Dragonsphere
Dragonsphere byl již třetí pokus MicroProse, simulátorových a strategických géniů, se etablovat i na poli adventur. A opět se to neobešlo bez silné inspirace tvorbou jiných vývojářů v tomto žánru již pevně ukotvených. I přes snahu tvůrců z MicroProse zavést vlastní ovládací engine a vložit do něj zajímavé puzzly a dějovou zápletku, se nevyhnuli riziku, že to dostanou takříkajíc sežrat za neoriginalitu a pustí se na tenký led s další generickou adventurou v řadě, které jen okopíruje staré nápady od jiných a trochu je jen pomíchá dohromady.
Sázka na tohle riziko MicroProse vyšla jakž takž u Rexe Nebulara. Druhou adventuru v řadě, tedy Return of the Phantom, popíši někdy příště. Nevzal jsem to tentokráte chronologicky, jak vycházely tyto hry po sobě. Takže skočím rovnou na třetí Dragonsphere. A u něj popravdě budu silně válčit s rozčarováním z toho, že jestliže mi Rex Nebular jen připomínal často Space Quest, u Dragonsphere se nemohu zbavit dojmu, že jde takřka o plagiátorství a vykradení King's Questu od Sierry. A taky Legend of Kyrandia od Westwoodu, která už sama o sobě v podstatě Sierrácké King's Questy v lecčems kopíruje.
Příběh je klasické fantasy klišé. Král Gran Callahach (asi variace na krále Grahama z KQ) uvězní zlého černokněžníka jménem Swane do jeho vlastní věže pomocí magické sféry. Moc černokněžníka je však natolik silná, že intenzivně ve věži pracuje na prolomení magické sféry, aby se dostal na svobodu. Je to však již dobrých 20 let od jeho uvěznění, král Callahach zemře, vlády se ujímá mladý král Callash a na něm zůstane to břímě černokněžníka zastavit, než jeho moc naroste natolik, aby ze svého žaláře unikl.
Řeknete si nic moc story, prostředí až příliš klasické, a tak motivace se vrhnout do série sběru předmětů, používání jich ve více či méně logických rébusech, není nijak závratná. Krále a zlého černokněžníka jsme tady měli již mockrát a tohle člověk snese jen v případě, že se kolem daného tématu rozprostírá již hlubší historie, jako tomu bylo u tehdy již šesti dílného King's Questu, jehož rodinná sága hráčům přirostla k srdci a těšili se na další dobrodružství známé královské rodiny.
U Dragonsphere jsem se cítil příběhově jakoby nějak odcizeně. Kouzlem je ale to, že ten pocit byl natolik přesný, že ve skutečnosti opravdu stojí za to si hru projet do konce, protože v ní nastane jistý překvapivý příběhový zvrat, který mě nakonec přesvědčil o tom, že dohrát si tuto hru není ryzí ztrátou času. Pocit odcizení jsem nakonec neměl jen jako hráč, protože hlavní hrdina ve hře byl opravdu v podstatě odcizen. A tím nemyslím to, že je graficky ztvárněn tak, jakoby jej MicroProse doslova ukradli z VGA remaku Quest for Glory z roku 1992 - červený plášť, bílé rukávy, zelené kalhoty.
První hradní lokace v Dragonsphere nabídnou docela hezkou podívanou, jelikož místnosti hradu jsou prokresleny opravdu detailně. Nicméně čím více jsem tu grafiku vstřebával v dalších obrazovkách, tím více ve mně budila dojem podobný, jako u Rex Nebulara. Jakoby vše bylo vyumělkované, až sterilní. Malebné úvodní scenérie, u kterých jsem si říkal, že to vypadá fakt nádherně, se začaly střídat s nemastnými neslanými výjevy klasických lokací jako je les, jeskyně, skály, poušť. Dalo by se říci, že pokud se pokoušeli MicroProse ohromit v této hře grafikou, vystříleli tu nejtěžší munici už v úvodním hradě. Občas se ještě objeví nějaká ta působivá scenérie například při šplhu na skalnatou horu, ale jinak nic moc. Některé obrazovky se mi dokonce nelíbily vůbec.
Hudební středověké motivy, doprovázející tuto hru, jsou takovým standardem u různých královských eposů. Nedá se tady ovšem říci nic jiného než to, že to zní pěkně a to je asi tak všechno. Po závěrečných titulcích a pár dnech odstupu pochybuji, že si některou z těch melodií vybavím.
Puzzly jsou ve hře pekelné a asi podobně, jako u Rex Nebulara mě z počátku navnadily na to, že tohle půjde, abych nakonec brzy ztroskotal a utopil se v různých magických orbech, které je třeba po různu použít tu či onde a trefit přitom tu správnou barvu. Skládání některých předmětů dohromady mi přišlo občas ne moc logické, občas dojde k duplicitám, u kterých je obtížné si uvědomit, proč jsem některý předmět musel sehnat podruhé. Pak jsou tady momenty, kdy je některé situace nutno vyřešit kouzly. Pixel hunting je tady celkem sice přijatelný a občas je to hlavně jen o povšimnutí si v hromadě věcí, které vzít nejdou, té jedné jediné, která vzít jde, než že by bylo něco skryto v jednom pixelu, který skoro nejde vidět.
Několik klíčových předmětů lze získat v poušti u šejka a to jen tak, že jej obehrajete v podivné hře postavené čistě na náhodě a taky odhadu. Náhodným výběrem mezi kameny o čtyřech barvách se losuje kámen, který padne. Barvy jsou odstupňovány body a jejich pořadí dle zisku bodů je červená, žlutá, zelená, fialová. Navíc platí pravidlo, že červený kámen boduje při jakékoliv tažené barvě, tedy červené, žluté, zelené i fialové. V případě žlutého kamene vyhrává jen sázka na žlutý, zelený a fialový kámen. A pak u zeleného kamene se boduje jen při tažení zeleného a fialového a při tažení fialového kamene boduje jen fialový, ale za pořádný počet bodů, znamenající obvykle vítězství.
Nejprve jsem se u této minihry bál trapného opruzu, který mě na hodiny zdrží a trefit výhru bude zdlouhavá otrava. Překvapením ale bylo, že tato minihra patřila k těm lepším, které jsem zažil a výtečně jsem se u ní pobavil. Dokonce jsem si kolikrát šel zahrát jen tak. I když barvy padají kdo ví jak náhodně, jde tady celkem slušně taktizovat a přemýšlet, jestli si nahrabat pár kol po jednom bodíku, nebo jít už do risku s jinou barvou s vidinou vyššího zisku, a taky s rizikem, že se netrefím a na tahu bude soupeř. Kdo nastřádá první více než 15 bodů, vyhraje.
Další věc, s kterou si hráč bude lámat hlavu, budou odpovědi v rozhovorech. Ty fungují nejen jako sdělení nových informací, ale vlastně taky jako rébus a je nutno přijít mnohdy na tu správnou odpověď, aby se děj pohnul dále. Někdy je výsledkem špatné odpovědi smrt. Dead endů je zde tedy mnoho, budiž k pochvale autorům, že po každé smrti se objevíte před inkriminovaným místem.
Aby byly všechny možné komplikace ještě složitější, tak je od počátku v podstatě otevřený hned celý svět a volba, kam jít, je zcela na výběru hráče. Jednotlivých části království je naštěstí jen pět a nejsou nijak rozlehlé, vždy je to jen pár obrazovek. A tak jde postupně jednotlivá místa navštívit bez nějakého frustrujícího bloudění. Posbíráte v nich hromady předmětů a pak lze začít kombinovat a hledat možnosti, jak se dostat do různých nepřístupných lokací v jednotlivých částech království. K přesunu mezi nimi slouží pěkná přehledná mapa, respektive jde o zmenšené vyobrazení krajiny celého království.
Dragonsphere používá naprosto stejný engine jako Rex Nebular a k ovládání tak slouží menu s textově vypsanými příkazy. Další specifické příkazy přibývají pak po kliknutí na předmět v inventáři, který je vybrán k dalšímu použití. Vcelku přehledné, občas však matoucí při některých puzzlech, kdy není jasné, jestli předmět použít standardními pevně danými příkazy v levé části menu, nebo je nutno předmět nejprve "rozkliknout" a vybrat si dodatečný příkaz, který se objeví v pravé části menu. Jednoduše je třeba zkoušet prostě všechno. Někdy je to intuitivní více, jindy méně, občas to zavání samoúčelnosti, aby to bylo komplikované, i když by nemuselo být. Pak se budete bít do hlavy, jak to, že vás nenapadlo kliknout na nějaký podivný předmět v inventáři a udělat s ním to, co se nabízí v seznamu příkazů jen konkrétně u něj.
Závěrem by bylo fajn tuhle snůšku rozporuplných okolností zhodnotit do jednoho celku. Dragonsphere ani ve své době nebyl nic zázračného pod sluncem, nicméně jako adventura zcela neselhává a dají se na něm najít pozitivní momenty. Jestli se ptáte, zda stojí za to této hře věnovat čas a dojet si ji v rámci plnění povinností v žánru adventur, tak říkám jednoznačně ano. Pokud se ptáte, zda se u vás hra zapíše nějakým tučným písmem a chtěli byste si o ní povídat jako o jedné z fantastických her, tak říkám dle svého skromného názoru, že nikoliv. Těžko se mi teď počítá, kolik procent tomuhle výtvoru dát, aby nevyzněl jako slabší průměr a zároveň bych jej neférově nepodstřelil a vyloženě od něj neodradil potenciální zájemce. A tak jsem do hodnotícího čísla dal 10% navíc jen za ten zajímavý dějový zvrat.
Hodnocení: 65%
Ringo
Komentáře
Okomentovat