Mega-lo-Mania
Mega-Lo-Mania je taková podivná hra. Těžko ji někam zaškatulkovat. Na první pohled vypadá malinko jako nějaká Populousovina. Během hry si všimnete zajímavého vývojového stromu. Ten se skrze technologie line od pravěku až po věk atomový v pozdějších fázích, či dokonce až po sci-fi v závěru. Což je na této hře asi vůbec to nejzajímavější. Přitažlivě působí i možnost v realtimovém režimu různě urychlovat a zpomalovat čas podle toho, nakolik stíháte zadávat pokyny. Když není třeba nic zadávat, klidně lze čas urychlit a jen sledovat, jak se dopracováváte k vývoji další technologie nebo výrobě zbraní.
Hrajete za jednoho ze čtyř bohů, kteří mezi sebou soupeří o vliv v devíti časových epochách, vždy na třech ostrovech. Ostrovy jsou rozděleny na sektory a ty postupně máte obsazovat, množit lidi, vyvíjet technologie, stavět průmysl, vyrábět zbraně a pokud možno co nejrychleji soupeře vyhladit, než to on učiní vám. Je zde tedy 27 misí (ostrovů) a pak jedna finální.
Komplexní základ hry je zasazen do strategie typu - máte mapu, na ní budovy, v nich lidi, a ti se chovají tak, jak nastavíte v globále, že se mají chovat. Neúkolujete a neklikáte na každého panáka zvlášť. Spíše popostrkujete dav lidí k určitému chování a rozdělujete jejich počty do jednotlivých činností.
Od počáteční pravěké chatrče s pár obránci s klacky se vypracujete k hradu, vedle něhož časem přibude důl na nějaké speciální rudy. Později budete mít moderní pevnost, okolo doly, manufaktury a od výroby kopí, luků a katapultů se přesunete k výrobě kanónů, pušek a ....nakonec vám tam budou létat dvouplošníky, po té stíhačky a skončí to jadernou válkou a souboji létajících talířů. Idylka. Jen to vše vynalézt, natěžit a vyrobit a hlavně....stihnout.
To hlavní, co hru bude rozhodovat, je poměr mezi tím, kolik lidí vyvíjí technologie, vyrábí věci, a tím, kolik lidí nedělá nic a tudíž se množí. Čím více namnožených lidí, tím více jich můžete zapojit do zmíněných procesů. S novými technologiemi přibude i pracovní náplň. Budete těžit suroviny, rozhodovat se, kterou zbraň vyrobit, a pak taky koho vyzbrojit na obranu, případně na útok. Následně se bude pochopitelně válčit se soupeři.
Každou epochu začínáte s počáteční stovkou lidí. Do začátku každé mise (ostrova) máte možnost určit, s kolika lidmi ji začnete. Kdo si troufá, využije z rezervy jen třeba 10 lidí a zbytek si ponechá do pozdějších těžších epoch jako startovní bonus navíc. O to těžší ale bude dobytí aktuálního ostrova. Čím méně lidí na něj vyšlete, tím pomaleji se množí a tím pomalejší bude váš nástup. A bude jen na vás, jak soupeřovu převahu přechytračíte.
Samotný průběh hry je pak velmi hektický. Představte si třeba takové hodně zrychlené The Settlers. Musíte se rozhodovat opravdu rychle, a opravdu účelně přerozdělovat lidské zdroje do produkce, a tím efektivně využívat vše, co máte k výzkumu a výrobě k dispozici. Možná budete překvapeni, jak dokáže být soupeř rychlý, a zatímco si tak klidně pracujete, tak na vás přiletí atomovka a celé vaše snažení ukončí. Několik posledních misí je opravdu o sekundách, což je kapku základní kámen úrazu této hry.
Celé to trochu při tom všeobsahujícím konceptu působí v praxi jako logicko-strategický rychlík. Velmi chytlavý a závislost vyvolávající. Zejména prvních par epoch situovaných od pravěku do středověku je nejzábavnějších. Potom však ve mně hra postupně začala budit rozpaky.
Prvotní nadšení kapku vyprchalo s tím, že je vše až příliš rychlé. Ačkoliv počáteční výzkumy vypadají, jakože lážo plážo vyvíjíte pazourek, následně kopí, luk a postupně se dopracováváte k meči, tak jen letmý pohled na soupeře, zejména v druhé polovině hry, ukazuje, že ten je zázračně někde hodně před vámi. Pokud jej nesejmete do pár sekund od startu mise, sejme on vás. Do několika sekund. Dobře, nepřehánějme. Do minuty.
Když jsem časem doladil taktiku a dokázal se soupeři držet nějakou dobu krok, zjistil jsem, jak hra strašně závisí na náhodě. Obzvláště v epochách moderního věku. Hlavně na náhodě, jak se zachová umělá inteligence. Často zjistíte, že kdyby se chovala chytře, nikdy nevyhrajete.
Jenže ona se v některých momentech chová (naštěstí) okatě blbě a přišlo mi pak ale nepatřičné, že jsem jásal nad vítězstvím jen proto, že po haluzi poslal druhý soupeř v témže momentu na třetího atomovku, zatímco já jsem ji poslal ve stejný moment na soupeře druhého. A bylo vymalováno, zůstal jsem na mapě sám a vyhrál jsem. Někdy ani prostě nedostanete možnost se k soupeři přiblížit a na chvíli si s ním malinko zašermovat.
No a když to nedopadne a tím prvním cílem finálního úderu jsem já? No neva, rozjedu misi znovu a doufám, že to program přepočítá příště jinak. Atomovka je bohužel základní cíl posledních 4 epcoch a tedy dvanácti dobývaných ostrovů. Můžete sice zkoušet bojovat postupně středověkými metodami a ubrat soupeři sektory pozemními bitvami, ale rozhodujícími se stanou letadla a právě atomovky, které vše v pár sekundách vyřeší. Lze se sice bránit protijaderným štítem, ale ten je velmi nákladný na vybudování.
Po takovýchto haluzích, spočívajících v tom, nebýt trefen atomovkou, jsem se nějak doklopýtal do poslední mise a hru "dohrál" (proč jsem to dal do uvozovek nastíním později). Popravdě to bylo tak strašně dávno, že už si nepamatuji, jak jsem dal v PC verzi ten konec. Jen jsem měl zafixováno, že jsem vyhrál nějakou poslední bitvu a byl konec. Když jsem o několik let později hrál Amiga verzi, tak jsem trapně prohrál v poslední 28 misi, která spočívala v tom, že jsem si z předchozí mise měl přenést v jakýchsi mrazácích nějaký počet lidí (čím více, tím lépe). Prostě jsem si tu nutnost uložit lidi i přes bojové vítězství neuvědomil a přenesl jsem do finální mise čistou nulu :-)
Když už jsem zmínil různé verze, tak hra byla primárně na Amigu, Atari ST, vyšla i na Segu Genesis a SNES. PC verze původně nebyla plánována. Přesto o rok později byla přeci jen na PC naportována, a to v mnohem hezčí grafice. Zásadně hezčí. Technicky se však potýkala s bugy a dle různých historek dokonce i absencí té opravdu poslední mise. To však jen v anglické disketové verzi. Vyšla pak i verze francouzská s trochu pozměněnou grafikou. Francouzská verze byla oproštěna od bugů a finální bitva je plně funkční. Jde však popravdě jen o formalitu. Stačí zamrazit 25 lidí v nejtěžší 27 misi a na konečné vítězství to bohatě stačí, což jsem si dnes vyzkoušel zadáním kódu do final úrovně a přesunu do údajné matky všech bitev.
Možná kvůli bugu anglické verze jsem si nezapamatoval finální bitvu s přeneseným počtem lidí a možná tam tehdy fakt vůbec nebyla a hra skončila prostě porážkou soupeřů v 27. misi. A proto mě pak 28. mise po letech asi překvapila ve verzi pro Amigu. Z toho důvodu jsem dal výše to slovo "dohrál" do uvozovek. V podstatě dodnes vlastně nevím, jestli jsem tehdy (přes dvacet let tomu nazpět) v té PC verzi tu poslední misi měl, nebo ne, a hra byla ukončena dobytím posledního 27. ostrova, a k závěrečné 28. bitvě pak tedy vlastně nedošlo. Ale to už jsem hodně odbočil.
Ať už to bylo, jak chtělo, tak Mega-lo-Mania rozhodně stojí za vyzkoušení. Je to taková malá strategická hříčka, ke konci docela hektická, a je k ni třeba dosti toho štěstíčka (jak se rádo omlouvá v hokeji nedání jasné branky:-) Graficky je hra populousovsky roztomile příjemná, herně chytlavá a svým způsobem jedinečná. Nelze ji i přes zmíněné nedostatky upřít status legendy. Kdysi jsem měl i amigáckou krabicovou originálku, ale časem jsem ji prodal. Nebyl jsem si jist, jestli se někdy ještě budu chtít iritovat a stresovat tou zběsilostí hry, a tak se ta krabice vyjímá v jedné velmi slavné vitríně slavného sběratele krabicovek Amiga her (určitě jej znáte ;-). Nicméně jak jsem se teď rozepsal o této hře ve zdejší recenzi, tak jsem neodolal a zase si pár ostrovů cvičně dobyl. A tak se můžete koukat díky tomu na mé screeny ze hry okolo.
Nutno uznat, že mi přišla Mega-Lo-Mania oproti svým nejvíce podobným duchovním předchůdcům (Populous, Powermonger) herně asi nejlepší a nejzajímavější. Sensible Software se tady navíc povedlo skloubit strategii s jejich panáčkoidním pojetím her (určitě vzpomínáte na ty jejich fotbaly a spol.). Škoda jen, že je Mega-Lo-Mania příliš časově nátlaková a nedává tak trochu více místa k seberealizaci a možnosti si na nabídnutém prostoru jakoby více pohrát. Cílem každé mise je to co nejrychleji se soupeři ukončit.
Hodnocení: 75%
Ringo
Níže jsou obrázky z Amiga verze, která měla o poznání méně barev:
Ahoj, ty slabiny jsi vystihnul docela přesně na to, že hru zřejmě moc nehraješ. Atomovky jsou problém, měly přijít až v 9. epoše. Mother of all battles je skutečnej provar, ale stejně většinou zapomeneš hibernovat lidi, takže je to jedno.
OdpovědětVymazatNěkteré věci se dají trochu doladit diplomacií, jiné zase vhodným výběrem políčka na mapě, protože v průběhu dalšího pokusu se na tom políčku z 99% budou těžit stejné suroviny a stejně draze vyvíjet / vyrábět produkty, dá se přesně plánovat posloupnost kroků vedoucí třeba k nejrychlejšímu vyvinutí atomovky. V závěrečných misích je nejzásadnější před každým přesunem lidí (vývoj / výroba / těžba atd.) zpomalit čas
Jinak je to moje nejmilejší hra z Amigy. Vždycky jsme trhali rekordy, kolik lidí si necháme do 9. epochy, skočil jsem na 600 (pak je poslední epocha OPRAVDU brnkačka). Tak mě někdo překonejte :-P
No, moc nehraji, dojel jsem do konce PC i Amiga verzi. Pravda, bylo to už hodně dávno. Naposled jsem hru hrál včera :-)
VymazatNikdy jsem to pořádně nehrál. Moc frenetická akce na mě.
OdpovědětVymazatJe to tak, přeroste to časem v moc akční záležitost a i proto mám mnohem raději Genesii.
VymazatTak Genesii neznám vůbec.
VymazatMám ji tady mezi recenzemi.
VymazatDíky za článek o Mega-lo-Manii. Pro mě to taky byla jedna z NEJ her na Amize!
OdpovědětVymazatV roce 1991 to pro mě bylo zjevení. Po třiceti letech jsem se nyní k Amize vrátil a stále má pro mě tahle hra kouzlo a celkově skvělou atmosféru. A právě ta její přímočarost mě tenkrát a i dnes vlastně vyhovuje. Nejsem žádný specialista na strategie, a je pravda, že do finále jsem asi nikdy nedošel, tak bych se o to mohl pokusit nyní:-)
Díky RINGO!
P.S. A originální krabicovou verzi mám.
REKORDMAN