Breath of Fire 5: Dragon Quarter
Platforma: PS2 / Žánr: jRPG / Developer: Capcom / Vydavatel: Capcom / Rok: 2002
Pátý díl Breath of Fire bude takovou derniérou této série na mém blogu. Díly 1 - 4 jsme si v recenzích probrali, teď tedy díl pátý. Na závěr recenze udělám krátký souhrn všech dílů. Série má i díl šestý, kterým se nebudu nikdy vůbec zaobírat, protože jde dle všeho o naprostý odpad mezi japonskými RPG a jde o onlineovku plnou mitrotransakcí, takže bych ji snad ani neřadil číselně do této série.
Zda však řadit i pátý díl číselně do série je taky otázkou. Pětku v názvu sice má, ale prakticky bych ji považoval spíše za Breath of Fire Tactics, čímž jde v oblíbených šlépějích taktických verzí her ze sérií jako Shin Megami Tensei s taktickou Manji Tensei nebo Final Fantasy s jejich FF Tactics, Wild Arms série má svou taktickou Wild Arms XF a taktické podoby se dočkala dokonce i jen třídílná Valkyrie Profile série s taktickou Covenant of Plume.
Teď k Dragon Quarter samotné a budu na tuhle hru bohužel opravdu zlý, možná právem, pro některé neprávem, ale prostě tak to je. Dle referencí hra avizovala obrovské změny v systému, gameplayi, prostě vše mělo být jinak, než u dílů předchozích, které spadaly do běžných jRPG v naprosto klasické a nepřekvapující formě.
Co vše se změnilo? Jak už jsem výše naznačil, Dragon Quarter je oproti předchozím dílům tactics hra, odehrávající se v bezútěšném podzemí a jediným cílem Ryua je tentokráte dostat se spletitými podzemními dungeony na povrch. Morfování v draka zde zůstává, ale v naprosto katastrofickém provedení. Proměna v draka vám ubere tzv. D-Counter ukazatel a každou další proměnou postavu prakticky zabíjíte. Po poslední proměně je postava mrtvá a vy můžete dát New game a to s původní postavou s tím vším, co už prošla, jako v Diablu.
D-Ratio a D-Counter, to budou dva ukazatele, které budou prakticky řídit vaší hru. D-Counter jsem popsal v podstatě výše, jakmile jej vyčerpáte velkým počtem proměn v draka, začínáte hru jakýmsi restartem. Nepřijdete o všechno, máte do dalšího hraní výhody, ale zase si projdete znovu všechny ty bitvy, je v podstatě nutné to používat jako grind. Ovšem D-Rank ukazuje jakousi vaší hodnost a k nabytí hodností vyšších je opět nutno dělat restarty a některé lokace procházet znovu a odemykat prostory, které jste před tím neotevřeli, čímž se budou otevírat další příběhové linky. Všechno je to děláno jako "dělej všechno znovu a podruhé to bude lehčí".
Souboje se odehrávají na tahy na taktické mapě, která se vygeneruje z prostředí, kde nepřítele potkáte, vše na tahy, asi mi to nejvíce evokovalo Incubation. Postavy mají akční body, které jakýmkoliv pohybem odčerpáváte a pak musíte nechat táhnout soupeře. Jelikož zde není respawn, tak co vybijete, za to dostanete expy, ale jen v dané omezené míře. To vás bude nutit k zabití hlavní postavy a spuštění New Game, jak jsem popisoval výše. Ty draky v některých bitvách spustit musíte, jinak to nedáte. Bitvy jsou docela těžké a budou vás nutit použít vše dostupné, nakonec i tu proměnu v ty draky.
Tímto se hra stává docela repetetivní, budete opakovat již prolezené lokace a doufat, že se s postavou posunete dále a dáte bez morfózy v draka souboj, který se vám před tím bez něj nepovedl. Přitom souboje by nebyly až tak špatné, mnohé mě docela bavily. Ale vidina, že je budu muset absolvovat znovu a znovu, pozbude na veškeré lákavosti.
Co je ovšem docela zajímavé a dokáže na nějakou dobu zaujmout, tak takový ten management postav, kdy postavě volíte různé zbraně, s různými efekty, můžete používat zbraně na blízku, pistole, pušky, bazooky, vrhat granáty, celé je to vojensky laděno, že člověku hned vyvstane na mysli nějaký ten Jagged Alliance, nebo lépe, abychom zůstali na konzoli a u Japonců, tak Parasite Eve nebo Front Mission. Tento aspekt hry není vůbec špatný a docela si umím představit jeho aplikaci v nějaké lepší hře.
Další klad je stavba mraveniště. Zní to divně, ale je to minihra, náhrada za vilí vesničky z dílu 3 a 4 a náhrada je to více než plnohodnotná a zábavná. Pochybnosti může dnes už jen vzbuzovat to, že různé a ještě zábavnější minihry má už kdejaká RPG, možnost budovat kde co už není vlastně takovým zázrakem. Vlastně je možná vůbec otázkou, jestli to je vlastně ten důvod, proč si pořizovat a hrát tuhle hru. Na mravence si pořídíme starý nepřekonaný Sim-Ant od Maxisu a daleko větší taktiky, co se bitev týče, si užijeme už i ve stařičkém Laser Squad :-)
Graficky využívá hra oblíbenou keslenou cell shade grafiku, ale zdaleka nedosahuje krásy her například od studia Level 5 (Dragon Quest 8, Rogue Galaxy, Dark Chronicle). Při pohybu dungeony se na postavu díváte pohledem třetí osoby, při střetu s nepřítelem se celý prostor zmenší na taktický panáčkoidní pohled.
Hra se odehrává v podzemí, tu více, tu méně obydleném. Jedná se o postapokalyptický vault a úkolem je se dostat na povrch. Postupně odkrýváte sice zajímavé dějové linky, ale nemá to moc spád díky tactics podobě hry. Prostě tady není žádný world to explore, občasný oddych v pěkných mestečcích a cílený boj, kdy se schválně vydáte do lesa pobít pár potvor a něco "naexpit". Celkově mi to atmosférou připomínalo nějaký Shin megami Tensei.
Přes veškeré avizované změny, u kterých jsem očekával, že z nich budu nadšen, mě hra velmi zklamala. Celý koncept vypadá na chvíli zajímavě. Cíleně nechat postavu zemřít a začít znovu s nasbíranými předměty, fajn představa (zajímavě to umí například nedávno vydaný Zanki Zero: Last Beginning), jenže když jsem udělal New Game asi po páté a to jen proto, že jsem se dostal jen o kousíček dále, než před tím, a znovu jsem měl procházet již projité, začala neskonalá nuda.
Závěrem bych to shrnul asi takto: Hru jsem si koupil, pak jsem jí prodal. Pak jsem jí chtěl dát druhou šanci, tak jsem si jí koupil znova, znova rozehrál a definitivně si potvrdil, že tohle fakt není pro mě a prodal ji znovu :-) Hra postrádá uzavřením v podzemí na veškeré epičnosti, rádoby postapo svět v podzemí, otravovaný toxickými látkami, z kterého se máte vydrápat ven, zrovna není to, na co by se hráč každý den těšil, až si projde třeba 30x. Příběh je mdlý, občasné nesrozumitelné záhady na vás po cestě sice vyskočí, touha dostat se na povrch vás má lákat taky, ale u mě se to bohužel nedostavilo.
Hodnocení: 60%
Ringo
Pozn.: Obrázky jsou převzaty z internetu.
Jelikož jsem avizoval, že tohle je derniéra Breath of Fire na mém blogu, čili už se žádné další hře této série věnovat nebudu a porušit to může jen nějaká má touha konečně někdy dokončit Breath of Fire 2 s tím, že bych sem hodil možná nějaký report, tak se trochu poohlédneme stručně po celé sérii. Kdo chce, může si projít všech 5 kompletních recenzí na každý díl :-)
Breath of Fire 1, SNES, 1993 - parádní start do série, vydaný ještě Squaresoftem na západě, protože ji Squaresoft překládal do Angličtiny. Hezká grafika, zajímavé nápady, krásné prostředí a hudba, střídání dne a noci klíčové pro plnění některých questů. Hra sice nepřišla s něčím převratným, co by oproti jiným jRPG vzalo dech, ale celkem držela krok s většinou konkurence. 80%
Breath of Fire 2, SNES, 1994 - Tahle hra překvapila prorpacovanější minihrou rybaření, opět hezkou grafikou, byla docela rozsáhlá, ale scenario designeři si tentokráte dali kapku šlofíka. Z počátku zajímavý příběh přeroste do nošené věcí od čerta k ďáblu a při velmi častém střetu s nepřáteli, čímž kapku trpěl už první díl, se z toho časem stává utrpení. Tady BoF2 už těžce zaostává za konkurencí velikánů jako Final Fantasy 6, Chrono Trigger, Star Ocean nebo Tales of Phantasia. 70%
Breath of Fire 3, PS1, 1997 - hra si půjčuje kratičký nápad z druhého dílu, hrát za hlavní postavu v dětském věku. Ve dvojce kratičké intro do hry, v BoF3 jde o celou dlouhou epizodu, pak se hra jakoby posune o dlouhý čas a hrajete pak s dospělým charakterem. Nápad, jak okořenit příběh, docela povedený, stejně jako možnost budovat si vílí vesničku, zůstává tradiční rybaření jako v díle druhém. Herními mechanikami však nešlo o žádný zázrak vymykající se průměru. Hra byla navíc zdlouhavá a byť měla příjemnou grafiku, tak se brzy okoukala. Přes to se stala u mnohých hráčů jakýmsi skoro až kultem. Bylo to dáno hlavně nástupem tehdy nové konzole Playstation, na které jRPG nebylo ještě moc, a tak byl hráč rád za cokoliv většího. 85%
Breath of Fire 4, PS1, 2000 - čtvrtý díl lze označit jako must play záležitost. Zajímavý příběh, dvě dějové linky za relativní dobro a relativní zlo, zajímavé zvraty, hezká grafika a celkově hra měla spád, že se hrála jedním dechem. Ve srovnání s konkurencí jako Final Fantasy 7, 8, 9, Xenogears, Grandia, Star Ocean 2 a pod. sice opět spíše hra v pozadí, ale renomé si svou kvalitou získala. Překvapivě se nekoná stejný kult jako u trojky, byť jde o nějaký ten stupínek lepší hru, proto se jí Capcom nebáli naportovat i na PC. 85%
Pátý díl Breath of Fire bude takovou derniérou této série na mém blogu. Díly 1 - 4 jsme si v recenzích probrali, teď tedy díl pátý. Na závěr recenze udělám krátký souhrn všech dílů. Série má i díl šestý, kterým se nebudu nikdy vůbec zaobírat, protože jde dle všeho o naprostý odpad mezi japonskými RPG a jde o onlineovku plnou mitrotransakcí, takže bych ji snad ani neřadil číselně do této série.
Zda však řadit i pátý díl číselně do série je taky otázkou. Pětku v názvu sice má, ale prakticky bych ji považoval spíše za Breath of Fire Tactics, čímž jde v oblíbených šlépějích taktických verzí her ze sérií jako Shin Megami Tensei s taktickou Manji Tensei nebo Final Fantasy s jejich FF Tactics, Wild Arms série má svou taktickou Wild Arms XF a taktické podoby se dočkala dokonce i jen třídílná Valkyrie Profile série s taktickou Covenant of Plume.
Teď k Dragon Quarter samotné a budu na tuhle hru bohužel opravdu zlý, možná právem, pro některé neprávem, ale prostě tak to je. Dle referencí hra avizovala obrovské změny v systému, gameplayi, prostě vše mělo být jinak, než u dílů předchozích, které spadaly do běžných jRPG v naprosto klasické a nepřekvapující formě.
Co vše se změnilo? Jak už jsem výše naznačil, Dragon Quarter je oproti předchozím dílům tactics hra, odehrávající se v bezútěšném podzemí a jediným cílem Ryua je tentokráte dostat se spletitými podzemními dungeony na povrch. Morfování v draka zde zůstává, ale v naprosto katastrofickém provedení. Proměna v draka vám ubere tzv. D-Counter ukazatel a každou další proměnou postavu prakticky zabíjíte. Po poslední proměně je postava mrtvá a vy můžete dát New game a to s původní postavou s tím vším, co už prošla, jako v Diablu.
D-Ratio a D-Counter, to budou dva ukazatele, které budou prakticky řídit vaší hru. D-Counter jsem popsal v podstatě výše, jakmile jej vyčerpáte velkým počtem proměn v draka, začínáte hru jakýmsi restartem. Nepřijdete o všechno, máte do dalšího hraní výhody, ale zase si projdete znovu všechny ty bitvy, je v podstatě nutné to používat jako grind. Ovšem D-Rank ukazuje jakousi vaší hodnost a k nabytí hodností vyšších je opět nutno dělat restarty a některé lokace procházet znovu a odemykat prostory, které jste před tím neotevřeli, čímž se budou otevírat další příběhové linky. Všechno je to děláno jako "dělej všechno znovu a podruhé to bude lehčí".
Souboje se odehrávají na tahy na taktické mapě, která se vygeneruje z prostředí, kde nepřítele potkáte, vše na tahy, asi mi to nejvíce evokovalo Incubation. Postavy mají akční body, které jakýmkoliv pohybem odčerpáváte a pak musíte nechat táhnout soupeře. Jelikož zde není respawn, tak co vybijete, za to dostanete expy, ale jen v dané omezené míře. To vás bude nutit k zabití hlavní postavy a spuštění New Game, jak jsem popisoval výše. Ty draky v některých bitvách spustit musíte, jinak to nedáte. Bitvy jsou docela těžké a budou vás nutit použít vše dostupné, nakonec i tu proměnu v ty draky.
Tímto se hra stává docela repetetivní, budete opakovat již prolezené lokace a doufat, že se s postavou posunete dále a dáte bez morfózy v draka souboj, který se vám před tím bez něj nepovedl. Přitom souboje by nebyly až tak špatné, mnohé mě docela bavily. Ale vidina, že je budu muset absolvovat znovu a znovu, pozbude na veškeré lákavosti.
Co je ovšem docela zajímavé a dokáže na nějakou dobu zaujmout, tak takový ten management postav, kdy postavě volíte různé zbraně, s různými efekty, můžete používat zbraně na blízku, pistole, pušky, bazooky, vrhat granáty, celé je to vojensky laděno, že člověku hned vyvstane na mysli nějaký ten Jagged Alliance, nebo lépe, abychom zůstali na konzoli a u Japonců, tak Parasite Eve nebo Front Mission. Tento aspekt hry není vůbec špatný a docela si umím představit jeho aplikaci v nějaké lepší hře.
Další klad je stavba mraveniště. Zní to divně, ale je to minihra, náhrada za vilí vesničky z dílu 3 a 4 a náhrada je to více než plnohodnotná a zábavná. Pochybnosti může dnes už jen vzbuzovat to, že různé a ještě zábavnější minihry má už kdejaká RPG, možnost budovat kde co už není vlastně takovým zázrakem. Vlastně je možná vůbec otázkou, jestli to je vlastně ten důvod, proč si pořizovat a hrát tuhle hru. Na mravence si pořídíme starý nepřekonaný Sim-Ant od Maxisu a daleko větší taktiky, co se bitev týče, si užijeme už i ve stařičkém Laser Squad :-)
Graficky využívá hra oblíbenou keslenou cell shade grafiku, ale zdaleka nedosahuje krásy her například od studia Level 5 (Dragon Quest 8, Rogue Galaxy, Dark Chronicle). Při pohybu dungeony se na postavu díváte pohledem třetí osoby, při střetu s nepřítelem se celý prostor zmenší na taktický panáčkoidní pohled.
Hra se odehrává v podzemí, tu více, tu méně obydleném. Jedná se o postapokalyptický vault a úkolem je se dostat na povrch. Postupně odkrýváte sice zajímavé dějové linky, ale nemá to moc spád díky tactics podobě hry. Prostě tady není žádný world to explore, občasný oddych v pěkných mestečcích a cílený boj, kdy se schválně vydáte do lesa pobít pár potvor a něco "naexpit". Celkově mi to atmosférou připomínalo nějaký Shin megami Tensei.
Přes veškeré avizované změny, u kterých jsem očekával, že z nich budu nadšen, mě hra velmi zklamala. Celý koncept vypadá na chvíli zajímavě. Cíleně nechat postavu zemřít a začít znovu s nasbíranými předměty, fajn představa (zajímavě to umí například nedávno vydaný Zanki Zero: Last Beginning), jenže když jsem udělal New Game asi po páté a to jen proto, že jsem se dostal jen o kousíček dále, než před tím, a znovu jsem měl procházet již projité, začala neskonalá nuda.
Závěrem bych to shrnul asi takto: Hru jsem si koupil, pak jsem jí prodal. Pak jsem jí chtěl dát druhou šanci, tak jsem si jí koupil znova, znova rozehrál a definitivně si potvrdil, že tohle fakt není pro mě a prodal ji znovu :-) Hra postrádá uzavřením v podzemí na veškeré epičnosti, rádoby postapo svět v podzemí, otravovaný toxickými látkami, z kterého se máte vydrápat ven, zrovna není to, na co by se hráč každý den těšil, až si projde třeba 30x. Příběh je mdlý, občasné nesrozumitelné záhady na vás po cestě sice vyskočí, touha dostat se na povrch vás má lákat taky, ale u mě se to bohužel nedostavilo.
Hodnocení: 60%
Ringo
Pozn.: Obrázky jsou převzaty z internetu.
Jelikož jsem avizoval, že tohle je derniéra Breath of Fire na mém blogu, čili už se žádné další hře této série věnovat nebudu a porušit to může jen nějaká má touha konečně někdy dokončit Breath of Fire 2 s tím, že bych sem hodil možná nějaký report, tak se trochu poohlédneme stručně po celé sérii. Kdo chce, může si projít všech 5 kompletních recenzí na každý díl :-)
Breath of Fire 1, SNES, 1993 - parádní start do série, vydaný ještě Squaresoftem na západě, protože ji Squaresoft překládal do Angličtiny. Hezká grafika, zajímavé nápady, krásné prostředí a hudba, střídání dne a noci klíčové pro plnění některých questů. Hra sice nepřišla s něčím převratným, co by oproti jiným jRPG vzalo dech, ale celkem držela krok s většinou konkurence. 80%
Breath of Fire 2, SNES, 1994 - Tahle hra překvapila prorpacovanější minihrou rybaření, opět hezkou grafikou, byla docela rozsáhlá, ale scenario designeři si tentokráte dali kapku šlofíka. Z počátku zajímavý příběh přeroste do nošené věcí od čerta k ďáblu a při velmi častém střetu s nepřáteli, čímž kapku trpěl už první díl, se z toho časem stává utrpení. Tady BoF2 už těžce zaostává za konkurencí velikánů jako Final Fantasy 6, Chrono Trigger, Star Ocean nebo Tales of Phantasia. 70%
Breath of Fire 3, PS1, 1997 - hra si půjčuje kratičký nápad z druhého dílu, hrát za hlavní postavu v dětském věku. Ve dvojce kratičké intro do hry, v BoF3 jde o celou dlouhou epizodu, pak se hra jakoby posune o dlouhý čas a hrajete pak s dospělým charakterem. Nápad, jak okořenit příběh, docela povedený, stejně jako možnost budovat si vílí vesničku, zůstává tradiční rybaření jako v díle druhém. Herními mechanikami však nešlo o žádný zázrak vymykající se průměru. Hra byla navíc zdlouhavá a byť měla příjemnou grafiku, tak se brzy okoukala. Přes to se stala u mnohých hráčů jakýmsi skoro až kultem. Bylo to dáno hlavně nástupem tehdy nové konzole Playstation, na které jRPG nebylo ještě moc, a tak byl hráč rád za cokoliv většího. 85%
Breath of Fire 4, PS1, 2000 - čtvrtý díl lze označit jako must play záležitost. Zajímavý příběh, dvě dějové linky za relativní dobro a relativní zlo, zajímavé zvraty, hezká grafika a celkově hra měla spád, že se hrála jedním dechem. Ve srovnání s konkurencí jako Final Fantasy 7, 8, 9, Xenogears, Grandia, Star Ocean 2 a pod. sice opět spíše hra v pozadí, ale renomé si svou kvalitou získala. Překvapivě se nekoná stejný kult jako u trojky, byť jde o nějaký ten stupínek lepší hru, proto se jí Capcom nebáli naportovat i na PC. 85%
Komentáře
Okomentovat