Discworld

Platforma: PC / Žánr: Adventure/ Developer: Teeny Weeny Games / Vydavatel: Psygnosis / Rok: 1995

Discworld je především knižní veledílo autora Terryho Prachetta, které vychází již od roku 1983 a čítá přes 40 knih. Kdybych měl toto dílo nějak podrobněji přiblížit, vyšlo by to na několik stránek, ještě bych nebyl úplně přesný a musel bych čerpat ze znalosti jiných, abych o tom neplácnul nějakou blbost, a to z jednoduchého důvodu. Ačkoliv dílo Terryho Prachetta velmi uznávám a znám tak některé základní pojmy a bizarní anomálie jím vytvořeného fantasy světa, nikdy se mi nepovedlo se ponořit do jediné knihy více, než že jsem přelouskal pár stránek, zasmál se několika hláškám, ale jednoduše jsem se do toho nedokázal vžít, že by mě to chytlo a pohltilo k soustavné systematické četbě. Jak u knih, tak u her, jsem vždycky spíše tíhnul k uvěřitelnějším dílům, byť klidně ne z našeho světa, do kterých jsem se uměl vcítit, jako bych tam byl a představoval jsem si ve vlastní fantasii, jaké to tam je.

Malinko se přeci jen nějakých reálií Discworldu, tedy Zeměplochy, dotknu. Je to fantasy země plná kouzel, kouzelníků a už jen její postavení ve vesmíru je bizarní. Je to placka (konspirátoři zbystří;-), kterou nesou sloni stojící na obrovské želvě plující vesmírem. Hlavní metropoli je zde město Ankh-Morpork. Děj je satirický, humorný a často paroduje známá fantasy díla. 

Kdo příběhům Zeměplochy propadl a stal se jejím fanouškem, by jistě ocenil i počítačovou hru z tohoto světa. Jak jsem psal, já fanoušek nejsem, ale umím si představit, jaký kult představuje pro milovníky Zeměplochy dílo Terryho Prachetta a jakou radost jim udělala adventura z dílny Teeny Weeny Games. Ta právě získala práva na toto dílo a mohla vytvořit adventuru plně zapadající mezi knihy o Zeměploše. A proto tu máme tedy opravdový adventurní Discworld. Původně jím měl být totiž Simon The Sorcerer od Adventure softu, jenže ti licenci nezískali a tak si vytvořili svět vlastní.

Když jsem popisoval, jak to mám s některými humornými díly, musím postupem času uznat, že ne všechny předsudky byly správné, což jsem vlastně již zmiňoval právě u adventur Simon the Sorcerer 1 a 2. Když jsem se totiž do nich pořádně ponořil a oprostil od toho, že si v každé hře musím představovat sám sebe, jak to dobrodružství prožívám přímo tam, což se mi u těch humoristických her moc nedaří, objevil jsem v mnohých zvláštní ryzí zábavu. A ta mě strhla vlastně jen svou absolutní intenzitou. 

A nevadí, že nezažiji takový ten mrazík v zádech, kdy se ve fantasii pomalu sám osobně procházím po přímořských uličkách městečka na Azorských ostrovech jako v Indiana Jonesovi 4. A tak mě napadlo, že když mě nadchnul Simon, je na čase odbourat i zásadní předsudky k Discworldu, který jsem v době vyjití měl možnost zkusit v demo verzi a popravdě mě vůbec nezaujal, navzdory líbivé grafice. Ale propadnul jsem Simonovi, je šance, že propadnu s odstupem času i Discworldu, ne?

Ne:-) Ale nebudu předbíhat a vezmu to postupně. Pokud mě někdy nějaká humorná adventura opravdu uchvátila, musela mít jednu zásadní vlastnost. Navzdory srandičkám musela být striktně logická, aby i při situaci, že musím vymyslet nějakou srandovní prkotinu, mě tu prkotinu napadlo udělat a nesmí to být totální nesmysl, který vůbec nenabádá člověka k tomu, aby jej udělal, protože nemá s následným řešením skoro žádnou jasnou souvislost. A člověk nebude marně hledat něco, co se vůbec nejeví, že by vedlo k zisku klíčového předmětu pro nějakou činnost.

A bohužel Discworld je přesně tou hrou, která ve jménu bizáru své humorné předlohy naskládala před hráče hromady nesmyslů, ke kterým jde dojít snad jen zkoušením všeho na všechno v desítkách lokací a i tak je člověk zmaten, k čemu je to vlastně jako dobré. Aby byl totální guláš v předmětech a možnostech jejich využití dokonalý, tak si můžete připočítat nelineární otevřený svět do spousty míst a to ve dvou variantách, protože tady je kombinatorika obohacena ještě o přesun v čase do totožných lokací. Normálně existujete v denních hodinách a lze se přesunou v čase do předchozí noci. Pokud se divíte, proč se vaše postavička pozvracela, přesun do předchozí noci vám prozradí, že se v tom čase podrobila pořádnému mejdanu. Trochu to připomíná kombinace v různých časech v Day of the Tentacle, jenže ten byl sakra přísně dokonale logický.

Mohli byste mě podezřívat, že jelikož nejsem (prozatím) zapálený čtenář Prachetta, tak mě hra neoslovuje. Jenže takhle to není. Naopak, tahle hra by ve mně mohla vzbudit tendenci se přeci jen do toho díla dostat. A místy se jí to docela i dařilo. Celkem mě láká jeho hloubka, propracovanost míst i postav. Dokonce se mi líbí grafika hry, která sice postrádá detailní hloubku Simona the Sorcerera a působí občas nevyváženě, kdy krásné detailní exteriéry střídají občas docela chudé vnitřní prostory, působící až komiksově odfláknutě (například kuchyň, jídelna, knihovna), nicméně to pořád patří rozhodně k tomu hezčímu, co lze na monitorech spatřit. 

Jenže Discworld je adventura  popravdě značně rozporuplná. Je rozdělena na 4 akty. První akt mě doslova nudil. Je v něm třeba udělat několik málo úkonů, které mi přišly tak neuspořádané, neucelené, nevedoucí k ničemu, že jsem chtěl hru skoro vzdát. Jasné, jakýsi příběh tady je. Město sužuje drak a je třeba jej zahnat. K tomu mě starosta pověří sehnáním několika předmětů majících vest k poražení draka. A to vypadá jako cíl. Jenže úkony, které k zisku předmětů vedou, jsou krajně neintuitivní.

Druhý akt se docela rozjede a už jsem si tak nějak zvykl, že pořád koukám do návodu. Celkem začínám navštěvovat zajímavější a bohatší lokace, v kterých se konečně děje něco více. Tady mě hra docela zachytila drápkem, nicméně skrze akt 3 a 4 jsem se prokousával stále tak nelogicky, že jsem v některých momentech dokonce tápal i podle návodu. Nehratelné, nehratelné! Jako jasně, můžu být lama, ale byly třeba Day of the Tentacle, Sam and Max, Simon 1, 2, nebo i Gobliiins tak lehké hry, že jsem je dal zcela bez jediné nápovědy?  Nebo jsem opravdu jen nepochopil humor Discworldu? 

Musím ale pochválit jedno a to technické zpracování. Ovládání již využívá standardně jen dvou tlačítek myši, kterými provedete vše, od sběru, použití předmětů až po rozhovory. Inventář má hlavní postava, kouzelník Ricewind,  čtyřmístný, ale po získání chodící bedny (běhá za Ricewindem jak čokl:-) je neomezený. Navzdory naprosté nelogičnosti a přílišné otevřenosti světa tady podobně, jako v Simonovi, není možno se zacyklit v nějakém předmětovém dead endu. Alespoň se mi nikdy nepovedlo dostat do situace, že nemám důležitý předmět a lokace, v kterém je, se nenávratně zavře. Grafiku jsem již pochválil a líbí se mi, že ji dokázali vývojáři vystihnout přesně v duchu obálek knih, jejichž obrázky definují Zeměplochu z toho vizuálního hlediska. Hudba i namluvení postav taky bez výhrad.

Pokud bych měl zhodnotit humor ve hře, tak je tady pár srandiček, kterým jsem se zasmál, nicméně takového humoru mám právě rád jako šafránu. Když se nějaké dílo pokouší o vtip v co druhé větě, začnu mít pocit strašné účelovosti a takového toho, že opakovaný vtip není vtipem. Možná je to právě to, co mi na tomto stylu humoru vadí nejvíce, a více méně to platí hlavně pro knihy a hry. Třeba parodie ve filmu naopak miluji a je to tím, že trvají třeba jen dvě hodiny a šperkují to výkony herců (tímto do nebe pozdravuji Leslieho Nielsona). Navíc u filmu nemám vždy tu potřebu se do toho vžít, abych se fantasií zúčastnil dění jako u her a knih.

Co teď s hodnocením hry, která je na jednu stranu nehratelná, na druhou stranu může příjemně ponořit fanoušky Zeměplochy klidně na rok či dva do formy virtuálního světa, který milují a nechat je tam klidně čas od času v pauzách mezi knihami zkusit vyřešit nějaký problém. Klidně náhodně. A když jej nevyřeší, aspoň se projdou po svém oblíbeném městě. I tak lze toto nevyvážené dílo vnímat. Nicméně objektivně vzato, jak dlouho vás bude bavit něco, k čemu nebudete schopni nalézt řešení, grafika se okouká a hra tak zůstane jakýmsi walking simulátorem po oblíbené Zempěloše? Fanoušci díla Terryho Prachetta si pochopitelně k mému verdiktu připočítejte 10%

Hodnocení: 65%

Ringo