I Have No Mouth, and I Must Scream

Platforma: PC / Žánr: Adventure / Developer: Cyberdreams / Vydavatel: Cyberdreams / Rok: 1995

Vývojáři z Cyberdreams si libují v bezútěšných dystopických a hororových situacích a po vynikajících adventurách Dark Seed 1 a 2 bylo přirozené, že sáhli tematicky po něčem dalším velmi znepokojivém. Téma Dark Seed bylo ve dvou jejich předchozích hrách vyčerpávající natolik, že se museli poohlédnout po jiném příběhu. A než složitě vymýšlet nějaký svůj vlastní, autoři v případě hry I Have No Mouth, and I Must Scream (nezaměňovat se stream;-) sáhli po stejnojmenné povídce z roku 1967 napsané spisovatelem Harlanem Ellisonem. Podobně, jako si Cyberdreams přizvali k Dark Seed kreslíře H.R. Gigera, aby dal jejich hře osobitý punc vlastních jedinečných maleb s děsivými biomechanickými motivy, tak k I Have No Mouth, and I Must Scream si přizvali samotného tvůrce tohoto literárního díla, aby jim pomohl svůj příběh zakomponovat do počítačové hry. Byla to vlastně podmínka Ellisona, že do toho bude moci kecat. Obával se totiž, že by jinak jeho dílo mohlo propadnout v nějaké béčkové hře.

Hry na základě knižních předloh mohou dopadnout všelijak a vždy záleží, o jaké konkrétní dílo jde, o jaký příběh a svět se jedná. Zatímco například v případě Duny nebo Star Wars hráči s nadšením konzumují strhující akční příběhy těchto dynamicky vyvíjejících se sci-fi světů, tak u jiných literárních předloh prorostlých např. notnou psychologicko-dramatickou stránkou věci, často vycházející z komplikované mysli autora samotného, se můžeme setkat s dílem, které každá lidská mysl může přijmout různě. To přijetí závisí pak na povaze hráče a hlavně toho, co jeho psyché považuje za fantastické. Jde o přijetí ve smyslu: "jsem nebo nejsem v tomto absolutně na stejné vlně jako autor, postapo hororový mrtvý svět je největší dobrodružství", nikoliv asi o pochopení dle toho, jak je kdo moc inteligentní či složitá osobnost (musím nějak okecat, že mi hra úplně nesedla a není to tím, že bych byl úplně blbej:-).

I Have No Mouth, and I Must Scream patří přesně do té zmiňované druhé kategorie. Je to dílo, které útočí na psychiku člověka, doluje z jednotlivých charakterů díla ty nejniternější pocity vycházející z jejich uvažování, chování, vlastního utrpení, ale také dávných hříchů či dokonce zločinů. Zrůdná stránka temné mysli člověka vás musí bavit, abyste si hru užili. Pokud se nechcete moc zabývat utrpením druhých a raději si pustíte dobrodružnou adventuru, která vás atmosférou vtáhne díky nádherným lokacím a příjemným vtělením se do hrdiny, který půjde zachránit svět od zla, tak pro vás I Have No Mouth, and I Must Scream velmi pravděpodobně nebude. Prostě splníte třeba rébusy, kouknete na pěknou grafiku, ale neužijete si to.

Hra pochází z roku 1995, dostal jsem se k ní docela pozdě, hrál jsem ji jen z části někdy kolem roku 2000 a nějak jsem se do ní nemohl ponořit. Jelikož jde o titul v podstatě legendární a kultovní, dospěl jsem postupem let k závěru, že tohle musím splnit, i kdyby mě to nemělo bavit. A tak jsem taky učinil a během několika posledních pár dní hru projel. Hlavou se mi honilo, že jestli někdo jako z prvních do hry vložil motivy z Božské komedie Danta Alighieriho, jsou to právě Cyberdreams v jejich I Have No Mouth, and I Must Scream. 

Když trochu odbočím do pozdějších let, tak adventura Callahn's Crosstime Saloon (1997) od Legendu nebo adventurní RPG Planescape Troment (1999) od Black Isle přišly až později a s odstupem času mi přijde, že si tak trochu něco vzaly právě z aktuálně popisovaného díla od Cyberdreams. Právě tyto dvě hry mě během hraní I Have No Mouth, and I Must Scream napadaly nejčastěji. Skoro jsem si říkal, že bych mohl při popisu, jak celé dílo vnímám, opsat svou recenzi na Callahan's Crosstime Saloon a jen vyměnit reálie. Podobná je atmosféra, rozkouskování na samostatné příběhy v oddělených bizarních lokacích, zoufalé osudy všech přítomných, bahnění se ve zločinech a touze po odpuštění. Prostě peklo, očistec, ráj. Filozoficky zajímavé, ba dokonce úchvatné, herně ovšem z mého pohledu ne moc strhující zábava. Spíše to opravdu trochu připomíná povinnou četbu se všemi klady i zápory, které tento termín obnášel. Mohla být třeba i zajímavou, ale hned tak se do ní člověku nechtělo:-) A u Planescape Troment shledávám jakousi zdánlivou podobnost jak ve vizualizaci (fakt malinko), tak v zoufalém osudu v podstatě neživého hlavního hrdiny snažícího se zpovídat ze své minulosti.

Konečně bych se měl dostat k tomu, co I Have No Mouth, and I Must Scream obnáší herně. Je to klasická point and click adventura a ty obvykle musí stát na silném příběhu a pěkné grafice, aby člověka bavilo řešit rébusy, díky nimž se posouvá v ději. Ten je zde dystopický, zasazený do období po zničující nukleární třetí světové válce. Lidstvo je prakticky vyhubeno, nepočítáme-li 750 zmražených lidí v záložní základně na Měsíci, majících zachovat lidstvo pro případ katastrofy. Tři mocnosti, USA, Rusko a Čína, vyvíjely od konce druhé světové války super počítače, jejichž činnost směrovaly samozřejmě proti sobě pro případné vedení války a zároveň do nich nahrávaly data o veškerých zásadnějších činech lidí, dobrých i špatných. 

Jenže se to vymklo lidské kontrole a americký počítač se spojil s tím ruským i čínským. Takto spojená umělá super inteligence se obrátila proti lidstvu samotnému a spustila jaderné bombardování všeho živého. Počítač, nyní zvaný AM, se ale naučil od lidi i jednu věc. Bavit se. A tak ponechal na živu jen pět lidí a uvěznil jejich mysl v jakémsi matrixu. Tato pětice sloužila počítači jen ke kruté zábavě spočívající v psychickém týrání těchto osob připomínkami jejich nepěkné minulosti v jakési simulační hře, v které se tito lidé musejí s touto minulostí znovu a znovu potýkat. Jejich životnost je uměle prodlužována a s tím i jejich agónie. Aby to pro počítač nebyla automaticky vítězná nuda, tak do programu vložil lidem nenápadnou možnost, jak počítač porazit.

Gorrister je jednou z těch pěti postav. Vyčítá si, že dovedl svou vlastní ženu k šílenství. Benny je důstojník, který bestiálně zabil členy své vojenské jednotky působící ve Vietnamu (pravděpodobně je i sežral). Ellen je inženýrka, která byla znásilněna ve výtahu (jediná postava, která nemusí řešit, že by někomu ublížila, ale bylo ji naopak ublíženo). Nimdok byl nacistický doktor dělající pokusy na lidech, spolupracovník doktora Mengeleho. Ted je psychotik podvádějící ženy, vyrovnávající se s umíráním manželky Ellen, které slibuje věrnost. Tak tuhle pětici dostanete ve hře na starost v rámci pěti samostatných příběhů v odlišných lokacích. Popravdě musím narovinu říci, že můj šálek čaje tahle sestava zrovna není a ve hrách vyhledávám vesměs jiný typ dobrodružství a zábavy s jinými charaktery. 

Všech pět příběhů se spojí až na samém konci v jeden finální úkol a je to dáno tím, že máte odhalit nejen minulost jednotlivých charakterů, ale zároveň se máte postavit zvůli počítače AM a najít jakousi díru v programu, která naruší jeho integritu. Pokud se tohle povede všem pěti postavám v jejich virtuální realitě, může dojít k porážce počítače, což je hlavní cíl. Pokud hrajete pečlivě a správně, lze splnit i pět jakýchsi subquestů spočívajících ve vyrovnání se s minulostí jednotlivých aktérů. Celé je to zajímavé, fakt myšlenkově hluboké a spousta hráčů bude nepochybně odvařených z geniálně promyšlených charakterů. Puzzly sice mnohdy moc logiku nedávají, ale postupně vedou k odhalování kostlivců ve skříni, díky čemuž vše do sebe nějak zapadne. 

Z grafického hlediska musím hru pochválit, jelikož je místy moc pěkně namalovaná a i nějaké ty renderované prvky, které jsou tady přeci jen do kresby taky vloženy, neurazí a docela zapadají do celkového stylového pojetí jednotlivých lokací. Nejsou tady žádné fotografické či filmové prvky. Ve srovnání s Dark Seed 2 je vlastně I Have No Mouth, and I Must Scream čistý komiks plný hutných barev vesměs v temných tónech. Realita, kterou počítač AM jednotlivým charakterům předkládá, je v podstatě bizarně rozmanitá. Budete se pohybovat ve vzducholodi, egyptském chrámu, středověkém hradě, nacistickém lágru a dokonce v jakési pravěké vesničce. Zdánlivě nesouvisející prostředí je vlastně takovým rébusem, v kterém mají postavy přijít na to, co provedly, v případě Ellen na to, co se jí stalo. Atmosféru podněcuje i velmi kvalitní  dabing (počítač AM namluvil sám spisovatel Harlan Ellison) a nechybí vcelku obstojný hudební doprovod. 

Určitě nelze upřít celému dílu uměleckou hodnotu, ať už ve smyslu hry s komplexně pojatou kvalitou nebo literárního díla, jež je smutným psychologickým dramatem pěti lidí a zároveň bojem posledních lidí o vytržení nadvlády počítače nad planetou Zemi. Lidstvo sice vyhynulo a pět charakterů, skládajících se i z vrahů a tyranů, lidstvo už neobnoví, ale pořád je tu ta základna na měsíci. Hra má i několik konců a záleží, nakolik se vám bude za jednotlivé postavy dařit. Nejde jen o to nějak danou lokaci projít, ale také jde o to v nich speciálním postupem splnit něco navíc, abyste se dopracovali k pozitivnímu závěru. Zkazit toho jde docela dost a přijít na vše tady stojí na několikerém opakování jednotlivých kapitol a zkoumání, na co jste před tím nepřišli.

Několikrát jsem výše naznačil, že tahle hra opravdu není můj typ. Nakonec jsem ji dohrál tak trochu z donucení, a to z naprosto stejných důvodů, jako jsem se nutil do Callahan's Crosstime Saloon. Můžete si myslet, že jsem ty hry třeba jen nepochopil a kdo to pochopil, musí přeci uznat, jaká je to božárna a jaký to má přesah, který tedy pochopí jen vyvolení. Ale jednoduše řečeno, tohle není něco, co mě nějak extra baví. Byly tam samozřejmě i slušně zábavné  momenty, jednotlivým příběhům jsem porozuměl a mohly by být základem třeba zajímavého filmového dramatu, ale jinak je to přesně něco, do čeho bych se vyloženě vžívat ani v rámci hry často nechtěl a pokud ano, tak jen ze zvědavosti a jen jednou, což jsem vlastně učinil. 

Jednotlivé rébusy, kombinatorika a práce s předměty jsou navíc z hlediska promyšlenosti a zábavy v konečném výsledku spíše takový průměr. Pár puzzlů bylo super, pár jich bylo jen zajímavých, pár jich bylo naopak takových trochu na sílu. Je jasné, že tato hra stojí a padá hlavně na příběhu. Prostředí bylo vcelku rozmanité, jednotlivé lokace pěkné, našly se však i takové, které zrovna neexcelovaly. Hlavně od úplného závěru hry bych očekával teda více. Kladem budiž nápaditost a nadčasovost (odkazy na Božskou komedii, nástin fungování matrixu ve světě s nadvládou počítače, umělá inteligence, která je dnes hodně diskutovaná). Hru bych doporučil spíše psychodramaticky laděným duším.

Hodnocení: 70%

Ringo