujete v chodbách bludištového charakteru. Na postavu koukáte z izometrického (nebo spíše přesněji third person) pohledu. Stařičké díly Shin Megami Tensei na SNESu se hrají vlastně úplně jako dungeon z vlastního pohledu, tady k tomu koukáte postavě na záda. Problém je, že z těch chodeb po čase člověku začne hrabat a nevím, jestli zpracování potvrzuje kvalitu tím, že ve vás vzbuzuje hnus a nebo je to vrtoch autorů to tak účelově udělat. Atmosféra hry na mě působila deprmimujícím dojmem a já jsem přeci jen spíše vyznavatel impresionusmu, kdy se i v neutěšených a obtížných situacích v RPG rád podívám na skalní převis a porozhlédnu se po okolních lesích a horách a i tímto se mi dokáže hra příjemně zapsat do mysli. Tady jsou však jen podivně béžovo-růžové ruiny.
Graficky mi celkově hra přišla strašně sterilní. Grafika dungeonů je dosti fádní, místy procházíte pasáže, které mají podobný smysl jako měla v System Shocku virtuální realita, když jste se pokoušeli hacknout počítač. Tedy jen jakási čerň, na níž hrají jakési barevné ornamenty. V čem se autoři po architektonické stránce odjakživa vyžívají, tak jakýmsi okázalým halovým charakterem místností, košaté lustry, obrovské dubové dveře, někdy obloukovité výklenky nebo okna, popsal bych to asi jakoby takovou carskou architekturou. Co je však po technické stránce opravdu velmi povedené, tak hudební doprovod, hudba je opravdu působivá.
Souboje jsou tahové, postavy mutují do různých zrůd, čímž se mě osobně strašně vzdalovaly a nikdy jsem k nim nenašel vztah. Vývoj démonů spočívá v neskutečném množství variant, že se v nich dá ztratit a člověk vlastně neví, jestli ovlivní něco tím, že se orientuje více na oheň a zda rozdíl mezi ohněm a vodou není jen v grafickém efektu. Samozřejmě ne tak zcela, potkáváte totiž nepřátele i s různou imunitou na některý z elemntů. Každopádně souboje jsou tak frekventované a je jich tolik, že mě po čase otravovaly více než v kterékoliv jiné RPG hře. Možná i proto, že už jsem prostě tu tryznu v této hře chtěl mít za sebou. Mnozí démoni jsou určeni i na pokec, mnozí působí bizarně i perverzně, mnozí mají erotický podtext a předvádějí nějakou úchylárnu, zatímco s nimi hovoříte.
Čím ale hra opět zazáří je RPG systém a to asi u hráčů, hodnotících hru až nadmíru kladně, zapůsobilo nejvíce. Vaše postava sbírá jakési elementy přisuzující jí skilly, což bude ovlivňovat vaše chování v bojích. Vaši souputníci jsou v podstatě nalovení démoni a hra je takovým playstationovským Pokémonem po této stránce. Co ulovíte, to si vycepujete a vytrénujete. Teď mě napadá, že je to vlastně obdoba amigáckého Fate:Gates of Dawn, tam jste mohli taky odchytnout jakoukoliv NPC postavu a pokud se k vám přidala, tak jste si ji mohli vytrénovat ve zdatného souputníka v dalším dobrodružství a hlavně bojích.
Jak už číslovka napovídá, tento díl je třetí v pořadí série Shin Megami Tensei. První dva díly vyšly na Super Nintendo v letech 1992 a 1994, v kterých Atlus položil základ postapokalyptickým dungeonům plných zániků a znovuzrození, kde koketovali s myšlenkou démonů, mutací a relativizovali dobro a zlo. Více k historii série si však řekneme v tématickém článku zvlášť. Klasická Shin Megami Tensei pokračuje tímto třetím dílem na Playstation 2 a vzhledem k tomu, že je to první díl lokalizovaný i v USA a EU, tak se stává rovněž nejslavnějším. Ještě upřesním okolnosti ohledně podtitulu. V NTSC US verzi se hra nazývá Nocturne, v EU vychází v PAL verzi s podnázvem Lucifer´s Call. Budu používat pro zjednodušení kratší americký název, který odpovídá originálu.
Vzhledem k tomu, že nejsem moc na modernu a s koupi Playstationu 2 jsem otálel až do vydání Dragon Quest 8, který mě přesvědčil, že i na PS2 budou ještě pěkně kreslené hry, tak jsem po koupi PS2 nemohl, než skupovat všechny vyhypované tituly. Jenže v tomhletom je to se mnou fakt těžké a po fantastickém Dragon Questu 8 jsem se doslova dokopával a donucoval k tomu, aby mě další RPG na Playstationu 2 fakt bavily. Nocturne mělo jedno z nej hodnocení a tak jsem po DQ8 sáhl právě po něm. A jak to dopadlo?
U této hry jsem si kdysi hodně dávno (konkrétně v roce 2007) uvědomil jedno a to dost ovlivní celé hodnocení hry. Že Shin Megami Tensei sérii od firmy Atlus opravdu nemám a nebudu mít rád. Nocturne představuje vše, co se mi na té sérii nelíbí, a to v čistokrevné podobě. Spin-off Digital Devil SaGa 1, kterou jsem zkoušel hned po té, mi to jen potvrdila (už kdysi před tím jsem hrál jeden díl SMT na SNES emulátoru a pak na PS1 emu jsem zkoušel spin offy SMT Personu 1 a 2. Ani v jednom případě mě to nenadchlo.
Nocturne se odehrává v neutěšeném zlém, zkorumpovaném, nicméně klasickém světě plném i krás, ale někdo se rozhodl, že udělá restart. Vyvolaná apokalypsa vyvolala zlé démony a starý svět, jak jej známe, byl zničen. Hráčův úkol je přinést světu novou a snad lepší realitu. Jenže co je lepší realita? Démoni, kteří požírají vše? Nebo svět plný démonů, kteří úplně vše nepožírají? První věc co nesnáším, je absence světla na konci tunelu. Nelíbila se mi ani jedna realita, do které svět směřoval, chtěl bych starý dobrý svět, ale to už nešlo, ten se zhroutil a byl zničen.
Představte si, že jste teď člověk a najednou vylezete ven a všude se prohánějí mutanti, útočí i na vás a abyste se jim ubránili, musíte se stát jedním z nich. To je podstatou vývoje postavy, morfovat do silnějších a silnějších démonických forem a využívat jejich síly a magie v soubojích, až se nakonec dostanete k finálnímu bossovi, což se mi povedlo, ale neporazil jsem jej. Každopádně víte, že už nikdy nebudete tím člověkem, jako dříve, už nikdy nezajdete na výlet do své oblíbené destinace, nikdy nenavštívíte svou oblíbenou restauraci, kde si dáte své oblíbené pivko a hovězí steak. To vše prostě zmizelo navždy, nyní jste mutant v totálním a nepěkném chaosu. Někomu právě tohle sedne a temné světy vyhledává, já se do toho neuměl vžít stejně tak, jako do mrtvoly v Planescape Torment. Tady mě napadá, že milovníci PT vyhýbáním se japonské produkci vlastně o strašně moc přicházejí. Tohle by byl pro ně ráj. Hře jsem věnoval asi 60 hodin, jestli zbytečných, to není úplně tak jisté.
Shin Megami Tensei série bohužel trpí klasickými klišé. V podstatě se pohybujete po recyklovaných lokacích ze všech předchozích dílů, všude je na začátku klasicky škola, nemocnice, pokračujete v metru, v němž musíte projít oba břehy nástupiště a většinu hry se vlastně pohybujete v chodbách bludištového charakteru. Na postavu koukáte z izometrického (nebo spíše přesněji third person) pohledu. Stařičké díly Shin Megami Tensei na SNESu se hrají vlastně úplně jako dungeon z vlastního pohledu, tady k tomu koukáte postavě na záda. Problém je, že z těch chodeb po čase člověku začne hrabat a nevím, jestli zpracování potvrzuje kvalitu tím, že ve vás vzbuzuje hnus a nebo je to vrtoch autorů to tak účelově udělat. Atmosféra hry na mě působila deprmimujícím dojmem a já jsem přeci jen spíše vyznavatel impresionusmu, kdy se i v neutěšených a obtížných situacích v RPG rád podívám na skalní převis a porozhlédnu se po okolních lesích a horách a i tímto se mi dokáže hra příjemně zapsat do mysli. Tady jsou však jen podivně béžovo-růžové ruiny.
Graficky mi celkově hra přišla strašně sterilní. Grafika dungeonů je dosti fádní, místy procházíte pasáže, které mají podobný smysl jako měla v System Shocku virtuální realita, když jste se pokoušeli hacknout počítač. Tedy jen jakási čerň, na níž hrají jakési barevné ornamenty. V čem se autoři po architektonické stránce odjakživa vyžívají, tak jakýmsi okázalým halovým charakterem místností, košaté lustry, obrovské dubové dveře, někdy obloukovité výklenky nebo okna, popsal bych to asi jakoby takovou carskou architekturou. Co je však po technické stránce opravdu velmi povedené, tak hudební doprovod, hudba je opravdu působivá.
Souboje jsou tahové, postavy mutují do různých zrůd, čímž se mě osobně strašně vzdalovaly a nikdy jsem k nim nenašel vztah. Vývoj démonů spočívá v neskutečném množství variant, že se v nich dá ztratit a člověk vlastně neví, jestli ovlivní něco tím, že se orientuje více na oheň a zda rozdíl mezi ohněm a vodou není jen v grafickém efektu. Samozřejmě ne tak zcela, potkáváte totiž nepřátele i s různou imunitou na některý z elemntů. Každopádně souboje jsou tak frekventované a je jich tolik, že mě po čase otravovaly více než v kterékoliv jiné RPG hře. Možná i proto, že už jsem prostě tu tryznu v této hře chtěl mít za sebou. Mnozí démoni jsou určeni i na pokec, mnozí působí bizarně i perverzně, mnozí mají erotický podtext a předvádějí nějakou úchylárnu, zatímco s nimi hovoříte.
Čím ale hra opět zazáří je RPG systém a to asi u hráčů, hodnotících hru až nadmíru kladně, zapůsobilo nejvíce. Vaše postava sbírá jakési elementy přisuzující jí skilly, což bude ovlivňovat vaše chování v bojích. Vaši souputníci jsou v podstatě nalovení démoni a hra je takovým playstationovským Pokémonem po této stránce. Co ulovíte, to si vycepujete a vytrénujete. Teď mě napadá, že je to vlastně obdoba amigáckého Fate:Gates of Dawn, tam jste mohli taky odchytnout jakoukoliv NPC postavu a pokud se k vám přidala, tak jste si ji mohli vytrénovat ve zdatného souputníka v dalším dobrodružství a hlavně bojích.
Nechci být svou předešlou kritikou hry pochopen špatně, hra má samozřejmě své klady v možnostech modifikace démonů, kdo má rád zničené neutěšené světy (jsou takové povahy mezi námi :-), tak si tady opravdu přijde na své, řekl bych, že tohle je vyšší level Falloutu :-) Mé hodnocení opravdu hodně odráží to, že nesnáším svět Shin Megami Tensei, spíše vyhledávám hry, jejichž svět ve mě vzbuzuje příjemné pocity, klidně i melancholii, nabízí pěkné lokace, v kterých se rád usadím, i když vím, že se ve světě bojuje o jeho záchranu, ale ten moment příjemného paloučku s výhledem třeba na hory, kde se na kopci tyčí věž prastaré ruiny...., ale nikdy nepřijdu na chuť hře přinášející jen naprostý zmar a pocit odtržení od všeho, co měl člověk dosud rád. Výjimkou snad budiž jen vynikající Parasite Eve 1 a 2 od Squaresoftu, které se nesly spíše v hororovém duchu a člověk tak nějak se zmarem počítal, ale pořád tady šlo svět zachránit. V Nocturne musíte prostě přijmout změnu a je na vás a vašich krocích, jaká ta změna bude.
Nakonec zmíním jeden nepříjemný bug, který mi hru značně ztěžoval, nevím, jestli se nachází i v NTSC verzi, nebo je to jen problém PAL verze. Po seslání ohnivého kouzla mi hra v mnohých případech zamrzla a musel jsem ji restartovat. Proto jsem nedal finálního bosse, protože jeho různé fáze vykazuji odolnosti vždy vůči jinému elementu a naopak náchylnosti k elementům opačným. Jelikož jsem zoufale potřeboval kouzlit oheň a hra mi v bossfightu, s kterým jsem se páral desítky minut, zamrzla, a tak jsem za bossem putoval znovu, aby se mi to stalo znovu, tak jsem hru vztekle vytáhl z drivu, nedohrál a už ji nikdy nechci vidět :-) Hře dávám 65%, ale nepočítám do hodnocení ten příšerný bug, kdybych jej měl brát v potaz, tak tomu dám jen 40%.
Nakonec zmíním jeden nepříjemný bug, který mi hru značně ztěžoval, nevím, jestli se nachází i v NTSC verzi, nebo je to jen problém PAL verze. Po seslání ohnivého kouzla mi hra v mnohých případech zamrzla a musel jsem ji restartovat. Proto jsem nedal finálního bosse, protože jeho různé fáze vykazuji odolnosti vždy vůči jinému elementu a naopak náchylnosti k elementům opačným. Jelikož jsem zoufale potřeboval kouzlit oheň a hra mi v bossfightu, s kterým jsem se páral desítky minut, zamrzla, a tak jsem za bossem putoval znovu, aby se mi to stalo znovu, tak jsem hru vztekle vytáhl z drivu, nedohrál a už ji nikdy nechci vidět :-) Hře dávám 65%, ale nepočítám do hodnocení ten příšerný bug, kdybych jej měl brát v potaz, tak tomu dám jen 40%.
Hodnocení: 65%
Ringo
Pozn.: Obrázky jsou převzaty z Mobygames.
(Slíbená stručná historie celé série v tématickém článku zde, rád se věnuji rozborem sériím, které mi nesedly, asi mám nějakou potřebu je rozebrat a najít příčinu, proč tomu tak je :-)
Ringo
Pozn.: Obrázky jsou převzaty z Mobygames.
(Slíbená stručná historie celé série v tématickém článku zde, rád se věnuji rozborem sériím, které mi nesedly, asi mám nějakou potřebu je rozebrat a najít příčinu, proč tomu tak je :-)
Skoda ze te tahle serie nezaujmula. Ja se nemuzu dockat remasteru co vyjde pristi rok a pateho dilu. Vlastne jsou to hry cislo jedna ktere vyhlizim. Taky jsem si kvuli SMT na stary kolena koupil 3DS, protoze na nem je serie dost rozsirena. A taky kvuli Etrian Odyssey.
OdpovědětVymazatNezaujala je silné slovo, zaujala mě celá série, viz tématický článek, který jsem ji věnoval, což jsem mohl věnovat spíše nějaké sérii, kterou považuji za TOP. Problém je, že mě to moc nebavilo hrát i přes spoustu zajímavých nápadů a to v různých dílech. Nejvíce mě zaujal SMT na SNESU.
Vymazat