Phantasmagoria 2 : A Puzzle of Flesh

Platforma: PC / Žánr: Adventure / Developer: Sierra-on-Line / Vydavatel: Sierra-on-Line / Rok: 1996

Po parádním prvním díle mysteriózního hororu se na druhý díl Phantasmagorie hráči určitě hodně těšili. Po skvělé exhibici, že i interaktivní film může být zpracován jako velmi dobrá adventura s velmi atraktivním vizuálním zpracováním, ležela před Sierrou-on-line nabídka, udělat takto další, a třeba ještě dokonalejší hru. Ale známe taky případy, kdy první je prostě první, nic už na to nedokázalo navázat, a přišlo pak spíše zklamání, mnohdy dokonce propadák.

Tak jakpak to máme u Phatasmagorie 2? Povedlo se dílo nebo ne? Kdo čekal sličnou Adrienne z prvního dílu, bude zklamán asi hned z kraje. Hlavní hrdina je Curtis Craig, v podání herce Paula Morgana Stetlera, mně silně připomínajícího českého herce Davida Matáska. Z intra pochopíte, že jej pustili z blázince (samozřejmě Curtise, ne Matáska:-). Nečeká vás s ním tedy zjevně vůbec nic pozitivního. 

Já osobně jsem se s hlavní postavou nedokázal ztotožnit absolutně. Inteligentní spisovatelka pátrající po záhadách starobylého domu je pro mě daleko přitažlivější námět. Hrát tady za blázna s psychickými problémy, to znamená tak trochu návštěvu blázince s určitou vlastní účastí v roli pacienta.

Že je Phantasmagoria 2 úplně jiná hra, než byl díl první, která má jen obdobný engine a podobné postupy, to vám dojde záhy. Možná proto je název často uváděn jen s podtitulem, nikoliv s číslovkou 2. Když se rozkoukáte po Curtisově bytě, je vaším dalším úkolem zajít do práce. Pracujete ve farmaceutické společnosti WynTech. Ta se zabývá výrobou léků, jejich testováním, sledováním žádoucích i nežádoucích účinků a časem pochopíte, že se zabývá i něčím hodně divným, hodně děsivým. 

Mysteriózno však jakoby vyprchalo, protože čtyři z pěti kapitol se odehrávají v podstatě docela realisticky a paranormální jsou jen Curtisovy bláznivé vidiny a podivně provedené vraždy absolutně beze stop pachatele. Je to takový mix psychothrilleru s děsivými výjevy, ve finále tematicky sklouzávající tak trochu v Akta-X. Hlavní hrdina je díky své psycho minulosti stále na pochybách, zda je on tím pachatelem, nebo jen ubohou obětí. 

Jeho flashbacky do minulosti ukazují na drsné týrání jeho vlastní matkou, která jej z nějakého záhadného důvodu oblékala do holčičích šatiček a dávala mu elektrošoky. Prostě s vaší osobou je spjat jen čirý hnus a nic než hnus v každém ohledu. Ne nadarmo jste asi byli v blázinci. Ne nadarmo máte děsivé vidiny a ne jen tak nadarmo jste ten podezřelý z vražd, obzvláště když jde o vraždu  kolegy z práce, kterého jste nenáviděli. Ne nadarmo....

No už toho nechám, ať případným zájemcům o hraní, kteří hru neznají, nevezmu veškerou radost z odhalování tohoto hnusného příběhu. Zatím to zní docela napínavě, ne? Vypadá to aspoň nějak i hezky a hraje se to dobře? No uznejte sami. Co hezkého byste v tomto psychedelickém ději chtěli vidět? Hnus samotného příběhu a děje umocňuje neutěšené prostředí města se sado maso klubem, který budete navštěvovat. Respektive vás do něj zatáhne vaše kolegyně z práce a zároveň ctitelka, celkem pohledná a svůdná  Therese (Ragna Sigrun), která si libuje v těchto praktikách.

Dále tady máme kancelář psychoterapeutky, ke které budete docházet a sdělovat jí svůj životní příběh. Jediným místem, které působí odpočinkově, je místní restaurace, kam občas zajdete posedět, ať už se svým homosexuálním kolegou z práce a nejlepším kamarádem  Trevorem (Paul Mitri), který je do vás bohužel zamilovaný, nebo se svou holkou Jocelyn (Monique Parent). Taky kolegyní z práce, s kterou hodláte utvořit nějakou partnerskou budoucnost (nehledě na SM výlety do klubu za Theresou :-)

Hlavní lokalitou, kde se však bude stěžejní část hry odehrávat, je odporný hnusný kancl rozdělený na mini buňky. Když pominu ten zbytek okolností mimo realitu, tak představa, že bych někdy musel pracovat v takovémto prostředí, v takovém kamrlíku, je asi pro mě hororová nejvíce z celé hry. Určitě bylo cílem udělat neutěšený každý moment ve hře a hráči pocitově co nejvíce znepříjemnit i prostory, v kterých se bude pohybovat.

Jenže jaké pak máte pocity vlastně z takové hry? Budete to považovat za fajn zážitek v životě? Fajn zábavu s příjemnými vzpomínkami? Já popravdě ne. Samozřejmě člověk má rád záhady, horory, někdy se rád bojí. Od toho tady byla přesně Phantasmagoria 1. Děsivá, záhadná, ale svým způsobem prostředím hezká. V Phantasmagorii 2 nenajdete pěkného absolutně nic. Jo, možná by se jako krásy daly chápat aspoň kompletně obnažené poprsí Jocelyn v jedné žhavější postelové scéně, nebo nohy či milá tvář Therese. Ale to je tak asi vše. 

Samozřejmě nebudu upírat některým hráčům, že jim přesně tohle může sednout na míru a tyhle témata a prostředí přesně vyhledávají. Pro mě je však hra, která se z drtivé většiny skládá bloumáním po odporném kanclu nebo čuměním do počítačů a čtením mailů, či pracovních elaborátů, ryzí esencí nudy. A pokud mě z té nudy mají vytrhnout jen velmi znepokojivé a prvoplánové WTF scény, tak z toho zrovna odvařený nebudu. 

Nudu ještě více umocňuje, že Sierra tady ve filmovosti přitvrdila přesně způsobem, který mi je proti srsti. Většina lokací už snad není ani nějak renderovaných a dokreslených. Většina jich působí opravdu už jako reálně nafilmované prostředí a filmové scény v podstatě ovládly většinu prostoru. Grafiku tedy považuji za čirou nulu, spuštěný film prostě pro mě není grafika. Když jsem ze hry vytvářel screenshoty a  skládal je tady, tak jsem vlastně pořád tápal, které vybrat. Ani na jednom není žádná okouzlující scenérie.

Průběh samotného hraní vypadá asi takto. Koukáte na psychopata Curtise (který sebou díky technickým nedostatkům divně cuká) v nějakém prostoru a kurzorem objíždíte obrazovku. Kde kurzor zbělá, tam se bude něco dít. Kliknete, spustí se scénka, Curtis někam jde, něco otevře, něco vezme, spustí se rozhovor s některou z postav atd. Tohle je v podstatě obdobné, jako v prvním díle. Kombinace s předměty se však výrazně omezila jen na to, že najdete pár fotek, obrázků, svou kartičku zaměstnance, kartičku s telefonním číslem na terapeutku a s tím vším chodíte od jednoho spolupracovníka v kanceláři k druhému a klikáte.

Klikáním věcmi z inventáře na lidi se postupně spouštějí videa s rozhovory. Musíte bedlivě poslouchat, jelikož hře chybí titulky. Mluvená řeč je oproti dílu prvnímu mnohem méně srozumitelná. Je zde sice možnost si v menu vybrat a přehrát každý rozhovor znovu, ale když postavy mumlají a do toho hraje hudba nebo mluví další lidi v pozadí (hluk restaurace), tak je to někdy docela těžké. Obzvláště, máte-li z takového rozhovoru vydedukovat třeba heslo k nějakému souboru v počítači. 

Jediná kombinatorika s předměty, nepočítám-li biologický puzzle v závěru hry,  nastane snad jen v jednom momentě, kdy máte v inventáři kladívko a šroubovák. Nicméně to není nic světoborně komplikovaného. Jediný zádrhel tady je opět v případné vaší nepozornosti, anebo taky nesmyslném přístupu hry, kdy se některé aktivní prvky ohlásí na obrazovce až po té, co patřičné místo přejedete tím správným předmětem z inventáře. Což je docela pakárna, v každé lokaci přejíždět věcmi, co máte, a hledat aktivní místo. Docela nepříjemné je i dedukování, co je a není heslo k souborům v compu. Ale aspoň na to první heslo na nalogování se do svého compu jsem přišel hned :-)

V závěru hry jste postaveni před dva puzzly v pravém slova smyslu, které mi ovšem absolutně nedávaly smysl. Prostě na něco koukáte a nevíte, čeho jako vlastně chcete docílit. Jen máte posouvat nějakými hýbátky, spojovat drátky (bůh ví jak). Nechybí zde ke konci časově nátlakové situace, kdy musíte do pár sekund kliknout na tu správnou věc, aby se stalo, co se stát má a neskončili jste mrtví.

Popravdě jediné, co mě u hry drželo, byl jakýsi zájem, jak celá ta psycho šaškárna vlastně dopadne. Přetrpěl jsem nudné čtení konspiračních textů o pokusech WynTechu, které se nakonec ukázaly jako realita. Přetrpěl jsem bloudění v hnusném kanclu a opakované proklikávání všeho, všech a navštěvování toho, co už jsem xkrát navštívil, když se hra nechtěla pohnout dále, abych nakonec přišel na to, že jsem neklikl na nějaký text na počítači. Přetrpěl jsem atmosféru všeobecného deprimujícího hnusu, abych musel na konci protrpět připitomělý závěr.

Bloudění v kanceláři je kapitola sama o sobě. Přidám i bloudění doma v Cutrisově vlastním dvoupokojovém bytě . Hra totiž nesmyslně volí pohledy kamery do různých úhlů a dokáže dokonale zmást, takže místo, abyste vlezli, tam, kam chcete, se tupě vrátíte tam, odkud jste přišli. Ovládání hry bych celkově označil za katastrofu ve srovnání s dílem prvním. Ale to by se dalo v podstatě říci o každém aspektu hry.

Zájem hru dojet do konce udržovalo mimo rozuzlení děje ozvučení, které musím ale teda pochválit. Hudba byla děsivá a sedla do celkové atmosféry odpornosti. Hudba je monumentální a tísnivá. Tady byl cíl splněn kvalitně. Lákadlem hry měly být dále drastické scény (teda nevím, co na tomhle koho láká :-) a taky nějaké ty erotické scény. 

V prvním případě zhlédnete pár hnusných vražd, týrání dítěte a mučení v blázinci. V druhém případě tři soulože, které by však nevystačily ani na jeden standardní klidně třeba i krimi film, v kterých těch scének bývá kolikrát více a delších a podrobnějších. A taky je tu i jedna SM scéna, kde jen dostanete pořádný výprask. No, nic, co by mě teda lákalo :-) Každopádně tohle mohlo ohromit možná 14 leté puboše v 90. letech, pro něž to mohly být jedny z mála sex scén, co zatím v životě viděli a tak se třesou na každičký náznak. Kdo měl už tak 18+, tak si řekl, no a co...no někteří samozřejmě možná už i dříve.

Jak to celé zhodnotit teda na závěr?  Psychothriller mixnutý Akty-X (mimochodem zbožňuji tento seriál), ztvárňující hnus na každém kroku, ale přitom to vypadá béčkově, spíše céčkově a z reklamy na perverzní dílo vyjde nakonec jen soubor náznaků. A možná je to tak vlastně jen dobře. 

Příznačná atmosféra asi jako jo. Hudební podkres vynikající. Prostředí je však nechutně nudné. Jak jsem zmínil už výše, nejhororovější (mimo ty hnusné vraždy, týrání  a blázinec samozřejmě) pro mě byla po celou hru opravdu představa, že bych někdy v životě musel pracovat v takové hnusné kukani o max 2x2m s nalepenými kolegy v podobných kukaních okolo. A teď si představte, že se v tomhle máte jako bavit ve hře. Jasné, v jiných hrách se taky bavíte u utrpení třeba v nějakých soubojích, kde dostáváte rány, ale čeho je moc...Problém mám s tím, že byť hra asi působí, jak má, tedy  nepříjemně, tak jsem se celou hru cítil fakt opravdu velmi nekomfortně a dohrál jsem ji se sebezapřením jen ze zvědavosti, co z toho vyleze. Hru by se dalo označit za traumatický zážitek samou o sobě.

A jak tak někdy člověk čumí na béčkový film z podobné motivace, tak si na konci řekne, ty bláho, to byla ale blbost, nad čím jsem to ztrácel čas. A přesně podobný pocit mám z Phantasmagorie 2, která v podstatě kazí vše, čím byla Phantasmagoria 1 skvělá. 

Hodnocení: 30%

Ringo