Companions of Xanth
Firma Legend Entertainment se u mě nesmazatelně zapsala hrou Death Gate, Superhero League of Hoboken, Mission Critical, i hrou Shannara, která už sice nějaké ty mouchy měla, ale pořád to bylo nádherné dílo. Po těchto peckách jsem automaticky získal motivaci si projít tvorbu této firmy trochu podrobněji. Je sice fakt, že jejich prvotní díla mě seznamem použitelných slov a extra kombinovaných puzzlů kdysi spíše děsila tak, že jsem jejich hry starší tvorby vesměs ignoroval, nic to nemění na tom, že po Siera-on-line a Lucasfilm, potažmo LucasArts, byli Legendi jasně třetím nejproduktivnějším tvůrcem adventur vysoké kvality a značného věhlasu.
Obvyklým znakem her od Legend Entertainment je zpracování knižních předloh do počítačové podoby, takže se nemusí moc trápit vymýšlením nových světů. Stačí si nějaký půjčit z knihy a chytře jej zakomponovat do nějaké dobrodružné hry. Nicméně výběr knih, po kterých vývojáři z Legendu sahají, je občas prazvláštní.
Pomineme-li dílo světoznámého autora sci-fi, Fredericka Pohla a jeho Gateway nebo populární dvojici Margaret Weiss a Tracy Hickman a jejich Death Gate (nějak se to s těmi bránami rozjelo), šlo v dalších případech obvykle o díla, které nejsou úplně vrcholem žebříčku popularity skloňované po celém světě. Legendi si spíše vybírají okrajové nebo bizarní fantasy kousky, které sice neoplývají všeobecnou chválou, Shannara Terryho Brookse byla dokonce kritizována jako nestoudná kopie Pána Prstenů, nicméně mají v sobě nějaký nápad, hlubší myšlenku, nebo absolutně bizarní rozpoložení, které je pro počítačovou hru jako dělané. A Companions of Xanth je toho ukázkovým příkladem.
Země Xanth je jakousi fantasy alternativní realitou toho, co máme tady na Zemi. Na rozdíl od ní je plná magie a podivných bytostí. A nad zemi Xanth se rozhodli hrát svou nebezpečnou hru dva démoni. Chtějí si změřit síly skrze hru, kterou předhodí dvěma pozemským lidem, kteří vůbec nic netuší. Motivem, který vede dva démony ke střetu, je magie. Jeden z démonů chce zemi Xanth "pozemštit", udělat ji reálnou a bez magie, druhý démon jí chce zachovat stávající magický a pohádkový ráz. Oba démoni si vyberou svého lidského hráče a nevinným způsobem jim předhodí do schránky jejich obydlí disketu s počítačovou hrou.
A není to hra ledasjaká. Umí vtáhnout do alternativního světa podobně, jako je z našeho světa vtahován Avatar do fantasy světa Brittanie v hrách Ultima. Ale to naši hráči samozřejmě neví. Jedním z hráčů této podivné hry se stáváte pochopitelně vy. Jelikož venku leje jak z konve, je ideální moment k relaxu u počítače a nějaké hry Po telefonickém hovoru o zásilce ve schránce si vyzvednete balíček s obálkou, vytáhnete disketu, v pokojíku ji vložíte do počítače a můžete hrát.
Dílo Legendu by se historicky dalo rozdělit na dvě období. Na to do Xanthu a pak na to po Xatnhu (včetně). Companions od Xanth je první hrou, pro kterou vyvinuli Legend svůj nový a pokročilejší herní engine, a tak většinu obrazovky zabírá scenérie, seznam příkazů se smrsknul na menší pohodlné menu na levé straně obrazovky a vše se ovládá plně myší.
Zmizel rozsáhlý vyobrazený slovník s výrazy, s kterými hra počítá, zmizely sáhodlouhé popisy scenérie pod malinkým obrázkem a zmizel příkazový řádek, takže není třeba již nic vypisovat. Xanth tedy zahajuje slavnou Legendovskou éru user friendly adventur s velkými malebnými pixel artovými obrázky. Ta tam je takový ten nádech Zork stylu adventury, který provázel Legend tvorbu v hrách Spellcasting 101, 201, 301, Time Quest, Eric the Unready a Gateway 1, 2 (brzy se jim budu rovněž věnovat). Navzdory všem změnám zůstal i tak herní styl v některých prvcích nezměněn. Například na scenérii se díváte vlastním pohledem, a tak nesledujete svou postavičku, jak se po ní prochází.
Grafika má jasný Legendovský rukopis. Někdy je složitější, někdy jednodušší, prosta komplikovanějších animací, avšak budící dojem umělecké malby, nad kterou se pozastaví nejedno oko milující pixel art a impresionismus. Legendi jsou totiž géniové na tvorbu malebných obrazců krajiny, což je přesně něco pro mě.
Hudební doprovod je rovněž něco, v čem se tady Legend nezapře. Atmosféru tak obohacují zádumčivé a posmutně znějící zvonivé nebo flétnové tóny, které říkají, je to tady podivné, krásné, ale taky nebezpečné. Hudba se mění dle lokací a setkáte se tak s několika zajímavými motivy od jazzových, funky, až po proudy příjemné a zároveň mrazivé melancholie.
Companion of Xanth se na jednu stranu jeví jako moc fajn adventura, kterou není problém si užít. Má to však pár háčků. Samotná knižní předloha autora Pierse Anthonyho byla pro mě problém číslo jedna. Nečetl jsem ani jednu z dnes již 47 knih o Xanthu. Hra samotná vyšla v roce 1993 a navazuje dějem na tehdy aktuální šestnáctou knihu Demons Don't Dream. Když jsem si tak pročítal nějaké informace o těchto knihách, na které se vznášela ne vždy pozitivní kritika, říkal jsem si, proč si zrovna Legend vybral něco, co například mně nebylo vůbec sympatické a je to určeno hlavně fanouškům knih, kteří ten svět trochu znají a mají jej nějak rádi.
Další komplikací byly neustále slovní hříčky. Když se mi poprvé dostal v pradávných letech Xanth do rukou, nebyla má Angličtina věčného začátečníka zdaleka na takové úrovni, abych si domýšlel různé slovní srandičky, které po vyslovení mohly znamenat dva významy. Z toho vyplývalo mnoho nedorozumění, zákysů, tápaní a tak jsem kdysi hru zahodil s tím, že tohle nemám zapotřebí. Svět mě nelákal a ještě se mnou hra slovíčkařila:-)
Nicméně musím na druhou stranu podotknout, že když jsem se teď rozhodl dát hře další šanci, už jsem ji rozuměl mnohem lépe a celkem mě pobavily i nějaké ty vtípky. Například cenzorská loď mě docela fakt dostala. Pak Eye Scream - Ice cream...jo, dnes s hlubšími znalostmi jazyka to vypadá naprosto jasně, ale i tak ani náhodou nemohu bohužel říci, že bych tuto hru dohrál bez pomoci návodu.
Zajímaví jsou i společníci, s kterými je klíčové si velmi často povídat a nabádat je k nějakým činnostem. Oba soupeřící hráče tedy doprovází společník z magického světa Xanthu a vydatně mu pomáhá řešit puzzly, na které samotný hráč obvykle nestačí. Společníci mají totiž nějakou užitečnou speciální magickou schopnost, jako každý, kdo se narodí ve světě Xanth. Společníci jsou asi ve druhé třetině hry součástí zajímavého dějového zvratu. Nakonec musím říci, že čím více jsem ve hře pobýval, tím více mi začal být Xanth stravitelný.
Hodnotit zrovna tuto adventuru od Legendu je obtížné a dělá se to s těžkým srdcem. Ona je to v podstatě pěkná propracovaná adventura s hezkou grafikou, příjemnou hudbou, jen prostě v podivném světě, do kterého se nakonec hráč docela i vžije. Jenže to zdaleka neznamená, že jej bude mít rád a stane se jeho fanouškem. Ani náhodou se tady v mém případě nestalo, že bych po zahraní hry běžel koupit do knihkupectví knihy, jako se mi to stalo u Death Gate. Pořád ale platí, že Legend jsou Legend, ti nedělají propadáky a není od věci si projít i ty obtížněji přijatelné hry z jejich produkce. V konečném důsledku jsem rád, že jsem si Xanth projel. Už jen kvůli těm několika nádherným obrázkům, hudbě a několika fajn vtípkům i puzzlům to nakonec přeci jen stálo za to.
Hodnocení: 70%
Ringo
Komentáře
Okomentovat