Lufia & The Fortress of Doom
Platforma: SNES / Žánr: jRPG / Developer: Neverland / Vydavatel: Taito / Rok: 1993
Lufia je až příliš klasické jRPG se striktní šablonou, která pro základ stačí, ale rozmlsaným zkušeným hráčům žánru by to mohlo přijít málo a odsoudili by hru k lehkému průměru. To je na první pohled takhle a mnoho lidí se o druhý pohled ani nesnažilo. Fanoušci jRPG žánru však mohou v pohodě zbystřit, protože žádná tragédie se nekoná. Znát žánr je jedna věc, bavit se v něm však i ne jen těmi TOP tituly, ale občas zabrousit i do nemainstreamových vod, je mnohdy příjemným osvěžením a přínosem, rozšiřující obzory, i kdyby měla hra přinést jen základ. Pokud je zábavný, proč ne.
Příběh začíná velmi neotřele, nějací hódně vytunění hrdinové, které ovládáte, porazí nějakého bosse, skoro jako byste byli na konci hry. Ale to je jen jakési živé intro. Následně se hra přenese časově o kus dále a vy začínáte nový příběh s postavou, kterou si sami pojmenujete. Nic menšího, než záchrana světa se od vás nežádá, byť to z počátku nevíte. Kromě toho budete žít v odkaze právě těch hrdinů, které jste viděli porazit toho bosse na samém začátku, budou pro vás vzorem a budete chtít být jako oni. Kdo už hrál Lufii 2, tak ví, co to bylo za hrdiny. SPOILER:Byla to finální bitva na konci hry Lufia 2.
Po stránce gameplaye může z počátku nastat docela zklamání, že hra probíhá strašně šablonovitě, za městem je les, tam pobíjíte potvory, které na vás náhodně útočí. Souboje jsou tahové, určitě již víte, že k mé radosti :-). Až projdete les a louky, narazíte na dungeon, v kterém vás opět náhodně přepadávají nepřátele. Expy přibývají, levely rostou a určitě se na nějakou dobu zabavíte grindováním. Po projití dungeonu na vás čekají nové luka a lesy, v nichž se někde skrývá další město. Prolézt, prokecnout NPC, nakoupit lepší výbavu a hurá do dalších bojů, dalšího dungeonu a heuréka, další louky a lesy, určitě tam bude další město. Příjemně lineární...no, asi ale až příliš. A tak to jde pořád dokola, až do samého konce. Baví to, jenže...jenže.
Hecnout se a vypiplat postavy, jasné, to prostě funguje a fungovat bude. Porážíte silnější bosse, taky baví. Příběh? Jo, poutavý, až mě překvapilo, vzhledem ke zpracování technickému, jak moc je příběh hluboce propracován a čím více k závěru, tím to má větší grády,. Lokace tajemené, létající ostrov s pevností, nádhera. Klasické RPG? Jo, jenže klasičtější, než by bylo zdrávo. Sidequesty? Tady je nehledejte. A co působí navíc béčkově, tak to, že ze skupiny jednoho druhu nepřátel si nemůžete vybrat konkrétní kus, útočíte na skupinu jako takovou a konkrétního jedince, kterého zasáhnete, vám vybere náhoda. Docela zářez pro jemnější taktiku, kterou vykryjete hodinami grindu, aby váš level byl dostatečně vysoký a nezáleželo na tom rychle upižlat konkrétní potvoru.
Popravdě, ke hře mě přitáhla hlavně zvědavost. Vůbec jsem ji neměl v must play, dokonce byla jednu dobu i out z mého seznamu plánovaných. Jenže Lufia I a II jsou příběhově úzce spjaty a mě prostě zajímalo, jak to bylo, nebo bude? Nejprve jsem dohrál parádní 2. díl. Pak mi to nedalo a zkoušel jsem ten první a po spoustě úšklebcích, odkladech, dokonce odmítnutí, jsem se do toho jednou ponořil a přistihl jsem se, že se druhý den na hru vlastně těším a chci se podívat, co bude dále. A to je asi hlavní tahoun hry, který nakonec převálcuje všechny neduhy, touha pokračovat, zjišťovat, objevovat. Nakonec člověk zjistí, že sice technicky je to horší, než mnohá jiná japonská RPG, jenže zábavou některá technicky dokonalejší RPG i předčí (třeba takový Breath of Fire 2). A mimochodem, když člověk dohraje i legendární stařešiny Dragon Quest I a II, tak vedle nich je Lufia I o několik levelu dále a výmluva, proč si ji nezahrát, padá.
Více řádků jsem věnoval kritice, přes to závěr bude překvapivý. Je to opravdu zábavné a o to jde ve hře především. Když jsem z počátku bral Lufii II jako jediný a dokonalý díl série, který stojí za to, tak po dohrání Lufie I se oba díly staly pro mě jakýmsi celkem, který k sobě patří a mám Lufii I vlastně opravdu rád.
Hodnocení: 75%
Ringo
Lufia je až příliš klasické jRPG se striktní šablonou, která pro základ stačí, ale rozmlsaným zkušeným hráčům žánru by to mohlo přijít málo a odsoudili by hru k lehkému průměru. To je na první pohled takhle a mnoho lidí se o druhý pohled ani nesnažilo. Fanoušci jRPG žánru však mohou v pohodě zbystřit, protože žádná tragédie se nekoná. Znát žánr je jedna věc, bavit se v něm však i ne jen těmi TOP tituly, ale občas zabrousit i do nemainstreamových vod, je mnohdy příjemným osvěžením a přínosem, rozšiřující obzory, i kdyby měla hra přinést jen základ. Pokud je zábavný, proč ne.
Příběh začíná velmi neotřele, nějací hódně vytunění hrdinové, které ovládáte, porazí nějakého bosse, skoro jako byste byli na konci hry. Ale to je jen jakési živé intro. Následně se hra přenese časově o kus dále a vy začínáte nový příběh s postavou, kterou si sami pojmenujete. Nic menšího, než záchrana světa se od vás nežádá, byť to z počátku nevíte. Kromě toho budete žít v odkaze právě těch hrdinů, které jste viděli porazit toho bosse na samém začátku, budou pro vás vzorem a budete chtít být jako oni. Kdo už hrál Lufii 2, tak ví, co to bylo za hrdiny. SPOILER:
Po stránce gameplaye může z počátku nastat docela zklamání, že hra probíhá strašně šablonovitě, za městem je les, tam pobíjíte potvory, které na vás náhodně útočí. Souboje jsou tahové, určitě již víte, že k mé radosti :-). Až projdete les a louky, narazíte na dungeon, v kterém vás opět náhodně přepadávají nepřátele. Expy přibývají, levely rostou a určitě se na nějakou dobu zabavíte grindováním. Po projití dungeonu na vás čekají nové luka a lesy, v nichž se někde skrývá další město. Prolézt, prokecnout NPC, nakoupit lepší výbavu a hurá do dalších bojů, dalšího dungeonu a heuréka, další louky a lesy, určitě tam bude další město. Příjemně lineární...no, asi ale až příliš. A tak to jde pořád dokola, až do samého konce. Baví to, jenže...jenže.
Hecnout se a vypiplat postavy, jasné, to prostě funguje a fungovat bude. Porážíte silnější bosse, taky baví. Příběh? Jo, poutavý, až mě překvapilo, vzhledem ke zpracování technickému, jak moc je příběh hluboce propracován a čím více k závěru, tím to má větší grády,. Lokace tajemené, létající ostrov s pevností, nádhera. Klasické RPG? Jo, jenže klasičtější, než by bylo zdrávo. Sidequesty? Tady je nehledejte. A co působí navíc béčkově, tak to, že ze skupiny jednoho druhu nepřátel si nemůžete vybrat konkrétní kus, útočíte na skupinu jako takovou a konkrétního jedince, kterého zasáhnete, vám vybere náhoda. Docela zářez pro jemnější taktiku, kterou vykryjete hodinami grindu, aby váš level byl dostatečně vysoký a nezáleželo na tom rychle upižlat konkrétní potvoru.
Popravdě, ke hře mě přitáhla hlavně zvědavost. Vůbec jsem ji neměl v must play, dokonce byla jednu dobu i out z mého seznamu plánovaných. Jenže Lufia I a II jsou příběhově úzce spjaty a mě prostě zajímalo, jak to bylo, nebo bude? Nejprve jsem dohrál parádní 2. díl. Pak mi to nedalo a zkoušel jsem ten první a po spoustě úšklebcích, odkladech, dokonce odmítnutí, jsem se do toho jednou ponořil a přistihl jsem se, že se druhý den na hru vlastně těším a chci se podívat, co bude dále. A to je asi hlavní tahoun hry, který nakonec převálcuje všechny neduhy, touha pokračovat, zjišťovat, objevovat. Nakonec člověk zjistí, že sice technicky je to horší, než mnohá jiná japonská RPG, jenže zábavou některá technicky dokonalejší RPG i předčí (třeba takový Breath of Fire 2). A mimochodem, když člověk dohraje i legendární stařešiny Dragon Quest I a II, tak vedle nich je Lufia I o několik levelu dále a výmluva, proč si ji nezahrát, padá.
Více řádků jsem věnoval kritice, přes to závěr bude překvapivý. Je to opravdu zábavné a o to jde ve hře především. Když jsem z počátku bral Lufii II jako jediný a dokonalý díl série, který stojí za to, tak po dohrání Lufie I se oba díly staly pro mě jakýmsi celkem, který k sobě patří a mám Lufii I vlastně opravdu rád.
Hodnocení: 75%
Ringo
Komentáře
Okomentovat