Mean Streets

Platforma: PC / Žánr: Adventure / Developer: Access Software/ Vydavatel: Access Software / Rok: 1989

Je na čase se konečně podívat na první dobrodružství soukromého detektiva Texe Murphyho. Přijde mi, že to byla tak trochu  přehlížená hra, později plně zastíněna excelentními pokračováními jako Under a Killing Moon nebo The Pandora Directive, kterým jsem se na blogu již věnoval. Ale bylo by škoda v sérii s Texerm Murphym opomenout i starší díly Mean Streets nebo Martian Memorandum. A tak nyní půjdu právě na díl první, který byl mimochodem vyhodnocen v časopise Computer Gaming World v roce 1996 jako 139 nejlepší hra v historii (kdyby ji chtěl náhodou někdo přehlížeti nadále). 


Mohlo by se zdát, že je Mean Streets dnes až příliš vykopávka na to, aby nutně musel být brán v celé sérii v potaz v případných úvahách, co si z Texových dobrodružství pro zahrání vybrat. Pro mnohé hráče byl začátek prostě Under a Killing Moon a kdo ve své době minul Mean Streets, tak se už málokomu k němu chtělo nějak retrospektivně vracet. Musím se přiznat, že já jsem Mean Streets taky spíše odkládal z obav z létacích nebo střílečkových pasáží.


Ale nikdy jsem se myšlenky splnit si celou tuto sérii, včetně prvních dílů, nevzdal. A dobře jsem udělal. Rozehrál jsem Mean Streets (přesně 15.4.2022) tedy naplno, prostudoval manuál, což je v podstatě nutné, a zjistil jsem, že let vznášedlem nebudu muset složitě ovládat, protože je zde chytrý autopilot, který mě doveze sám na zadané koordináty. A jak jsem se postupně přenášel z místa na místo, vyslýchal různé lidi, a navštěvoval lokality, kde bylo třeba adventurně sbírat a používat věci. Dokonce jsem prošel několika arkádovými přestřelkami. Došlo mi, jak už první díl byl dokonalý a jak v sobě konexe k budoucímu Under a Killing Moon vlastně v ničem nezapře. Nakonec se mi hru povedlo dohrát (dokonce bez jediného mrknutí do návodu) a tak o ní mohu podrobněji poreferovat.


Mean Streets nepochybně položil základ všem následujícím dílům svou stylovostí. Počínaje prostředím, místem, konče grafickým pojetím textur nebo formou humoru plného ironie a cynismu. Začínáte jako soukromý detektiv v roce 2033 v postapokalyptickém San Franciscu plném mafiánských korporací, grázlů i mutantů, vzniklých následkem třetí světové války, která byla jaderná. A v tomto světě občas někoho napadne, že získá něco, čím by ten svět buď ovládl, anebo jej udělal lepším třeba nějakou genocidou. A Tex Murphy je tady vždy od toho, aby odhalil komploty, konspirace a svět tak zachránil.


Když vám dcera vědce Carla Linského zadá úkol vyšetřit sebevraždu otce a ukáže se, že by to úplně sebevražda být nemusela, získá hra neskutečný spád a budí v hráči doslova nenasytný hlad po informacích. Proč se před sebevraždou choval Carl Linský, jako by byl ovládán? Proč se otrávil ještě před ním další vědec Cal Davis a jiný vědec se zase zastřelil? Co má ve výzkumném programu MTC corporation? 


Hra má v podstatě jednoduchý koncept, jehož kouzlo spočívá v chytlavosti, budící doslova závislost. Odehrává se v drtivé většině na rozhovorových obrazovkách, což jsou statické obrázky s prostředím a portrétem člověka, kterého vyslýcháte. Z postav je třeba správnými komunikačními technikami dostat dvě základní informace. Jména dalších postav a koodrináty lokalit, kde se další postavy nacházejí, popřípadě lokalit, kde se vyskytovaly. Tím se roztočí kolečko cest, kdy létáte z místa na místo, hovoříte tu s více či méně příjemnými lidmi (je jich snad přes 40) a snažíte se buď slušností, úplatky a nebo taky násilím, získat další a další údaje. Budete občas zvažovat, zda nějakého očividně šmejda uplatit, nebo mu dát raději nakládačku. 


Trochu to působí jako gamebook, ale je zde i 10 lokalit, do kterých se podíváte klasickou adventurní formou. Tedy vyobrazením nějakého prostředí, v kterém budete chodit s postavičkou a zkoumat okolí. A i zde je položen základ pro následné díly této série, která je specifická odlišením pohybového a interaktivního módu. Tady je to však ještě samozřejmě v 2D grafice, 3D engine přišel až s dílem třetím.


Celkově je to vlastně originální a odlišně pojato od klasických adventur využívajících v té době často ještě buď příkazový řádek, anebo již klasické point and click ovládání myší. Tady ovládáte ale vše na klávesnici, šipkami pohybujete postavičkou a jakmile se dostanete k něčemu, co jde prozkoumávat, naskočí možnost enterem spustit příkazové menu se seznamem aktivních objektů. Zapne se interaktivní mód a teď můžete věci prohlížet, brát, posouvat, otevírat, spouštět a dokonce ochutnávat.  


Z počátku by celý systém mohl působit nepřehledně a těžkopádně, ale záhy zjistíte, že i zde je v jednoduchosti krása. Není tady vlastně žádný pixel hunting, vše máte vypsáno a je jen s tím třeba správně naložit. Kouknete na stůl příkazem look a vedle nápisu stůl přibude další nápis, že je tam šuplík. Nastavíte na výčtu objektů šuplík, zadáte open, šuplík se otevře a v seznamu přibude věc, která se v šuplíku nachází. Příkazem get věc vezmete a je to. Pokud nějaký objekt vyžaduje využití další věci z inventáře, je použit automaticky, pokud jej máte. Pokud ne, k akci nedojde a musíte jej nejprve najít (např. klíč, abyste odemkli šuplík). Hra se snaží být i kapku adrenalinová, protože v mnoha lokalitách spustíte alarm, a pak musíte rychle prohledávat místnost a hledat skryté tlačítko, které jej vypne. 


Ve hře nechybí ani humor, kterým je tato série pověstná a navzdory vážným tématům umí vyloudit úsměv i přímo smích. Ale naštěstí ne nijak násilně, že by to hru nějak nabourávalo a dělalo to z ní nějakou taškařici. Jde spíše o cynické a chladně posměšné hlášky. Takže když se třeba pokusíte oblíznout pod gaučem nalezené ženské nylonky, objeví se vám hláška, že nesmíte dovolit, aby se tohle někdy dozvěděla vaše máma.


Pokud člověk hrál dříve až ty modernější pozdější díly a zahraje si Mean Streets zpětně, tak najednou zjišťuje, že v podstatě spoustu toho už bylo v tom díle prvním a to z něj dělá vlastně pravou legendu. I grafický styl je velmi podobný. Tedy Accessu příznačná fotograficky věrná grafika, která ovšem ani oko milovníka pixel artu  neuráží. Byl to takový jejich rukopis. 


Vždy, když se objevilo po spuštění nějaké hry logo Accessu, tak člověk čekal digitalizaci snad ve všem, Ať už to byl simulátor golfu, střílečka Crime Wave nebo i další slavná adventra Countdown. Oni si s tím prostě takto hráli a uměli to udělat tak, že z toho vznikla navždy zapamatovatelná klasika, nikoliv nějaký propadákový brak, snažící se jen ukázat, hele, umíme dát fotografii do hry a nahrát do ní dvě mluvené slova. A mám pocit, že když tehdy někdo chtěl sáhnout po fotografické realitě, tak jen Access Software to uměl tak, že to neodpuzovalo, mělo to šťávu a vychytalo to přesně atmosféru, jakou u toho člověk chtěl přesně mít. Více prozradí obrázky okolo. Samozřejmě ne vše je jen z fotografií a notnou dávku poctivé kresby nalezneme např. v průchozích lokacích, navíc mnohé foto podklady jsou taktéž dokresleny nebo dovybarveny. 


Vrátím se ještě k některým aspektům, které až tak moc do klasických adventur nepatří. Je totiž vidět, že  se tady autoři nesnažili jen o adventuru, ale o komplexní detektivní dobrodružství, mající vám dát pocit, že to nejen hrajete, ale že v tom přímo žijete. Takže když sednete do svého vznášedla a zadáte cíl, musíte poctivě letět. Trvá to někdy minuty, ale letíte, koukáte se na ubíhající krajinu pod vámi a přemýšlíte. Let má simulátorový vektorový vizuál typický pro tehdejší dobu. Ortodoxní adventuristi se ale nemusí bát, hra v tomto smyslu neklade na hráče žádné nároky na ovládání, jde jen o vizuální efekt. Jedinou velkou výtku ke hře bych měl k nemožnosti letovou sekvenci přeskočit nebo nějak urychlit. 


Dalším pro adventuru netypickým prvkem je střílečková pasáž. Svět Texe Murphyho je nebezpečný a někdy se dostane jako nechtěný host do míst hlídaných ostrými hochy. Tady je třeba se přes ně prostřílet. Je to taková lehká příprava na již zmíněnou střílečku Crime Wave. Tady je třeba pravda kapku zapojit zručnost, ale ani tak to není nic nepřekonatelného. Stačí se jen naučit vystřelit ve správnou chvíli, vychytat frekvenci létajících střel od nepřítele a mezitím se posouvat pořád zleva doprava. Když dosáhnete  pravé části obrazovky, střílečku jste vyhráli.


Musím říci, že hra je pro mě velkým a milým překvapením a kdybych každý rok měl vyhlásit vykopávku roku ve smyslu - ve své době jsem to dal na vedlejší kolej a teď jsem tomu dal šanci a překvapilo mě, jak to byl, a stále je, kvalitní titul - tak letos by to pro mě byl jednoznačně Mean Streets.  No kdybych nezaokrouhloval, tak k těm 85% dám ještě o dva bodíky navíc.

Hodnocení: 85%

Ringo























Ukázka, jak vypadaly mé poznámky ze hry

Komentáře

  1. O téhle hře jsem četl, že má spoustu deathendů, časově limitované momenty a tuhé přestřelky. To mě odradilo. Klobouk dolů, že jsi to dohrál.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak definovat žánr Dungeon - názorová výměna Richmond, Elemir, Anorak(jvempire), StriderCZ a Ringo

Ishar: Legend of the Fortress

Pokémon - dětinská záležitost nebo komplexní fenomenální RPG?