Sbírka herního časopisu Score a o sběratelství i časopise tak nějak souhrnně

Dopředu napíši, neděste se, tohle je něco, z čeho se chci vlastně vypsat už delší dobu a nějak mi to přijde na konci roku jako vhodná chvíle v rámci toho bilancování:-) Začnu pozvolna, než se doberu i ke kontroverznějším záležitostem (to říkám schválně, abych vás navnadil to přečíst celé a umučil vás tak dlouhým textem:-). Herní časopisy, obzvláště ty staršího data, nebo dokonce jejich první čísla, patří nesporně ke sběratelským komoditám. Pro někoho je časopis jednorázovou záležitostí, něco jako noviny. Přečte a zahodí, nebo pošle na přečtení někomu dál. Pak jsou lidské povahy různé. Někdo byl šťasten za každičký článek o hře, obzvláště v době neinternetové. Pro někoho měl časopis dokumentární hodnotu, pro mnohé je to uchovatelná vzpomínka na skvělé momenty, které prožil. Takoví pak pečlivě uchovávali každé číslo časopisu někde ve skříni, čas od času si na nějaké to herní období vzpomněli a pak časopis vytáhli a prolistovali, vybavili si nějaké ty vtípky nebo redakční příhody, které autoři článků do recenzí či návodů zakomponovali.

Sběratelství, ať už čehokoliv, je koníček náročný. Určitě mnozí, podobně jako já, naráželi na krutou relaitu v podobě - kam to všechno budu dávat? Nezabírá mi to jen jinak potřebné místo? Kolikrát se na to v životě vlastně ještě podívám? Mám sbírat vše, nebo to pečlivě třídit na to, co bezpodmínečně mít musím, a na to, co mi kvůli něčemu až tak vzácné není? Mám sbírku kompletovat dle nějakých sérií, nebo si z nich vybírat jen to, co mě opravdu baví? 

Pak přijde bilanční rozhodování, jak s tím vším naložit a když se spojí několik dilemat dohromady, je schopen sběratel ve vlastní sbírce napáchat nedozírné škody, kterých bude jednou litovat. Ano, i to se stává. Kouknete na hromadu sběratelských předmětů (které mimochodem mají hodnotu hlavně pro vás, zatímco pro někoho jiného je to opravdu jen harampádí, které by odnesl do kontoše) a říkáte si, že by to chtělo přeci jen nějakou čistku. Další škody napáchají životní změny. Tu se stane něco, co vám změní názor, tu nastane stěhování do vlastního, založení rodiny a najednou máte priority jinde. A pak uplyne deset nebo dvacet let, váš život se ustálí, vody okolo se uklidní a vy si jen tak plujete a vzpomínáte, jé, jaké to bylo, když jsem si koupil první číslo časopisu Score. Kde je vlastně mám? Otevřete skříňku a tam ty časáky pořád jsou. Otevřete stránku nějakého a přesně si vzpomenete, kde jste tu stránku poprvé četli, co bylo okolo, jaká byla atmosféra a jaká hra že to ve vás vzbudila zájem a strašně jste si ji chtěli zahrát.

Koukával jsem na svá uchovaná čísla 1 - 30 a 58 - 67 (kam se poděly 31 - 57, o tom až níže) a dodnes vzpomínám, jak jsem tato čísla časopisu Score doslova prožíval, četl je pořád dokola a jako bych se vtěloval do té herně redakční atmosféry osobně. Upřímně jsem záviděl redaktorům mít tu možnost takhle hrát a o těch hrách psát. A díky svému neopakovatelnému stylu a humoru hodně té atmosféry z toho časopisu přenesli na samotné čtenáře. Doufal jsem, že tahle atmosféra, jakou Score zejména čísly 1 - 30 hýřil, zůstane na věčné časy a vlastně jsem po koupi každého čísla nejprve prostudoval tiráž, abych se ujistil, že je redakčně vše stále v pořádku, jako bych tušil, že jednou nebude. Možná dnes pro mnohé vypadá éra o řekněme celkem 45 číslech malicherně a nicotně, když má Score již aktuálně 357 čísel. Éra redaktorů, kteří založili Score a drželi jej první 3 roky, zatímco někteří pozdější mají za sebou i 20 let následné práce ve Score. Ale kdysi, bez internetu a jiných informací, než přinesl sám časopis, to byl prostě kult a kulturní styl, psaný, jestli si mohu dovolit ten výraz, legendami, které tomu všemu navíc umetly tu cestičku, než se to později přerodilo ve standardní novinařinu.

A v ten moment vzpomínání na tohle po letech nastane i sčítání škod, protože si začnete vybavovat, čeho všeho jste se naopak zbavili a teď byste to tak nějak chtěli zpátky (ať už jde třeba o hry, právě ty časopisy i jiné publikace). Doslova se dokáže stát vaší životní prioritou, že to chcete zpátky. Já blbec to kdysi někomu dal a teď mi to tu chybí. Tam v tom čísle se psalo o mé oblíbené hře a já už jej nemám! Důvody, proč jsem jej dal pryč, byly malicherné, to si člověk uvědomí až s odstupem třeba dvaceti let, kdy jsou veškeré emoce vychladnuté a více na to kouká pragmaticky. To jsou záležitosti, které se nemusí týkat jen časopisů. Chtěl jsem si kdysi vykompenzovat velké útraty za krabicové hry a taky uvolnit trochu místa ve skříni, a tak jsem některé prodal? Uběhlo několik let a zjistíte, že finanční situace je stále stabilní a tak nějak vás v ničem nezachránilo, že jste něco střelili za 1500. Stejně jste to projedli a nemáte ani ty peníze, ani tu hru. A místo? To uvolněné po šesti krabicích jsem zaplácl novými šesti krabicemi a k tomu si vymezil místo ještě na deset dalších.

Ale zpět k časopisům. Možná si říkáte, že ta hromada odstavců výše se tak nějak pořád nedobírá k tomu, co jste očekávali z nadpisu. Takže k věci. Když jsem tady ke konci loňského roku, a během toho letošního, udělal rozbor některých konkrétních čísel Score a Excaliburu, bylo to přesně proto, že mě k těm časopisům, tehdejším herním redaktorům a celému tomu hernímu období, naprosto zásadně váže spousta okolností a životních situací. Při každé návštěvě skříňky s mými dochovanými časopisy mě ale čím dál více začala sžírat jistá okolnost, ke které se postupně doberu a týká se právě toho neuváženého zbavování se věcí ze sbírky. 

Nijak jsem se nikdy netajil a netajím s tím, že prvními a navždy nepřekonatelnými herními "věrozvěsty" byli pro mě Andrej Anastasov (Andrew), Jan Eisler (Ice), Lukáš Ladra (LLG) a Jakub Červinka (Červ), s jejichž práci jsem se jako nadšený čtenář seznamoval již ve stařičkém Excaliburu a pak v nově založeném časopise Score v roce 1994. Jejich články mě bavily. Bylo to o zábavě a počítačových hrách, zmínkách o nich, obrázcich z nich a zprávičkách, jak to redakce paří. Vždy jsem si stál za tím, že článek má bavit a jistým způsobem dokázat vtáhnout do sebe. Unudit na tři stránky vás dokáže kdokoliv (možná teď i já:-), pobavit na jeden dva odstavce, v tom už musí být něco jako dar to umět takto napsat.

Každé číslo herního časopisu se tak pro mě stalo herním artefaktem pařanských bohů. Něčím do sbírky, co se mnou musí zůstat navždy. Redakce Iceho a Andrewa byla nedostižná. I bez nich sice nadále vycházel Excalibur, který jsem ale kupoval už jen ze setrvačnosti a ještě jsem netušil, že se v něm rodí další generace redakce pro Score. Časopis Level jsem si kupoval chvíli, ale nakonec jsme si řekl, že nemá cenu kupovat tři časáky, abych se v nich 3x dočetl o jedné hře, navíc když mě nejvíce bavili autoři ve Score a jejich recenze (Level promine, abych si to u něj trochu vyžehlil, tak dnes jsou aktuálně bezkonkurenční již dvě vydané knihy právě od Levelu).

Score provázelo mé gymnazijní léta, ale jakmile jsem ukončil v červnu roku 1996 poslední ročník s dozvuky jednak úspěšné maturity a také nadšení z fantastického čísla Score 30 s druhou části recenze na Albion, jakoby se pak v rámci mé životní změny po dokončení střední školy i s časopisem, počínaje číslem 31, shodou okolností něco stalo. Byl to pro mě první přelom, kdy jsem si říkal, už to nebude jako dříve. Kolem čísla 31 začaly redakční škatulata. Kromě toho, že si na chvíli přehodili pozice šéfredaktora a zástupce šéfredaktora Jan Eisler s Andrejem Anastasovem, aby to po pár číslech přehodili zpět, napsal pak Jan Eisler v prosincovém čísle 36 (1996) dodnes na mě velmi smutně působící rozlučkový nekrolog. A to s tím, že definitivně z časopisu odchází. K tomu všemu se najednou do Score nahrnula redakce tehdejšího Excaliburu. Nevěděl jsem, jestli je to dobře nebo ne, ale s uznáním jsem musel říci, že například Tomáš Mrkvička (Haquel P. Tickwa) se vypracoval a psal velmi dobře už v tom Excaliburu. Takže ok, vezměte to nelepší od konkurence. Ona do Score nakonec zavítala i první generace redakce Levelu s jeho bývalým šéfredaktorem Janem Tománkem (Beast) a Tomášem Landou (Silver). A aby to nebylo vše, Score nakonec pohltilo i třetí generaci Excaliburu a vzalo mu snad jeho poslední opravdu kvalitně píšící autory jako byli Petr Chlumský (Genagen) a Svatopluk Švec (WotaN).

Dalším přelomem bylo, že se měnily i hry. Najednou jsem vídával v obsahu čím dál méně dungeonů a adventur, naopak přibývaly 3D akce a vše, co s tehdejším boomem vývoje 3D grafiky bylo spojeno. Najednou jsem cítil, jakoby to už nebylo pro mě. Nicméně povinnost koupit každý měsíc Score zůstávala. Šéfredaktorem se po odchodu Jana Eislera stal na půl roku Tomáš Mrkvička, Andrej zůstal na pozici zástupce a jelo se nějak dále. Trochu ve mně vrtal červíček pochybnosti, zda ještě čtu to Score s pevně danou redakční strukturou a tím osobitým stylem, který byl s časopisem spjat. Najednou jako bych tak trochu četl Score, Excalibur a Level v jednom. Aleš musím říci, že redakci také obohatil zcela nový autor vynikajících kvalit. Vyprofiloval se nakonec mezi ty nejlepší, jehož články bylo radost číst a tím autorem byl Michal Rybka (Wolf). Jednoznačně se zapsal mezi ty autorské legendy, na které si člověk vždy rád vzpomene. 

Bohužel Ice&Andrew éra nekompromisně končila. Ice byl už pryč, Andrew byl coby autor čím dál více upozaďován a redakci po půl roce šéfování Tomáše Mrkvičky přebírá Karel Papík a jeho touha přepracovat zábavný herní časopis v seriózní novinařinu. A tedy tak trochu i nudu (z mého pohledu samozřejmě). Přiznám se, že už pro mě Score nebylo něčím, co přečtu od první stránky po poslední. Byť jsem se o to snažil, zdaleka jsem nemohl říci, že mě to bavilo. Už to bylo o jen pár hrách, které mě zaujaly. Ale aby to neznělo moc kriticky, i tato doba přinesla nové a velmi zajímavé autory, jako například Honzu Modráka (Bludr), který pak mnohem později od roku 2005 šéfredaktoroval Score mnoho dlouhých let a byl ve Score snad nejdéle v kuse sloužícím šéfredaktorem vůbec.

Stále jsem nadále Score každý měsíc kupoval a pečlivě zakládal do sbírky a pořád nějak v těch letech 1997 - 1998 doufal. Doufal v nemožné. A to se stalo. V září 1998 se s číslem 58 vrací Andrew a Ice zpět do Score. Jak silná tato autorská dvojice byla dokazuje už jen marketingový tah tuto událost oznámit největším nápisem na obálce časopisu. Mé nadšení neznalo mezí, bylo to jako by se vrátili časopisu jeho rodiče z dlouhé dovolené. Atmosféra byla zpátky. Počet nově vydaných her, o které jsem měl zájem, sice moc nenarostl, ale zase se vrátila do článků jistá forma zábavy, kterou jsem za Papíkové éry naprosto postrádal. Jakoby k tomu stylu navíc Andrew a Ice strhnul i zbytek redakce. K tomu se to na CD příloze časopisu začalo hemžit opravdovými klasikami, které dokázaly na čas vrátit takovou tu atmosféru první poloviny 90. let. Quest for Glory série, Dungeon Master, Albion, Battle Isle 3, Jagged Alliance, Ishar trilogie, no co více jsem si mohl přát? Byla to až moc pohádka na to, aby to vydrželo na věčné časy, jak jsem si přál. Bohužel to byla pohádka krátká a jak nadšeně to začalo, o to rychleji to skončilo. Po deseti číslech bylo jasné, že je konec a pro mě tím definitivně skončila i éra kupování časopisů (což s odstupem času opravdu nastalo po rok a půl dlouhé setrvačnosti, podobné jako když Andrew a Ice odešli v pradávných časech z Excaliburu a já si jej nějakou dobu ještě kupoval). 

Andrej Anastasov údajně udělal jistou minelu v podobě zveřejnění dema na Quake 3: Arenu na Score CD, která nebyla ještě povolená a tedy legální. Nakolik to byl závažný přečin nevím. Navíc jeho (podle mě) manažerským přešlapem bylo nadálé přetahování autorů konkurenci (jakoby Score bylo nafukovací), konkrétně z Levelu a kdy naivně sáhne vedle bylo jen otázkou času. Nabídl místo Tomáši Zvelebilovi, který do Score nastoupil doslova showmanským stylem za velkého potlesku (dodnes nechápu proč), jenže když pak došlo k oné krizi kolem zmíněného dema, Zvelebil neváhal a vzal to jako příležitost Andreje sesadit a nabídnout se na jeho pozici. A to se mu bohužel povedlo. Score 67, které vyšlo v červenci roku 1999, bylo tak Andrejovým posledním a počínaje číslem 68 nastává s časopisem něco, co se mi skoro ani nechce rozebírat, ale udělám to (slíbená kontroverze:-). Sympatické mi bylo vyjádření šéfredaktora konkurenčního Levelu, Jana Herodese (Doll), že takhle, jak se zachovali k Andrewovi, tak se prostě s redakčními legendami nezachází a nabídl Andrejovi psát na čas do Levelu. Byl to takový zajímavý souhrn pradoxů.

A to byl jeden z přelomových bodů, díky čemuž jsem pak se svou sbírkou časopisů Score naložil katastrofálně chybně (ale o tom až za chvíli). Popravdě jsem si rok a půl, tedy do konce roku 2000, Score ještě kupoval a doufal zase v nějaký zázrak, jenže časopis se každým dalším číslem doslova měnil před očima. Záhy jej opustil Michal Rybka, Jan Eisler ještě povážlivě dlouho setrvával. Nicméně stěžejních redakčních postů se kompletně chytla parta, která všem chtěla ukázat, že jsou vtipnější a zábavnější, než Andrej, a Score se proměnilo v plátek plný pubertálního humoru, věkově snad určen 12 letým čtenářům, pokud to teda i jim samotným nepřipadalo spíše trapné. Tohle už prostě nebylo to Score, já si to plně uvědomil na konci roku 2000 a přestal jej definitivně kupovat. Říkal jsem si, je konec éry herních časopisů, navíc nastupovala doba internetová a o hrách jsem si chodil číst na net. Chvilkový závan, že bych si začal systematicky kupovat Level, brzy pominul. Jako bych měl najednou změnit letité fandění jednomu hokejovému klubu a přejít k jeho největšímu rivalovi. Neuměl jsem se vžít do atmosféry Levelu, bohužel, navíc byl popravdě zase naopak až tak novinářsky profesionální, že působil spíše jako magazín Chip, jen o hrách. Chtěl bych pisatelsky spíše kompromis. Zábavnou pařanskou atmosféru o hraní her s inteligentním humorem. Něco, co mi uměli přinést jen Ice a Andrew (a pár dalších, abych neurazil ty, které jsem nejmenoval).

Když jsem v tomto rozpoložení koukal počátkem roku 2001 na ty hromady herních časáků, otráven z toho, že to prostě pominulo, začal jsem se jimi prohrabávat a říkat si - do té a té doby mě časopis bavil, pak tady v té době už méně, pak byla ta návratová euforie a pak definitivní konec. OK, nechám si jen tu éru Ice&Andrew a zbytek rozdám. Na co to budu skladovat, že. Rozdal jsem vše od poloviny roku 1999 a celý ročník 2000. K tomu mě však napadla blbá myšlenka. A teď to přijde, kam se poděly čísla 31 - 57. Rozhodl jsem se zbavit i čísel, u kterých jsem začal cítit, že redakční idylka hapruje nebo se celá redakce zásadně mění. Takže jsem rozdal i vše od čísla 31 po číslo 57, i když ve srovnání s tím, co nastalo od poloviny roku 1999 a trvalo v této podobě snad další dva roky, to bylo časopisové nebe.

Sbírka se mi tímto v podstatě rozpadla. Neměla ten příjemný souvislý charakter, vznikla tam mezera a klidně jsem mohl začít uvažovat směrem, že bych se toho všeho zbavil úplně. Jenže jak roky plynuly, čím dál více jsem nabýval pocitu, že to byla strašná chyba. Obzvláště, kdy jsem začal zjišťovat, že ta devadesátková éra her je pro mě největší koníček a hry z ní mě bavily a dodnes baví nejvíce. Chtěl jsem ji mít komplet zdokumentovanou nějakou tiskovinou na papíře. Což je samozřejmě časopis. Nikdy jsem samozřejmě ani na vteřinu nelitoval zbavení se Zvelebilovy éry, ale vyřazení éry počínaje redakčními čachry, éry Tomáše Mrkvičky a Karla Papíka, tedy čísel 31 - 57, mě nakonec dost mrzelo.

Musím říci, že asi deset let poté (tedy v roce 2010), co jsem zmíněné čísla časopisů rozdal, jsem čím dál více dospíval k závěru, že jsem se nikdy nesmířil s rozdáním čísel 31 - 57. Přeci jen to byla nějaká překlenovací éra, která i tak obsahovala spousty recenzí na mé oblíbené hry a napsáno to taky nebylo vlastně špatně. Ten zkrat, kdy jsem se v naštvanosti z vyhození Andrewa ze Score soustředil jen na tu veselou éru, kdy Andrew v redakci byl hlavním aktérem, mě tak zbavil dokumentů i k době, na kterou jsem měl také pěkné vzpomínky. 

Po dobrých 23 letech, tedy letos v září (rok 2023:-), jsem se rozhodl tohoto dilematu, které mi otravovalo jakoukoliv vzpomínku na herní časopisy, zbavit. Říkal jsem si, buď teď anebo nikdy. Seženu si ty chybějící čísla, ať to stojí, co to stojí. Samozřejmě dal jsem si strop. Přesto i plánovaný výdaj byl naprostým šílenstvím, co je člověk ochoten udělat, aby vrátil zpět nějakou chybu. Věděl jsem, že mě to bude stát 3x více, než mě stály ty rozdané časopisy, když jsem si je kupoval. Musel jsem se smířit s tím, že to budou časopisy z Xté ruky. Je to prostě jiné, než když je člověk první majitel a nějak to opotřebuje a když to získáte od někoho jiného, opotřebované kdo ví jak. Když jsem se srovnal se všemi možnými mínusy tohoto počinu, mohu slavnostně po obrovském nákupním maratónu prohlásit - mám ztracenou sérii čísel zpět. Všech 27 čísel, od 31 až po 57.

Shánění to nebylo lehké. Přišly mi časáky v super stavu (dokonce lepším, než v jakém mám já některé vlastní), pak s drobnými chybami, i ve stavu horším. Paradoxně v nejhorším stavu mi to přišlo od člověka, který se dušoval, že to má jako nové, jednou čtené, pečlivě ve tmě uskladněné. Už se mi povedlo si některé z nich sehnat znovu a v lepší stavu. Ano, obnášelo to i takové situace, že mi přišel časopis v tak neuspokojivém stavu, že jsem jej sháněl jinde ještě jednou. Jindy jsem kvůli jednomu číslu vzal třeba balík osmi čísel, které už mám, jen abych to jedno získal. Ale to už jsou malé věci. Když jsem si tu občas postesknul při psaní o časopisech, že jsem chybně kdysi daroval těch 27 čísel a tak není má sbírka časopisů Score do poslední Andrew&Ice éry kompletní, tak už to mám konečně vyřešeno. Sbírku mám tedy ucelenou, Score 1 - 67 pečlivě uschovanou ve skříni a mou nejoblíbenější hráčskou éru plně časopisy podchycenou, bez dilemat, že mi něco chybí. No, tedy skoro, možná se musím vyrovnat ještě s dilematem, kdy jsem rozdal Excalibury 21 - 49, ale to mě zase nemrzí tak zásadně a je to možná na nějaké povídání v jiném článku :-)

Ringo

PS: článek byl původně mnohem delší, ale výrazně jsem jej zkrátil zejména o jednu silně kontroverzní část, týkající se dopisů čtenářů za Zvelebilovy éry, která je spíše na soukromý pokec někde v restauračce u piva:-)