Grim Fandango
Platforma: PC / Žánr: Adventure / Developer: LucasArts/ Vydavatel: LucasArts / Rok: 1998 (Remaster 2015)
Dante Alighieri, Božská komedie, aneb peklo, očistec a ráj v podání Lucas Arts. Příběh o hříšnících, bezmezné síle věčné chamtivosti schopné pomocí hříšníků zkorumpovat i peklo a zničit cestu do ráje těm, jež jsou bez hříchu. Grim Fandango by se dal takto shrnout a také by se dal považovat za povinnou četbu mezi adventurami. Povinná četba bývá obvykle náročná, není chytlavá na první dobrou, člověk se do ní musí více propracovat, momenty zábavy střídají chvíle s určitým přesahem, kdy je třeba se více zamyslet.
Jmenujete se Manuel Calavera a není žádným překvapením, že jste mrtvý. Hispánsky laděné jméno naznačí, co je po zbytek hry evidentní. Vše má nádech mexické kultury v kombinaci s tou prapůvodní, aztéckou, odkazující na víru života po životě. Jména, přízvuk, oblečení, a nakonec i některé interiéry vás nenechají na pochybách, že to tak je. Postavy samotné jsou inspirovány mexickými figurkami koster, tzv. Calaca, které slouží k dekoraci mexického svátku Dne mrtvých.
A Den mrtvých tady tedy oslavíte jako mrtvola. Takže se nám tady promenádují kostry. Na mrtvý svět je tady však nebývale živo. Jsou tady města, mrtví obyvatelé a podivní démoni zplozeni zřejmě z bujné fantasie, mající sloužit pro technický chod mrtvého světa. Někteří mrtví tady dokonce pracují. Je to jejich trest za tuze hříšný život. A vy zrovna jste ten pracující. Jste cestovní agent a vaší prací je posoudit život příchozích a určit, zda jsou křišťálově čistí a dostanou expres jízdenku rovnou do ráje, anebo zda hřešili a čeká je letitá pěší pouť jako z Danteho románu, plná útrap, na jejímž konci bude v očistci posouzeno, zda byl trest již dostatečný a mohou tak získat vykoupení v podobě vstupu do ráje, anebo naopak shoří v pekle.
Co dělá z této hry opravdu hlubokou záležitost, je příběh samotný, v kombinaci s umem autoru jej zasadit do posmrtného prostředí. A to tak, aby to dávalo smysl. A co tak asi můžete dělat zajímavého ve hře, kde z počátku jen posuzujete, kdo je hříšník a podstoupí dlouhou 4 letou očistnou pouť plnou útrap a komu dáte jízdenku na přímý spoj do ráje? Překvapivě je ale děj plný zajímavých situací a plný zvratů, rozvíjejících mnohá palčivá témata týkající se lidského chování, ať už kladného nebo záporného.
Začátek hned nabere bez servítek strhující tempo. Hlavou vám totiž začne vrtat, že vaší potrubní poštou chodí jen zakázky na hříšné klienty, zatímco vašemu konkurentovi, který je shodou okolností jedna ruka s ředitelem cestovní agentury, chodí samí světci. Inu trochu si pohrajete s doručovacím systémem, získáte tak nakonec konečně jednu světici, Mercedes Colomar, jenže není pro ní k dispozici lístek do ráje. Jak to?
Světice tedy přijme svůj někým neblaze ovlivněný posmrtný osud a vydá se na pouť pro hříšníky. Manuel Calavera to však nemůže nechat jen tak. Vyvstávají otázky. Proč nebyl k dispozici lístek, který jeho klientce po právu náležel? Proč váš kolega Domino, šéfův oblíbenec, dostává jen světce a vy hříšníky? Že by proto, že do všeho moc vrtáte? A dostávají klienti kolegy Domina lístky do ráje nebo se taky na ně nedostává? Jak to, že je lístků nedostatek? Co se děje s těmi, kteří mají mít lístek a nedostanou jej? A proč se tady vlastně pracuje a proč tady někteří mrtví "žijí" na zdejší poměry v luxusu a snaží se, jako za svého hříšného života na Zemi, si užívat, pít, kouřit, hrát v kasinu, podvádět, krást a získávat moc nad ostatními?
Kromě odpovědí na tyto otázky vás popohání navíc touha najít Mercedes Colomar na její nespravedlivé čtyř leté pouti a snaha získat pro ní lístek do ráje (že by posmrtná love story?). Jo, a samozřejmě do toho ráje chcete taky, že. I kdybyste se měli zaplést s odbojáři proti podezřelému systému, kteří se netají tím, že odkazují na nějakého toho Che Guevaru, či jiného levicového militantního revolucionáře. Viva la Revolución! Mohl bych o tomto komplikovaném příběhu napsat ještě spoustu dlouhých odstavců, ale tady to zastavím, protože odpovědi na položené otázky musíte najít sami.
Podíváme se nyní na to, jak jde tohle všechno dohromady s audiovizuálním zpracováním a hratelností. Lucas Arts si tentokráte zvolili engine s předrenderovanými pozadími a objekty s postavami v 3D, takže se rozlučme s malebnou 2D grafikou. Ono to ve světě mrtvých ale nevadí, co byste tady chtěli mít malebného? Grafika je i tak celkem pohledná a detailní. Navíc je opět prokládána skvělými animovanými filmovými sekvencemi, které jsou jakýmsi vrcholem vašeho adventurního snažení a podrobněji vysvětlují děj.
Ovládání hry samotné bylo tehdy něčím, co jsem považoval za ne zrovna komfortní pro adventurní žánr a i to byl jeden z důvodů, proč jsem se ve své době do hry nehrnul a zahrál si až nyní remasterovanou verzi. Hra se ovládala čistě jen klávesami, tedy bez myši. Přímo jste museli chodit s postavičkou, otáčet se v prostoru k aktivním prvkům a klávesami spouštět konkrétní interakci z nabízených možností. Mimochodem to ale není žádná revoluční novinka, takhle se v podstatě ovládal už Alonein the Dark z roku 1992. V remasterové verzi Grim Fandanga z roku 2015 je však naštěstí i plně funkční ovládání myší v point and clik stylu.
Naprostou dokonalostí ve hře je audio zpracování. Pobřinkává tady vesměs příjemný jazzík (divné, jak oblíbený hudební žánr to pro adventury je), a korunuje to vše naprosto dokonalý dabing, který umocňuje mnohé vtípky. Kromě hispánského dialektu zemřelých je nejzábavnější řev démona Glottise. Zatímco řešíte úkoly, tak on někde lelkuje a vydává u toho spoustu zvuků nebo vyřvává nějaké srandovní nesmysly. Vůbec celá hra je protkána cynickými humornými hláškami, které tento titul opravdu zdobí. Jsou trefné, inteligentní, někdy ztřeštěné, plné černého humoru a hodně jsem se u hry nasmál. K poctě autorům je to, že vyřčené vtípky a hlášky nikdy nepřesáhly rámec toho, o čem je hra obsahově a tak to nenarušilo hloubku myšlenky.
Mimochodem všechno je tady opravdový bizár. S tím se musíte naučit počítat. Lokace jsou veskrze z hlediska posmrtnosti "nesmyslné" a budete se opravdu cítit mimózně. Mimo život. Mimo smysluplnou strukturu systematického lidského žití. Jediný smrtelníkům známý systém tady tvoří města hříšníků, tvářící se jako ty pozemské, s bary, kasiny, přístavy a různými podniky, které však slouží prazvláštním účelům a potřebám mrtvých. Zejména největších hříšníků bez naděje, kteří se stále tváří, že jako nějak žijí a podle toho si to tady budují a dávají tomu vlastně aspoň kapku řád. Navzdory tomu, že mají hlavně trpět. Pořád lepší, než 4 roky putovat nicotou ve vidině nějakého ráje. Existuje vůbec? Paradoxem je, že i ve světě mrtvých je nakonec hřích prostředkem k tomu, jak to tady všechno oživit a zlidštit, ale stejně nakonec nikoho nemine očistec.
Od toho všeho se odvíjí bizarnost jednotlivých puzzlů a rébusů, což v pár případech popravdě vzbudí pochybnost, zda to ještě fakt tematicky zapadá. V podstatě jde na vše vesměs přijít, ale chce to opravdu notnou dávku fantazie. Některé puzzly jsou opravdu výsledkem různých blbin, čehož jsem se většinou zbytečně bál u předchozích silně humorně laděných adventur od Lucase (např. Day of the Tentacle nebo Sam&Max). Ale naštěstí to v nich až tak citelné nebylo. Překvapivě to přišlo až ve spíše melancholicky laděném Grim Fandangu. Mnohdy musíte udělat nějakou naprosto volovinu, která vás ani nemá proč napadnout, a ke které se tak doberete spíše náhodným zkoušením.
Hra je samozřejmě plna srandiček, vtipů a opravdu jsem se upřímně zasmál. Ale je to někdy promítnuto i do těch rébusů, z čehož občas plyne dojem, že výsledné řešení, které vás někam posune, malinko nabourává opravdovou vážnost situace. Udělat naprostou prkotinu a pak sledovat animačku s vážně laděným obsahem je prostě někdy zvláštní. Na druhou stranu musím uznat, že většina puzzlů přeci jen logiku dávalo i v souvislosti s dějem, byť vesměs mnohdy v obráceném gardu. Tedy že jste se až po jejich vyřešení vlastně dozvěděli, čeho jste to vlastně chtěli docílit.
Inventář skýtá naštěstí vždy jen pár předmětů, které lze navíc kombinovat jen s interaktivními prvky vyobrazeného prostředí. Nikoliv vzájemně mezi sebou (zjednodušení poplatné klávesovému ovládání). Navíc v něm vidíte vždy jen jeden předmět a na ten další se dostanete posuvníkem.
I tak ale vznikají šílené kombinace. U některých jsem se chválil, jak jsem na ně kápnul a docílil výsledku logickou úvahou, jindy jsem musel uznat, že to bylo dílem náhodných pokusů a omylů a nakonec jsem asi v polovině hry poprvé sáhnul po návodu. Hlavně s tím popelníkem mě nenapadlo to zkoušet tak dlouho, dokud to nevyjde a bral jsem to jako slepou uličku (podobný chyták jako ten hlodavec v The Dig). Návod mi v celé hře jinak pomohl celkem 3x a jen v drobných jednotlivostech. První a poslední kapitolu jsem zvládl zcela bez něj. Takže ono to jde, když se chce, i přes pověstnou démonickou obtížnost této hry, jen se nenechat odradit pocitem, že to někdy nedává smysl. Mimochodem základním předmětem je tady rozkládací kosa, která vám bude nápomocna v mnoha situacích. To jen abyste si uvědomili, že jste smrťák :-)
Během svého putování plníte absurdní adventurní zapeklitosti mnohdy v kooperaci s vaším řidičem, uřvaným démonem Glottisem v podobě jakési obří plyšové hračky. Máte v tom guláš? V pohodě, já mám taky :-) Vzhledem k tomu, že mým prvním souputníkem na cestách je právě řidič Glottis se svým podivným vozítkem, napadlo mě, že je to celé vlastně taková další road movie jako Full Throttle. Tedy tentokráte mrtvolná road movie. Vzhledem k tomu, že jde v obou případech o dílo Timothyho Johna Schafera, to však není nijak zvláště překvapivé. Celá hra je vlastně o putování. 4 letém putování. Proto je taky rozdělena do 4 kapitol.
Z toho vyplývají někdy trochu zmatečné dějové skoky s velkým časovým odstupem, v kterém se dělo něco, co přesně nevíte. A zatímco se třeba půl hodiny trápíte s nějakou zapeklitostí v naprosto chaotické lokaci, tak zásadní milníky hra odbude lehkým náznakem, že uplynul rok, dostali jste se do další fáze vaší pouti a právě děláte ředitele kasina. Proč, jak jste se k tomu dostali, a jak probíhá revoluce, to se dozvíte jen ve stručnosti z pár informativních střípků v následných rozhovorech. Nejasné je občas, kdo je kdo, a někdy jsou nejasné i vztahy mezi některými postavami. Pod některými pracujete, zároveň však plníte v podstatě roli dvojitého agenta a divíte se, proč vás už neoddělali.
Dějové skoky a s tím plynoucí nejasnosti jsou však pochopitelné vzhledem k tomu, jaké je to tematicky velké sousto. Kdyby chtěli autoři vyobrazit každičký detail událostí, musel by čistý bezzákysový průchod hrou mít snad 40 hodin. Takhle má na svou dobu standardních 5 hodin s tím, že se po obsahové stránce nakonec dozvíte to nejpodstatnější. Fantasticky propracovaný je rok první i druhý. V třetím se mi ale zdálo, že lehce upadá napětí i vizuál a hra lehce ztrácí dech. Naštěstí to pak zachránil strhující závěr, tedy rok čtvrtý.
Každopádně je ale Grim Fandango skvost mezi adventurami a i přes nové pojetí ve zpracování a docela složité zpracování hlubokých témat s uměleckými prvky, které nemusí sednout každému, je to neskutečná zábava, která dává hráči taky něco navíc (výstižný je takový ten pozérský výraz - "přesah"). Z hlediska tematu jde zřejmě o nejsofistikovanější herní dílo od Lucas Arts, kteří hrami Full Throttle, The Dig a právě také v Grim Fandangu dokázali, že se umí dotknout i mnohem vážnějších témat a přitom si stále zachovat přirozenou dávku humoru.
Hodnocení: 90%
Ringo
Dante Alighieri, Božská komedie, aneb peklo, očistec a ráj v podání Lucas Arts. Příběh o hříšnících, bezmezné síle věčné chamtivosti schopné pomocí hříšníků zkorumpovat i peklo a zničit cestu do ráje těm, jež jsou bez hříchu. Grim Fandango by se dal takto shrnout a také by se dal považovat za povinnou četbu mezi adventurami. Povinná četba bývá obvykle náročná, není chytlavá na první dobrou, člověk se do ní musí více propracovat, momenty zábavy střídají chvíle s určitým přesahem, kdy je třeba se více zamyslet.
Jmenujete se Manuel Calavera a není žádným překvapením, že jste mrtvý. Hispánsky laděné jméno naznačí, co je po zbytek hry evidentní. Vše má nádech mexické kultury v kombinaci s tou prapůvodní, aztéckou, odkazující na víru života po životě. Jména, přízvuk, oblečení, a nakonec i některé interiéry vás nenechají na pochybách, že to tak je. Postavy samotné jsou inspirovány mexickými figurkami koster, tzv. Calaca, které slouží k dekoraci mexického svátku Dne mrtvých.
A Den mrtvých tady tedy oslavíte jako mrtvola. Takže se nám tady promenádují kostry. Na mrtvý svět je tady však nebývale živo. Jsou tady města, mrtví obyvatelé a podivní démoni zplozeni zřejmě z bujné fantasie, mající sloužit pro technický chod mrtvého světa. Někteří mrtví tady dokonce pracují. Je to jejich trest za tuze hříšný život. A vy zrovna jste ten pracující. Jste cestovní agent a vaší prací je posoudit život příchozích a určit, zda jsou křišťálově čistí a dostanou expres jízdenku rovnou do ráje, anebo zda hřešili a čeká je letitá pěší pouť jako z Danteho románu, plná útrap, na jejímž konci bude v očistci posouzeno, zda byl trest již dostatečný a mohou tak získat vykoupení v podobě vstupu do ráje, anebo naopak shoří v pekle.
Co dělá z této hry opravdu hlubokou záležitost, je příběh samotný, v kombinaci s umem autoru jej zasadit do posmrtného prostředí. A to tak, aby to dávalo smysl. A co tak asi můžete dělat zajímavého ve hře, kde z počátku jen posuzujete, kdo je hříšník a podstoupí dlouhou 4 letou očistnou pouť plnou útrap a komu dáte jízdenku na přímý spoj do ráje? Překvapivě je ale děj plný zajímavých situací a plný zvratů, rozvíjejících mnohá palčivá témata týkající se lidského chování, ať už kladného nebo záporného.
Začátek hned nabere bez servítek strhující tempo. Hlavou vám totiž začne vrtat, že vaší potrubní poštou chodí jen zakázky na hříšné klienty, zatímco vašemu konkurentovi, který je shodou okolností jedna ruka s ředitelem cestovní agentury, chodí samí světci. Inu trochu si pohrajete s doručovacím systémem, získáte tak nakonec konečně jednu světici, Mercedes Colomar, jenže není pro ní k dispozici lístek do ráje. Jak to?
Světice tedy přijme svůj někým neblaze ovlivněný posmrtný osud a vydá se na pouť pro hříšníky. Manuel Calavera to však nemůže nechat jen tak. Vyvstávají otázky. Proč nebyl k dispozici lístek, který jeho klientce po právu náležel? Proč váš kolega Domino, šéfův oblíbenec, dostává jen světce a vy hříšníky? Že by proto, že do všeho moc vrtáte? A dostávají klienti kolegy Domina lístky do ráje nebo se taky na ně nedostává? Jak to, že je lístků nedostatek? Co se děje s těmi, kteří mají mít lístek a nedostanou jej? A proč se tady vlastně pracuje a proč tady někteří mrtví "žijí" na zdejší poměry v luxusu a snaží se, jako za svého hříšného života na Zemi, si užívat, pít, kouřit, hrát v kasinu, podvádět, krást a získávat moc nad ostatními?
Kromě odpovědí na tyto otázky vás popohání navíc touha najít Mercedes Colomar na její nespravedlivé čtyř leté pouti a snaha získat pro ní lístek do ráje (že by posmrtná love story?). Jo, a samozřejmě do toho ráje chcete taky, že. I kdybyste se měli zaplést s odbojáři proti podezřelému systému, kteří se netají tím, že odkazují na nějakého toho Che Guevaru, či jiného levicového militantního revolucionáře. Viva la Revolución! Mohl bych o tomto komplikovaném příběhu napsat ještě spoustu dlouhých odstavců, ale tady to zastavím, protože odpovědi na položené otázky musíte najít sami.
Podíváme se nyní na to, jak jde tohle všechno dohromady s audiovizuálním zpracováním a hratelností. Lucas Arts si tentokráte zvolili engine s předrenderovanými pozadími a objekty s postavami v 3D, takže se rozlučme s malebnou 2D grafikou. Ono to ve světě mrtvých ale nevadí, co byste tady chtěli mít malebného? Grafika je i tak celkem pohledná a detailní. Navíc je opět prokládána skvělými animovanými filmovými sekvencemi, které jsou jakýmsi vrcholem vašeho adventurního snažení a podrobněji vysvětlují děj.
Ovládání hry samotné bylo tehdy něčím, co jsem považoval za ne zrovna komfortní pro adventurní žánr a i to byl jeden z důvodů, proč jsem se ve své době do hry nehrnul a zahrál si až nyní remasterovanou verzi. Hra se ovládala čistě jen klávesami, tedy bez myši. Přímo jste museli chodit s postavičkou, otáčet se v prostoru k aktivním prvkům a klávesami spouštět konkrétní interakci z nabízených možností. Mimochodem to ale není žádná revoluční novinka, takhle se v podstatě ovládal už Alonein the Dark z roku 1992. V remasterové verzi Grim Fandanga z roku 2015 je však naštěstí i plně funkční ovládání myší v point and clik stylu.
Naprostou dokonalostí ve hře je audio zpracování. Pobřinkává tady vesměs příjemný jazzík (divné, jak oblíbený hudební žánr to pro adventury je), a korunuje to vše naprosto dokonalý dabing, který umocňuje mnohé vtípky. Kromě hispánského dialektu zemřelých je nejzábavnější řev démona Glottise. Zatímco řešíte úkoly, tak on někde lelkuje a vydává u toho spoustu zvuků nebo vyřvává nějaké srandovní nesmysly. Vůbec celá hra je protkána cynickými humornými hláškami, které tento titul opravdu zdobí. Jsou trefné, inteligentní, někdy ztřeštěné, plné černého humoru a hodně jsem se u hry nasmál. K poctě autorům je to, že vyřčené vtípky a hlášky nikdy nepřesáhly rámec toho, o čem je hra obsahově a tak to nenarušilo hloubku myšlenky.
Mimochodem všechno je tady opravdový bizár. S tím se musíte naučit počítat. Lokace jsou veskrze z hlediska posmrtnosti "nesmyslné" a budete se opravdu cítit mimózně. Mimo život. Mimo smysluplnou strukturu systematického lidského žití. Jediný smrtelníkům známý systém tady tvoří města hříšníků, tvářící se jako ty pozemské, s bary, kasiny, přístavy a různými podniky, které však slouží prazvláštním účelům a potřebám mrtvých. Zejména největších hříšníků bez naděje, kteří se stále tváří, že jako nějak žijí a podle toho si to tady budují a dávají tomu vlastně aspoň kapku řád. Navzdory tomu, že mají hlavně trpět. Pořád lepší, než 4 roky putovat nicotou ve vidině nějakého ráje. Existuje vůbec? Paradoxem je, že i ve světě mrtvých je nakonec hřích prostředkem k tomu, jak to tady všechno oživit a zlidštit, ale stejně nakonec nikoho nemine očistec.
Od toho všeho se odvíjí bizarnost jednotlivých puzzlů a rébusů, což v pár případech popravdě vzbudí pochybnost, zda to ještě fakt tematicky zapadá. V podstatě jde na vše vesměs přijít, ale chce to opravdu notnou dávku fantazie. Některé puzzly jsou opravdu výsledkem různých blbin, čehož jsem se většinou zbytečně bál u předchozích silně humorně laděných adventur od Lucase (např. Day of the Tentacle nebo Sam&Max). Ale naštěstí to v nich až tak citelné nebylo. Překvapivě to přišlo až ve spíše melancholicky laděném Grim Fandangu. Mnohdy musíte udělat nějakou naprosto volovinu, která vás ani nemá proč napadnout, a ke které se tak doberete spíše náhodným zkoušením.
Hra je samozřejmě plna srandiček, vtipů a opravdu jsem se upřímně zasmál. Ale je to někdy promítnuto i do těch rébusů, z čehož občas plyne dojem, že výsledné řešení, které vás někam posune, malinko nabourává opravdovou vážnost situace. Udělat naprostou prkotinu a pak sledovat animačku s vážně laděným obsahem je prostě někdy zvláštní. Na druhou stranu musím uznat, že většina puzzlů přeci jen logiku dávalo i v souvislosti s dějem, byť vesměs mnohdy v obráceném gardu. Tedy že jste se až po jejich vyřešení vlastně dozvěděli, čeho jste to vlastně chtěli docílit.
Inventář skýtá naštěstí vždy jen pár předmětů, které lze navíc kombinovat jen s interaktivními prvky vyobrazeného prostředí. Nikoliv vzájemně mezi sebou (zjednodušení poplatné klávesovému ovládání). Navíc v něm vidíte vždy jen jeden předmět a na ten další se dostanete posuvníkem.
I tak ale vznikají šílené kombinace. U některých jsem se chválil, jak jsem na ně kápnul a docílil výsledku logickou úvahou, jindy jsem musel uznat, že to bylo dílem náhodných pokusů a omylů a nakonec jsem asi v polovině hry poprvé sáhnul po návodu. Hlavně s tím popelníkem mě nenapadlo to zkoušet tak dlouho, dokud to nevyjde a bral jsem to jako slepou uličku (podobný chyták jako ten hlodavec v The Dig). Návod mi v celé hře jinak pomohl celkem 3x a jen v drobných jednotlivostech. První a poslední kapitolu jsem zvládl zcela bez něj. Takže ono to jde, když se chce, i přes pověstnou démonickou obtížnost této hry, jen se nenechat odradit pocitem, že to někdy nedává smysl. Mimochodem základním předmětem je tady rozkládací kosa, která vám bude nápomocna v mnoha situacích. To jen abyste si uvědomili, že jste smrťák :-)
Během svého putování plníte absurdní adventurní zapeklitosti mnohdy v kooperaci s vaším řidičem, uřvaným démonem Glottisem v podobě jakési obří plyšové hračky. Máte v tom guláš? V pohodě, já mám taky :-) Vzhledem k tomu, že mým prvním souputníkem na cestách je právě řidič Glottis se svým podivným vozítkem, napadlo mě, že je to celé vlastně taková další road movie jako Full Throttle. Tedy tentokráte mrtvolná road movie. Vzhledem k tomu, že jde v obou případech o dílo Timothyho Johna Schafera, to však není nijak zvláště překvapivé. Celá hra je vlastně o putování. 4 letém putování. Proto je taky rozdělena do 4 kapitol.
Z toho vyplývají někdy trochu zmatečné dějové skoky s velkým časovým odstupem, v kterém se dělo něco, co přesně nevíte. A zatímco se třeba půl hodiny trápíte s nějakou zapeklitostí v naprosto chaotické lokaci, tak zásadní milníky hra odbude lehkým náznakem, že uplynul rok, dostali jste se do další fáze vaší pouti a právě děláte ředitele kasina. Proč, jak jste se k tomu dostali, a jak probíhá revoluce, to se dozvíte jen ve stručnosti z pár informativních střípků v následných rozhovorech. Nejasné je občas, kdo je kdo, a někdy jsou nejasné i vztahy mezi některými postavami. Pod některými pracujete, zároveň však plníte v podstatě roli dvojitého agenta a divíte se, proč vás už neoddělali.
Dějové skoky a s tím plynoucí nejasnosti jsou však pochopitelné vzhledem k tomu, jaké je to tematicky velké sousto. Kdyby chtěli autoři vyobrazit každičký detail událostí, musel by čistý bezzákysový průchod hrou mít snad 40 hodin. Takhle má na svou dobu standardních 5 hodin s tím, že se po obsahové stránce nakonec dozvíte to nejpodstatnější. Fantasticky propracovaný je rok první i druhý. V třetím se mi ale zdálo, že lehce upadá napětí i vizuál a hra lehce ztrácí dech. Naštěstí to pak zachránil strhující závěr, tedy rok čtvrtý.
Každopádně je ale Grim Fandango skvost mezi adventurami a i přes nové pojetí ve zpracování a docela složité zpracování hlubokých témat s uměleckými prvky, které nemusí sednout každému, je to neskutečná zábava, která dává hráči taky něco navíc (výstižný je takový ten pozérský výraz - "přesah"). Z hlediska tematu jde zřejmě o nejsofistikovanější herní dílo od Lucas Arts, kteří hrami Full Throttle, The Dig a právě také v Grim Fandangu dokázali, že se umí dotknout i mnohem vážnějších témat a přitom si stále zachovat přirozenou dávku humoru.
Hodnocení: 90%
Ringo
Remaster 2015:
Jak jsem výše popsal, remaster nabízí navíc mimo klávesnici plnohodnotné ovládání prostřednictvím myši. Kromě vítanému zremasterovaní hudby naštěstí nedošlo k zásahu do grafického pojetí hry, což na každém remasteru velmi oceňuji. Když zachová styl a nejlépe vylepší jen nějaké to ovládání, případně drobnosti. 3D postavy už v tehdejší době vypadaly prkenně a nevzhledně a tak tady došlo k vítanému dokreslení a uhlazení postaviček a tak působí mnohem více jako figurky Calaca než v dobách ranného 3D, kdy to moc vábně nevypadalo už tehdy, o to příšerněji to zestárlo pro dnešní dny. Pozadí a většina 3D objektů však zůstaly v remasteru naprosto nezměněny a to je vlastně dobře.
Na ukázku screen k porovnání původní verze a remasteru:
Další screeny ze hry (z remasterované verze):
Ťažká hra, no napriek tomu skvelá. Ja som sa do návodu pozrel asi 6x...
OdpovědětVymazatMě teda vykýval nejvíce ten popelník a pak mě nenapadlo něco vypít před detektorem kovů, abych jej získal. No a třetí kouknutí byla ryzí nepozornost. Když mi Calavera při každém použití dopisu od vůdce odboje i při použití na kohokoliv jiného dopis přečetl, vzdal jsem jeho používání v dalších případech. Jenže on se jednou použít na někoho opravdu měl :-) Jinak čekal jsem, že obtížnost bude gradovat, ale poslední čtvrtá kapitola byla docela brnkačka.
Vymazat