Elvira: Mistress of the Dark

Platforma: Amiga, PC / Žánr: Adventure, Dungeon/ Developer: Horror Soft / Vydavatel: Accolade / Rok: 1990

Počítačová hra Elvira: Mistress of the Dark se stala díky svému zpracování neodmyslitelnou legendou herní historie a zároveň budila obrovský respekt pro svou vysokou obtížnost hraničící s nedohratelností. A to i díky důmyslné copy protection navázané na manuál, který měl tehdy málokdo. Bez něj totiž nesvedete vytvořit jediný lektvar či kouzlo. A bez minimálně jednoho sestavení kouzla hru jednoduše dohrát nešlo. Hra Elvira má jedinečnou atmosféru podpořenou ohromující grafikou, která na tehdejší dobu byla úžasná a vypadá skvěle i dnes. Když jsem ze hry na počátku 90. let poprvé viděl obrázky, působily na mě tehdy obdobně úchvatně, jako když jsem o něco později viděl první screeny ze hry Ishar 2. Na svou dobu to bylo z mého pohledu vrcholné grafické dílo, které vypadá hezky i dnes a nic bych na něm v tomto ohledu neměnil.

Nejprve si pojďme říci, kde se vlastně Elvira jako taková vzala a kdo to vlastně je. Černovlasá žena oděna v černém, s hypnotickým hlubokým výstřihem. Vládkyně temnot, která je ve hře prezentována vyobrazením reálně vypadající ženy a od počátku tvorby firmy Horror Soft zdobí i jejich firemní logo. Podoba vychází ze skutečně žijící osoby, která roli Elviry hrála. Jedná se o herečku Cassandru Petterson. Její televizní role Elviry vznikla v roce 1981 a spočívala v sarkastickém komentování hororové televizní show Elvira's Movie Macabre, kdy do béčkových hororových filmů vstupovala svými nadsazenými humornými komentáři, zapadajícími do oné temné nereality, kterou horory představují.

Vrcholnou rolí Elviry byl pak komediálně hororový film z roku 1988 s názvem Elvira: Mistress of the Dark. Elvira v něm podědila sídlo po svém zlém strýci Vincentovi, v kterém se děje spousta zvláštních děsivých věcí. Elvíru coby vládkyni temnot nějaké to strašení samozřejmě jen tak nerozhodí. Nicméně se musí poprat jak se silami temnot, tak taky s okolím, které se na ní kouká skrze prsty, protože ji k té temnotě a podivnostem zařazuje také. Pokud to mladším ročníkům připomíná trochu novodobý seriál Wednesday, nebo postarší seriál Addamsova rodina, tak jsou vlastně na správné adrese, protože tohle je z obdobného těsta.

Stejnojmenná hra od firmy Horror Sofft z roku 1990 vychází z mnoha reálií tohoto filmu. Nekopíruje jej však zcela. Zůstává nám tady hlavní protagonistka Elvira. Ta skutečně podědila sídlo po svém zlém strýci Vincentovi a jde tady o středověký hrad. Elvira se následně snaží z hradu udělat turistickou atrakci pro všechny milovníky hororu. Jenže záhy zjišťuje, kdo je tady pravou paní temnot. Ve sklepení  hradu se totiž snaží vstoupit zpět do světa živých pra, pra...prababička Elviry, zlá čarodějnice Emelda. Ta touží ovládnout svět svou temnou silou. Zaplaví hrad svými zrůdami, které živé promění buď na mrtvé, nebo nemrtvé. A teď nastává ten pravý horor, ne jen na oko nebo v podobě komediální nadsázky. Elvira sice zůstává naživu a může se potulovat po hradě, nicméně je v něm uvězněna a nemůže z něj uprchnout. Má být totiž využita, coby pokrevní potomek, na konečný rituál, díky němuž Emelda dosáhne úplného ztělesnění v reálném světě.

Hráč je povolán jako poslední naděje, která může Elviře pomoci dostat se ze spáru zla. Jediným řešením je nakonec porazit zlou Emeldu. A tak hlavní hrdina přichází k hradu, projde jeho branou a je okamžitě zastaven zvláštním strážcem z recepce, jehož oční důlky jsou vyplněny jen bělmem. Vypadá skutečně děsivě a je třeba počítat s tím, že tohle opravdu nebude komedie. Tady půjde fakt do tuhého a opravdová definitivní smrt se tady začne jevit jako vysvobození. 

Stačí pár prvních obrazovek a je jasné, že Elvira má kultovní status zajištěn. Graficky jde o umělecký kousek a poctivý pixel art. Klišé o grafice, na které prý nezáleží, je sice platné, podstatou je hratelnost, ale když je v grafice kus umění, zaslouží si náležitého ocenění. Taková grafika je mnohdy velkým tahounem  poutající hráče touhou vidět, co bude dále. Pro Elviru tohle platí na tisíc procent. Kdo má navíc rád hrady, bude tady jako doma. Panorámata s hradbami, věžemi, potulování se po chodbách, nakukování do jednotlivých pokojů, to vše je tady předmětem jak fantastické podívané, tak i kvalitní zábavy a právě té hratelnosti.

A nejsou to jen hezké a zároveň strašidelné prostory hradu, případně přilehlé zahrady. Tuto hororovou hru totiž zdobí (dá-li se to takto říci) spousta děsivých výjevů ve stylových kresbách, které díky pixel artové formě dodávají všemu punc jakéhosi nádechu inteligence v jinak hrůzyplných scénách, které byste zažít nechtěli. Nejde totiž o nějaké potoky krve (na pár výjimek) a scény bestiálního mučení, jako z filmů série Saw, které mají v reálném čase otřásat vašimi pocity stylem - au au, ssss, to musí bolet. 

Tady jde o velmi znepokojující umělecké obrázky znetvořených mrtvých a často také obrázky mrtvého obličeje vaší postavy. Takové formy smrti byste rozhodně nechtěli absolvovat a jen tušíte, jak to mohlo proběhnout, popřípadě uvidíte pár rychlých obrázkových animovaných střihů, jak k tomu došlo. Tu na vás "koukají" prázdné důlky mrtvé tváře, jindy je takový obličej obohacen o záběr krku s vyškubnutým hrtanem, pak je to třeba hlava vařící se v delikátní polévce,  tvář utopence taky nevykazuje zrovna dojmy štěstí a někteří nemrtví tvorové také nevypadají, že by jejich smrt byla něčím jiným, než produktem krutého násilí. Nechci teď vyznít nějak deviantně morbidně, ale jakýkoliv děs je v Elviře vyobrazen, tak je na něm vidět, že si grafici dali záležet na tom, aby to bylo opravdu obdivuhodně působivé a člověk v tom spatřoval jakýsi druh krásy.

Vynikající hudební doprovod jen dolaďuje celkovou atmosféru strachu a musím jasně doporučit Amiga verzi, v které zní hudba doslova monumentálně. V PC verzi sice také nehrají špatné melodie, jsou svým způsobem údernější a hlasitější, nicméně v nich břinká jakási nepřirozená rozvernost a rozhodně mi k danému  prostředí seděla více právě ta hudba z Amiga verze, kterou není problém rozjet i dnes pod emulátorem WinUAE v případě, že nemáte Amigu samotnou. 

Horor tady je náplní není jen proto, že Elvira je prostě paní z tohoto prostředí a šla tomu tak trochu naproti, ne zcela schopna se vymanit ze šlépějí předků. Určitě si ten horor nepředstavovala až takhle. Na hororu je přitažlivá touha lidí se bát. Nikoliv jej prožívat. Samozřejmě vy, coby hráči, se budete bát u hry zábavnou formou. Jenže hlavní hrdina, a také částečně i Elvira, jej budou prožívat naostro. Nebezpečí číhá za každým rohem, každou chvíli dojde k souboji s nějakým přisluhovačem zla, ať už jsou to strážní v hradě, upírka, vlkodlak, hodně naštvaný sokol, jehož majitel vypadá, že by měl pochrupovat dávno někde hluboko v hlíně, a pak další zrůdy, které vás překvapí v zahradním bludišti, nebo hradní kryptě. A nyní popíši, jak to vlastně celé probíhá přímo po té herní stránce.

Ačkoliv se dá hra určitě zařadit do kategorie adventura, obsahuje spoustu prvků, které bychom mohli čekat spíše v dungeonu. Pohyb probíhá po čtvercích a  z vlastního pohledu. Postava, kterou budete ovládat, má nějaké základní vlastnosti, jako jsou hit pointy (zásahové body), síla, odolnost, zručnost, počet bodů zkušenosti, ale taky výši skillu v ovládání zbraně, kterou právě drží v rukou. Zatímco experience body jsou odměnou za splněné nějakého adventurního prvku, porážka nepřítele v souboji přináší bonus v podobě růstu skillu v ovládání použité zbraně. Samozřejmě je nejlepší celou hru bojovat jednou zbraní a zvyšovat skill jen v ní. Vyjímaje samozřejmě rébusových momentů, kdy je třeba použít nějakou jinou specifickou zbraň. Díky rostoucímu skillu se pak souboje stávají o něco jednoduššími. Systém magie je tady prezentován kouzly, které vám namíchá Elvira ve své kuchyni, ovšem s tím, že jí donesete patřičné ingredience.

Zatímco můžeme této hře přiřknout snad (budu se opakovat) tisíciprocentní plnění v aspektu grafika, hudba, atmosféra a nechybí ji ani vynikající nápaditost v případě adventurních rébusů, nevyhnula se přeci jen nějakým těm prvkům, které ji činí po herní stránce spíše frustrující. Jasně, jedná se o horor, má tady být napětí a smrt na každém kroku. Hra vyšla v roce 1990, kdy byl hráč rád za každou dobrou hru, netopil se v desítkách či stovkách  herních titulů a měl tak prostor na jednu jedinou hru, kterou klidně 20x rozehrál od znovu, protože došel do mrtvého bodu. Zkusil následně hrát znovu od začátku a lépe. Klidně se tomu věnoval půl roku, i déle. Objektivně vzato jsou však věci, bez kterých by se to hrálo přeci jen příjemněji.

Začněme již několikrát zmíněnými souboji. Po střetu s protivníkem máte chvíli čas na to, abyste spustili nějaký útok z dálky. Kuší nebo kouzlem. Po pár sekundách dojde k boji na blízko. Obrazovka se přepne do soubojového módu. Dle toho, kdo má iniciativu a provedl úder rychleji, se rozhoduje, kdo je v obranném módu a kdo v útočném. V obranném módu má hráč za úkol odhadnout, kterým směrem povede soupeř úder a vykrýt jej. Je tady možnost zaútočit horním seknutím nebo seknutím z boku. Nepovedlo se mi vysledovat, zda před úderem nastane moment, který by vedl ke správnému odhadu a tak byly mé obranné pokusy výsledkem pokusu a omylu a rychlého klikání na tu či onu stranu, a to obvykle špatně.

Pokud se úder povede vykrýt, mám šanci na vlastní protiúder a mohu se rozhodnout rovněž, který ze dvou možných úderů provedu. A je třeba jednat rychle a soupeře překvapit. Jinak úder vykryje a povede protiútok zase on. Kdybych nepřišel na určitý fígl, asi bych hru nikdy nedohrál. Je to taková finta, která asi trochu oblbne program. Těsně před přechodem do útočné obrazovky si připravím kursor do prostoru, kde se nacházejí dvě tlačítka spouštějící dva zmíněné typy úderů a preventivně už na to místo rychle klikám, abych nepropásnul ten správný okamžik. Obrazovka se přepne a já tak okamžitě klikám na tlačítko jednoho z úderů, ještě než se soupeř stihne rozmáchnout. Takto mu lze uštědřit sérii rychle za sebou jdoucích ran, než stihne cokoliv vykrýt a je po něm. Samozřejmě chce to i trochu štěstí, abych zrovna trefil ten správný úder, na který není soupeř připraven od samotného začátku boje. Někdy se mu i tohle podaří vykrýt, ale pořád je to už aspoň 50 na 50. 

K tomu, proč to nezabojovat na férovku s tím, že pár úderů schytám taky, je jednoznačný důvod. K doléčení máte jen pár možností (jakési léčící srdce s pěti léčebnými dávkami a pak možnost zakouzlit další takové léčící srdce ) a ty jak dojdou, další už ve hře nenaleznete. Na podobnou věc ohledně omezených zdrojů pro další boje jsem si nedávno stěžoval už u The Legacy, která v tomto bodě Elviru doslova okopčila. Celý stres kolem soubojů bohužel trochu vede k tomu, že se hráč snaží adventurní složku hry projít co nejefektivněji pokud možno beze ztrát. A nejefektivněji znamená, že jakmile nevím, nechám si poradit a nebudu po hře zevlovat a vystavovat se dalším soubojům. Je to trochu škoda, ale co už. Jasně, řeknete si - měkkota. Nezkusí všechno a už kouká do návodu. Jenže ono to tady není jen tak.

Adventurní část hry je sice proklatě kombinační a zajímavá a můžete tady posbírat a použít nespočet předmětů. Jenže inventář je omezený a hra vám umožní posbírat kdejakou i nepotřebnou pitomost. Často nebudete vůbec tušit, co kde budete potřebovat a které z předmětů nemusíte brát vůbec, neboť nemají žádné využití. A teď choďte znovu a znovu do již projitých lokací, sbírejte tam předměty, které si budete nosit do nějakých vybraných skladišť a procházejte znovu a znovu souboji. Nepřátelé se zde objevují po různu a mnohdy opětovně, čili je tady v nějaké míře respawn. 

K tomu všemu se velká část kombinatoriky vztahuje ke skládání kouzel a lektvarů z ingrediencí, jako jsou rostliny, brouci a další věci. A těch je opravdu velké množství druhů, ovšem v omezeném počtu, takže nelze například vytvořit větší množství kouzel na léčení. Navíc je třeba dát pozor, abyste si nevyčerpali nějakou ingredienci na to jedno klíčové kouzlo nutné k dohrání hry. Je to zvláštní, že ačkoliv to vypadá, že nekonečné míchání kouzel je alfou a omegou této adventury, k dohrání stačí namíchat jedno jediné. Ostatní jsou jen pomocné a vylepšují vaši pozici v soubojích. 

Máme tady z toho tím pádem brutálně těžkou adventuru plnou pokusů a omylů, smrti, restartů a bohužel i dead endů. Pro další příklad, střel do kuše je v celé hře devět. V zahradním bludišti jsou potvory, které musíte pobít jen na dálku, jinak vás spálí a jejich oheň vás bude postupně spalovat až k samotné smrti. A tak si tam vyčerpáte útočná kouzla, na řadu přijdou šipky, které tam vystřílíte. A později ve hře zjistíte, že potřebujete minimálně tři šipky pro konkrétní vyřešení rébusové situace, a bez prozíravého ušetření si šipek hru nedohrajete. 

Přes tyto drobné (ehm, jak pro koho:-) neduhy by bylo ale škoda si tuto legendu, plnou zajímavých nápadů a skvělé podívané, neužít. Buď to člověk udělá s pomocí návodu, anebo se obrní trpělivosti, zapomene, že existují další stovky her, na které se těší. Dá do toho maximum s tím, že hru bude opakovat pořád dokola tak dlouho, dokud netrefí ten ideální postup, nenajde všechny a jen ty potřebné předměty, nesplní každičký puzzle. 

Hlavní úkol je najít 6 klíčů k truhle, v které je svitek a nůž, což jsou jediné prostředky, které dokáží zlikvidovat zlou Emeldu. Klíče jsou ukryty opravdu velmi důmyslně a nápaditě. Musíte tak prošmejdit každičký kout hradu i jeho okolí. Od hradních komnat, věží, přes labyrint v zahradě, podzemní kryptu a nakonec se budete i potápět ve studni a zaplavete si v hradním příkopě. Tahle hra prostě stojí za to a patří jednoznačně k základům herního "vzdělání".

Hodnocení: 85%

Ringo