Moonstone: A Hard Days Knight

Platforma: Amiga / Žánr: Action, RPG / Developer: Rob Anderson / Vydavatel: Mindscape / Rok: 1991

"It's been a hard day's night" zpívají The Beatles v jednom ze svých největších hitů a nezávislý tvůrce Rob Anderson se nebál využít pro název své hry slovní hříčky na motivy názvu této písně. Moonstone: A hard days knight, ano, těžký rytířův den to bude, bez legrace. Co to povídám, vlastně několik těžkých dní, pokud tedy rytíř nepadne v první den své výpravy za měsíčním kamenem, za kterým byl poslán místními druidy. Kdo jim přinese měsíční kámen, bude v následném rituálu s pomoci tohoto kamene obdařen božskou mocí seslanou ze samotných nebes. Má to však háček. Měsíční kámen je střežen v údolí bohů silným strážcem. Navíc je nutno najít čtyři klíče ukryté v doupatech monster, které jsou rozesety po celém království, protože brána do údolí bohů je zamčena právě těmito čtyřmi klíči. A ve finále měsíční kámen po nalezení vždy odráží aktuální fázi měsíce a je nutno jej druidům donést rovněž v takové fázi měsíce. 

Druidi se však rozhodli nevsadit do ohně jen jedno želízko. Co kdyby jeden vyslaný rytíř úkol nezvládnul? A tak pro jistotu vyslali rytíře čtyři. Jakoby je nenapadlo, co je lidstvo za pokolení. Místo spolupráce si jde každý rytíř za svým cílem. Jak by se pak dohadovali, kdo z nich získá božské schopnosti včetně nesmrtelnosti, kdyby měsíční kámen donesli ve spolupráci společně všichni čtyři? A tak kromě monster v doupatech a nad královstvím poletujícího draka, který útočí na rytíře, který je na tom nejlépe, si jdou po krku vzájemně samotní rytíři, kteří spolu svádějí souboje. Poražený je vždy okraden o jednu věc a to v případě, že nebyl připraven ještě o všech pět životů. Může tak přijít buď o peníze, zbraň, brnění, magický předmět a samozřejmě o jeden z případně nalezených klíčů. V případě ztráty všech životů rytíř definitivně prohrává a na zemi zůstanou k dispozici ležet všechny jeho nastřádané věci.

Pojďme se podívat, jak celé zápolení rytířů v dotčeném království probíhá. Po pěkném intru plném hezky malovaných obrázků si vyberete počet lidmi ovládaných rytířů v počtu jeden až čtyři. Každý hráč reprezentuje jednoho rytíře. Nabízí se tedy zajímavá možnost pozvat přátele na tuto "párty" a změřit si vzájemně síly a zasoutěžit si tak o to, komu se nakonec povede získat měsíční kámen. V případě volby jednoho hráče hrajete za svého zvoleného rytíře a zbylé tři ovládá počítač. Celá hra se odehrává v několika rovinách. První z nich je strategická mapa, po které se pohybujete s ostatními rytíři na tahy. Kdo je na tahu, volí si pohyb po mapě, návštěvy jednotlivých míst, popřípadě střet s dalším rytířem. Celá tato činnost je závislá na rytířově vlastnosti vytrvalost (endurance). Čím větší má rytíř vytrvalost, tím dále je schopen po mapě putovat v jednom tahu.

Druhá rovina této hry jsou akční souboje probíhající v prostoru navštíveného doupěte, popřípadě někde v krajině při střetu s dalším rytířem. Ocitnete se prostorově v jakési "aréně" omezené na jednu obrazovku, v které pobíháte se svým rytířem, volíte různé údery, vyhýbáte se a hledáte taktiku na jednotlivé nepřátele, kteří mají svá specifika a opravu až dlouhé zkoušení a sledování, jak se který nepřítel chová, vám umožní najít správnou sérii útoků, krytí a ústupů, které budou na nepřítele účinné. Platí tady jedno zásadní pravidlo - nikdy nestůj na místě. Souboje jsou tady tou stěžejní náplní hry a je to popravdě akční rubanice jak blázen. To abyste nebyli náhodou překvapeni po úvodním deskovkovém charakteru hry, připomínající tak trochu Talisman, v kterém pendlujete po mapě, sbíráte klíčové předměty a bodíky do vlastností postavy.

A tímto se dostávám k třetí rovině a to jsou RPG prvky, které jsou na velice slušné úrovni na to, že jde především o akční mlátičku. Každý rytíř má tři vlastnosti. Sílu (strenght), fyzická kondice (constitution) a vytrvalost (endurance). Síla ovlivňuje zranění, jaké uštědříte nepříteli, tělesná kondice navyšuje počet vašich hit pointů v rámci jednoho života (máte jich celkem pět) a účel vlastnosti vytrvalost jsem už výše zmínil, ovlivňuje vzdálenost, jakou je rytíř na mapě schopen urazit v jednom tahu. Další herní prvky evokujíci RPG hru je možnost navštívit dvě města (jedno z nich se jmenuje příznačně Waterdeep, znalci Forgotten Realms ví). V nich je možno nakoupit lepší zbraně a zbroj, léčivé lektvary, magické předměty, je možno si tady zahrát kostky o peníze, dále můžete navštívit léčitele, a taky mystika, který vám za nekřesťanské peníze dokáže navýšit jednu z vlastností o jeden bod.

Navzdory tomu, že klíčem je porážka nepřátel v akčních soubojích, je RPG prvek ve hře neustále všudypřítomný. Po úspěšném vymýcení brlohu můžete najít peníze, vzácné předměty a zároveň získáte automaticky jeden bod zkušenosti (experience). Jakmile získáte tři body, můžete o jeden stupeň navýšit jednu z vlastností. Magické předměty můžete využít k usnadnění pohybu na mapě, dočasnému zvýšení odolnosti, ale také je můžete věnovat druidům a oni vám za každý jeden doplní hit pointy a jeden celý život k tomu, pokud jste o nějaký někde přišli. Samotné peníze jsou alfou a omegou vašeho přežívání. Bez nákupu lepšího meče a zbroje se tady dlouho neohřejete. Samotné léčení je tady značně drahé a dost často právě dojedete na to, že se už nemáte kde vyléčit a další souboj je pro vás vlastně konečná. Hra v kostky je lákavá a když máte štěstí, vyřešíte v ní finanční problémy jednou provždy, ale dost často vás náhoda v této hře nechá bez milosti zbankrotovat.

Pomalu se propracovávám k tomu, abych vám sdělil, že hra je pekelně obtížná a nic vám nedaruje. Mnohé souboje neustálým zkoušením projdete časem sice v pohodě, ale udělat malinkatou chybičku není vůbec problém a když si myslíte, že to či ono už zvládáte a máte nacvičeno, stačí o pixel blbý krůček v souboji a vaší myslí se rozlije zoufalý pocit začátečníka. Hra absolutně ctí pravidla klasických arkád. "Nejsem tady proto, abys mě dohrál, jsem tady proto, abys mě hrál. Znovu a znovu poté, co uvidíš nápis Game Over." Ve hře nelze totiž ukládat. Musíte si vymezit něco kolem jedné až dvou hodin a dojet hru na jeden zátah. Během toho vám hra předloží tolik proměnných, že si fakt nebudete jistí, jestli vás támhle ti obři stejně neobklíčí a neumlátí, ať jste si jistí svými arkádovými schopnosti jakkoliv, a když neselžete v souboji, prubnete kostky, protože vám povážlivě docházejí finance a kdo má štěstí, vyhraje a hra mu umožní pokračovat. Kdo má smůlu, přijde o poslední drobné a s posledním bídným životem spáchá harakiri v následujícím těžkém souboji. 

Pokud byste si řekli, v čem je problém, nagrinduji si levely, tak vás hra uzemní za prvé level capem, protože každá vlastnost jde navýšit jen na číslo 5, a další fackou je level scalling. Ten je tady velmi bestiální, protože od určité fáze vašeho navýšení schopností na vás neútočí nepřátelé v doupěti po jednom, jakoby čekali frontu, až dobojujete s tím před nimi, ale vrhají se na vás najednou dva až tři. Jasně, vše jde nacvičit a hra se pro arkádové matadory může stát klidně nakonec i jednoduchou. Ale co si budeme vykládat, takové nacvičování může znamenat, že hodinu hrajete a nakonec vás udolá nějaká okolnost, na kterou jste třeba ještě připraven nebyli a až hru od začátku rozehrajete znovu, budete s tím už počítat. To si ale jako nestěžuji, to je prostě principem arkád. Ačkoliv tomu moc nakloněn nejsem, neznamená to, že by byl kvůli toho Moonstone špatnou hrou. Naopak.

Přes veškeré peripetie je totiž Moonstone neskutečně návyková záležitost. Vyloženě mě nutila zkoušet, zkoušet a zase zkoušet a když jsem nad tím zlomil hůl, šel jsem po hodince pauzy zase zkoušet. Přiznám se ovšem, že jsem hru hrál pod emulátorem WinUAE a přeci jen jsem používal savestat. Prostě jsem si uložil před soubojem. Když jsem se dostal do prekérky, nerozjížděl jsem hru od začátku, ale loadnul jsem. Paradoxně jsem si hru ztížil díky tomu jinak. Myslel jsem si, že každé doupě musím vyhladit kompletně v jednom souboji a naučil jsem se díky tomu vybojovávat takřka nemožné. Asi až u posledních čtyřech doupat jsem pochopil, že tam už to nedám a tím jsem odhalil jednu polehčující okolnost pro celou obtížnost hry. Doupě lze vymlátit jen částečně a když prohrajete a zůstane vám ještě nějaký život, lze se do doupěte vrátit a nepřátel bude o ty pobité před tím méně a pak už ty zbývající lze snadno dorazit. Jen je na to třeba mít dostatek životů a nebát se o nějaký přijít. 

 

Díky savestatu se mi tedy nakonec povedlo hru poprvé pokořit až do konce a odhalit tak, jak je vlastně skvělá. Probudila ve mně motiv následně zkusit to na jeden zátah bez savu a povedlo se mi to prozatím dojet do vymýcení 3/4 mapy, pak mi zatopil drak, kterého jsem v předchozím hraní paradoxně porazil na první pokus, ani nevím pomalu jak. Možná proto jsem jej při dalším hraní nedal, ale nelámu nad tím hůl, dám tomu další pokus, protože drak, stejně jako každý jiný nepřítel, má naskriptovaný daný pohyb, který opakuje neustále dokola, jen přijít na to jaký. (Edit 20.8.2025: nakonec se mi povedlo to projet celé na jeden zátah bez loadování, stačilo si uvědomit, že healer ve městě léčí fakt jen za 10 peněz a to i celé životy, což dost měnilo situaci:-) A tady se ukazuje, jak stačí udělat malou hříčku, dát do ní pár zajímavých prvků a člověk se nemůže odtrhnout, byť hlavní náplní třeba není zrovna to, co má hráč v žánrové prioritě. 

Jsem vlastně rád, že i po tolika letech se mi u této hry potvrdilo, že někdejší fascinace obrázky z časopisu a přemýšlení, jaká je to asi hra, jsem nebyl zklamán. Po hře nesměle pokukuji díky recenzi v časopise Excalibur 13 už celá ta léta, protože dominantní screenshoty ze hry nešly v časopise přehlédnout a rozhodně utkvěla v paměti jako něco, co nesmí člověk minout. Mnozí hráči mluvili o této hře jako o legendě. A oprávněně. Ostatně jsem o tom stručně něco zmínil v nedávném rozboru právě Excaliburtru 13 s tím, že rozhodně nevylučuji, že se do hry jednou pustím, ačkoliv jsem si vědom, že její stěžejní náplň nemusí být zrovna můj škopek piva. A poté, co jsem to napsal, jsem si pak řekl, proč tak neučinit vlastně hned?

Když jsem načal ty obrázky, tak Moonstone je hra příjemně líbivá a jedinečně nezaměnitelná. Vůbec sice nejde o nějaký grafický vrchol ani tehdejší doby, to se říci asi úplně nedá. Jen je to na pohled pěkné, evokuje to v člověku tu správnou atmosféru děje, který se tady odehrává a popsal bych ji jako stylově monumentální. Speciální zajímavostí je tady ztvárnění míry násilí. Hra je docela krvák a tak v souboji tečou proudy krve a některé animace ztvárňují obzvláště brutální scénky typu useknutí hlavy nebo rozdrcení lidského těla na padrť. Sekání hlavy je vlastně specialitkou v soubojích rytířů. Když jeden padne již vysílen na kolena, dostane vítěz možnost v pár sekundách, než padne tělo poraženého na zem, teatrálně odseknout jeho hlavu. Takový bonus po náročném souboji.

Zvuky a hudba jsou na tom o kapánek hůře. Respektive ne, že by byly špatné, ale nijak nevynikají a ani se extra nezapíší něčím zapamatovatelným. Ale to nic nemění na tom, že tady panuje závislost vzbuzující hratelnost, a to je to podstatné. To je to, co se tvůrci této hry v jedné osobě, Robu Andersonovi, povedlo do té míry, že stvořil tak trochu minimalistickou legendu. Moonstone je totiž taková hříčka smíšená z různých herních prvků a mechanik, u níž se bezpochyby vyblbnul nespočet hráčů. A představte si třeba takovou situaci ve více hráčích - dojdete do údolí bohů, odemknete jej čtyřmi klíči, které jste po různu získali, třeba i okradením spoluhráčů, porazíte strážce, vezmete měsíční kámen v úplňku, jenže než dojdete k druidům, úplněk už není a musíte počkat na další. A tu se na vašeho rytíře, oslabeného finálním soubojem, sesypou spoluhráči, které jste neprozíravě neumlátili do posledního života a měsíční kámen vám jeden z nich ukrade a donese v patřičné fázi měsíce druidům sám... no není to mazané? 

Hodnocení: 85%

Ringo