The Dig

Platforma: PC / Žánr: Adventure / Developer: Lucas Arts / Vydavatel: Lucas Arts / Rok: 1995 


Určitě vás někdy napadlo, jak by mohl vypadat takový Loom 2. Asi divná první věta u hry, které má s Loomem společné "jen" jméno firmy Lucas a taky jméno designéra Briana Moriartiho. Nebudu touto myšlenkou zdržovat hned na začátku, vrátím se k ní až později u popisu grafiky. The Dig je totiž samozřejmě z jiného soudku. Hlavně je to to sci-fi a sci-fi témata fakt zbožňuji. Přitom vůbec nemusí jít o žádnou divokou akci ve stylu Star Wars, naopak. Obzvláště čím jsem starší, tím více a častěji mi stylově vyhovuje Asimovova vědecká hloubavost spojena se sněním o vesmírných dálavách. Takže by tato hra měla mít veškeré předpoklady stát se pro mě modlou.


The Dig je především podivná hra a musím se přiznat, že mé pradávné pokusy o rozjezd této hry skončily odkladem jakože na někdy příště, až bude asi více nálada a čas. Hra na mě působila podivně chladně, nepřívětivě a konání hlavních aktérů mi přišlo velmi nesympatické. A tak jsem hru několikrát zahodil zhruba někde v 1/4. Nyní, jak tak projíždím všechny Lucas adventury, ať již po dlouhých létech znovu dohráním, nebo některé i nově, snažíc se najít cestu k těm několika, co jsem si kdysi z nějakého důvodu odepřel, jsem opět sáhnul po hře The Dig. A jak to dopadlo?


Sranda byla, že jsem opět do 1/4 hry špačkoval, jak to není ono a skoro jsem se těšil, že po hvězdné Lucasovské adventurní vlně počínaje Loomem, konče Full Throttle, konečně nějakou Lucasovku zase zpražím jako Zaka. Není přeci možné, aby každá adventura od Lucase od roku 1990 byla pecka, ne? To Sierrovkář ve mně těžko rozdýchává :-) Hru mohlo nakonec  u mě zachránit jediné, a to, že následující děj jednak vysvětlí vzájemné animozity posádky na začátku a zároveň rozjede od 1/4 hratelnostní a grafický koncert, jaký nemá obdoby.  


Začnu tím, proč mi hra po předchozích titulech nepřišla jako pecka. Na začátku hry operuji ve vesmíru kolem raketoplánu a meteoritu a celá scéna mi přijde strašně slabá. Po pár rozhovorech s posádkou zjišťuji, že je to divná trojice, která si vzájemně skoro nemůže přijít na jméno. Je to až tak okaté, že jsem najednou měl pocit, že o tu trojici nemám zájem.  Graficky navíc není úvodní scéna nijak zvlášť poutavá a působivá.


Pak se děj posunuje dále na cizí planetu a tam se záhy po přistání stane něco, u čeho atmosféra ochladla na samotné dno. Naprostý vzájemný osobní nezájem členů posádky o druhé nabourá touhu po společném průzkumu cizího prostředí. Navíc narážím na spoustu jakýchsi rébusů vypadajících jako jeden kombinační puzzle za druhým bez jakýchkoliv herních nápověd, které by naznačily cestu, jak s nimi naložit. Grafika cizí planety je už zajímavější, ale nějak je těch pár obrazovek, které jsem zatím prošel, moc podobných, až stejných ....co to jako je?


A tady je přesně bod zlomu. Člověk může otráveně hru odstřelit 30% a více se jí nevěnovat, a říkat si, jo, to jsem to tolik chválenému a vyhypovanému dílu nandal. Chvíli se tak člověk může cítit být i zajímavý nebo tak něco. Ovšem jen do momentu, než zjistí, jak prohloupil. Protože teď to teprve přijde. Stačí nehodit flintu do žita, pořádně prozkoumat okolí, najít klíč k prvnímu puzzlu, který otevře dveře a zároveň tak jakési místní metro, které váš přesouvá mezi jednotlivými sekcemi aliení základny na cizí planetě, v kterých teprve postupně odhalujete principy, jak to tady vše funguje.


Hra najednou získá spád nebývalého rázu. Nebývalého ne proto, že by vás drtila jednou strhující scénkou za druhou. Hra nešlape tak rychle, jako Full Throttle. Naopak. Najednou se pozvolna vznášíte fantaskním světem mimozemské civilizace, která tady měla funkční základnu o několika sekcích jako je knihovna, muzeum, hrobka, planetárium nebo projekční místnost s mapami. Jsou zde však i kouzelná, byť nebezpečná, přírodní zákoutí


Hra mě nakonec naprosto uchvátila celkovým pojetím a zpracováním. Trochu jsem si připadal jako ve filmu Prométheus Ridleyho Scotta z roku 2012 (vzhledem k času by to mělo být opačně a když jsem viděl ten film, měl mi připomenout tuto hru). Z původně nepochopitelných puzzlů se staly mimozemské přístroje, na jejichž funkce jsem si pokusy a omyly musel postupně přijít. Ano, je to pátrání v naprosto neznámém a z počátku mi to pro adventuru, která by sice měla být těžká, ale přece aspoň trochu logická, nepřišlo vůbec jako dobrý nápad, jak zaujmout hráče. Ale tady popravdě primární úlohu hraje atmosféra, příběh a grafika, která tady rozhodně není tím, na čem by nezáleželo.


Prvních pár scén ve hře sice není vůbec ohromujících a značně jde poznat, že vývojově hra paří někam před technicky vyšperkovaný Full Throttle, byť vyšla až po něm. Jenže jakmile se otevře cesta do dalších míst na planetě, získáte hrou The Dig neuvěřitelně okouzlující galerii obrazů, že byste klidně mohli vytisknout screen z každé obrazovky, zarámovat jej a objednat si sál, v kterém tuto galerii vystavíte (pokud byste na to měli práva samozřejmě :-). Okolní obrázky vás snad přesvědčí, že mám pravdu. A víte co? Jo, je to 256 VGA grafika, ale je to také jasný úkaz, že po umělecké stránce je tohle asi vrchol a vůbec neznamená, že čím modernější grafika, tím lepší. Rozhodně ne z hlediska uměleckého dojmu. Ten se jakoby technickou dokonalostí začal později spíše vytrácet. Ale to je na jiné téma.


Trochu se vrátím k Loomovi. Protože u něj jsem měl pocit, že kromě toho, že hraji hru, se zúčastňuji jakéhosi uměleckého díla spojeného s fantaskním a trochu bizarním světem. Vše působí tak mrazivě cize, ale zároveň krásně. Pokud bych si myslel, že Lucas Arts vydali Looma 2, tak v momentě, kdy bych viděl obrázky z pozdějších scenérii The Dig, ale netušil přitom, o jakou hru se jedná.


Hudební stránka je zde účelně  úsporná. Místo ucelených melodií vás budou provázet ambientní tóny, které mizí v dáli, či naopak zesilují při některých silných dějových momentech. Přesně to doplňuje hráči ty správné pocity, že je tady někde v cizím prostředí, sám, a neví, co na něj vykoukne za kterým rohem, nedej bože nepozorovaně za zády. Tohle je hra, v které by se dala atmosféra krájet. 


Asi by nebylo od věci se konečně zmínit o okolnostech, v jakých hra vznikla. Scénář má totiž na svědomí světoznámý režisér Steven Spielberg, který chtěl natočit velkofilm na motivy jeho seriálu z roku 1985 - Amazing Stories. Vzhledem k předpokládaným nákladům z projektu sešlo, ale Spielbergovi přišlo škoda připravený příběh jen tak zahodit. A tak se s tehdejšími Lucasfilm Games dohodl na tom, že vytvoří na toto téma hru. A to se prosím psal rok 1989. A kdy že hra vyšla? V roce 1995, a to o cca půl roku později, než Full Throttle. Dřívější vývoj hry poznáte například na videích, které měly vtisknout do hry filmovost, ale kvalitě filmových animovaných scén hry Full Throttle se už bohužel nepřibližují.    


Výše jsem psal o vesmíru, cizí planetě, aliení základně, ale pořád jsem nenapsal, od čeho se ten příběh odvíjí.  V dnešních dnech, kdy známe filmy jako Armageddon, Drtivý dopad nebo parodický K zemi hleď, by nám to mohlo přijít jako profláklé béčko. Ale v roce 1989? Tak tedy: k Zemi se přibližuje asteroid a srážka je nevyhnutelná. 


Proto je vyslána vesmírná výprava (Vy jako kapitán Boston Low, geolog Ludger Brink a reportérka a lingvistka Maggie Robbins), která má na asteroid nasadit výbušniny a rozbít jej na kusy. Tady se přesouváme od béčka k filosofii. Odpálení výbušnin neproběhlo dle plánu, jelikož se z asteroidu vyklube záhadná vesmírná loď, jejímž úkolem bylo dorazit k jakékoliv obydlené planetě a pro nějaký účel z ní unést pár obyvatel na cizí planetu, kde podivná aliení rasa našla svou zkázu. A je nyní na lidech, jak se zachovají a zda nebudou následovat neblahý osud alienů.


Příběh se od počátečního zmaru a lacině vyznívající nesoudržnosti posádky přesouvá k filosofickým tématům o nesmrtelnosti způsobující nevratně ztrátu osobnosti, až po nedokonalost inteligentních bytostí. A to včetně lidí, jejichž nedokonalost a nectnost nemusí hned znamenat špatnost. I takoví dokáží v krizi zachránit situaci, z které by jiní nevyvázli živí. Vážnějším škraloupem, než je samotný start hry, se však pro mnohé stal její konec. Ne, že by hru v zásadě pokazil, takovou negativní sílu ten happy end zase neměl a rozhodně jej nevidím tak tragicky. Bohužel však na závěr působil kapku nasládle a kdyby to neskončilo happy endem, vyznělo by to téma jako mnohem hlubší.


Kdybych se měl ještě vrátit k hratelnosti a adventurní části, tak ta postupně graduje a paradoxem je, že mě zastavil hned z počátku naprosto zmatený puzzle s barevnými kameny. Respektive přišel jsem si na to, jak spustit stroj správně a učinit jednu věc, ale už mě nenapadlo s ním provádět další věci a tak přišlo první kouknutí do návodu. Tady jsem začal být skeptický a říkal si, že to bude návodová záležitost jako Zak McKracken. Jenže vůbec ne. Zbytek hry byl buď naprosto logický, anebo se dalo docílit pokusy a omyly správného řešení. Jo, pravda, druhé kouknutí do návodu přišlo ve chvíli, kdy jsem si nebyl jist, jestli mám zkoušet jistou věc znovu a znovu, dokud to nevyjde, anebo dělám něco úplně blbě. Jedná se o problém se zvířátkem a kdo hrál, tuší, co mám na mysli. Byla to solidní podpásovka. 


Rozhodně si vůbec nelze stěžovat na nudu, protože zdárné výsledky v pátrání přinesou náležitou odměnu v podobě radosti jak z vyřešeného rébusu, tak z posunu v ději. A opět musím doporučit - nekoukat do návodu a když už, ne více než 3x a jen v opravdu zoufalé situaci, protože až na ty dvě zmínky není zase hra až tak obtížná a stačí jen trocha trpělivosti a pozornosti:-) 


Ovládání má hra více méně převzaté ze Sama and Maxe a je pohodlné a intuitivní. V levém dolním rohu lze rozkliknout interaktivní inventář, kurzor ve hře funguje automaticky na vše tak, aby se provedla potřebná činnost (sebrání předmětu, použití, spuštění rozhovoru). Na prozkoumávání a prohlížení máte v inventáři lupu. Rozhovory probíhají pomocí klikání na témata, které jsou prezentovány obrázkovými ikonkami v posuvné liště na spodku obrazovky.   


Jak to tedy všechno shrnout? Hra může působit docela rozporuplně. Absolutně nebudu popírat, že tomu tak je, protože než jsem ji dorazil, byla rozporuplná i pro mě a ten start byl prostě fakt na hraně toho, že tomu šanci nedám (za to těch 10% dolů). Ale naštěstí přišel ve hře ten moment, který mě pak na několik dalších hodin doslova přibil k monitoru a nemohl jsem se odpoutat, dokud jsem nekoukal na závěrečné titulky. 


Tahle hra je jednoznačně umělecké dílo a jedna z nejlepších sci-fi adventur. A mám ji tam někde pomyslně v té kategorii s již zde několikrát zmíněným Loomem. A to i proto, že je pojata na Lucasovku výjimečně docela vážně. A nakonec jak by dopadl 95 ročníkový rozstřel mezi dvěma díly z produkce Lucas Arts z téhož roku, tedy The Dig vs. Full Throttle? Původně jsem myslel, že je Full Throttle jasně lepší, postupně se to však jakoby překlápělo ve prospěch The Dig. A nakonec jsem usoudil, že je to plichta, protože obě hry baví špičkově a každá naprosto jiným neporovnatelným způsobem.

Hodnocení: 90%

Ringo















































Komentáře

  1. Na The Dig nedám dopustit. Ta hra totiž zapadá do kategorie sci-fi děl, která považuji za vrchol tohohle žánru. Tj. díla, která člověka donutí přemýšlet nejen o technické stránce věci, ale pokládat si také další otázky směřující hlouběji a dál. Dig u mě patří do skupiny děl jako je Sága o Rámovi a 2001 od Clarka nebo z poslední doby Interstellar. Je to přesně jak píšeš, člověk musí chvíli vydržet a nechat se vtáhnout. Ale pak už to jede...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to tak a ta hra navíc pořád zraje. Po dohrání hráči v mysli a pořád teď přemýšlím, jak ji procpat do TOP10, co z tama vyhodit :-)

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ishar: Legend of the Fortress

Pokémon - dětinská záležitost nebo komplexní fenomenální RPG?

Rytíři Grálu - report ze hry (mega rozsáhlý herní deník)