Mission Critical

Platforma: PC / Žánr: Adventure / Developer: Legend Entertainment / Vydavatel: Legend Entertainment / Rok: 1995

Firma Legend Entertainment se mohla v devadesátých letech těšit členstvím v absolutním adventurním triumvirátu vedle Sierry-on-Line a Lucasfilm Games (Lucas Arts). Vedle těchto dvou gigantů to byl právě Legend Entertainment, který měl na svědomí spoustu legendárních adventur a vydával je v podstatě v sériovém množství a nešlo tak jen o ojedinělé výlety do žánru nějakými třemi až pěti kousky za dekádu. Lucasu a Sierra-on-line jsem se na blogu věnoval velmi obsáhle, zatímco Legendu jsem tady vysekl zatím poklonu jen u jednoho díla a to je božárna Death Gate. A proto mi dovolte pak na konci tohoto článku takové malé shrnutí díla Legend Entertainment. Ale nejprve se pojďme podívat na Mission Critical.

Mission Critical se odehrává ve vzdálené budoucnosti, kdy spolu na planetě Zemi soupeří United Nations (UN, tedy OSN) a vědecká Aliance pod vedením USA. Důvodem sporu je technologický vývoj. Zatímco konzervativní United Nations se pokouší zastavit překotný vědecký výzkum v obavách, že nové technologie lidstvu nejen že nepomohou k lepšímu životu, ale rovnou jej i zničí, tak Aliance se snaží vědeckým pokrokem dosáhnout maximálního pohodlí, blahobytu, svobody, včetně té v podobě rozletu do vesmíru. S ohledem na dnešní dobu je opravdu zajímavé sledovat motivace obou táborů. včetně toho, kdo za kterým stojí. Zatímco Aliance by se dala shrnout jako pakt vyspělých západních zemí, United Nations jakoby reprezentoval spíše ten zbytek, který proti západu stál vždycky. 

Mezi Alianci a UN bohužel vypukne otevřený konflikt, který přeroste v táhlou válku, kterou paradoxně zahájí UN a nebojí se použít ani jaderných zbraní na města Aliance a to jen proto, aby byl zastaven pokrok. Aliance totiž dosáhla výrazného posunu v oblasti genetiky a nano chipů a byla krůček od toho udělat z lidí super bytosti. Dalšího pokroku dosáhla v oblasti bojových dronů a taky vývoji nadsvětelné rychlosti. 

United Nation stupňovala útoky a bylo jasné, že má ve válce přeci jen navrch. Poslední nadějí pro Alianci byl objev zvláštního alieního zařízení na planetě Deneb Kaitos. Přístupu k aliením technologiím musela UN za každou cenu zabránit. A tak napadla svou těžkou bitevní lodí Dharma, nedaleko planety Deneb Kaitos, průzkumnou výpravu Aliance, jejíž členem jste i vy. Bohužel UN drony měly přesilu, v bitvě dronů zvítězily a alianční posádka z lodí Jericho a Lexington byla vyzvána ke kapitulaci a evakuaci na palubu lodi Dharma. Jenže při evakuaci posádky vás kapitán Lexingtonu úmyslně nechá uspat a zanechá vás na palubě. Zbytek posádky Aliance v modulech směřoval k lodi UN Dharma, jenže s tajně nastraženou jadernou bombou. Posádka Dharmy si nejprve uvědomila, že na Lexingtonu někdo zůstal, ale než stihli cokoliv udělat, moduly Aliance explodovaly po přiblížení k lodi UN Dharma a zničili ji, samozřejmě včetně alianční posádky.

A teď jste tady sami, ve vesmíru, na poškozené lodi Lexington. Nedaleko je opuštěná výzkumná loď Jericho a úkol je jasný. Zachránit misi, přesunout se na planetu Deneb Kaitos, pracovně nazvanou Persephone, odhalit, co skrývá aliení základna na této planetě a podat zprávu Alianci. Na poškozené lodi je prozatím omezená komunikace i přístup do jednotlivých částí. Alarm hlásí díru v trupu, kterou je nejprve třeba zalepit a zpřístupnit tak zbytek lodě. A to je jen začátek.

Mission Critical je neskutečný v tom, jak je uvěřitelný. Celý ten příběh, vývoj událostí, spor mezi svobodomyslnými vědci a obavami o existenci Země coby živé planety, následně situace na lodi, vše co vás vlastně potká, by se klidně v budoucnu za těch 100 let v nějaké podobě mohlo odehrát. Samotné řešení puzzlů a různých úkolů opět spadá do kategorie realistické. Takže nebudete vystaveni různým obvyklým nesmyslům typu - nasaď si na hlavu akvárko od rybiček a máš helmu ke skafandru. Když potřebujete skafandr, tak si prostě zajdete pro skafandr. Když potřebujete k němu kyslík, zajdete si pro kyslíkovou bombu. Když narazíte na porouchaný chip, zajdete prostě do skladu s náhradními díly a najdete si ten správný, abyste danou poškozenou věc opravili. A tak je to tady se vším.

Atmosféra je taky prostě síla. Ten pocit, že se probudíte na lodi sami, úplně sami, komunikujete jen se záznamy z počítače, které vás navádějí k správnému vyřešení situace, šmejdíte po kajutách posádky a hledáte cokoliv užitečného, dostanete se do nátlakových situací jako je průchod radioaktivitou zamořenou části lodě, tomu prostě říkám ten správný mráz v zádech. Kouzlem je, že to není jako známe z jiných her, že se objevíte (jako např. ve vynikajícím System Shocku) na lodi plné zběsilých nepřátelských entit a musíte se tím vším prostřílet. Tady jste fakt opravdu....sami. Mimochodem palubní počítač je jedním z dalších vědeckých výdobytků Aliance v práci s umělou inteligencí. Dokáže se s vámi bavit skoro jako člen palubní posádky, samozřejmě oproštěn od emocí. Je to v podstatě něco jako taková hodná Shodan.

Samozřejmě práce na lodi je jedná část hry. V té další sestoupíte na planetu samotnou. Tady mi hra docela připomínala The Dig od LucasArts. Základna na cizí planetě skrývá důmyslný puzzle s geometrickými tvary, a ten následně spustí mechanismus. Nebudu to moc spoilerovat, protože to je přesně to, co má hráč sám objevit. Člověk by strašně rád popsal ty dech beroucí situace a také myšlenky, které do vás hra doslova nahustí, ale zase ti, co to ještě nehráli, by pak z toho měli menší zážitek. Asi bych mohl v podstatě říci, že z hlediska vědecko-fantastického je Mission Critical jedna z myšlenkově nejhlubších věcí, co jsem hrál. A to i z hlediska toho realismu. Famózní The Dig je vedle toho spíše sci-fi pohádka. 

Hra nezaostává ani ve zpracování. V podstatě jde o typický Legend, jenže tentokráte ne tak prokreslený a malebný, jak se prezentoval v Death Gate nebo Shannaře. Tentokráte jsou to renderované obrázky. Nicméně do nich i tak grafici dokázali vtlačit jakousi pro Legend specifickou barevnost, přesto šikovně sladěnou s vesmírným chladem. Ke sci-fi se navíc určitý kovový chlad hodí. Grafika tedy velmi umocňuje celkovou tísnivou a tajemnou sci-fi atmosféru. Autentičnost navíc podporují filmová hraná videa. Takže k vám skrze záznamy, nebo dálkové spojení, promlouvají reální lidé - herci. Je pravda, že tady by se kresba opravdu nehodila, jakkoliv ji dávám jinak většinou přednost. Máte se opravdu cítit, jakože jste v reálné situaci, tam, na tom místě. Ne někde v nějaké fantasii, která vám běhá v mysli.

Interface je naprostá legenďácká klasika. Interaktivní "pracovní" obrazovky jsou 2D a dostáváte se do nich přímím přiblížením k místu, kde je něco třeba plnit. Jinak se na scénu díváte pohledem postavy jejíma očima, tedy z první osoby, a pohybujete se chodbami a dalším prostředím prakticky jako v krokovacím dungeonu. Vše se pohodlně ovládá a zkoumá kurzorem myší. K dispozici je přehledný inventář v dolní liště obrazovky. Vše jak má být pro pohodlné a plynulé kombinace při řešení puzzlů. U Legendu není zvykem, že byste bojovali s ovládáním, které by se stalo puzzlem samotným o sobě.

Puzzly jsou ve hře vesměs logické a vše do sebe hezky zapadá, nicméně nebudu tajit, že jsem trochu pohořel v několika málo pixel huntingových situacích. Když projíždíte interaktivní obrazovku, tak se vám otextují objekty, s kterými by sedalo něco dělat, byť jen podívat se na ně. Solidní podpásovka je tady v jenom momentě, kdy se objekt otextuje až po velmi pečlivém a detailním průzkumu oblasti kurzorem místo vedle místa, protože daná věc má snad jeden pixel (ale nebojte, je to naštěstí výjimka, tohle není Innocent Until Caught, který byl na jedno pixelových předmětech doslova založený). 

Další zákysy tady pak mohou pramenit z drobných nepozorností, některých nezvyklostí, či nedostatku trpělivosti. Zajímavé je, že jsem kolikrát hledal kdo ví jakou záludnost, a řešením nebylo nic jiného, než naprosto realistická záležitost, kterou mě nenapadlo aspoň vyzkoušet snad jen z principu. Jo, pokud máte k dispozici hořák, tak jej fakt používejte i později, funguje pořád. Já si ke konci hry musel 2x vynadat, že jsem to nepoužil jen proto, že jsem si říkal, zase? Ne, takhle jednoduché to nebude :-) Ale tohle jsou věci, proč adventury hrajeme, ne? V čem jiném by ta obtížnost správně měla spočívat, že.  

Hudebním doprovodem je směsice lehkých mrazivých melodií s ambientními tóny. V patřičných chvílích dokáže hudba nádherně znásobit dramatičnost situace, kterou když vyřešíte, tak následuje takové oddychnutí v podobě znovu zklidňujících tónů, na které jste zvyklí, že mají znít, když je vše v relativním klidu.

A na závěr musím zmínit ještě perličku. Primární je v této hře samozřejmě adventuření. Ale hra obsahuje i taktickou realtimovou strategii. A rovnou bych to nazval jasným předchůdcem Homewordlu, vesmírné strategie, kterou vytvořili pod vydavatelstvím Sierry Relic Entertainment v roce 1999. A předchůdce je to jednoduše proto, že se to velmi podobně ovládá a hraje, byť samozřejmě ještě ve velmi schématické zjednodušené grafice.

United Nations se totiž o neúspěchu UN Dharmy brzy dozvěděly a vyslaly další lodě, aby alianční USS Lexington a USS Jericho  dorazily. A tak nejprve musíte zvládnout osm tréningových misí a následně celkem tři klíčové těžké bitvy dronů. Tato strategie je nepovinná díky možnosti nastavit obtížnost na nulu a počítač to pak odehraje za vás. Ale to byste nebyli hráči, abyste to minimálně na střední obtížnost nezkusili odehrát sami. Po pár pokusech a pochopení, jak to celé funguje, se to dá docela v pohodě zvládnout.

A jak taková bitva tedy probíhá? Mateřské lodě na sebe jen střílejí rakety a v podstatě docela marně. Klíčem jsou totiž opět drony. Operujete tedy se svazem dronů a těmi je nejprve nutno rozprášit přesilu dronů soupeřových a následně zaútočit na mateřskou loď soupeře a pomocí dronů ji rozstřílet. To vše probíhá v 3D vesmírném prostoru, který můžete libovolně otáčet. V tomto 3D prostoru označujete vaše drony a zadáváte jim příkaz, na koho zaútočit, kdy se raději stáhnout a v mateřské lodi je opravit, a důležité je umět je rozdělit či svázat do formací. Taktika hrr na ně a nějak to dopadne tady nefunguje, záhy přijdete na to, že klíčem k úspěchu je soustředit palbu vždy na jeden dron soupeře. Z počátku jsem se bál neovladatelnosti, ale nakonec jsem si tuhle strategickou vložku opravdu velmi užil. Fakt by mě zajímalo, jestli se autoři Homeworldu inspirovali právě tímto.

Chtělo by to konečně hodnotící závěr, po němž bude následovat slíbený krátký průřez adventurní tvorbou Legendu. Mission Critical jasně patří ke klenotům Legenďácké tvorby a asi můžu s čistým svědomím říci, že jde o takové vrcholné dílo firmy Legend Entertainment. V podstatě tomu nechybí nic. Samozřejmě dali by se vytknout malé drobnosti. Škoda, že je vždy nutné se všude prošlapat otrocky a nejde si otevřít nějaké menu projitých oblastí a přesunout se na potřebné místo jednoklikem. Palubou lodi prostě prošoupete nejedny podrážky. Jenže působilo by to ještě autenticky, kdybyste si to prostě neodchodili sami? Dále se mi zdálo, že hra malinko ztratila dech po přistání na planetě a to jak herně, tak i graficky. Ale spravilo to naštěstí docela zajímavé finále. Nicméně i tak společně s Death Gate považuji Mission Critical nejen za to nejlepší, co Legend Entertainment vydali, ale považuji jej za naprostou špičku mezi adventurami celkově.

Hodnocení: 95%

Ringo

Legend Entertainment:

A teď souhrnně k dílu Legend Entertainment, z kterého vám snad časem přinesu některé kousky i v obsáhlejších článcích. Nejprve je třeba zmínit humornou parodickou trilogii Spellcasting 101 (1990), Spellcasting 201 (1992), Spellcasting 301 (1993) a také hru Eric The Unready (1993), nesoucí se v obdobném parodickém duchu s nádechem erotiky. Tímto si Legendi odbyli své humorné období. Nebáli se ale ani vážnějších témat a pustili se do cestování časem v Time Questu (1991). 

Eric the Unready

V čem se Legend Entertainmetnt vyžíval obzvláště, tak to byly předělávky literárních děl do adventurní podoby. Povedlo se jim tak zpracovat i složitější sci-fi sousto jako Gateway (1992) a Gateway 2: Homeworld (1993) na základě stejnojmenného díla Fredericka Pohla. 

Gateway

Nezaostali ani v případě fantasy tématiky a přinesli díla dle knižních předloh jako Companions of Xanth (1993) dle knihy Pierse Antonyho, již výše zmíněný Death Gate (1994) od mých oblíbených autoru Margaret Weiss a Tracy Hickman (určitě od nich znáte ságu Dragonlance) nebo Shannara (1995) dle knih od Terryho Brookse. A nesmím opomenout ani knihou Spidera Robinsona inspirovaná adventura Callahan's Crosstime Saloon (1997) s bizarními příběhy z jednoho fiktivního baru. 

Companions of Xanth

Mohl bych pokračovat parodickým mixem RPG a adventury Super League of Hoboken (1994), strategickou adventurou Star Control 3 (1996) a samozřejmě tím posledním adventurním dílem, kterým Legend Entertainment v roce 1998 svou adventurní kariéru uzavřel, tedy John Saul's Blackstone Chronicles opět dle knižní předlohy. 

Shannara

Specifikem adventur Legend Entertainment byl pohled na scénu očima hrdiny (čili first person) a u těch prvních jejich her si jistě mnozí pamatují obrovský výběr z kombinací slov, které bylo nutno využívat a v podstatě z nich skládat věty. Takže komu některá tato díla unikla, jistě nebude od věci se po nich poohlédnout a vynikající zde recenzovaný Mission Critical (1995) by mohl být tou správnou motivací k tomu si vyzkoušet i další kousky od Legendu. Mimochodem v roce 2017 vyšel velmi zajímavý remaster první Gateway (link: https://www.adventuregamestudio.co.uk/site/games/game/2130-gateway-remake/), určitě stojí také za pozornost.

Galerie dalších screenů z Mission Critical: