Advance Wars: Dual Strike

 Platforma: NDS / Žánr: Strategy-TBS / Developer: Intelligent Systems / Vydavatel: Nintendo / Rok: 2005

Advance Wars: Dual Strike je celkově osmým dílem Wars série, známé také jako Famicom Wars, jejíž první díl spatřil světlo světa již v roce 1988 na konzoli Nintendo (NES). Západní svět tato série míjela až do roku 2001, kdy vychází první Wars hra v anglické verzi, pod příznačným názvem Advance Wars, jelikož vyšla na handheldové konzoli Gameboy Advance. Pokračování Advance Wars 2 vyšlo rovněž na téže platformě a v pořadí třetí do Angličtiny přeložená hra této série, Advance Wars: Dual Strike, vyšla na konzoli Nintendo DS.

A právě tato hra bude předmětem tohoto článku. Zatímco Gameboy Advance mě v době svého rozkvětu tak nějak spíše minul a jen jsem koukal u druhých, jak na něm občas hrají právě Advance Wars 1 nebo jRPG Golden Sun (s kterým jsem měl později na NDS tu čest díky GBA slotu), tak Nintendo DS si ke mně už cestu našlo a k sehnání tahové strategie Dual Strike to přímo vybízelo. Představa, že hraji tahovou strategii na handheldové konzoli pro mě sice byla taková podivná, jelikož jsem si moc neuměl představit, že tam bude mimo panáčkové strategy RPGčka něco komplexního na úrovni PCčkových tahovek typu Battle Isle, ale Advance Wars mě díky své zdánlivé podobnosti právě s počítačovou strategickou sérií Battle Isle docela zajímal.

Hned po spuštění hry je jasné, že tady nebude chybět takový ten japonský styl výpravy. Tedy spousta anime postaviček házejících na sebe střídavě textová okna s rozhovory, které rozvíjejí všudypřítomný příběh. Hráč prakticky okamžitě nabyde pocitu, že se poloprázdně neposouvá jen od jedné bitvy k druhé, ale že jimi vlastně řeší komplikovaný příběh a nespočet politických, taktických i strategických situací a v každé bitvě se snaží docílit úspěchu právě proto, aby byly naplněny cíle zmíněné v informačních brífincích a velmi častých rozhovorech mezi postavami. 

Příběh navazuje na předchozí dva díly Advance Wars 1 a 2, nicméně jde samozřejmě především o strategii a tak není znalost předchozích události nezbytná proto, abyste mohli hru hrát a dokázali se přitom v událostech orientovat. Ony jsou nastíněny v podstatě tak vyčerpávajícím způsobem, že se mi do nich podařilo doslova zapadnout, jako bych ve světě Famicom Wars série existoval odjakživa. Děj se odehrává v zemi Omega Land. Zločinná banda, konsolidovaná do armády pod názvem Black Hole, získala nové vedení, generála Von Bolta, a rozhodla se opět sužovat okolní státy. Cílem Von Bolta je vyčerpat energii ze země Omega Land, získat věčný život a zároveň vyvinout smrtící biologockou zbraň Oozium 238. Řádění těchto teroristů se snaží zabránit spojené národy sdružující armády Orange Star Army, Blue Moon, Green Earth a Yellow Comet.    

Ještě, než se dostanu k samotnému principu bitev a hlavní náplni hry, musím zmínit, že osobnosti v čele jednotlivých armád jsou tady silně svázány s celkovým děním, příběhem a neustále vedou nějaké rozhovory, rozbory situací a celkově je tady vše silně personifikováno. Každá z armád má několik klíčových vedoucích postav, které mají navíc speciální schopnosti uplatnitelné v bitvách. Kdo zrovna bude vůdcem konkrétní bitvy si můžete časem i sami volit a tím si vybrat, který speciální útok se pro váš styl taktiky hodí nejvíce. 

Není to tedy jen - tady máš pět tanků, dvě děla a deset vojáčků a nějak to uplácej na bojišti. Hra udržuje neustále pozornost díky chytrým dějovým zvratům, různým komplotům, zradám a celé se to pak čte jako napínavá komiksová knížka. Nejen mezi souboji, ale i během nich, probíhá konverzace mezi postavami, rozvíjející příběh novými směry. Názorové výměny s klíčovými personami nepřítel jsou pak plné různých urážek a posměšků. Hra není jen pragmatickou suchařinou, ona doslova žije. Tohle Japonci prostě umí a mají smysl pro drama v jakémkoliv žánru.

Alfou a omegou jsou samozřejmě bitvy. Na mapě světa se v kampani objevují postupně praporky značící místa bitev. K těm se hráč postupně přesouvá a spouští jak dějové eventy, tak bitvy samotné. Při prvním pohledu na bitevní pole se člověku opravdu vybaví Battle Isle, ale je to vlastně neférový pohled na věc. Mělo by to být pochopitelně naopak, protože první Famicorn Wars vyšel v roce 1988 a první Battle Isle až v roce 1991. Nicméně podobnost je v tom, že uvidíte kreslenou krajinku plnou hor, luk, cest, ale také různých budov. A v takovém prostředí se to hemží tančíky, vojáčky, dělostřelectvem, letadly, na vodě se prohánějí lodě. 

Shluk vysokých domů znázorňuje město, které je v případě vaší nadvlády zdrojem produkce energie a slouží také k opravě jednotek nebo doplňování paliva. Pak jsou tady továrny, v kterých se za energii, nastřádanou městy, vyrábí nové jednotky. Na jedné straně mapy je některá z armád spojených národů, na druhé je shromážděna Black Hole Army, popřípadě stojí na nějakých obsazených pozicích, které je třeba dobýt nebo naopak hájit. Dobývání měst nebo továren trvá minimálně dvě kola. Záleží ale, jak silnou pěchotou dané místo obsazujete. Konkrétně město má obranu 20, jednotka má početně číslo 10 a tak dvě kola trvá, než si obarvíte místo pod svou vlajku. Pokud město obsazujete oslabenou pěchotou, která má např. početně jen číslo 5, budete obsazovat město čtyři kola (20/5). Mazané. 

Když se podívám na principy hry podrobněji, záhy se odhalí fakt, že komplexnost bitevního pole ani náhodou nedosahuje detailů Battle Isle série a to třeba už jen proto, že rozsah jedné bitevní mapy je z počátku dost často omezen jen na velikost vyobrazené krajiny na malinkatém display konzole. Až pozdější mapy nabídnou prostor zhruba dvakrát tolik větší a obrazem jde odscrollovat třeba jednou do strany nebo nahoru a dolů. Prostě je to zjednodušená menší tahová bitva v konzolové handheld verzi. Na tom ale není vlastně nic špatného. Občas i v jednoduchosti je krása. Bitevní pole je vlastně  takovým malý puzzle, s kterým si budete lámat hlavu hlavně nad tím, ke kterým objektům poslat své vojáky nejdříve a zda bude rozhodujícím prvkem zničení nějaké nepřítelovy jednotky anebo se raději vrhnete na obsazení nějakých měst a zajištění jejich obrany, jelikož potřebujete pro příští tah mít vydělané zdroje na nezbytně nutnou novou jednotku.  

Advance Wars mi vždy tak trochu připomiínal PC hru Z, akorát že je na tahy. Ve hře Z to fungovalo tak, že čím více obsazených budov, tím více se zkrátil čas produkce. V Advance Wars je to podobné, akorát je to na tahy. Čím více máte obsazených budov, tím větší náskok v produkci máte v daný tah nad nepřítelem, jelikož vám přibude v dalším tahu více zdrojů a můžete zakoupit nějakou těžší jednotku.

Samotné střety jednotek pak fungují klasicky. Voják dostřelí na políčko, které s ním přímo sousedí. Voják s bazookou dává větší damage než klasická pěchota, takový kanón pak klidně přestřelí políčka tři, pak tady máme různé raketomety, protiletadlové děla atd. Tady právě začnou tvrdé počty, vytyčování linií, kam ještě vstoupit a kde se raději držet dále z dostřelu, nebo naopak budete přemýšlet, koho předsunete do první linie před vlastní dělostřelectvo, které potřebujete nutně dostat kupředu, abyste na nepřítele dostřelili, ale zároveň se nedostali do dostřelu jeho děl. Když není zbytí, rozhodne brutální síla početných svazů tanků, které s nějakou tou uštědřenou ránou počítají, ale dokáží přitom nadělat v řadách nepřátel pořádnou paseku, obzvláště když prolomí linii a dostanou se na kontakt přímo s dělostřelectvem choulostivým na přímé zásahy z blízka. 

Samozřejmě nebojuje se jen na zemi, ale také na moři a ve vzduchu. Není tady nouze o helikoptéry, stíhače, bombardéry, křižníky, bitevní lodě i ponorky. Množství rozmanitých jednotek je tedy obrovské a i přes nevelký rozměr bojiště nabízí v podstatě dokonalé taktické vyžití. A aby toho nebylo málo, bitvu výrazně ovlivňuje počasí a dokáže zásadně změnit její charakter a překopat vaše plány.    

Jelikož se Japonci vyžívají v možnostech zlepšit a levelovat kde co, tak ani v Advance Wars nechybí jistý prvek vylepšování hlavních protagonistů, tedy vůdců armád. Tzv. CO powers, což jsou ony výše zmíněné speciální útoky jednotlivých postav, lze po bitvě vylepšit a do příště jim zvýšit účinnost. Každá armáda a její ústřední postavy mají tyto speciální útoky odlišné. Speciální útok lze spustit poté, co se naplní ukazatel značící zásahy, které armádě nepřítel uštědřil. Je to vlastně jakási míra "nasranosti", jakýsi beserker spouštěč speciálních útoků. Má až tři úrovně. Buďto použijete první nebo druhý stupeň, anebo si počkáte, až vás nepřítel svými zásahy vytočí do ruda a můžete pak spustit Super Power. Jen pro příklad, jedna z takových Powers třeba dokáže hromadně vyléčit všechny vlastní jednotky na bojišti. To se to pak válčí. 

Bitvu lze vyhrát totálním vymýcením nepřátel z mapy, ale klíčový je hlavní stan nepřítele. Ten, když je dobyt, mise končí ve prospěch toho, kdo obsadil HQ soupeře, nehledě na to, kolik jednotek komu zbylo. Rozmanité cíle misí, ale i zapeklitost jednotlivých bojových map, brání úspěšně tomu, aby hra spadla do nudného stereotypu. 28 misí kampaně člověk dohraje doslova jedním dechem, obzvláště když jsou jednotlivé mise prokládány strhující výpravou příběhu. A komu by byla kampaň málo, je tady k dispozici ještě spousta samostatných map s pekelnou obtížností, znamenající opravdu výzvu. A nakonec je tady multiplayer mód, v kterém si můžete změřit síly se svými přáteli.

Z technického hlediska tady není skoro co vytknout. Grafika je účelná, praktická, přehledná a interface funguje bezchybně. Napomáhá tomu i možnost konzole NDS fungovat na dvou obrazovkách, takže hra chytře rozděluje, co na které zobrazí, aby měl hráč vždy přehled jak nad situací na konkrétním místě na bojišti, tak nad jednotlivými statistikami a mapou. V hudebním doprovodu se střídají akční melodie se skoro až plážovou idylkou. Komu by soundtrack nevyhovoval, klidně jej může zeslabit na nulu. Jediné, co by se dalo zkritizovat je to, že z hlediska barev hra rozhodně neždímá na maximum možnosti konzole NDS a barvy jako vybledlá zelená a žlutá dost připomínají ještě docela omezenou paletu předchozí konzole Gameboy Advance. Dual Strike tedy není ještě zdaleka tak malebný a detailní, jako její následovník Dark Conflict (o něm se rozvykládám až někdy příště).

U této hry pociťuji zvláštní paradox. Jednoduchost, strhující příběh, strhující hratelnost, dohrání jedním dechem a pak...nejlépe sáhnout po dalším díle. Celé je to super a zároveň mi to přišlo jako jednohubka s mapami kolikrát jen na jednu obrazovku, kterou člověk zkonzumuje, zapamatuje si, jak si pochutnal, ale příště sáhne po jiné. Možná po x letech bych si uměl tuto hru zopakovat, zahrát znovu (pár misí jsem si tedy pro zisk screenů zopakoval), ale přeci jen mám pořád nějak vžité, že na těch konzolích jsou ty strategie v jakémsi zjednodušenějším módu a raději bych sáhnul pro příště po něčem komplikovanějším na PC. 

Přitom ale Dual Strike není nějaká banální hříčka a za každým čísílkem, co se týče zásahu, obrany, pohybu, vlivu terénu, počasí atd., stojí komplexní vzorce. Jednotky nabízejí rozmanité taktické možnosti. Rozhodně to není o tom si tam jen tak zbůhdarma něco zaměřovat a střílet s tím, že to nějak dopadne. A hlavně, na to, že má jít o hru na cestovní konzoli, Dual Strike plní přesně to, co plnit má. Možná tady v těch pochybovačných slovech v předchozím odstavci za mě spíše hovoří snaha si obhájit mrzení, že jsem všechny Wars hry, které jsem měl v originále (Advance Wars 1, 2, Dual Strike a Dark Conflict) nakonec prodal s tím, že na strategie mám primárně PC a své konzole zasvětím čistě jRPG žánru a nebudu tam hrát všechno. Kdo ví. Každopádně Dual Strike je legendární klasika a určitě bych nerad předchozím odstavcem někoho odradil, protože v prvním případě jde o fantastickou zábavu, na níž nějaké pozdější rozhodování, jestli to člověk ve sbírce nechá nebo z nějakého důvodu vytěsní, nemá vliv. Ostatně mé hodnocení hovoří za vše, stejně jako všeobecná pověst hry coby zřejmě nejlepšího dílu série.

Hodnocení: 90%

Ringo