Final Fantasy 5
Po takřka filmově strhující Final Fantasy 4 nám Squaresoft přinesl s Final Fantasy 5 zase trochu něco jiného. A předem říkám, že vůbec ne špatného. Ke mně se tato hra dostala až díky emulátorům konzolí a dohrál jsem si ji někdy záhy po roce 2000. Tehdy po naprosté fascinaci z Final Fantasy 7 na Playstaion jsem sice následně sáhnul po dílech 8 a 9, ale stále jsem pokukoval do té historie a chtěl jsem se dozvědět, jak tato série mohla vlastně vypadat na těch starších platformách. Přirozeně to chtělo, abych se podíval do herních dob pro mě nejoblíbenějších, tedy první poloviny 90. let, kdy jsem měl tedy jen PC a konzoli žádnou.
A o to více jsem pak ocenil tu SNESovou podobu starších dílů a starý dobrý pixel art na 16bitech. Doslova mě fascinovalo, jak i v grafice s malými a lehce dětinsky vypadajícími panáčky, a taky pohádkověji pojatou kreslenou grafikou, lze docílit naprostého pohlcení atmosférou. A to možná ještě dokonaleji, než v kdejaké dnešní next gen moderně. Potvrdilo mi to můj osobní názor, že i na těch konzolích byla první polovina devadesátek něčím jedinečným a neopakovatelným, podobně jako na PC či Amize. A když už jsem tedy nakousnul vizualizaci, začnu nejprve grafikou.
Final Fantasy 5 je oproti předchozímu dílu jasným posunem vpřed v podobě ještě detailnější kresby. Můžete se tak těšit na nádherně a útulné interiéry, v kterých budete mít touhu se například usadit u krbu, v němž plápolá ohýnek. Venkovní prostory nezůstávají pozadu s podrobně vykreslenými budovami ve městech. Cestuje se po malebně zpracované mapě plné lesů, hor, říček, jezer i moří a taky městeček, chrámů, věží a vstupů do jeskyní. Soubojová obrazovka nabízí obrovskou škálu stylově nakreslených nepřátel a pozadí souboje zkrášluje panoráma v dáli, případně stěny prostoru, v kterých se právě bojuje.
Samotné postavičky jsou v manga stylu, ale nemají díky titěrnosti takový ten komiksový ráz, na jaký jsme zvyklí třeba z japonských animovaných seriálů,. popřípadě modernějších her. Je to vlastně dobře v tom, že mi postavy nepřijdou svým způsobem odosobněny tím, že bych v nich viděl takové ty pokémonovité obličeje s typicky velkýma očima, a dokáží se tak do nich více vcítit. I přesto, že jsou postavičky vlastně malé, dokázali si tady grafici vyhrát s animacemi různých obličejových výrazů, zvednutých obočí, udivených pohledů, či úst otevřených v záchvatu smíchu a je neskutečné, na jak malém prostoru lze vyobrazit jasně zřetelný projev konkrétních emocí.
Vizuál bych tedy uzavřel tak, že na svou dobu to bylo něco úžasného, můžeme za něj poděkovat věhlasným jménům, jako je Yoshitaka Amano a Tetsuya Nomura. Z mého pohledu je to nádherné i dnes, přesto, že ještě nešlo o vrchol grafických možností, jakých lze na konzoli SNES dosáhnout. Na to si bylo třeba ještě nějaký ten rok počkat, než přišly tituly jako Final Fantasy 6, Chrono Trigger, Seiken Densetsu 3 nebo Treasure of Rudras, ale taky Tales of Phantasia nebo Star Ocean od konkurence Tri-Ace.
Dalším zásadním prvkem, kterým dokázal Squaresoft umocnit atmosféru, je hudba, jíž má na svědomí Nobuo Uematsu. Stylové mráz vyvolávající melodie se kloubí s klasickým SNESovským zvukem, naplňující mysl hráče příjemnými pocity melancholie a nostalgie. A není to ani tak nostalgie po starých časech, kdy hra vyšla. Hra dokáže působením na všechny smysly hráče vtáhnout do svého prostředí tak, že máte pocit, že zažíváte nostalgii a melancholii k něčemu z toho světa, v kterém se Final Fantasy 5 odehrává.
Po technické stránce tedy není co vytknout. Nyní přejdu k prvkům, které jsou spíše už otázkou preferenci jednotlivých hráčů a kromě radosti z nového špičkového RPG se ozývaly i hlasy kritiky kvůli slabšímu příběhu a nevýrazným charakterům. Tyto výtky však s odstupem času působí spíše malicherně. Geniální designer a řídící celého projektu Hironobu Sakaguchi neudělá jen tak špatnou hru a sám se nechal slyšet, že Final Fantasy 5 považuje za svůj nejoblíbenější díl série. Já bych se s ním vůbec o tom nehádal, proč by tomu tak nemělo být. Plně mu v tomto totiž rozumím.
Každá Final Fantasy dle mého názoru dávala do příběhu větší hloubku, než tomu bylo u většiny konkurence (čest výjimkám). Problém byl však s tou nastavenou laťkou, kterou Squaresoft nastavil sám sobě. Vedle konkurence může Final Fantasy 5 opět vesele působit jako maják ve stojatých vodách. Avšak v porovnání s tolikrát již zmíněnou Final Fantasy 4 je znát výrazná brzda v různých zvratech, vztazích a příběhových linkách.
I tak Final Fantasy 5 začíná velmi naléhavě. Se světem se něco děje a něco narušilo rovnováhu, kterou zajišťuji krystaly ukryty v chrámech hlídaných králem pověřenými strážci. Najednou se zastavil vítr. Něco se tedy muselo stát s krystalem větru. Do toho spadne v jednom místě meteorit a shodou okolností to je nedaleko, kde se hlavní hrdina Bartz (lze přejmenovat), potlouká po kraji se svých Chocobem (znalcům série dobře známý obrovský pták, něco mezi pštrosem a slepicí, schopen na svých zádech vézt lidi, tedy obdoba koně).
V blízkosti nehody s meteoritem se pohybuje dcera krále Tycoona, Lenna, a starý muž Galuf, který trpí ztrátou paměti. Samozřejmě Bartz přispěchá otřesené Lenně a pak i Galufovi na pomoc a odežene od nich dvojici dotírajících goblinů, kteří se snažili zneužít situace. Následně se k Lenně a Galufovi připojí a přijme jejich úděl. Doprovází je tak na jejich cestě do chrámu, v kterém se má ukrývat větrný krystal. Tam je třeba odhalit, co se vlastně stalo a proč vítr nefouká.
Dějových okolností je tu samozřejmě mnoho a sahají do hluboké historie, kdy byla ze světa vyhnána do jiné dimenze entita zvaná Void. Mocné krystaly zajišťují život a obyvatelnost světa. Každičký strom čerpá kořeny z jejich síly. Dávají také sílu a moc, díky které byl svět zbaven zlého kouzelníka jménem ExDeath. Jakékoliv oslabení nebo zničení krystalů znamená ohrožení dosavadní existence, jak ji známe. A přesně o to se snaží všemožné síly zla. Mohl bych na několik odstavců rozepsat, co se v této hře bude vše dít a to si vezměte, že jsem zmiňoval, že Final Fantasy 5 nestojí až na tak silném příběhu, jako díl čtvrtý. Nicméně více příběh pitvat nebudu, nerad jej prozrazuji a odebírám případným zájemcům o zahrání možnost, aby si vše odhalili sami.
Zatímco předchozí díl točil partou nějakých dvanáct postav a příběh jimi komplikovaně rozvíjel a také tím hru obohacoval o různá další povolání, Final Fantasy 5 tady zařazuje zpátečku a hratelných postav je jen pět a o to méně vztahů budete řešit. A je k tomu dobrý důvod. Final Fantasy 5 se spíše, než na osobnostní různorodost charakterů samotných, soustřeďuje na komplikovaný systém povolání (job system) a tedy vývoj čtyř charakterů v partě pro bojové účely.
K dispozici je 22 povolání a je na hráčově svobodné vůli, jaké z nabídnutých povolání bude své postavy učit. Klidně je může naučit všechno a prodloužit si tak hru o desítky hodin. Každé povolání lze tzv. namasterovat, tedy postava se stane mistrem v dané dovednosti. Skilly i naučené kouzla v daném povolání postavě zůstávají. Kouzlo tohoto systému je, že si povolání lze kdykoliv přehodit a učit se tak skilly z jiného povolání. Kdo japonské hry nehraje, tak pro představu je to obdoba systému Wizardry 6 nebo 7 (a kdo nezná ani Wizardry 7 na PC, tak už nevím, jak bych mu mohl pomoci:-)
Dle počtu povolání, které lze postavy učit, lze jasně usoudit, že zamíchat do toho ještě třeba deset různých charakterů by vyžadovalo grindování nad únosnou mez trpělivosti i pro chorobné grindery, jako jsem třeba já. Přesto ale k jedné výměně charakteru dojde. Nicméně vývojáři si poradili v tomto případě šalamounsky tak, aby se neztratily s tímto charakterem třeba hodiny práce při trénování několika povolání. Po odchodu jedné z postav se díky jedné příběhové události převedou všechny její naučené schopnosti na charakter, který se k partě nově připojí. Převezme také i veškeré zkušenosti.
Mimochodem job systém tohoto typu není v sérii Final Fantasy žádnou novinkou. V podstatě jde o převzatý a zdokonalený job systém z Final Fantasy 3. Povyšování povolání probíhá skrze Ability points, které přibývají po vyhraných soubojích k povolání, které má právě postava vybrané. Stále tu však zůstává klasický level postav a jejich vylepšování, díky zisku experience points z vyhraných soubojů.
K soubojům by bylo taky záhodno něco říci a bude to mnou již trochu ohraná písnička jako u několika japonských RPG od Squaresoftu, o kterých jsem psal již dříve. Souboje se přepínají do zvláštní soubojové obrazovky, v které se střetne parta hrdinů s nepřáteli různého druhu v tzv. Active Time Battle. Znamená to, že každé postavě se naplňuje její časový ukazatel. Jakmile je naplněn, můžete z menu vybrat, co má postava udělat. Například styl útoku, kouzlení, obranu, použití lektvarů nebo předmětu a pod. Vypadá to zdánlivě, jako by to bylo na tahy, ale čas se takto naplňuje i nepříteli. Ten se s puštěním svého útoku nebude váhat, stejně jakoby s tím neměl váhat ani hráč. Zůstává tak forma jakéhosi rozvážného vedení boje, ale nechybí ani adrenalin z lehkého časového nátlaku.
Kdybych měl vyjádřit nějaké slovní hodnocení, jak celé dílo dopadlo, je můj pohled na Final Fantasy 5 takový, že jde opět o další úžasný díl legendární série a z hlediska atmosféry patří k tomu nejlepšímu, co jsem měl tu čest hrát a dohrát. Ostatně celou SNES trilogii (Final Fantasy 4, 5, 6) nedílně považuji za to naprosto nejzásadnější, co se na poli japonských RPG objevilo.
A když se jednou za čas mrknu na intro s hradem a zaslechnu ten zvuk, který vydá dráček čekající na odlet, tak mi proběhne příjemný mráz po zádech a hlavou proletí mraky vzpomínek na to, jak jsem si zahrál tuto fantastickou hru, kterou si doufám jednou, jak bude čas, budu moci zase někdy znovu zopakovat. Jestli bych Final Fantasy 5 stavěl nad něco třeba z trojice Playstation dílů Final Fantasy 7, 8, 9, bylo by to asi velmi dilematické rozhodování. Ale co vím naprosto bezpečně, tak že na rozdíl od novodobých dílů, tedy Final Fantasy 13 nebo 15, které mě po letmém rozehrání dodnes moc nezaujaly, tak k Final Fantasy 5 bych si kdykoliv sednul rád znovu a nechal se unášet její dokonalou atmosférou.
A na závěr ještě taková zajímavost. Final Fantasy 5 byla původně plánována i pro západní trh, ale nakonec z jejího vydání v EU/USA sešlo, neboť by hra byla údajně příliš složitá pro západní hráče. Doslova se vývojáři vyjádřili, že není určena průměrným hráčům. Tady vidíte, že už v roce 1991 o západní herní produkci smýšleli Japonci jako o něčem mainstreamovém pro casual hráče. K anglickému překladu se tak západní hráči dostali až na konzoli Playstation díky vydání Final Fantasy Anthology (FF5 a 6 v jedné krabičce) vydané v roce 1999. Možnosti, na čem je možno si hru zahrát dnes, je vícero. Mnou preferovaná je nainstalovat emulátor SNESu, stáhnout si ROMku Final Fantasy (Japan) a k tomu si stáhnout soubor s překladem do Angličtiny. Další možností je si sehnat na PS1 Final Fantasy Anthology. Komu nevadí změny v grafice, má dneska možnost si zahrát remasterovanou STEAM a PS5 verzi. Mé hodnocení se tady ovšem vztahuje ke SNES verzi, kterou mám nejraději a líbí se mi nejvíce.
Hodnocení: 90%
Ringo
Komentáře
Okomentovat