Battle Isle 2 - report ze hry na obtížnost expert

 Platforma: PC / Žánr: Strategy-TBS / Rok: 1994


Battle Isle 2 jsem v recenzi označil jako královnu taktických tahových strategií, a to i přes to, že tomu v mém případě chyběla koruna v podobě dohrání všech misí. Hru jsem totiž hrával, a hrával jsem ji hodně, ale vždy jsem po čase narazil na misi, kterou jsem ani na několikerý pokus nestihl v časovém limitu a dal jsem si od hry docela dlouhý oddych, než jsem nasbíral síly pokračovat. A prozradím, že rozehrání této hry, bez jejího dotažení do finále, se u mě natáhlo na celých 20 let. Ale prostě když je člověk vyhecovaný a chce to na tu obtížnost expert dojet do konce, může si to vybrat přesně takovouto daň.


Obtížnost expert jsem si zapnul ne proto, že bych se chtěl trápit. Obvykle hry nastavují na obtížnost střední, abych si prostě zahrál. Jenže dle manuálu byl na obtížnost expert zapnutý nejkomplexnější balík pravidel, včetně některých taktických vychytávek, které u nižších obtížností chyběly. Například systém obklíčení jednotek na blízku, vnímání křížové palby z dalekonosných zbraní a podobně. To je v rámci ulehčení na nižších obtížnostech vypnuto a mně to přišlo, jako bych měl vypnuty některé prvky hry. Tak proto prostě na Experta :-)


Můj postup před 20 lety nejprve zastavila 12 mise s kódem KAIMAWA. Do té doby to byly nejprve takové seznamovací mise. Hráč se učil, jak vůbec účelně tahat jednotkami, jak je zásobovat střelivem a palivem, pak se seznámil s prostředím - pevnina, moře, bitvy ve vzduchu a nakonec vše dohromady. Kolem páté nebo šesté mise ale už dost přituhovalo. Prvně, kde mi ale fakt hra dala pocítit, že něco v tahovém limitu se mi nemusí jen tak podařit splnit, byla mise 10 s kódem WABIKDO, kde bylo třeba obsadit továrny na jižní pevnině za mosty přes řeku. Tak tak jsem to po několika hodinové bitvě zvládl. Nicméně teprve ta zmíněná mise 12 se stala pro mě doslova noční můrou. Mise začínala se základnou a továrnou na jihovýchodě, na západ se dalo dostat jen přes řeku pár mosty. Navíc jsem za řekou úplně na jihozápadě měl malý svaz jednotek, který brzy padl za oběť nepříteli. Na severovýchodě byl spojenec (oranžově zbarvený) s továrnou, která jediná na mé straně uměla vyrábět těžké tanky.
 

Jenže spojenec hrál tak pitomě, že mi došla trpělivost a tu továrnu jsem mu obsadil, abych ty těžké tanky vyráběl já sám a posílal je do útoku smysluplněji. Dobývat dva mosty přes řeku, za nimiž byl zakopán s těžkou technikou soupeř, bylo zdlouhavé. Za těmi mosty mě čekala pevnina v rukou soupeře s letišti a továrnami. Potíž byl ale počet tahů. Ono se dalo ukousávat postupně soupeře tak, abych si získal převahu a dostal se do situace, že si řeknu, tohle už dám. Jenže - ne v dostatečném čase, a mé velení si mě zavolalo na kobereček, že jsem včas neobsadil cílové letiště nepřítele v samotném severozápadním koutě mapy. Když se mi to nepovedlo ani na třetí pokus po několika dnech hraní, tak jsem to prostě pustil k ledu a zůstal jsem někde v polovině této úžasné hry.


Snaha hru pokořit mě ale neopustila. Říkal jsem si, dohrál jsem Battle Isle 1, Historyline 1914-18, přeci musím jednu z nejoblíbenějších sérií strategií nějak dorazit. Do toho jsem si rozehrál asi do poloviny dojel i Battle Isle 3. ale ta mezera v nedohrání Battle Isle 2 mě stále tížila. V roce 2016 jsem hru rozehrál znova. A rovnou zase od první mise, prostě jsem chtěl mít ucelený zážitek. Povedlo se a nejen, že jsem projel 12. misi, ale pokořil jsem i misi 13. Tentokráte se ale můj postup zastavil v misi 14 s kódem GEDEROM.


Mise měla několik front. Hlavní severozápadní fronta spočívala v ubránění pozic v zákopech a včasném výpadu proti nepříteli směrem na sever. Kdo se s tím patlal a hrotil defenzívu, čekal marně na zázrak. Další fronta se odehrávala na jihozápadě, kde jsem měl továrnu a přístav. Ale soupeř měl v jihozápadním rohu spojence, který docela prudil a navíc jeho pozice byla v továrně obklopené horami, prostupnými jen pěchotou. Jedním z cílů je však se k němu probít a továrnu obsadit. Třetí fronta se odehrává na východě na moři, kde jsem měl malý ostrov s letištěm a továrnou. Soupeř tam měl silný svaz lodí a početné letectvo.  Bohužel jsem několikrát selhal a přišel jak o moře, tak o frontu se zákopy a nebo jsem jakž takž něco uhrál a když už jsem myslel, že to půjde, došel mi počet tahů. Nakonec jsem hru na další 4 roky odložil. Člověk si najednou pak uvědomí, jak neuvěřitelně ten čas letí a čím dál více chápe, že za život nestihne odehrát vše, co by chtěl. A už vůbec ne s takovým přístupem, rozehrávání a nedohrávání. Ty čtyři roky totiž byly jako včera.


Přes vánoční svátky 2020 jsem se ale rozhodl, že to takhle nejde a je třeba splnit tento letitý rest, který se neúměrně táhne. Tentokráte jsem hru nerozehrál od samého počátku, protože jsem měl předchozí postup hrou ještě docela v paměti a najel jsem tedy 4 roky starý save ve 14. misí. Rozhodl jsem se pečlivěji odehrát moře, protože na severu má soupeř ostrůvek s letištěm, z kterého mají odstartovat po nějakém tahu drony a to by bylo smrtící. Nalákal jsem tedy nepřátelské letectvo do pasti svých zkonsolidovaných jednotek na jihu u ostrova s letištěm a továrnou a využil tak taktiku obklíčení. Stejně tak jsem si počkal na loďstvo. Na ostrovním letišti jsem vyrobil 5 vrtulníků a vrhnul se tak na nepřátelskou letadlovku a poslal ji ke dnu. Pak stačilo odstranit nepřátelskou bitevní loď a cesta po moři na sever byla volná. 


Tohle klíčové vítězství mi pomohlo posílit ofenzívu i na pevnině a překvapivě jsem prolomil zákopovou linii nepřítele. Na jihu jsem lehce "okusoval" spojence nepřítele a málem to tam podcenil. V posledním tahu se mi ale povedlo rychlou buginou obsadit továrnu za horami a mise byla splněna. 


Následovalo několik dalších misí, které sice byly mírně frustrující, ale nebyl v nich zásadní zásek typu - hraji 6 hodin bitvu a stejně mi došel čas. Byly to už mise spíše kratší. Jo, u jedné, kde se měl najít tajný chrám, jsem se zapotil, protože hra má několik pastí na hráče. Jednak falešný chrám na jiném místě a jednak horskou soutěsku, která byla slepá a nešlo se z ní dostat ke klíčové základně soupeře. Ale nakonec i tuto misi jsem zvládnul. Trochu po haluzi byla mise s našponovaným tahovým limitem, kdy bylo třeba se probít soupeřovou obranou a vybít mu všechny jednotky. Zajímavé na tom bylo, že zničení poslední jednotky vyšlo přesně na poslední tah a ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, nemohlo to vyjít jinak. Prostě hodně na těsno.


Nervy drásající byla však mise, kdy jsem neměl žádnou továrnu, žádnou základnu. Jen svaz jednotek. Prostě jsem se ocitl v jádru soupeřova komplexu, který se zhruba po 10. tahu rozhodl bránit posilami letectva, které se nedaly rozumně zvládnout. Cílem bylo proniknout přes severní most, silně bráněný. Nebýt zásadní chyby počítače, který mohl ve 12 tahu rozhodnout, jenže mi nezaútočil na klíčovou jednotku, tak bylo vymalováno. Tato jeho chyba rozhodla o tom, že můj pěšák, který mohl být mrtvý, mohl obsadit klíčový objekt. I takové náhodičky se ve hře stávají.


Poslední misi jsem hrál na 2x. První pokus byl marný. V druhém jsem hrál o poznání lépe a najel jsem na nepřítele opravdu drtivě. Nejprve bylo třeba vyřadit z provozu vlak s dalekonosným dělem. Po té vyčistit prostor uprostřed mapy a ze své továrny na jihu poslat na sever co nejvíce dalekonosných děl PULSARů. 


Jenže cílová rovinka byla i zde dosti o náhodě. Soupeři je třeba obsadit budovu s hlavním počítačovým mozkem. Je bráněna hromadou tanků, za nimi jsou dva lehčí kanóny a pak most, na jehož konci jsou dva dalekonosné Ionstary. Další zádrhel je, že dveře do bunkru s počítačem je třeba rozbít dalekonosnými děly, které mají zoufalou obranu. Do toho soupeř otravuje jednotkami vyrobenými v továrně na západě, kterou později nakonec obsazuji. Takže jak projet s delostřelectvem ten most? 


Nakonec jsem počítač tak trochu přelstil, až přečůral. Věděl jsem, že když na most před mé dělostřelectvo pošlu pěchotu, Ionstary smetou nejprve ji. Prostě pěchota a buginy jsou pro počítač vždy prioritou, protože jen ony umí obsazovat budovy. Tady počítač kapku nehleděl na to, že ta pěchota neobsadí klíčovou budovu, dokud nerozbiji dveře. A tak jsem na most vrhl pěchotu a za nimi dělostřelectvo. Pěchota padla a dělostřelectvo rozbilo pancéřové dveře budovy. Samozřejmě jsem měl před mostem schovaný transportér s další pěchotou. Ten rychle přejel most a vysadil pěchotu rovnou do prolomených dvěří. Tímto jsem Battle Isle 2 pokořil a i v poslední misi to bylo za 5 minut 12, v 25 tahu z 26. A teď bych se měl vrhnout na ten několik let , někde do poloviny rozehraný, Battle Isle 3 :-)


Battle Isle 2 je třeba vnímat výrazně odlišně oproti Battle Isle 1 nebo History Line 1914-18. Battle Isle 2 je prostě o ofenzivě. Mnohdy je hráč nucen i něco obětovat. Není to o zákopových válkách, drobném okusování soupeřových sil a vrhnutí se na něj, až se rozbije o vaši obrannou linii, kterou držíte třeba 20 tahů. V Battle Isle 2 je přesně tohle cestou do pekel. Jakmile se vám během hry vloudí neblahá myšlenka, že jste několik tahů prakticky stagnovali na místě a kromě likvidace pár bezhlavých soupeřových útoků na vaší obranu jste se ani o píď neposunuli kupředu, vězte, že ten pocit vám správně napovídá, že je na čase misi raději restartovat. Jinak vůbec nevím, jestli se pouštět do datadisku Titan´s Legacy. Nedojel jsem ani ty dva datadisky k Battle Isle 1. Jednak datadiskům moc nefandím a když dohraji základní hru, tak ji prostě považuji za dohranou a chci se posunout někam dále, než se zdlouhavě brodit v bonusových materiálech jedné hry. A za druhé tuším, že tam bude asi obtížnost našponovaná ad absurdum. Trochu mi napověděl datadisk k Battle Isle 1 - The Moon of Chromos. Tam jsem zoufale ztroskotal v misi 7. Ale o tom třeba zase až v nějakém dalším reportu :-)

Ringo 


Komentáře

  1. Pěkné, pěkné mistře Ringo. Ale já si stojím za svým, že ačkoliv mám celou BI sérii rád, tak omezení tahů rád nemám. V BI3 to vyřešili lépe, když to nestihneš do určitého počtu tahů, nepřítel dostane posily. Nicméně zahrát to na maximální obtížnost, za mě klobouček a to říkám i když jsme v HL proti tobě ztratil jen jednu jednotku :-)

    OdpovědětSmazat
  2. Skvělá hra, skvělý příběh. Já jsem většinu misí rozehrával na dvakrát, první pokus byl většinou spíše průzkumný. Obtížnost je v datadisku opravdu většinou výše, ale doporučuji alespoň zkusit první misi nebo dvě. Už jen ten začátek za to stojí.

    OdpovědětSmazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak definovat žánr Dungeon - názorová výměna Richmond, Elemir, Anorak(jvempire), StriderCZ a Ringo

Baldurs Gate

Jakub Červinka a jeho definice dungeonu - Jak definovat žánr dungeon díl 2.