Beneath A Steel Sky

Platforma: PC / Žánr: Adventure/ Developer: Revolution Software / Vydavatel: Virgin Interactive Entertainment / Rok: 1994


Po Lure of the Temptress se Revolution software přesunuli od fantasy prostředí k velmi žádanému a atraktivnímu tématu - cyberpunk, kapku postapo, ne až tak vzdálená budoucnost. Téma je to vždy lákavé, ale někdy jsem měl u počinů obdobného typu pocit, že stačí lidem, žadonících po atmosféře tohoto typu, předhodit pár stylových screenů plných rezavého kovu, do toho vrazit pár mutantů nebo lidí s polovinou mozku z přístrojových chipů, a všichni z toho byli v sedmém nebi. I kdyby zbytek hry byl ve skutečnosti v podstatě nic moc, oni si vše okolo domyslí a přiřknou tomu totální kultovnost. Samozřejmě fantasii se meze nekladou a o tu jde u nás hráčů myslím především. Na co bychom hry jinak hrávali, kdyby v tom nebylo kus toho přenesení se někam jinam, co naší fantasii přijde zajímavé. 


Proč takový úvod navozující hned z kraje jasné pochybnosti? Jednoduše proto, že po celou dobu hraní této hry se ve mně mísily pocity plné pochybností. Schválně, mrkněte na screeny okolo. Působivé? No naprosto jednoznačně. Je v tom jistá dávka umění, kresby jsou to nádherné, stylové, lépe snad futuristické ocelové město nejde vystihnout. Mimochodem pamatujete film Ocelové město? Budete se tady ze začátku cítit tak trochu podobně. Grafika je tedy jedním slovem k sežrání, má styl, má úroveň a musím opět říci, že vizuál, to je něco, co Revolution Software uměli především. Ale je to hlavně o tom stylu, nikoliv že by to nějak válcovalo o třídu jiné díla nakreslené ve VGA grafice.


Když to dobře vypadá, a o to v adventurách také dost jde, přes různé puzzly se dopracovat k dalším hezkým obrazovkám, tak to musí být dobrá adventura, ne? Z herního hlediska by tomu nemělo nic chybět. Oproti Lure of the Temptress na tom designéři zapracovali opravdu svědomitě a hra je oproštěna od jakýchkoliv těžkopádností, od boje s ovládáním a také od různých designérských chyb v podobě - támhle mi nejde odejít z obrazovky a tadyhle mi pokyn k pohybu zafungoval až na potřetí. Nic takového, Beneath A Steel Sky je precizní dílo i po programové stránce. Ovládání je jedna radost, vystačíte si s pravým a levým tlačítkem myši fungující jako prozkoumej / použij. Inventář se rozbaluje v horní části obrazovky, je přehledný a pohodlně se tak kombinuje s předměty.


Obvykle se moc nerozepisuji o hudbě. To je pro mě spíše takový bonus, pokud ve hře hraje něco, co mi umocní atmosféru na ultimu, ale není to pro mě podmínkou. Tady si však hudbu přeci jen vezmu kapku na paškál, protože je jedním slovem otravná. Nejde o technickou kvalitu, nemám vůbec nic proti midi hudbě, naopak tu právě preferuji. 


Jenže volba melodií i zvukových (hudebních) nástrojů je tady tak příšerná, že jsem si ji nejprve vypnul ve hře. Jenže ona se po projití pár obrazovek zase sama zapne (a bacha, přeci jen jsem si jeden programový nedostatek uvědomil). A po většinu hry vaše uši budou drtit podivné a otravné, snad swingové, melodie. Po chvíli poslouchání mi v mysli jakoby pořád dokola zněla písnička "Život je jen, náhoda....", jakoby tam v ní podprahově byl skryt kousek pasáže této písně. Nakonec jsem na počítači stáhnul zvuk na nulu, abych se hudby zbavil a oželel tak i zvuky a dabing. 


O co v této hře vlastně jde? Nejprve je nutno říci, že se odehrává ve fiktivní budoucnosti na území Austrálie. V její poušti žijí odpadlíci a jakési kmeny, které působí, že vznikly původně z chudiny, ne-li bezďáků, zatímco moderní populace obývá megapolis, ocelové město, strukturované do úrovní, kdy ta nejbohatší žije ve spodních částech a dělný lid v patrech horních, kde je situován i veškerý výrobní průmysl. Logicky, aby nekouřil do oken šlechtě. 


Vaše jméno je Robert Foster. V dětství s vámi matka prchla z města, ale její helikoptéra nějakou náhodou havarovala a ona přitom zahynula. Přežili jste vy a ujal se vás jeden z pouštních kmenů. Tam si tak žijete a mimochodem si z nudy sestrojíte robota a to díky svým zvláštním technickým schopnostem poděděných asi po tátovi. 


A jak si tak pěkně pohodově a idylicky dospějete u svého kmene v přírodě, jednoho dne přiletí vrtulníky, rozstřílejí vaši vesnici a vás unesou. Jediné, co ještě stihnete, tak vytáhnout chip s naprogramovanou umělou inteligencí  z vašeho robota a uschovat si jej u sebe. Helikoptéra, v které vás unášejí, míří k ocelovému městu. Tam však opět překvapivě havaruje (na havarované helikoptéry máte prostě životní "štěstí") a vám se podaří únoscům utéci a skrýt se v nedaleké továrně.


Odteď je vašim úkolem prchnout z města a zároveň přijít na to, proč jste byli uneseni, proč byl váš kmen vyvražděn a vlastně proč kdysi s vámi matka prchala z města. Po letmém rozkoukání se po továrně to vypadá nadějně působivě a napínavě. Průmyslové ladění pěkně zapadá do tématu. Vypadá to, že by to mohlo naplnit přesně to, co si od hry slibuji. A těším se, že budu řešit záhadu, která se zde od počátku rozvinula. Na jednu stranu mě někdo unesl, někdo mě chce zabít, ale na druhou stranu tomu někdo brání. Což naznačí i mrtvý strážný, kterého sejme mechanický obranný mechanismus továrního komplexu (jakýsi velký bratr, který vše sleduje) v momentě, kdy mě chtěl ohrozit na životě. 


Tohle nadšení však netrvá dlouho. Poté, co se mi povedlo se dostat do spodnějších pater města, hra sklouzla v jakousi sérii fádních civilních klišé, které by  mi v jiných adventurách možná vlastně ani nevadily, ale tady působily naprosto rušivě. Závažné věci se tady dějí jakoby jen tak mimochodem (např. vražda, snaha zrobotizovat obyvatelstvo nějakou společnou podrobenou myslí atd.), zatímco primárně řešíte rébusy s domácími mazlíčky zdejších obyvatel (jak nakrmit kočku, jak sebrat psovi žrádlo z misky). Snaha nechat si udělat elektronický vstup do organismu, abyste se mohli napojit na virtuální realitu, je jen chabou útěchou na jinak následný nepřesvědčivý děj.


Prakticky po 3/4 hry jsem bojoval s pocitem vyumělkované nudy. Velmi brzy opadlo napětí, že tady po mně někdo jde. Ve skutečnosti jsem tenhle pocit nakonec vůbec neměl. Celá story začne být tak průhledná, že mě nakonec pobavilo, když jsem si jednu pozici v asi 3/4 hry pojmenoval pracovně Father, jak se mé domněnky absolutně nepletly.  Abych nezapomněl, ten chip s umělou inteligencí, který si uschoval před únosem hlavní hrdina, budete využívat ve hře k implantování do různých forem robotů či androida a budete tak mít podobně, jako v Lure of the Temptress, po ruce parťáka, s jehož součinností budete řešit puzzly. Nápad sice fajn, ale taky ne všespásný, jelikož vůbec nenaplnil potenciál, který vypadal z počátku slibně . Jestli se autorům něco opravdu podařilo, tak ztělesnit tady nudu do čehokoliv, co mohlo zavánět jakoukoliv zábavou. 


Přitom nejde vůbec o nějaký propadák nebo béčkovou adventuru. Mohla to vlastně být fakt bomba hra, jen tady nezafungovala ta správná chemie, která by dokázala ze skvělého grafického provedení, atmosféry, příběhu a poutavých puzzlů, namíchat ten správný koktejl. Jakoby zde vše fungovalo separátně bezchybně, ale dohromady to prostě neklaplo. Něco jako když hokejový tým, sestavený z těch největších hvězd, se skvěle vozí na puku, ale nedává góly. Takhle mi to celé přišlo. Na svou první vítěznou branku si Revolution Software museli ještě další dva roky počkat.

Hodnocení: 70%

Ringo    




































Komentáře

  1. Je vidět, že tě hra neoslovila a nebavila, protože máš špatně její název a to nejen v nadpise a i v recenzi...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za upozornění, opravuji :-) Nevím, proč se mi to takhle vžilo, že jsme to pořád psal takhle :-)

      Vymazat
  2. Kedysi som to dohral. Na vtedajšiu dobu by som tomu dal 80%, teraz, neviem...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. @Figomor: Já nevím, jestli doba v tomhle hraje roli, protože z té doby dávám hrám běžně 90% - 100% Tohle měla být klasika, kterou bych měl ohodnotit právě tak, jenže mě nepřesvědčila. Mám-li to srovnat se soudobou Death Gate, Under a Killing Moon, nebo o rok staršími Space Quest 5, Gabriel Knight, Day of the Tentacle, Quest for Glory 3, Sam&Max: Hit the Road, tak je Beneath A Steel Sky prostě nuda a není to technickými nedostatky, ale dějem a nezáživnými puzzly a těch 70% ještě tedy vychází jako velmi shovívavé hodnocení s přimhouřenýma očima.

      Vymazat
    2. Tahle hra nebyla špatná, ale pravdou je, že si nemůžu vybavit žádný zapamatováníhodný okamžik, vyjma finálního odhalení. Každopádně bych si dovolil autorovi doporučit vyzkoušet hry Bloodnet a Noctropolis, což jsou podle mě neprávem polozapomenuté klenoty.

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak definovat žánr Dungeon - názorová výměna Richmond, Elemir, Anorak(jvempire), StriderCZ a Ringo

Ishar: Legend of the Fortress

Heroes of Might and Magic 2: The Succession Wars