Final Fantasy 12 - report č. 1 - povídání o hře.
Platforma: PS2 / Žánr: jRPG / Rok: 2006
Copak jsem to zase rozehrál? Nebo spíše, co jsem měl kdysi rozehráno a rozhodl jsem se po letech pokračovat? Vlastně nevím, jestli tohle bude klasický report, nebo spíše povídání o tom, jak to s Final Fantasy 12 mám, protože to celé mělo komplikovaný vývoj. Tak uvidíme, pojďme na to :-) S Final Fantasy 12 jsem měl zásadní potíž. Rozehrál jsem ji v době, kdy jsem byl v naprosté euforii ze SNES a PS1 japonských RPG a fascinovala mě panáčkoidní grafika, u které jsem kdysi dávno myslel, že nemůže vnést do hry tu správnou atmosféru, ale zjistil jsem, že může a to až neskutečným způsobem. Kromě panáčkoidní grafiky se mi ale líbila grafika kreslená a když mě obrázky Dragon Quest 8 na PS2 donutily koupit tuto konzoli a hru si zahrát a propadnout novému nadšení, logicky jsem si pořídil další jRPG na této tehdy moderní konzoli.
Skoro to vypadá, že teď nastala nějaká potíž. No, v podstatě tak trochu jo. Můj útěk na konzole v roce 2000 z důvodu, že mě novodobé RPG na PC iritovaly, jakoby ztratil smysl do budoucna. Iritovaly mě svou snahou vše začít ztvárňovat reálně a zároveň zásadně měnily styl gameplaye, který mi už nevyhovoval a braly mi taky prostor pro fantasii. Najednou jsem narazil na jisté podobnosti tohoto trendu i na PS2. Za vše mohla grafika. Zatímco Dragon Quest 8 vypadal nádherně kresleně a přitom přinesl téměř pseudorealistický open world, u dalších mnohých jRPG na PS2 jsem nabyl dojmu, že se tam taky snaží o realističnost a převálcování toho, co jsem měl na jRPG rád, novými trendy. Samozřejmě ale i ta moderní grafika narážela na určité limity a mnozí tvůrci tak sáhli, stejně jako na PC, k jednosměrným koridorům. Začalo se vytrácet takové to cestování po mapě. Jen se odklikávaly na mapě lokace a ty hráče pak hodily do nějaké potěmkinovy vesnice složené z chodeb a okolní kulisy jen určovaly, zda je to les, město nebo jeskyně.
Když jsem rozjel někdy v roce 2008 Final Fantasy 12, tak první šok byl ten, že ono to vypadá fakt parádně, dokonce jsou tu náznaky volného pohybu ve venkovním prostoru, ale na druhou stranu, vždyť tady běhám jak v Oblivionu. Je to vlastně ještě japonské RPG? Kvůli tomu jsem přeci na konzole neutíkal. A co ty souboje, vždyť to je skoro jako pauzovací relatime v Baldursech. Tenhle předsudek mě sžíral tehdy tak dlouho, že jsem asi po 40 hodinách přestal Final Fantasy 12 hrát a odebral jsem se hrát Final Fantasy 3 na NES emulátoru v 16 barvách :-)
Po pár letech, při jedné z takových těch slabých sběratelových chvilkách, kdy máte pocit, že toho máte moc, a je třeba poprodávat vše, čemu se člověk nevěnuje, jsem Final Fantasy 12 dokonce prodal. Dost tomu napomáhal i fakt, že jsem byl hrami tak přehlcen, že jsem nabyl pocitu, že se jich musím začít zbavovat, začít pečlivě třídit a nemůžu hrát úplně vše, navíc když jde o epickou záležitost na 100 hodin. Mnozí hráči okolo navíc rovněž tvrdili, že Final Fantasy 12 je odpad, asi je taky znejistěla změna trendu, což mi dodalo poslední jistotu v nejistotě, jelikož jsem potřeboval nějaké ujištění do té záplavy naopak docela vysokých hodnocení v recenzích.
Nebojte se nic, o pár let později jsem si zase Final Fantasy 12 koupil zpět v touze mít kompletní sbírku všech Final Fantasy her ve fyzické podobě. Plán hrát ji ale stále dlouho nepřicházel. Později přišel HD remaster i na STEAMu, dokonce nějaká Zodiac edice, tedy konverze z japonské edice hry, která byla obohacena o některé prvky, které klasické Final Fantasy 12 neměla. Navíc HD remaster měl vyhlazenější grafiku, akorát teda nevím, jestli ne až moc, přijde mi tam vše takové moc nažehlené. Takže co teď? Pořád mám na paměti nějaké ty hodiny grindu, které jsem hře věnoval, když jsem měl tehdy ty momenty, že mě bavila, a nechtěl jsem je jen tak zahodit.
Při rozvaze, jak se věnovat hrám v roce 2020, mě napadla taková zvláštní myšlenka, kterou jsem načal už v roce 2019, konečně dotáhnout do konce letité resty a snížit počet rozehraných a nedohraných her na minimum. The Dark Queen of Krynn, tříletý rest nakonec dotažen do konce, Rogue Galaxy, snad 10 letý rest, který jsem vyřešil před týdnem. A tak si říkám, že je na řadě Final Fantasy 12. A to v původní PS2 podobě. Rozhodl jsem se si zahrát na nerda a jak mnozí Amigisti trvají na neemulátorovém hraní na původním Amiga stroji, tak já tady opráším svou konzoli a zahraji si to pěkně postaru. Žádné STEAM a HD remaster na PC. Prostě konzole, gamepad do ruky, oprášit starý letitý, ale čtyřiceti hodinový save a jedem. Ono je to vlastně dnes už pořádné retro, hrát hru z roku 2006 :-) A ta nevyhlazenost a rozkostkovanost má své zvláštní kouzlo, vypadá to snad dokonce přirozeněji, než když je vše narýsováno ostrými vyhlazenými hranami v remasteru :-)
Samozřejmě jsem do hry vlítl rovnýma nohama po letech a byl jsem ztracen jak lesní včela. První věc bylo oprášit si příběh, matně si vzpomínám na nějaké střípky, ale houby vím, co dělám teď tady v těch planinách, takže jdu na youtube a projíždím si příběhová videa. Takže se mi rozjasňuje a zjišťuji, že ono to má pěkný politický příběh a umístění do Ivalice (svět Final Fantasy Tactics a Vagrant Story) se k tomuhle přímo nabízí. Potemnělá atmosféra starých království a říší, které se ve jménu míru snaží podrobit si okolní menší státy a násilně potlačovat vzbouřence proti armádám míru. Paráda. Tohle mě nadchlo, dobrý nový začátek, jak možná kdysi zatracovanou hru vnímat jinak.
Severovýchodní kontinent patří velké říši Archadii, jihozápadní patří Rozarrii. Trochu to připomíná bipolární svět za studené války. Mezi těmito kontinenty je spojnice ovládána dvěma menšími královstvími, nad Rozarrii je Dalmasca, nad ní sousedí s Archadii království Nabradia. Příběh začíná svatbou princezny z Dalmascy (Ashe) s princem z Nabradie (Rasler). Mocenským ambicím Archadie zřejmě tento sňatek není po chuti, Dalmasca a Nabradia by mohly táhnout za jeden provaz a tak je třeba tento vznikající celek rozbít. Archadia se vrhne se svou armádou na Nabradii a v krátké chvíli ji obsadí. Princ Rosler se s armádou vydává z Dalmascy k hraniční pevnosti Nalbina. Není překvapením, že armády Archadie zahájí na tuto pevnost Dalmascy útok a dobývá ji. Rasler padl v bitvě.
A nyní nastává ten správný komplot. Král Dalmascy, otec Ashe, je připraven podepsat smlouvu o kapitulaci a převzetí vlády Archadie nad Dalmascou. Symbolicky má vše proběhnout v obsazené pevnosti Nalbina, kde krátce po bitvě nachází rytíř Dalmascy, Bash, mladého kluka Rose. Snaží se společně probít do sálu, kde má být sepsána smlouva. Bash vstupuje do sálu dříve, krátce po něm tam vstupuje Rose a nachází zavražděného krále a Bashe odvádí stráž jako vraha, ten ještě říká Rosemu poslední slova, že král byl zrádce, že chtěl odevzdat Dalamascu nepříteli bez boje. Po tomto incidentu se stává z Dalmascy protektorát Archadie, princezna Ashe zmizela a traduje se, že spáchala sebevraždu. V Dalamasce se formuje odboj, zatímco přijíždí protektor, aby v hlavním městě Dalmascy, Ranbanastre, převzal moc a opil lidi rohlíkem, že Archadii jde jen o mír a prosperitu. Oblíbené heslo každé říše. Městem zatím procházejí stráže a ve jménu pořádku nastolují ty obvyklé represe.
Po osvěžení příběhu jsem zjistil, že i přes odehrané hodiny nejsem ve hře nijak zvlášť daleko, snad někde ve třetině. Proputoval jsem město Rabanastre a okolí, podíval jsem se do vzdušného těžebního města Bhujerba, získal jsem důležitý artefakt, který má být důkazem královské linie, je však třeba ještě pro něj získat tu pravou elementární moc. A odsud po letech tedy pokračuji. Procestuji pouště, mokřady, hory, příběh se dále komplikuje, možná budu pro vyhnutí se krveprolití v Dalmasce nucen iniciovat mírové jednání mezi znesvářenými stranami, protože se situace dále komplikuje. Vládce Bhujerby, strýček princezny Ashe, se po nátlaku Archadie, aby jí slíbil věrnost, chce spojit s odbojem Dalamascy a bránit nezávislost. Zvěsti navíc tvrdí, že by pomohla i říše Rozarria, která se do konfliktu zatím nepletla, ale vysunutí hranice Archadie obsazením Dalamascy je již značnou hrozbou.
To, co mi na hře vadilo v době, kdy jsem byl alergický na všechny ty novátorské pokusy, mi nejen, že vadit přestalo, ale dokonce to shledávám jako zajímavé a jako bych se v tom schválně rochnil a vůbec ne z donucení, jako že se mi to líbit musí. Všechny ty novinky mi mysl aplikuje na to, co mám z Final Fantasy série obecně rád. Ona totiž Final Fantasy 12 je i není odklonem od toho, co vždy tato série představovala. Jasné, už neproháníte panáčka po mapě, ale máte velké postavy pobíhající takřka po reálné krajině. Soubojové obrazovky zmizely a nepřátele vidíme z dálky a rovnou se s nimi střetneme, když se přiblížím. Má to trochu nádech akce, přes to to zůstává zakomponováno do přísně stanovených časových sekvencí, žádná akční rubanice se prostě naštěstí nekoná. Řekněme tedy, že odklon od FF 1 - 9 to je, ale v přijatelných mezích, s kterými se lze smířit a jde v nich najít i zalíbení.
Jednoduše začalo mě to fakt bavit. Nedá mi to lehce nesrovnat s předchozí Final Fantasy 10, ke které jsem byl hodně kritický. Přes to, že by se dalo říci, že šablonou FF10 spadala k předchozím Final Fantasy více, než FF12, tak tady musím uznat, že jak tu Final Fantasy 12 hraji po té dohrané desítce, tak poznávám, o kolik je lepší. Final Fantasy 12 je oproti FF10 opravdu lepší snad ve všem. Od příběhu, po atmosféru, souboje mají větší spád, není zde tak přísný koridor v lokacích, byť je to kapku iluzórní, protože ty venkovní lokace už nejsou chodba, ale nějaké prostranství s pevně daným ohraničením. Pravda, FF10 měla třeba souboje ryze na tahy, což by mi mělo vyhovovat více. Ale Final Fantasy 12 se vrací k ATB systému a to ještě ve zvláštně okořeněné formě, kterou jsem kdysi naprosto odmítl jako naprostou nestoudnost, jako jsou gambity, čili předprogramovatelnost spolubojovníků. Dnes zjišťuji, že to své opodstatnění má a je vlastně velká zábava hrát si na manažera a v bitvě sledovat, jestli jsem to naprogramoval dobře.
Napříkal jim nastavíte 5 Gambitů I. Boj - nepřítel velitele skupiny + attack, II. Léčení - postava pod 70% HP + Curaga, III. kradení - nejbližší nepřítel + steal, IV. léčení - postava se statusem poison + cure poison, V. Boj - létající nepřítel + fira. Asi je vám jasné, co postava bude dělat při těchto nastaveních, časem zjistíte, že je třeba popřehazovat priority a na první místo dát léčení, aby vždy přišlo včas, souboj až pak a krást je dobré až po rozdání několika úderů... Boss fighty, které jsou zde místy značně tuhé, člověka naučí prioritám. Když postava v klíčové situaci, kdy se modlíte, aby na vás spolubojovník seslal heal a on se místo toho věnuje okrádání bosse, začne vás ten systém fakt bavit. Mohli byste Gambity vypnout a rozdávat ty úkoly osobně, aby postava nedělala zrovna co nechcete. I tahle možnost tu je, vrátit se ke starému dobrému osvědčenému přikazování osobně každé postavě, co má nyní v boji udělat. Jenže ono začne být fakt zábavné zkoušet kombinace gambitů a správné chování postavy v boji pak vyloudí spokojený výraz na tváři hráče, který to chytře naaranžoval. No má to něco do sebe, i když jsem na to kdysi prskal, že se to pak bojuje samo. Ale věřte, nebojuje se to samo, je to jen prvotní a chybný dojem.
Schopnosti mých postav určuje, co jsem je naučil ve skill systému. Postavy byly na začátku nuly, které neuměly nic. Vše je třeba se učit. Chci umět nasadit lehké brnění, musím na podivné členité šachovnici skill systému postavy odkrýt políčko Light armors. To stojí body. A tak je to se vším, s každým kouzlem, s každým vybavením, s každým lektvarem. Tyhle body získávám z každého souboje. Ceny skillů narůstají, takže je jasné, že bude třeba hodně bojovat, abych nastřádal dostatek bodů. Je to v podstatě obšlehnutý systém z Final Fantasy 10, jen se netočí zbytečně složitě v kruhových cestičkách. FF12 se navíc vrátila i k experience systému, na základě něhož vám rostou Hit Pointy a Mana pointy. Nyní mám postavy už solidně vycepované, nicméně některé potvory mi umí hodně zatopit a procházka růžovým sadem to rozhodně není. už jsem vlezl i do lokace, kde se na mě seběhly 4 potvory a během pár sekund mi postavy blikaly KO.
Tolik tedy report k navrácení se do hry, určitě ještě napíši možná další až z dokončení a určitě bych se hře chtěl věnovat taky v recenzi, tady to nebudu dále protahovat, jsem konečně ze hry nadšený, to tak někdy u zatracovaných titulů bývá, že si je pak oblíbíte ještě více než ty, které přišly na první dobrou. Mívám to tak i u hudby :-) Nyní jdu prolézt ty zasněžené hory, musím se pokusit dostat na tu mírovou konferenci a pořád mi něco klade do cesty značné překážky. A příště - dokončení hry.
Ringo
Pozn: Obrázky jsem nafotil z televize, proto vypadají divně, ale u reprotů to takto občas udělám, aby to bylo autentičtější :-)
Copak jsem to zase rozehrál? Nebo spíše, co jsem měl kdysi rozehráno a rozhodl jsem se po letech pokračovat? Vlastně nevím, jestli tohle bude klasický report, nebo spíše povídání o tom, jak to s Final Fantasy 12 mám, protože to celé mělo komplikovaný vývoj. Tak uvidíme, pojďme na to :-) S Final Fantasy 12 jsem měl zásadní potíž. Rozehrál jsem ji v době, kdy jsem byl v naprosté euforii ze SNES a PS1 japonských RPG a fascinovala mě panáčkoidní grafika, u které jsem kdysi dávno myslel, že nemůže vnést do hry tu správnou atmosféru, ale zjistil jsem, že může a to až neskutečným způsobem. Kromě panáčkoidní grafiky se mi ale líbila grafika kreslená a když mě obrázky Dragon Quest 8 na PS2 donutily koupit tuto konzoli a hru si zahrát a propadnout novému nadšení, logicky jsem si pořídil další jRPG na této tehdy moderní konzoli.
Skoro to vypadá, že teď nastala nějaká potíž. No, v podstatě tak trochu jo. Můj útěk na konzole v roce 2000 z důvodu, že mě novodobé RPG na PC iritovaly, jakoby ztratil smysl do budoucna. Iritovaly mě svou snahou vše začít ztvárňovat reálně a zároveň zásadně měnily styl gameplaye, který mi už nevyhovoval a braly mi taky prostor pro fantasii. Najednou jsem narazil na jisté podobnosti tohoto trendu i na PS2. Za vše mohla grafika. Zatímco Dragon Quest 8 vypadal nádherně kresleně a přitom přinesl téměř pseudorealistický open world, u dalších mnohých jRPG na PS2 jsem nabyl dojmu, že se tam taky snaží o realističnost a převálcování toho, co jsem měl na jRPG rád, novými trendy. Samozřejmě ale i ta moderní grafika narážela na určité limity a mnozí tvůrci tak sáhli, stejně jako na PC, k jednosměrným koridorům. Začalo se vytrácet takové to cestování po mapě. Jen se odklikávaly na mapě lokace a ty hráče pak hodily do nějaké potěmkinovy vesnice složené z chodeb a okolní kulisy jen určovaly, zda je to les, město nebo jeskyně.
Když jsem rozjel někdy v roce 2008 Final Fantasy 12, tak první šok byl ten, že ono to vypadá fakt parádně, dokonce jsou tu náznaky volného pohybu ve venkovním prostoru, ale na druhou stranu, vždyť tady běhám jak v Oblivionu. Je to vlastně ještě japonské RPG? Kvůli tomu jsem přeci na konzole neutíkal. A co ty souboje, vždyť to je skoro jako pauzovací relatime v Baldursech. Tenhle předsudek mě sžíral tehdy tak dlouho, že jsem asi po 40 hodinách přestal Final Fantasy 12 hrát a odebral jsem se hrát Final Fantasy 3 na NES emulátoru v 16 barvách :-)
Po pár letech, při jedné z takových těch slabých sběratelových chvilkách, kdy máte pocit, že toho máte moc, a je třeba poprodávat vše, čemu se člověk nevěnuje, jsem Final Fantasy 12 dokonce prodal. Dost tomu napomáhal i fakt, že jsem byl hrami tak přehlcen, že jsem nabyl pocitu, že se jich musím začít zbavovat, začít pečlivě třídit a nemůžu hrát úplně vše, navíc když jde o epickou záležitost na 100 hodin. Mnozí hráči okolo navíc rovněž tvrdili, že Final Fantasy 12 je odpad, asi je taky znejistěla změna trendu, což mi dodalo poslední jistotu v nejistotě, jelikož jsem potřeboval nějaké ujištění do té záplavy naopak docela vysokých hodnocení v recenzích.
Nebojte se nic, o pár let později jsem si zase Final Fantasy 12 koupil zpět v touze mít kompletní sbírku všech Final Fantasy her ve fyzické podobě. Plán hrát ji ale stále dlouho nepřicházel. Později přišel HD remaster i na STEAMu, dokonce nějaká Zodiac edice, tedy konverze z japonské edice hry, která byla obohacena o některé prvky, které klasické Final Fantasy 12 neměla. Navíc HD remaster měl vyhlazenější grafiku, akorát teda nevím, jestli ne až moc, přijde mi tam vše takové moc nažehlené. Takže co teď? Pořád mám na paměti nějaké ty hodiny grindu, které jsem hře věnoval, když jsem měl tehdy ty momenty, že mě bavila, a nechtěl jsem je jen tak zahodit.
Při rozvaze, jak se věnovat hrám v roce 2020, mě napadla taková zvláštní myšlenka, kterou jsem načal už v roce 2019, konečně dotáhnout do konce letité resty a snížit počet rozehraných a nedohraných her na minimum. The Dark Queen of Krynn, tříletý rest nakonec dotažen do konce, Rogue Galaxy, snad 10 letý rest, který jsem vyřešil před týdnem. A tak si říkám, že je na řadě Final Fantasy 12. A to v původní PS2 podobě. Rozhodl jsem se si zahrát na nerda a jak mnozí Amigisti trvají na neemulátorovém hraní na původním Amiga stroji, tak já tady opráším svou konzoli a zahraji si to pěkně postaru. Žádné STEAM a HD remaster na PC. Prostě konzole, gamepad do ruky, oprášit starý letitý, ale čtyřiceti hodinový save a jedem. Ono je to vlastně dnes už pořádné retro, hrát hru z roku 2006 :-) A ta nevyhlazenost a rozkostkovanost má své zvláštní kouzlo, vypadá to snad dokonce přirozeněji, než když je vše narýsováno ostrými vyhlazenými hranami v remasteru :-)
Samozřejmě jsem do hry vlítl rovnýma nohama po letech a byl jsem ztracen jak lesní včela. První věc bylo oprášit si příběh, matně si vzpomínám na nějaké střípky, ale houby vím, co dělám teď tady v těch planinách, takže jdu na youtube a projíždím si příběhová videa. Takže se mi rozjasňuje a zjišťuji, že ono to má pěkný politický příběh a umístění do Ivalice (svět Final Fantasy Tactics a Vagrant Story) se k tomuhle přímo nabízí. Potemnělá atmosféra starých království a říší, které se ve jménu míru snaží podrobit si okolní menší státy a násilně potlačovat vzbouřence proti armádám míru. Paráda. Tohle mě nadchlo, dobrý nový začátek, jak možná kdysi zatracovanou hru vnímat jinak.
Severovýchodní kontinent patří velké říši Archadii, jihozápadní patří Rozarrii. Trochu to připomíná bipolární svět za studené války. Mezi těmito kontinenty je spojnice ovládána dvěma menšími královstvími, nad Rozarrii je Dalmasca, nad ní sousedí s Archadii království Nabradia. Příběh začíná svatbou princezny z Dalmascy (Ashe) s princem z Nabradie (Rasler). Mocenským ambicím Archadie zřejmě tento sňatek není po chuti, Dalmasca a Nabradia by mohly táhnout za jeden provaz a tak je třeba tento vznikající celek rozbít. Archadia se vrhne se svou armádou na Nabradii a v krátké chvíli ji obsadí. Princ Rosler se s armádou vydává z Dalmascy k hraniční pevnosti Nalbina. Není překvapením, že armády Archadie zahájí na tuto pevnost Dalmascy útok a dobývá ji. Rasler padl v bitvě.
A nyní nastává ten správný komplot. Král Dalmascy, otec Ashe, je připraven podepsat smlouvu o kapitulaci a převzetí vlády Archadie nad Dalmascou. Symbolicky má vše proběhnout v obsazené pevnosti Nalbina, kde krátce po bitvě nachází rytíř Dalmascy, Bash, mladého kluka Rose. Snaží se společně probít do sálu, kde má být sepsána smlouva. Bash vstupuje do sálu dříve, krátce po něm tam vstupuje Rose a nachází zavražděného krále a Bashe odvádí stráž jako vraha, ten ještě říká Rosemu poslední slova, že král byl zrádce, že chtěl odevzdat Dalamascu nepříteli bez boje. Po tomto incidentu se stává z Dalmascy protektorát Archadie, princezna Ashe zmizela a traduje se, že spáchala sebevraždu. V Dalamasce se formuje odboj, zatímco přijíždí protektor, aby v hlavním městě Dalmascy, Ranbanastre, převzal moc a opil lidi rohlíkem, že Archadii jde jen o mír a prosperitu. Oblíbené heslo každé říše. Městem zatím procházejí stráže a ve jménu pořádku nastolují ty obvyklé represe.
Po osvěžení příběhu jsem zjistil, že i přes odehrané hodiny nejsem ve hře nijak zvlášť daleko, snad někde ve třetině. Proputoval jsem město Rabanastre a okolí, podíval jsem se do vzdušného těžebního města Bhujerba, získal jsem důležitý artefakt, který má být důkazem královské linie, je však třeba ještě pro něj získat tu pravou elementární moc. A odsud po letech tedy pokračuji. Procestuji pouště, mokřady, hory, příběh se dále komplikuje, možná budu pro vyhnutí se krveprolití v Dalmasce nucen iniciovat mírové jednání mezi znesvářenými stranami, protože se situace dále komplikuje. Vládce Bhujerby, strýček princezny Ashe, se po nátlaku Archadie, aby jí slíbil věrnost, chce spojit s odbojem Dalamascy a bránit nezávislost. Zvěsti navíc tvrdí, že by pomohla i říše Rozarria, která se do konfliktu zatím nepletla, ale vysunutí hranice Archadie obsazením Dalamascy je již značnou hrozbou.
To, co mi na hře vadilo v době, kdy jsem byl alergický na všechny ty novátorské pokusy, mi nejen, že vadit přestalo, ale dokonce to shledávám jako zajímavé a jako bych se v tom schválně rochnil a vůbec ne z donucení, jako že se mi to líbit musí. Všechny ty novinky mi mysl aplikuje na to, co mám z Final Fantasy série obecně rád. Ona totiž Final Fantasy 12 je i není odklonem od toho, co vždy tato série představovala. Jasné, už neproháníte panáčka po mapě, ale máte velké postavy pobíhající takřka po reálné krajině. Soubojové obrazovky zmizely a nepřátele vidíme z dálky a rovnou se s nimi střetneme, když se přiblížím. Má to trochu nádech akce, přes to to zůstává zakomponováno do přísně stanovených časových sekvencí, žádná akční rubanice se prostě naštěstí nekoná. Řekněme tedy, že odklon od FF 1 - 9 to je, ale v přijatelných mezích, s kterými se lze smířit a jde v nich najít i zalíbení.
Jednoduše začalo mě to fakt bavit. Nedá mi to lehce nesrovnat s předchozí Final Fantasy 10, ke které jsem byl hodně kritický. Přes to, že by se dalo říci, že šablonou FF10 spadala k předchozím Final Fantasy více, než FF12, tak tady musím uznat, že jak tu Final Fantasy 12 hraji po té dohrané desítce, tak poznávám, o kolik je lepší. Final Fantasy 12 je oproti FF10 opravdu lepší snad ve všem. Od příběhu, po atmosféru, souboje mají větší spád, není zde tak přísný koridor v lokacích, byť je to kapku iluzórní, protože ty venkovní lokace už nejsou chodba, ale nějaké prostranství s pevně daným ohraničením. Pravda, FF10 měla třeba souboje ryze na tahy, což by mi mělo vyhovovat více. Ale Final Fantasy 12 se vrací k ATB systému a to ještě ve zvláštně okořeněné formě, kterou jsem kdysi naprosto odmítl jako naprostou nestoudnost, jako jsou gambity, čili předprogramovatelnost spolubojovníků. Dnes zjišťuji, že to své opodstatnění má a je vlastně velká zábava hrát si na manažera a v bitvě sledovat, jestli jsem to naprogramoval dobře.
Napříkal jim nastavíte 5 Gambitů I. Boj - nepřítel velitele skupiny + attack, II. Léčení - postava pod 70% HP + Curaga, III. kradení - nejbližší nepřítel + steal, IV. léčení - postava se statusem poison + cure poison, V. Boj - létající nepřítel + fira. Asi je vám jasné, co postava bude dělat při těchto nastaveních, časem zjistíte, že je třeba popřehazovat priority a na první místo dát léčení, aby vždy přišlo včas, souboj až pak a krást je dobré až po rozdání několika úderů... Boss fighty, které jsou zde místy značně tuhé, člověka naučí prioritám. Když postava v klíčové situaci, kdy se modlíte, aby na vás spolubojovník seslal heal a on se místo toho věnuje okrádání bosse, začne vás ten systém fakt bavit. Mohli byste Gambity vypnout a rozdávat ty úkoly osobně, aby postava nedělala zrovna co nechcete. I tahle možnost tu je, vrátit se ke starému dobrému osvědčenému přikazování osobně každé postavě, co má nyní v boji udělat. Jenže ono začne být fakt zábavné zkoušet kombinace gambitů a správné chování postavy v boji pak vyloudí spokojený výraz na tváři hráče, který to chytře naaranžoval. No má to něco do sebe, i když jsem na to kdysi prskal, že se to pak bojuje samo. Ale věřte, nebojuje se to samo, je to jen prvotní a chybný dojem.
Schopnosti mých postav určuje, co jsem je naučil ve skill systému. Postavy byly na začátku nuly, které neuměly nic. Vše je třeba se učit. Chci umět nasadit lehké brnění, musím na podivné členité šachovnici skill systému postavy odkrýt políčko Light armors. To stojí body. A tak je to se vším, s každým kouzlem, s každým vybavením, s každým lektvarem. Tyhle body získávám z každého souboje. Ceny skillů narůstají, takže je jasné, že bude třeba hodně bojovat, abych nastřádal dostatek bodů. Je to v podstatě obšlehnutý systém z Final Fantasy 10, jen se netočí zbytečně složitě v kruhových cestičkách. FF12 se navíc vrátila i k experience systému, na základě něhož vám rostou Hit Pointy a Mana pointy. Nyní mám postavy už solidně vycepované, nicméně některé potvory mi umí hodně zatopit a procházka růžovým sadem to rozhodně není. už jsem vlezl i do lokace, kde se na mě seběhly 4 potvory a během pár sekund mi postavy blikaly KO.
Tolik tedy report k navrácení se do hry, určitě ještě napíši možná další až z dokončení a určitě bych se hře chtěl věnovat taky v recenzi, tady to nebudu dále protahovat, jsem konečně ze hry nadšený, to tak někdy u zatracovaných titulů bývá, že si je pak oblíbíte ještě více než ty, které přišly na první dobrou. Mívám to tak i u hudby :-) Nyní jdu prolézt ty zasněžené hory, musím se pokusit dostat na tu mírovou konferenci a pořád mi něco klade do cesty značné překážky. A příště - dokončení hry.
Ringo
Komentáře
Okomentovat