Day of the Tentacle (Maniac Mansion 2)

Platforma: PC / Žánr: Adventure / Developer: Lucas Arts / Vydavatel: Lucas Arts / Rok: 1993 (Remastered version 2016)

Day of the Tentacle je něco, co u mě prolomilo určité hranice počítačové adventurní zábavy, zbouralo některé předsudky, díky kterým jsem se k opravdovému zahrání (a dohrání) této hry dostal až nyní, a dokázalo omilostnit něco, čemu jsem se dlouhá léta vyhýbal. A tím něčím je cílená a samoúčelná parodie, nadsázka, či přehnaný humor. 

Ne, že by mi tohle samo osobě vadilo, protože třeba ve filmech mám humor a parodie velmi v oblibě. Ve hrách, a obzvláště těch adventurních, však vyhledávám uvěřitelné dobrodružství, které nemusí být sice nijak reálné a může být i vtipné (viz Monkey Island nebo Space Quest 3), ale hlavně dokáže vzbudit pocit vážnosti, a neutopí se v hromadě skečů, které jakékoliv napětí a atmosféru zbourají. 

Jenže Day of the Tentacle je přesně směsicí ulítlých humorných situací a hlášek, tak jak to, že to tak neuvěřitelně drží pohromadě a neskutečně mě to baví? Tady to totiž autoři dokázali skvěle zkombinovat s určitým napětím, neskutečnou nápaditostí a logikou, jak se postavit ke komplikovaným rébusům a jejich řešení. Humor tady prostě neznamená, že smyslem hry bude kombinovat vyložené nesmysly. Hra zároveň dokáže udržet dějovou linku pohromadě tak, aby byla stále napínavá a neztrácela atmosféru. A vůbec, proč mi to navíc připomíná můj oblíbený a kultovní, ne méně ulítlý, přesto plný napětí, Návrat do budoucnosti?

Děj hry navazuje na první díl o domě šíleného doktora Freda Edisona. Ten, ovlivněn negativním zářením z úlomku nedaleko spadlého meteoritu, zešílí a využije svých vědeckých poznatků ke zlým účelům. Vytvořil také dvě chapadla, které mu v pokusech asistují. Ty jsou však dvojího druhu. Zelené - mírumilovné a hodné, a pak fialové, podlé a zlé. V Maniac Mansion 1 se podařilo pomocí koordinovaného postupu tří dospívajících přátel vymanit Dr. Freda ze zlého vlivu meteoru. Díky tomu zastavil své šílené pokusy a začal zase pracovat ve prospěch lidstva. Tím první díl skončil. 

Jenže nebyl by to Fred, aby nepokračoval v dalších prazvláštních pokusech, které ale bohužel měly neblahé důsledky na ekologii a tak zamoří řeku chemickou látkou. Z té se napije fialové chapadlo, čímž získá díky chemii na síle a inteligenci. Fialový postupně infiltruje lidské instituce až do nejvyšších vládních sfér a pokouší se zotročit lidstvo. 

Nedokáže jej zastavit ani hodné zelené chapadlo. Jediná naděje je Fredův stroj času, a koordinace opět tří dospívajících hrdinů, mezi kterými se budete během hry libovolně přepínat. Všichni tři jsou posláni zpět v čase o dva dny, aby pokusný zamořující mechanismus zastavili a k nechtěné mutaci ze znečištěné řeky nedošlo. Jenže něco se pokazilo a naši tři přátelé nedoputovali o dva dny v čase zpět tam, kam měli. Bernard se zasekl v současnosti, Hoagie skočil 200 let nazpět do doby vznikajících USA a Laverne se ocitla o 200 let dále v budoucnosti, kde okusí nadvládu fialových chapadel nad zotročeným lidstvem.

Jak vidíte, všechny reálie jsou prakticky takové blbinkové (chapadla, opravdu ujetí tři přátelé, části stroje času fungující jako splachovací záchody, šílený doktor, líní zakladatelé USA nemající v sobě tu eleganci a pracovitost, kterou by člověk u nich očekával atd.). To zde ale vůbec neznamená, jak bývá u sešlosti takovýchto okolností zvykem, že by byl příběh a děj přiblblý a bez atmosféry. Právě naopak. Udržuje perfektně hráče v napětí, jak tohle všechno dopadne. 

Dokáží si tři přátele skrze komunikaci přes rozbité části stroje času, rozhozené po třech časových obdobích, poslat ty správné věci, aby jim to nějak pomohlo v návratu do současnosti? Pokažený stroj umí přenést jen menší a neživé věci. Viděli jste již výše zmíněný film Návrat do budoucnosti? Tak tady se možná autoři inspirovali. Ohledně chapadel, ovládajících v budoucnu Zemi a lidstvo, se vám vybaví zase  jiné díla. Například Den Trifidů nebo Válka s Mloky? Ploužící se chapadla zotročí lidstvo a nakonec jej chtějí vymazat z povrchu planety. Fantasie jede na plné obrátky a kde kdo si tady splní svou formu snů a naplní svou dobrodružnou povahu.

Příběh jsem nastínil tedy více než obsáhle. Teď se pustím do hratelnosti a situací, jaké navozuje. Celou hru mi na mysli vyvstávalo stále jedno slůvko - geniální. Pokud se bojíte, že tady bude ujeté vše tak, že hra bude za hranicí řešitelnosti, mohu vás hned uklidnit. Všechny rébusy, byť opravdu nejsou vždy jednoduché, oplývají tak neskutečně přísnou logikou, že jsem hru dohrál jedním dechem. 

Tedy tak nějak po čtyřech dnech pohodového hraní s asi tak třemi hodinovými zákysy. Ale byl jsem trpělivý, na vše si přišel sám, a nakonec jsem s překvapením zjistil, že jsem se nepodíval vlastně do návodu, ani nikde nehledal nějaký hint či jemné popostrčení. Jak to? Ne, není to v jednoduchosti, je to v geniální logice všech puzzlů a tady Day of the Tentacle nasadil laťku hodně vysoko. Předvedl jasný mustr, jak má vypadat adventura, aby hráče bavila, byla těžká, ale nenechala jej tápat půl roku, protože mu hodila pod nohy klacek nějakým samoúčelně nesmyslným špekem, jehož smysl znají snad jen autoři sami a možná ani ti ne.

Abych neprozrazoval řešení, uvedu jen příklad geniální situace, jaké mohou nastat. Jste s Hoagiem v minulosti. Barák je tentýž, jen v této době je teď penzionem, v kterém Benjamin Franklin a jeho společnost sepisuje ústavu Spojených Států. Respektive se o to pokouší. Aby humoru bylo učiněno zadost, zjistíte pravou realitu. Ve skutečnosti se pořádně flinkali a přemýšleli nad blbostmi, popíjeli, kouřili doutníky. Franklin, jak zjistíte, má umělé zuby, Hancockovi je pořád zima a Jefferson se zajímá jen o své víno. Během zkoumání jednotlivých časových linek zjistíte, že byste v budoucnu potřebovali nějaký předmět, ale nemáte jej tam. Takže to musíte zařídit v minulosti. Co takhle bandu povalečů, kteří mají sestavovat státnost USA, přesvědčit, aby do článku ústavy vepsali něco, co vám zajistí potřebný předmět v budoucnosti tím, že bude ústavou dané, aby byl v každé domácnosti?

A takto po různu celou hru ovlivňujete minulost, současnost i budoucnost. Potřebujete v minulosti využít nějaký předmět, který tam není, ale má jej Bernard v současnosti? Není nic jednoduššího, než si jej skrze stroj času (WC) nechat do minulosti spláchnout. Stejně tak si můžete pomáhat věcmi z minulosti tím, že je pošlete do současnosti nebo budoucnosti. Jakmile správnou kombinatorikou s předměty či postavami v daném čase docílíte té správné věci, projeví se to v budoucnosti a můžete pak toho náležitě využít. 

Musím uznat, že se mi dokonce líbilo humorné pojetí, takže jsem se regulérně upřímně kolikrát i smál a zároveň si doslova užíval těch kombinací, řešení a těšil se, jak cíleně pozměním nějakou souvislost v čase. Humor je tady totiž docela inteligentní a není to jen směsice nějakých trapností. Co je velkým bonusem, že ve hře nelze nic nenávratně zkazit. Takže docílíte-li nějakého výsledku a něco takříkajíc secvakne nebo zapadne, docílili jste jej správně a netřeba se obávat, že byste si něco nenávratně zablokovali nebo se dostali do situace, že třeba některá postava zemře. Nemožností hru pokazit se pyšní adventury od Lucase už od vydání Looma. Takže hratelnost bych celkově uzavřel euforickými slovy, že se doslova nebes dotýká. 

Podíváme-li se na technickou stránku věci, tak opět nelze jinak, než chválit. Opět jde o adventuru využívající Lucasovský engine Scumm. Grafika je v komixovém cartoon stylu a je velmi detailní. Scenérie jsou opravdu hezké a okolní obrázky řeknou více, než kdybych tady vylil tunu dalších přívlastků. Obrázky tady dám rovnou ve dvou variantách. Je to díky skvělému remasteru, který vyšel v roce 2016. Screenshoty z remasteru najdete za článkem. Okolo řádků vidíte screeny z původní verze.

Hru jsem dohrál v remasterované verzi s tím, že jsem se poctivě, jak to remaster umožňuje, přepínal v každičké obrazovce do staré verze a porovnával. A musím uznat, že tentokráte není třeba moc řešit, zda preferovat starou nebo novou verzi a doporučuji sáhnout rovnou po té vylepšené. Remaster této hry dělá čest významu toho slova, protože nic nebylo nijak předěláno či překresleno a nebyla tak pošlapána původní grafikcká idea. Jen se vyhladily hrany původního 256 barevného rozlišení, aby nebyly kostkované. Ovládací příkazy se přesunuly do jednoho rozbalovacího menu zobrazeného vždy na místě interakce, tak nebylo třeba jezdit kurzorem pořád na příkazy a pak zpět na herní scénu. Vylepšen je i inventář, který se otevírá zvlášť a vidíte v něm přehledně všechny nasbírané předměty.

Hra měla na svou dobu fantastický hudební doprovod. Fakt stojí za to nechat hudbu znít a nenechat se tady vyrušovat čímkoliv jiným. Velmi autenticky pak vypadá, když si pustíte v horním patře domu nahlas rádio a celým tím barákem pak otřásá docela akční skladba. V remasteru je hudba vylepšena a zní tak o něco hutněji a více realisticky.

Ačkoliv tedy nejsem příznivcem na sílu a za každou cenu humorných her, tak tady tohle mě fakt nadchlo, mile překvapilo a přemýšlím, proč si pohrávat s myšlenkou, že dám jen 95% a nedám rovnou stovku. Možná vnitřně pořád převládá ten pocit, že Sierrácké adventury jsou dobrodružnější v tom smyslu, že se lze třeba vžít do některého z hrdinů a proto tam jsou jisté bodíky navrch. Lucas na to zase jde spíše vskutku filmově a představuje vám hrdiny, do kterých se neztělesňujete, ale vedete je skrze hru. Tady je to ale tak dokonalé, že...no však na konci vyřknu konečný procentuální verdikt. 

Každopádně Lucas Arts po Loomu, Monkey Islandu 1, 2 a Indiana Jones 4 And The Fate of Atlantis již pátou hrou v řadě, v podobě Day of the Tentacle, vydává adventuru, která nejde pod 90%. Nemít přetlak ve své TOP10, tak je jasný adept na umístění, jenže co odtamtud vyšoupnout, že? A jako poslední zmíním ještě zajímavý bonus remasteru této hry. V Edově pokoji je počítač. Ten lze spustit a rozjede se na něm první díl Maniac Mansionu v původní verzi, který si můžete celý zahrát, lze tam i ukládat pozici. Takže jsou to vlastně dvě hry v jednom. A nyní se můžete za článkem pokochat rozsáhlou galerií screenshotů z remasteru.

Hodnocení: 100%

Ringo