Lufia 2: Rise of the Sinistrals

Platforma: SNES / Žánr: jRPG / Developer: Neverland / Vydavatel: Taito / Rok: 1995


Když jsem přemýšlel, jestli tady po Lufii 1 hned dát dvojku nebo to na odpočinek proložit zase jinou hrou jiného žánru, tak jsem nakonec dospěl k závěru, že dám hned Lufii 2, jelikož jsou obě hry spojité. Ne, že by nešlo jednu hrát bez druhé, ale pokud chce mít člověk jasno v některých příběhových záležitostech, je dobré projet po sobě oba díly.


Lufia 2 je specifická v tom, že příběh se odehrává století před prvním dílem. Vypráví o Sinistrálech, kteří přišli ovládnout svět a o hrdinovi Maximovi a jeho přátelích, kteří jsou jediní vyvolení Sinistrály porazit. Kdo hrál první díl, tak zde zažívá to, co mu předcházelo, dokonce je zajímavé sledovat, že si zopáknete úvodní pasáž Lufie 1, ale až na konci tohoto druhého dílu. Kdo bude hrát první díl až po Lufii 2, tak si zahraje správnou dějovou posloupnost, ale zase bude třeba ochuzen o nějaká ta překvapení, které měl prozradit až tento dějový prequel.


Lufia 2 prakticky vylepšuje k dokonalosti vše, čím první díl začal a dost si pomáhá inspiracemi odjinud. Po hudební i grafické stránce je to obrovský nádherný upgrade, kde malinko autory podezírám, že okoukávali a odposlouchávali od Tales of Phantasia, jen přidali pestřejší barvy, týká se to hlavně hradů.


První díl byl přeci jen takovým prvotním čistokrevným základem jRPG na SNESu a je bez nějakých speciálních prvků a příkras. V tomto si z něj druhý díl bere jen stejný vzorec: Město -> krajina
->dungeon -> krajina - > další město a tak pořád dokola. Mezitím se odehrávají souboje, vylepšujete postavy, prokecáváte NPC, které vás posouvají v ději. V tomto jsou oba díly systémově shodné. Lufia 2 se však kromě grafického vylepšení odvažuje kombinovat i prvky z těch nej her na této platformě a daří se jí to výtečně, nechce být jen suchým pokračováním bez nějakých těch specialit.


Máme zde takový lehký nástřel Pokémonů. Zde se jim říká Capsule a jsou to příšerky, které postupně nacházíte, pomáhají vám v boji jako další charakter a tím, že je krmíte a vylepšujete v boji, sílí a získávají speciální schopnosti. Nevím, jestli se právě zde zrovna autoři Pokémonů neinspirovali, protože první Pokémon hra na Gameboy vyšla v roce 1996, zatímco Lufia 2 vychází v Japonsku už v roce 1995, ale taky bysme mohli zmínit ještě starší Dragon Quest 5, kde šlo přímo lovit příšerky, místo abyste je v boji sejmuli, tak jste je prostě chytli a přidali do party (ale o něm až jindy.



Další prvek obohacující klasické jRPG schéma jsou puzzly v dungeonech, jejichž styl řešení jakoby vypadl ze hry The Legend of Zelda: A Link to the Past. Puzzly jsou přísně logické a mnohé docela komplikované, že se vám nejednou zavaří mozkové závity. Každý dungeon tak představuje v podstatě logickou hříčku. Super je, že během řešení logických úkolů nejste obtěžováni náhodnými souboji. Na řešení různých překážek máte taky různé nástroje, jako jakýsi řetěz s hákem na překonávání propastí, bomby na probourání nakřáplých stěn a podobně.



Souboje jsou ve hře čistě tahové a v podstatě zadáváte klasiku v útocích - boj silou na blízku, útok magií a samozřejmě léčení zraněných. Sledujete klasické ukazatele Hp - životy, Mp - Mana a pak je tu Ip - ukazatel spouštějící speciální útoky, který se naplňuje závisle na vašem zraňování v souboji.
Oproti prvnímu dílu je zde rozdíl - jako v drtivé většině jRPG útočíte na konkrétní potvoru. V prvním díle si bylo třeba zvyknout, že se zadává útok na skupinu nepřátel a kterého ze skupiny zasáhnete, to určila náhoda. Tady je v tomhle směru již vše v pořádku.
Zajímavostí je pak to, že zatímco v krajině jste přepadávání náhodně ze zálohy, tak v dungeonech jsou nepřátelé daní a předem je vidíte, jak se po prostoru pohybují.


V čem Lufia 2 exceluje je příběh, který je epický a velmi emotivní. Postavičky si doslova zamilujete, nebude vám lhostejný jejich osud a myslím, že Lufia 2 vstoupila do historie v žánru také tím, že na SNESu patří jednoznačně k nejemotivnějším hrám, co se charakterů a jejich životních příběhů týká. Atmosféra je taková zvláštní a v tom je její kouzlo a síla. Hra totiž nejprve působí zvláštně dětky, aby následně odhalila mrazivé melancholické nálady a přes veselý look dokázala vyvolat doslova smutek. Hra útočí na takové ty nejcitlivější lidské emoce jako je láska a odloučení, to vše pro záchranu světa.

(SPOILER!!!: Pokud někoho rozsekala AERIS story ve Final Fantasy 7, tak v Lufii 2 máme průkopníka.)



Lufia je v jistém ohledu velmi specifická série. První díl měl hlavně zajímavý příběh, hrál se dobře, ale byl až příliš pure podobou jRPG a už ve své době spíše navozoval dojem retra a prakticky mimo příběh nemohl konkurovat ani Final Fantasy IV z roku 1991. Dnes nám to může být jedno, kdo hraje retro, tak má rád všechno a nerozlišuje, jestli je hra rok 1991, 1993 nebo 1995, s chutí si to zahraje všechno. Jenže u této série je silně znát, že se teprve hledala, našla se ale až v druhém díle a to tak, že jím došlapala až na ten pomyslný vrchol, navíc s pomocí značné inspirace od Zeldy. Další díly vyšly již na handheldech GBC a GBA a absolutně nedosáhly kvalit ani jednoho z předešlých dílů, takže se dá říci, že se série hned po druhém díle ztratila. Jinak tu Lufii 1 tady skoro popisuji až jako něco nelibého, ale to by byl zásadní omyl, je to velmi zajímavá a pěkná hra, jenže ta dvojka ji hodně převálcovala.


I proto beru Lufii 2 spíše jako jednotlivost a ne jako sérii s nějakou konstantní kvalitou, kterou je třeba sledovat jako celek. Lufia 2 si sama o sobě stojí v žánru naprosto skvěle a považuji ji za naprostou klasiku a povinnost pro milovníky SNESových RPG a jednoduše, no prostě to řeknu, je to TOPka žánru a na SNESu bych jí asi do TOP10 zařadil. Ale určitě si fakt zahrejte i ten díl první, je taky hezký :-)


Abych zmínil i nějaká negativa, tak tady paradoxně uvedu jedno. Zatímco bych například hře  Breath of Fire 2 (o ní taky někdy příště) vyčetl, že honí hráče od čerta k ďáblovi tam a zpět a pak znovu a znovu, tak v Lufii II naopak vás nehoní nikdo nikam a projitá sekce je prakticky hotová až do konec hry bez nutnosti se vracet pro nějaké dodělávky. Na jednu stranu to neobtěžuje, na druhou stranu vypadá svět rozdělený na mapové úseky, kdy vždy na hranici je dungeon a za ním na mapě město, kapku nepřirozeně strojeně, bez překvapení. Tento aspekt se zlepší až po té, co získáte dopravní prostředky na prolétnutí se po celém světě a pak hlavně ponorku. Tohle jsou prostě takové ty jemné nuance, kdy se to nemá přepálit a nesmí to být ani obtěžující, ani příliš zjednodušené. Lufia 2 je na hranici toho zjednodušení. Jednoduše jsem to mohl shrnout pod jedno slovo, linearita. Ale o to větší sílu má ten příběh. Jako dal bych i devadesát procent děcka, ale sakra nemůžu přeci všemu ,co se mi fest líbilo, nastřelit devadesát a sto, že :-)

Hodnocení: 85%

Ringo


Pozn. 1:Jinak hra má taky svůj remake a to na Nintendo DS - Lufia: Curse of the Sinistrals, ale je to dost jiná a podle mě příšerná, hra. Udělali z toho diablovitou a nevzhlednou rubanici.

Pozn. 2: Strašně mě mrzí, že jsem nesehnal vlastní screeny tak, jako u Lufie 1, a proto jsem si screeny zapůjčil z internetu.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

The Elder Scrolls: Arena

Storm Master

Eye of the Beholder - report č. 1