EarthBound

Platforma: SNES / Žánr: jRPG / Developer: Ape Inc. & HAL Laboratory/ Vydavatel: Nintendo / Rok: 1994 

EarthBound je dalším dílem série japonských RPG pod názvem Mother. V tomto případě je to Mother 2. První díl vyšel na NESu a jen v Japonsku. Vydavatelé druhého dílu se pokusili prorazit i na západ, a tak vdali hru i v Angličtině a s názvem Earthbound, aby se západní hráči necítili nějak ochuzeni tím, že jim někdo předhazuje hru s číslovkou 2 a jedničku přitom neviděli. Je to už mnoho let, co jsem měl s touto hrou čest a mohu hned na úvod říci, že v sobě má zvláštní kouzlo, na které jsem nikdy nezapomněl a rád na EarthBound vzpomínám.

Pro EarthBound by se hodilo rčení  "v jednoduchosti je síla", což autoři hry zkombinovali s parodickým humorem. Ačkoliv vše vypadá seriózně a vážně, brzy vám dojde, že bojovat kuchyňským náčiním proti nepřátelům, kteří mohou díky mutacím ze spadlého meteoritu v podstatě být čímkoliv, to už tak vážné není. Reálie této hry silně  připomínají trend v podstatě soudobé hry, jako byl Superhero League of Hoboken a to lehce říznutý stařičkou adventurou Maniac Mansion.   

Graficky to na první pohled vypadá taky velmi jednoduše. Na poměry SNESu a rok 1994 skoro až směšně chudě. Konzole SNES je schopna rozhodně hlubších detailů a mnohem větší barevností. V EarthBound převládají jasné rysy a jednobarevně vyplněné plochy, jako kdyby to někdo nakreslil v jednoduchém grafickém prográmku. Nicméně se musí nechat, že je to nakresleno celkem líbivě a jak si člověk zvykne, že tohle není grafická liga typu Star Ocean nebo Chrono Trigger, tak se nad tím přestane pozastavovat. Navíc od počáteční značné grafické chudosti se hra začne rozvíjet a představovat další rozmanitá prostředí, které vykazují mnohem větší detailnost a bohatost, než jakým dojmem zapůsobí hra po jejím spuštění. 

Celkový vizuální dojem je tedy plný zvláštních rozporů. Na jednu stranu jsem si z počátku říkal nic moc. Bojové scény dokonce mají spíše úroveň stařičkých Dragon Questů, které vycházely na NES. Na druhou stranu převládlo naprosté vtažení do děje a do prostředí, kdy mi přišlo hraní japonského RPG v reáliích amerického předměstí strašně lákavé a zcela pohlcující. Fakt bylo zvláštní v japonském RPG typu Dragon Quest chodit po městě s činžovními i vesnickými domy, silnicemi, semafory a projíždějícími auty. Dnes už to ale tak divné s ohledem na Final Fantasy 15 vlastně není:-)

Ono to z počátku vypadá dost jako Pokémon z handheld konzolí, který předběhl dobu, jelikož na této úrovni začaly Pokémon hry vypadat někdy v éře Gameboy Advanced v letech 2001 - 2003. Začínáte s klukem s kšiltovkou a procházíte se po rodné vesničce. Rok či prostředí by odpovídalo v podstatě naší realitě, neboť se vše odehrává někdy kolem roku 1990. Přesně takto to vypadá i na začátku jakékoliv Pokémon hry. Následuje však nějaká okolnost, která z celé reálně vypadající scény udělá svět plný dobrodružství a nebezpečí. A kulisy reálného světa tomu dodávají takový zvláštní pocit, jako byste šli spát, ráno se vzbudili a svět byl trochu jiný, než jak jej znáte.

V Onettu, rodném městečku kluka jménem Ness, nacházejícím se v zemi Eagleland, se totiž něco stalo. Na kopci kousek za ním spadnul meteorit. Policie už je na místě a zajišťuje okolí proti nepovolenému vstupu zvědavců. Policie místo zabezpečí, sepíše vše potřebné o tomto incidentu a místo opustí. Jenže jak už o bývá s dětmi, jsou neposedné, zvědavé, pobíhají po venku a Ness se vydává také na obhlídku. Navíc potká kamaráda Pokeyho, kterému se ztratil někde v okolí mladší brácha Picky a Ness se nabídne, že mu pomůže bratra nalézt. Samozřejmě jej najdou u místa pádu meteoritu. 

Jenže se ukáže, že pád meteoritu nebyl jen tak nějaká náhoda. Najednou se tady objeví záhadný tvor Buzz-Buzz, který Nessovi sdělí, že pochází z budoucnosti a varuje jej před vetřeleckou síla Giygas z téže budoucnosti, která proměňuje lidi, zvířata i věci v krvelačné monstra. Lze ji zastavit jen pomocí písně nahrané do zvukového kamene. Píseň je rozdělena do osmi melodií umístěných ve zvláštních svatyních, které musí Ness a jeho parta nalézt a z melodií píseň sestavit a nahrát do kamene. Gigas pronikl do minulosti z jediného důvodu. Chce zničit v zárodku partu dobrodruhů, kteří zapříčiní v blízké budoucnosti jeho pád. Pokud vám to připomíná děj z filmu Terminátor, tak je to naprosto správná asociace.

Už jen podle jmen je vidět, že hra bude obsahem srandou a na každém kroku zde budete narážet na různé bizarnosti a celé to vyznívá i možná strašně dětinsky. Byl by však omyl si myslet, že hra bude jen nějaká blbina nehodna zájmu. Přitažlivé na ní je totiž právě to, že za tou vizuální i příběhovou dětinskostí se skrývá velmi chytlavé RPG se silnými dějovými událostmi, které k sobě dokáží hráče připoutat a nepustit. Navíc tady funguje osvědčený recept japonských RPG. Vzbuzená zvědavost, co se z toho vyklube, co bude dále, spojena s nutkáním postavičkám nahánět čísla do statistik v soubojích. 

Soubojový systém je přitom v podstatě jednoduchý a docela v tomto opět kopíruje první díly Dragon Questu. Jednoduchá menu, jednoduchá grafika, jednoduše namalovaní nepřátelé a jakási forma negrafiky v podobě černých, popřípadě podivně zbarvených prostor v pozadí bez detailu prostředí, v kterém se boj odehrává. V tomto jsou Japonci kouzelníci, protože když se u vás zachytí drápkem, zjistíte, že se nemůžete odtrhnout, přestože vše tady na první pohled působí béčkovým dojmem. Zábava totiž jede na 100%. Souboje jsou samozřejmě na tahy, takže žádná rubanice, žádná akce, jen rozvážná taktika, na kterou máte spoustu času. Samozřejmě pořád platí ta jednoduchost a nelze očekávat velké množství taktických možností. Vše je hlavně o tom, jak jste vylevelováni, jakou jste si sehnali výbavu a jaký použijete útok, ať už fyzický, nebo psychický. Psychické útoky jsou tady obnovou kouzel a musíte se je postupně s přibývajícími levely postav naučit. 

Pokud byste z předchozích řádků nebyli stále ještě úplně moudří, tak musím říci, že EarthBound je hra, která se popisuje ve skutečnosti dost obtížně už jen z toho důvodu, že úkolem recenzenta je říci, co vše je v této hře kvalitou spíše druhého sledu a zároveň to skloubit s vysvětlením, že jde o strhující zábavu, povinnou pro každého milovníka japonských RPG. Tak to jednoduše u EarthBound je. V podstatě jde o klasickou japonskou RPG první poloviny 90. let, jen s chudší grafikou a parodickým obsahem, splňujícím účel, že pokud tě nenapadá hluboká story, dej postavám do rukou vidličky a nože a nech je v souboji porazit obrovskou zmutovanou pizzu (samozřejmě teď trochu přeháním, až takový Hoboken to zase není:-). 

Pro někoho to může být blbost, pro někoho zajímavý nápad. Já se v takových situacích ocitám někde uprostřed, kdy preferuji vážnost, která mi umožní se vžít do prostředí i příběhu, ale občas mám nálady si zahrát něco strašně vtipného nebo dětinského a přitom se systémem komplexních RPG. EarthBound je přesně prototypem takového ideálu  pro takovéto nálady. Ve hře navíc nechybí zajímavé nápady. Ukládání pozice probíhá tak, že telefonem na pevné lince zatelefonujete svému otci. Peněžní systém tady funguje jak prostřednictvím hotovosti, tak pomocí uložení v bance a případném uložení či výběru v bankomatu. Pomocí telefonu lze dále řešit různé situace během hry, jako třeba doručení a vyzvednutí zásilky a podobně. Nahrávání nalezených melodií do hudebního kamene je vlastně taky dobrý nápad. 

Hra se postupem času ne nadarmo stala legendou. Její atmosféra, prostředí, chytlavá hratelnost, v podstatě adventurní questy, ale i její účelná jednoduchost a grafický styl, z ní udělal v podstatě dílo pro vyvolené fajnšmekry. Něco jako když sbíráte nějakou raritku v rámci specifického okruhu fanoušků této věci. A za zmínku také stojí velmi bohatý soundtrack plný jazzových melodií, ale také vlivů a inspirací, kterými se skladatelé Keiichi Suzuki a Hirokazu Tanaka vůbec netajili. Inspiraci brali u The Beach Boys, a soundtrack EarthBoundu je v základu položen prakticky na nevydaném albu Smile a pak na albu Smiley Smile z roku 1967. No co mám více dodávat, kdo nehrál a má vztah k japonským RPG, neměl by EarthBound rozhodně minout.   

Hodnocení: 85%

Ringo