The Pandora Directive

Platforma: PC / Žánr: Adventure / Developer: Access Software/ Vydavatel: Access Software / Rok: 1996

The Pandora Directive je již čtvrtým futuristickým detektivně mysteriózním dobrodružstvím Texe Murphyho. Technicky je hra ve stejném stylu, jako její revoluční předchůdce Under a Killing Moon a kombinuje 3D plynulý pohyb prostředím se zapauzováním obrazu pro interaktivní adventurní potřeby, jako je zkoumání okolí, sbírání a používání předmětů, otevírání všeho možného, co otevřít lze a taky řešení puzzlů. Díky reálným hercům má hra filmový nádech a hrané pasáže působivě rozvíjejí děj.

The Pandora Directive z technického i příběhového hlediska v podstatě svou mírou válcuje vše, co bylo představeno v Under a Killing Moon. Hra je snad 3x delší, příběh je mnohem hlubší, vážnější a více strhující. Graficky je rovněž vše dotaženo až k dokonalosti. Videa jsou rozsáhlejší, působí méně rozmazaně a samotné 3D prostředí je ještě více propracované díky detailnějším texturám. Po třech hodinách hraní zjistíte, že nejste snad ani v polovině hry a předchozí Under a Killing Moon by tak vedle Pandory mohl působit trochu jako předkrm před hlavním chodem.

Začnu tím příběhem. Zatímco Under a Killing Moon trochu zaváněl parodičností Růžového Pantera, The Pandora Directive se vydává cestou daleko vážnějšího děje a i přes mnohé vtípky je tady od samého počátku jasné, že se Tex Murphy zapletl s mocnými zlými silami a o život tady půjde na každém kroku. Ne, že by v Under A Killing Moon nešlo, tam byla ve hře existence celé planety, byť se jednalo "jen" o odhalení bandy organizovaných  pomatenců, kteří chtěli očistit lidskou rasu. V Pandoře je však vše mnohem zamotanější, a taky záhadnější, sahající do nejutajovanějších záležitostí vládních struktur. Jsou to v podstatě takové počítačové Akta-X.

Hra se opět odehrává ve futuristickém San Franciscu roku 2043 po zničující třetí světové jaderné válce. Opět jste soukromý detektiv, který i přes svou nemotornost má jisté úspěchy. Nicméně je rád za každičký případ. Zatímco v Under a Killing Moon jste snad polovinu hry řešili banalitu kolem nějaké odcizené cetky a pak sběratelské sošky, než se z toho vyklubal hon za významným artefaktem, tady spadnete rovnýma nohama do záhadného případu zmizení vědce Thomase Malloye. Tento vědec ovšem nepátral po ničem menším, než po existenci UFO, odkazující na reálnou událost z roku 1947 u amerického Roswellu v Novém Mexiku.

Gordon Fitzpatrick, přítel Malloye, vám tedy zadá pravý velký detektivní úkol za nemálo peněz. Záhy zjistíte, že po vědci nepátráte sami. Pátrá po něm i bezpečnostní agentura NSA a s tou si neradno zahrávat. A proč by taková agentura pátrala po nějakém vědci? Obvykle je to proto, že ten vědec na něco opravdu zásadně významného přišel. Do toho všeho se přimíchají souvislosti se záhadným sériovým vrahem, po němž pátrá jistá novinářka. 

Z prvotního oťukávání okolí kolem hotelu Ritz, v ulici již známé z Under a Killing Moon, se stane strhující hon za záhadnými zamčenými krabičkami, které rozeslal Malloy nejvěrnějším. V patách vám je NSA, a aby to všechno nebylo málo, tak tady jako vedlejšák Tex řeší svůj vztah k přítelkyni Chelsee.
Z příběhu Pandory by se dala napsat kniha. Více z něj prozrazovat nebudu, protože by to byla škoda pro ty, kteří Pandroru Directive ještě nehráli.

Jak jsem psal, graficky hra vyšperkovala již tak na tehdejší dobu šokující detaily z Under a Killing Moon. Textury vypadají uhlazeněji, město na horizontu vaší ulice kolem hotelu Ritz je detailnější. Některé lokace se mírně změnily, dostanete se do jiných prostor, jiné se naopak oproti dílu minulého uzavřely. Z počátku mě popravdě to, že začínám na stejném místě, jako v předchozím díle, vyvedlo trochu z míry a obával jsem se vykrádání předešlých lokalit. Tento dojem naštěstí vytěsnila komplexnost dalších lokací, do kterých jsem se dostával mimo své bydliště.

Vlastně musím říci, že mi bylo sympatické, že byť je to hotelový pokoj, tak je to známý Texův domov a člověka to doslova vtáhne do prostředí a dokáže se do toho vžít. Jsou to takové malé drobnosti, ale hned působí jinak, když máte ve hře svůj domov než když se ocitnete někde na cizím místě a není se jakoby kde vracet. Připomínalo mi to trochu domov v knihkupectví u Gabriela Knighta 1.

Mimo domovskou ulici si procestujete i další části města a podíváte se i do vzdálenějších lokalit mimo něj. Malebná byla tajná konspirační chatička v lesích, působivá je dřevěná rezidence v Roswellu před výzkumným střediskem nebo hezký byt jednoho z Malloyových známých. 

Atmosféru má tedy hra dokonalou, ale nutno říci, že většina lokací je je neutěšených, temných, polorozpadlých, poničených a kromě dolního patra chatičky a jednoho hezkého bytu tu není moc míst, kde byste chtěli nějak déle vegetovat. Buď jsou to nějaké chodby, skladiště nebo kanceláře, podíváte se ale třeba i do stok. Opět srovnám s Under a Killing Moon - ten mi připadal kapku malebnější. Ale to není kritika Pandory, grafika v ní odráží přesně to, co odrážet má.

Kapitolou samou o sobě jsou filmové sekvence, které tady parádně doplňují děj a klidně by mohlo jít o střihy z opravdového filmu, kdyby The Pandora Directive někdo kompletně zfilmoval. Herecké výkony jsou taky skvělé, samotný Tex Murphys v podání samotného designéra hry (Chris Jones) nemá chybu. Vynikající výkon podávají i ostatní herci, zejména Kevin McCarthy coby Gordon Fitzpatrick je perfektní.

Příběh a grafiku jsem vychválil tedy snad dostatečně, takže je načase se podívat na herní stránku. V podstatě by se dalo říci, že se to hraje stejně skvěle, jako Under a Killing Moon. A je to přesně tak. Ovládací menu je naprosto stejné, inventář taky, 3D pohyb i interaktivní mód je totožný. Způsob adventurní kombinatoriky je stylově rovněž prakticky stejný, takže se tady zkušený hráč cítí jako doma. 

Adventurní rébusy, interakce s prostředím, a používání věcí, je zde vesměs logické, chytře vymyšlené a nesmírně zábavné. Spousta věcí jdete páchat už s tím, že vlastně máte plán a i ty zapeklitější věci vás budou naplňovat radostí, že jste na ně přišli, protože to prostě mělo smysl a nebyla to samoúčelně zplichtěná šílenost, která by jen prodlužovala vaše bezvýsledné pátrání, co s tím. 

Musím ale přiznat, že na pár drobností jsem návod musel použít a nedošlo tak k hladkému beznávodovému průběhu, jako u Under a Killing Moon. Ono je to vlastně logické, že při takovém rozsahu a počtu řešitelných věcí člověk minimálně jednou narazí. Ale i tak jsem se pak bil do hlavy a říkal si, ty jo, vždyť se stačilo pozorněji porozhlédnout. Někdy je opravdu důležité v tom 3D prostoru nekoukat jen na zem a zdi, ale podívat se taky velmi pozorně nahoru. Je pravda, že některé záležitosti jsou ryze pixel huntingové. Ale ne zase nějak dramaticky.

Potud by se zdálo, že The Pandora Directive prostě nemá chybu a vystřídá v mém TOP 10 adventur jasně Under a Killing Moon. A neměl jsem k tomu opravdu daleko, ale nakonec to neučiním z několika důvodů. Trochu mi to tady připomíná můj vztah u Space Questu 3 a 5. Pozdější díl je rozsáhlejší, komplexnější, ale přes to se mi v srdci o malinký kousek více usadil ten díl starší, který byl navíc v mnohém prostě první a tak i originální. A níže trochu zkusím okecat, proč tomu tak je. K The Pandora Directive, ačkoliv by mohla soutěžit o největší a asi nejlepší adventuru nejen své doby, mám přeci jen několik zásadních výhrad.

Už v Under a Killing Moon bylo pár puzzlů typu poskládat roztrhaný dopis nebo poskládat něco do správné polohy. Jde tedy o puzzly jakoby mimo prostředí, prostě někde bokem na stole. Ne jako odemknout někde nějaké dveře nebo použít nějakou sestavu předmětů na určitou věc v prostoru. Popravdě jsem rád, když je takových těch skládačkových stolních puzzlů  v hrách jako šafránu. Ze 3x za hru to neurazí. Jenže v The Pandora Directive na vás útočí puzzly tohoto druhu za každým rohem. Kolikrát puzzle střídá puzzle, navíc vám do toho nervy drásá, že jsou na čas, nebo do určitého počtu tahů. Ne, že by splnění těch limitů bylo povinné, ale po jejich překročení prostě nedostanete plný počet bodů.

Kromě otravných klasických posouvacích puzzlů je tady skládání obrázků ze střípků, samozřejmě opět dopisů a roztrhaných vzkazů, ale nejvíce mě asi naštval jeden početní puzzle, na který jsem nepřišel, protože jsem nikde nenašel indícii (pokud tam vůbec nějaká byla), jakou početní formou mám docílit kódu k sejfu. Ale abych na ty puzzly jen neplival, tak musím říci, že mě jeden i mile překvapil svou nápaditostí a bylo v něm třeba přepočítávat datumy z Mayského kalendáře na kalendář náš.

Každopádně tyto puzzly dost narušují spád hry a trochu i postrádá logiku, že na cokoliv člověk v tomto světě narazí, tak je zapuzzlované, jak kdyby vše ovládali nějací hádankoví maniaci. No a pak tady je ještě jedna výtka. Hra má několik mrtvých bodů, kdy to vypadá, že je vše vyřešené a nehýbe se to dále. Tohle se mi u Under a Killing Moon v takové míře nestávalo. Že bych jako bloudil a říkal si, ty jo, co teď ,vždyť jsem už na vše klikl, vše prozkoumal. Někdy je prostě další postup příliš nejasný a pak najednou jen tak znovu zahájíte x krát projetý rozhovor a odpovíte jinak a to byl třeba ten klíč k tomu postupu.

 

No a když už jsem naťukl ty rozhovory, tak musím tedy zmínit, že se mnohdy odvíjejí od toho, jakou ze tří možností odpovědí zvolíte. Ono to tak bylo i v díle minulém, ale tady to jde do ještě komplikovanější formy, kdy rozhovor třeba proběhne, ale ničeho nedocílíte jen proto, že jste zvolili v nějaké větvi nevhodnou odpověď. V Under a Killing Moon to obvykle končilo rovnou smrtí a věděli jste, že load a pojďme na to jinak. Tady to však mnohdy skončí zásekem v dalším postupu, protože není vždy jisté, jestli rozhovor proběhl správně nebo hra nabízí jiné řešení v případě volby jiných odpovědí.

The Pandora Directive má cca 7 konců. Tři základní a ten třetí se dálo ještě větvit na další 4 podružné. K jakému konci dospějete, o tom se rozhodne právě v rozhovorech dle toho, jak se s lidmi ve hře budete bavit. Mně se povedlo dosáhnout dvou konců, a tak jsem zhlédl dvě rozdílné koncové animačky. Více jsem jich nezkoušel. Jinak i během hry vaše činy určí, zda bude jeden z charakterů zavražděn, anebo se vraždě vyhne. No není to dokonalé? Je.

Ano, až na pár chybek je The Pandora Directive opravdu dokonalou adventurou, která má nejen vše, co by adventura měla mít, ale přináší do ní spoustu zajímavých prvků, které nejsou úplně samozřejmostí. Už jen svou velikostí a rozsahem se klasickým adventurám, odehraných obvykle v čistém čase od jedné do tří hodin, vymyká. 

Chytré zakomponování historické události plné záhad do mysteriózní detektivky ve stylu Akta-X, plné vyšetřování, sledovaček a vražd, ústící ke klasickému motivu, kterým je  lidská chamtivost a touha ovládat ostatní, jen umocňuje fakt, že tady má hráč opravdu tu čest s něčím obrovským, strhujícím a sofistikovaným. Když se po dohrání hry opřete ve svém křesle a koukáte na titulky, hlavou se vám honí myšlenky, ty jo, to bylo fakt dobré, fakt hodně dobré, je to jako když v kině skončí skvělý film, všichni se po rožnutí světel zvednou a derou k východu, zatímco vy zůstanete ještě sedět a přemýšlíte.    

Hodnocení: 95%

Ringo