Sid Meier's Civilization 3

Platforma: PC / Žánr: Strategy-TBS / Developer: Firaxis / Vydavatel: Infogrames/ Rok: 2001

Již první Civka byla natolik komplexní a všeobjímající strategií, že by se zdálo, že není co k ní dodat. Ne nadarmo se občas rád vrátím k tomuto prvotnímu dílu dnes již šesti dílné série, abych si opět zahrál v základní a nenabobtnalé formě to, co na počátku 90. let položilo základy simulace celé civilizace napříč všemi věky, s veškerým technologickým vývojem, s možnostmi psát stále novou a novou historii lidstva. Přesto po desítkách odehraných partií snad každého už tehdy napadlo, že by bylo zajímavé, kdyby o některé prvky byla hra přeci jen obohacena. 

Jenže jak to udělat citlivě, aby obohacující přídavek zároveň nenarušil chytlavou hratelnost původní hry? O to se v následných letech pokusili další vývojáři, kteří pod licencovanou značkou Sid Meier's Civilization vytvářeli další díly této série. V případě Civilization 2 (1996) z dílny designérů a programátorů Briana Reynoldse, Douglase Caspiana-Kaufmana a Jeffa Briggse, tehdy ještě v angažmá firmy MicroProse, se mimo přídavky jednotek, budov a přechodu do izometrické grafiky podařilo zejména nakrmit nadšence Civky několikrát recyklovaným obsahem. A to podobě datadisků, add-onů s obrovským množstvím scénářů a nakonec i novým kompletním vydáním, čímž se druhý díl Civilizace udržoval komerčně při životě takřka až do vydání dílu třetího. O Civilization 3 se pak pod hlavičkou firmy Firaxis Sida Meiera (a dalších vývojářů odcházejících tehdy od MicroProse) postarala dvojice Jeff Briggs a Soren Johnson. Tento díl konečně přináší přesně ty změny, o kterých si mnohý hráč snil (některé se mu samozřejmě zásadně splnily již ve sci-fi strategii Sid Meier's Alpha Centauri 1999, ale i v plagiátorsky pojatých Call to Power 1 a 2 ( 1999 a 2000) od zcela jiných autorů jiné firmy, ale to je na jiné téma.)

Základ hry zůstává stále stejný. Na začátku si vyberete jednu ze slavných civilizací, např. Římany, Řeky, Babyloňany, Angličany, Francouze, Němce, Rusy, Egypťany a další. Pak si zvolíte obtížnost a vygenerujete rozložení kontinentů. Prvním osadníkem založíte město, které postupně zušlechťujete. Následně vyprodukujete další osadníky a zakládáte další a další města, v kterých budujete sýpky, obchodní centra, knihovny, univerzity, banky, samozřejmě i kasárna, hradby a když se zadaří, lze vybudovat i nějaký div světa. Nechybí zásadní prvek jako je technologický vývoj od zpracování bronzu až po let do vesmíru. Politicko-ekonomickým zřízením ovlivňujete ekonomický i technologický růst a způsob života vašich lidí. Můžete mít monarchií, totalitou, republiku i demokracií. V produkci samozřejmě nemohou chybět vojenské jednotky různého typu. To pro případ, že narazíte na města nepřítele a chtěli byste mu je uzmout a začlenit do vlastní říše. Samozřejmě nepřítel má stejné cíle jako vy. Buďto eliminovat vojensky všechny soupeře anebo zvítězit díky technologickému výzkumu odletem do vesmíru. Myslím, že nemusím nijak obšírně dále rozepisovat všechna pravidla, jak se prakticky každá Civilization hraje, to každý zná. Zaměřím se hlavně na prvky nové v Civilization 3.

Než se k nim dostanu, tak se stručně dotknu technického zpracování. Graficky jde jednoznačně oproti předešlým dílům o posun mílovými kroky vpřed. Jak působila (a dodnes stále působí) Civ 1 se vším všudy až legendárně ikonicky i při své jednodušší grafice, dvojka oproti tomu vypadala mírně škrobeně a uměle, jakoby zapadala do grafického designu Windows 3.1. Civilization 3 nakonec prokoukla do jakési kombinace malebnosti a realismu. Krajinky, jednotky, města, to vše je krásně prokresleno, působí to navíc věrohodně a grafici se inteligentně vyhnuli jakémukoliv závanu ať už strojené deskovkové "ikonkovitosti", anebo zbytečně chladné digitalizaci fotografií. Okolní hezké obrázky hovoří myslím za vše. Jediná pochybnost u grafiky Civ 3 v rámci pokroku by mohla ovšem nastat v porovnání s o dva roky starší Alphou Centauri s plastickým povrchem planety, ale s tou se rovnat může těžko cokoliv a navíc je to sci-fi, a ta technická forma by neladila s úvodními starověkými etapami lidské historie.

Civilization 3 je zajímavá i po hudební stránce. Během hry se střídají různé tematické melodie zasahující do žánru world music i ambientu. Hudební nálady se mění dynamicky a naprosto přirozeně jedna přechází v druhou a dokonale doplňuje rozjímání hráčovy mysli nad složitou strategií. K technickému zpracování patří i to, jaký má hra interface a ovládání. Tady mohu dát jasnou jedničku s hvězdičkou. Veškerá menu, tabulkové přehledy, vyčerpávající civilopedia popisující detailně snad vše, na co si vzpomenete, to vše je intuitivně přístupné a nebudete tady bojovat s tím, že co jako které tlačítko v menu znamená a kam vás asi dovede. Tak, a tím se můžeme přenést k těm avizovaným herním změnám, které tuto strategii významně ovlivňují. 

Začnu vytouženými surovinami majícími vliv na konkrétní výrobu. Co s hrou udělaly přidané suroviny, na nichž stojí a padá veškerý úspěch, je zřejmé hned od vynálezu zpracování železa. V předešlých dvou dílech vám tento vynález automaticky zaručil zařazení železných zbraní do výzbroje jednotek. Tady však musíte doufat, že se nacházíte na území bohatém na kovy a nějaké to naleziště železa se bude nacházet buď v rámci vašeho území nebo nedaleko vašich hranic. Pokud ne, musíte si pospíšit s expanzí a rychle nějaké území se železem najít a obsadit, jinak prostě meče nevyrobíte a vaše armáda může začít zaostávat za armádami soupeřů. Důsledky jsou myslím všem jasné. A železo byl jen jeden příklad z mnoha. V pozdějším věku si třeba zaválčíte o uhlí, ropu a uran, abyste mohli provozovat železnice, motorizované jednotky, zejména tanky, a vyrábět jaderné zbraně. Mírumilovnější nátury se však nemusejí hned hnát do válek a mohou zkusit diplomaticky suroviny vyobchodovat.

Vše má však dvě strany mince. Strategické rozhodování získalo z jedné strany nový šmrnc a už to není takové to - založím někde nové město nebo dobudu támhle to město soupeři, jen abych zvětšil území, ale úvaha plyne zcela novým směrem. Dobudu soupeři támhle to město, protože má přístup k železu. A to co nejrychleji, než se soupeř vyzbrojí právě železnými zbraněmi a já bych pak neměl už šanci. Možná tušíte, co bude tím negativem, které značně zasahuje do vašich šancí na vítězství. Vznikají totiž nové prvky náhody, zda budete tím šťastnějším a potřebná surovina bude na vašem území, což pak značně usnadňuje situaci. Může se však stát, že odstartujete hru na chudém malém území bez surovin a šance na celkový úspěch ve hře se tak výrazně zmenšují. Pokud v moderním období pak nenarazíte na ropu a jediná je na vzdálených kontinentech uprostřed území nepřátel, můžete to pomalu zabalit.

Když už jsem načal tu diplomacii se soupeři, tak ta získala díky surovinám také nový rozměr. Kromě surovin pro výrobu existuje také spousta luxusních komodit, které dělají obyvatelstvo šťastnějším. To je samo o sobě většinou klíč k vysoké produktivitě, protože nic není větší brzdou ve výrobě, než nas...štvaný obyvatel. Se soupeři lze takto vyobchodovat například víno, koření, drahokamy a pod. Ať už za jiné komodity, které nemají oni, nebo za peníze. Se soupeři lze kromě obchodování uzavírat aliance, dohody o volném pohybu přes území, vyměňovat technologie, vyhlašovat obchodní embarga proti nepřátelům nebo ostatní národy proti sobě poštvávat. Můžete také zakládat ambasády nebo pořádat špionážní mise jako kradení technologií, šíření propagandy, provádění sabotáží.

Konečně tady máme také vytoužené hranice. Ty se začnou rýsovat nejen kolem blízkého okolí vašich měst, ale mohou se dále rozšiřovat i bez osídlování a to díky kulturnímu vlivu, což je další novinka. Čím více knihoven, divadel, univerzit, divů světa, tím rychleji se bude šířit vaše kultura a hranice se budou posouvat. Mimo vliv na hranice přináší kultura čas od času i nějakou významnou osobnost, díky níž můžete urychlit vývoj některé z technologií nebo zafinancovat stavbu divu světa. Kulturním vlivem můžete uzmout soupeřům nejen kus území i v blízkosti jejich měst, ale můžete tlakem své kultury přesvědčit obyvatelstvo soupeřova města se slabším kulturním vlivem, aby se k vám přidalo. V obsazených či dobytých městech zůstává obyvatelstvu jejich příslušnost k původnímu národu. V takovém městě se porobení obyvatelé stále hlásí ke své domovině (tenhle prvek známe už z Master of Orion 2) a jsou méně poslušní. Když vůči jejich původní zemi vedete válku, začnou se bouřit. Pokud vás napadá Stalinské řešení vyvolat v dobytém městě nejprve hladomor a původních obyvatel se takto krutě zbavit, tak je možné i takové řešení zvolit. 

I u novinky s kulturou a hranicemi platí to o dvou stranách jedné mince. Zásadní výhodou je, že co je na mapě obarveno vašim kulturním vlivem, je prostě vaše a soupeři nemohou v těchto prostorech zakládat svá města. Pryč je častý neduh předchozích dvou dílů, že si soupeř, s kterým máte mír, přijede někde doprostřed mezi vaše města, najde tam prostor a založí město své. Obvykle jste se takového kukaččího města na "svém" území museli zbavit vyvoláním války, která nemusela být v příhodný moment třeba vůbec výhodná. Tohle zde tedy odpadá. Na druhou stranu však přibyl stres, zda  je tlak vaší kultury dostatečný na to, abyste pod kulturní vliv soupeře nespadli vy a bez boje tak nepřicházeli o jedno město za druhým jen proto, že kulturně konvertuje k nepříteli. A nepomůže vám ani to, že do města naskládáte třeba 20 jednotek. Lze o ně takto krásně bez boje přijít, když vám přijde neblahá zpráva, že se obyvatelstvo takového města rozhodlo přidat k vašemu sousedovi.

Výše zmíněné vytoužené nové prvky se surovinami, hranicemi a kulturou strategii Civilization opravdu výrazně obohacují v pozitivním slova smyslu. Je to něco nového, dává to hře další rozměr a činí tak fungování civilizací ve hře mnohem reálnějším a ještě více komplexnějším. Pokud cítíte, že v tom je nějaké "ale" nebo "jenže", cítíte to správně. Způsobuje to totiž občas  zajímavé osobní rozpoložení, alespoň v mém případě. Civilization 3 je u mě fakticky po Civilization 1 stále nejčastěji hraným dílem této série vůbec. Po odehraní nespočtu partií jsem však paradoxně dostával nutkání si odpočinout od všech těch bojů o suroviny a stresu z vlivů nepřátelských kultur na má města, že jsem čas od času zatoužil se vrátit k tomu sladkému a méně starostnému základu, jak to bylo v jedničce, potažmo dvojce, u kterých jsem přitom před tím toužil po těch změnách, které trojka přináší a kruh se tím uzavřel:-) Nejednou jsem si posteskl nad tím, že v prvních dvou Civkách byla přeci jen větší svoboda a jakoby v nich bylo více hravosti oproti vyšší realističnosti systému v Civ 3. Až by se chtělo použít laciné přísloví "méně je někdy více".

V Civilization 3 se závody v čase mezi národy rozrostly o nové cíle. K dobyvatelskému a technologickému vítězství se přidalo ještě vítězství dominantní, kulturní a diplomatické. Dobýt všechna města nepříteli nebo vědět, že musíte odletět do vesmíru jako první, byly jasně čitelná vítězství v Civ 1 a 2. Ve trojce navíc budete v nějaké té vyrovnanější partii trnout, zda některý soupeř, kterého si moc nevšímáte, oproti vám neodskočil výrazně kulturními body, popřípadě jej v některém kole nezvolí ostatní národy do čela OSN. Tohle dokáže dokonale naštvat v případě, že máte docela dobře rozjetou nějakou válku, rostete a domníváte se, že na tom nejste bodově vůbec špatně a stejně přijde zpráva, že některý z národů vyhrál na kulturu, klidně i ten, kterému zrovna řádně vojensky nakládáte. V Civilization 3 se holt musíte více otáčet, sledovat více aspektů a nic nezanedbat. Takové to pohodové stavěníčko na vlastním kontinentě s tím, že vás mimo nejbližší sousedy zbytek světa nezajímá, není cestou k valnému úspěchu.

Kořením každé civilizační strategie je válčení a dobývání. I tady doznal systém určitých změn. Stejné zůstává hromadění jednotek, a to klidně na jednom čtverci mapy. Jednotky posíláte na nepřítele nebo k jeho městům a útočíte posunem směrem na čtverec s nepřátelskou jednotku nebo město. Během střetu se vypočítá na základě statistických čísel síla a obrana + bonusy a postihy, což nakonec určí, jak kdo z konkrétního střetu vyšel. Jednotky se obvykle dělí na obranné, útočné, pěchotu, útočnou jízdu a pak dělostřelectvo. V pozdějších létech přibude letectvo stíhací a bombardovací, různé útočné rakety a nakonec jaderné zbraně. Systém hit pointů zůstal v podstatě zachován z Civilization 2, jenom se rozčlenil do jakýchsi zásahových bodů pro vyšší přehlednost. Jednotky se mohou i zlepšovat na úroveň veterán a elite. Takové pak mají více zásahových bodů. 

Novinkou je chování jednotek z kategorie katapultů a dělostřelectva. Těmito jednotkami neútočíte již přímým posunem na políčko s nepřátelskými jednotkami nebo městem nepřítele, ale z povzdáli bombardujete pozice nepřítele. Má to zásadní výhody. Nedochází k automatickému protiútoku a tím poškození dělostřelectva a zároveň tím ubíráte hit pointy obránců. Vaše jednotky pro boj z blízka tak mohou následně útočit pohodlně na zdecimované nepřátele. Často se mi díky početnému dělostřelectvu dařilo beze ztrát obsazovat původně silně bráněné města nepřátel. Drobnou pomocí je také možnost získat vojevůdce a seskupit pod ním několik jednotek, které pak útočí najednou se znásobenou silou. 

Civilization měla vždy obrovské kouzlo v tom, že technologický vývoj ve hře jasně určoval, s čím půjdete na bojiště. Bylo obzvláště fascinující překvapit například soupeřovy lukostřelce tanky. Horší to bylo v situaci opačné, kdy se horko těžko snažíte dopracovat konečně k rytířům a za hranicemi soupeře se to už hemží jeho tanky. Technologický vývoj je tak prakticky alfou a omegou všeho, co ve hře můžete dělat, od vylepšování měst až po modernizaci armády. Města se postupně rozrůstají a vzkvétají, pokud v jejich okolí dostatečně obděláváte půdu, budujete farmy, v horách doly, stavíte infrastrukturu od silnic až později po sítě železnic a v samotných městech stavíte budovy a výbavu, na které závisí nejen spokojenost obyvatel, ale i jejich produkce či odvody daní do státní kasy. Staré města plné chrámů a divadel se postupně modernizací mění v průmyslová centra plné elektráren a továren. Ve finále zavádíte moderní obnovitelné ekologické zdroje. Fungují tady dle situace i zákonitosti jako hlad, korupce, znečištění a nespokojenost obyvatel, která může přerůst v revoltu, a ta město dokonale ochromí.

Zastavím se u korupce. Tu simuloval již první a druhý díl, ovšem přišlo mi, že ne tak krutě. Trochu mi u třetího dílu vadí, že nemá moc cenu kolonizovat zámoří a hlavně že je zbytečná péče o města, které jsou od toho hlavního vzdáleny natolik, že korupce sžírá prakticky veškerý zisk, výzkum a hlavně produkci. Stavět malou knihovnu v takovém městě 80 let jaksi nevede k tomu, že za hru stihnete nějak mockrát zadat v takovém městě další výrobu. Řešením je sice stavba skrytého druhého paláce (mimo toho v hlavním městě), který dodává v patřičnému městu punc města hlavního, což ovlivňuje pozitivně i blízká města okolo a korupci to v nich zmírní. Podobně jde mírně snížit korupci i patřičnými administrativními budovami. Ale není to řešení všespásné v případě rozehrání nějakých velkých map. Hlavní město s palácem a město se skrytým palácem zajistí pohodu na jednom velkém kontinentě nebo dvou menších, ale pokud se vrhnete na dobývání vzdáleného kontinentu nepřítele, budou taková dobytá města jen úkrytem a jakýmisi doléčovacími check pointy pro vaše jednotky. Vyrobit tam toho moc nepůjde a zapomeňte na rozšíření ofenzivy typu - budu vyrábět jednotky v dobytých městech na tomto novém kontinentě, jako na běžícím pásu.

Na jednu stranu je to možná škoda, protože vedle dvou produkčně silných oblastí pak budou další državy a vzdálená města jen nepoužitelnou tečkou na mapě ve vašem vlastnictví. Úplně se tím tady vytrácí to kouzlo, kdy se třeba na začátku hry objevím na malých ostrůvcích a řeknu si, je to výzva, jdu do toho a tak kolonizuji ostrůvky okolní, jako tomu bylo v předchozích dílech. Na druhou stranu je omezenější produkce ve vzdálených državách regulačním prvkem a brání to přesílení v podobě silně aktivních výrobních míst kdekoliv na mapě, protože každý, kdo by vždycky výrazně odskočil v teritoriální expanzi a založil více měst, by se automaticky stal nedostižným (jako počítačový soupeř na vyšších obtížnostech:-). Pokud v té pozici ale budete vy, bude vás neprodukce ve vzdálenějších oblastech doslova štvát a budete mít pocit, že to tam vlastně udržujete zbytečně.

A když už jsem nakousnul obtížnost, tak pokud chcete hrát na vyšší obtížnosti, v podstatě si tím eliminujete po většinu hry veškeré budovatelské a výzkumnické hrátky, protože pro úspěch budete muset jet taktiku cyklu - město, válečník, osadník a sázet města jako houby po dešti a pak z každého chrlit jednotky, abyste všechny sousedy vymlátili ještě v pravěku, jinak vám přerostou přes hlavu, protože pekelně cheatují (což je bohužel vlastní celé sérii) a vyrábějí několikanásobně rychleji než vy. Technologie a divy světa pak kradete dobyvačnou válkou od druhých. 

Možná to teď vypadá, že jsem se těšil v sérii Civilization na vytoužené změny a v konečném důsledku jsem s nimi nespokojen, protože se jim musím značně přizpůsobit a složitě se s nimi potýkat, popřípadě mi nesedí tak zcela. Civilization 3 je totiž těžké vnímat s odstupem času nějak jednoznačně. Kromě zmíněných dvousečných změn zůstaly mnohé věci při starém. Jak v tom nejlepším, dobrém, tak i v tom, co by si změnu trochu žádalo, jako například oddělení politických režimu od ekonomických systémů a státních zřízení. Stále si lze striktně volit trochu nelogicky jen mezi despocií, monarchií, republikou, demokracií a komunismem, byť se komunismus s despocií ani s republikou nevylučuje, stejně jako monarchie s demokracií. Pokud porovnáme hru s konkurencí, tak jestli ve skutečnosti něco výrazně hází na Civilization 3 stín, tak je to vlastně existence o dva roky starší hry Alpha Centauri, což není vlastně na trhu ani konkurenční titul, jelikož spadá pod stejnou hlavičku Firaxis a podílel se na ní obdobný tým jako na Civ 2 i 3. Přesto v porovnání s Alphou Centauri vypadá Civka 3 spíše jako časový předchůdce než následovník, jelikož mi u starší Alphy Centauri (1999) přijde snad vše nadčasově pokročilejší, než u Civilization 3.    

Navzdory tomu byla ve své době Civilization 3 jasná pecka a i dnes je stále brilantní strategií, která položila nové základy dalším inovacím v sérii a působí stále i na dnešní dobu kompaktně. Nabízí naprosto nefalšovanou a pravou civilizační strategii s doslova vtíravou hratelností, že se člověk od toho nedokázal odpoutat, dokud nevyhrál. Otřepané klišé "ještě jeden tah a jdu spát...." tady platí na tisíc procent. Neutuchající zábava a napětí z toho, co se stane v dalším tahu a zda jste veškeré úkony udělali tak, abyste z nich získali největší profit, je tady všudy přítomná. Obzvláště pokud vedete válku, tak vám mysl nedovolí hru vypnout dříve, než se ve válce doberete svého vytouženého cíle. A to ani kdyby mělo jít o poslední hodinu možného spánku, který byste si mohli dopřát před zazvoněním budíku hlásícího - vstáváme do práce/školy.     

Na závěr je pro úplnost na místě ještě napsat informaci, že Civilization 3 se rovněž dočkala dvou datadisků a to Play the World (2002), který dodal hře možnost hrát v multiplayeru a přidával osm nových civilizací a taky nové jednotky. Druhým datadiskem byl Conquests (2003), který přidal do hry scenária, které byly značně specifické a tak byly obohaceny o další herní prvky, které v základní hře nebyly k dispozici, jako například dva nové druhy státního zřízení feudalismus a fašismus. Tohle dílo by si mimochodem zasloužilo stovku za tu závislost, kterou dokáže vyvolat. Ale budu střízlivý, těch neduhů jsem tam pár přeci jen zmínil a tak to bude o pět procent méně.  

Hodnocení: 95%

Ringo