Knihy a hry: hraji to, co čtu, a čtu to, co hraji – kulturní přesah počítačových her
Kdybych zavzpomínal na herní začátky a to, co formovalo mé preference při výběru her, musel bych se pozastavit zásadně nad tím, jak se vyvíjel celkový můj vztah k jakékoliv zábavě. Mé střední a pozdní dětství bylo v podstatě utopeno v hromadě literatury, kterou jsem četl jak pro zábavu, tak pro vědění, ale zásadně se v tom promítaly mé sklony k jakémusi dobrodružství prožívaného v bezpečí prostřednictvím stránek knih a skrze vlastní fantasii. Spoustu literatury jsem si projektoval do následné zábavy, ať už to byly knihy historické, pojednávající zejména o středověku, z čehož se odvíjel můj obdiv k hradům, anebo později literatura o druhé světové válce prohlubující můj zájem o politický vývoj ve dvacátém století a zároveň vzbuzující mou fascinaci zejména námořními bitevními loděmi. Jedno se pojilo s druhým a já si při fantazírování o tom všem představoval i nějaké ty hry kolem toho všeho, spočívající z počátku ve stavbě hradů, sestavování bitev dobývání hradů, kreslení si vlastních komiksů situovaných do historie (za jejichž kreslení ve vyučovacích hodinách na ZŠ jsem dostal málem dvojku z chování, jejíž udělení základoškolské výchovné komisi rozmluvil až psycholog, ke kterému mě poslali na posudek, zda jsem té dvojky z mravů hoden:-)
Ale abych příliš nezacházel do detailů z mého dětství, posunu to dále k tomu, o čem jsem chtěl psát především. Když jsem ke konci roku 1992 dostal od svých moc hodných rodičů první počítač, začal jsem na něj samozřejmě shánět hry a má prvotní motivace byla hrát si v nich na to, co mě bavilo z těch knih. Dá se říci, že literatura tedy byla zásadní motivací. A dodnes je mi trochu záhadou, jak mí rodiče pochopili (ovšem s ne moc velkým pochopením:-) nejen mou zálibu v hrách na nově pořízeném počítači, ale jakoby tušili, že k tomu patří i určitý druh kultury. Rok nato jsem pod stromečkem na Vánoce našel tři knihy, trilogii Pán prstenů. Toto dílo pak pojilo několik mých zálib dohromady. Veskrze šlo o středověk, ale ve fantasy, a tady vede cesta k fantasy RPG hrám. Jakoby snad rodiče zahlédli, že se pořád prohrabuji v seznamu prapodivných postaviček různých fantasy ras ve hře Eye of the Beholder, následně obklopen mapami jsem bloudil v chodbách plných příšer a potkával prapodivné bytosti, jako jsou trpaslíci, elfové, hobiti a pod. Fantasy literatura k tomu jasně patřila, byla to spojitá nádoba tohoto zájmu, této zábavy.
Počítačová hra je zábava, jako jakákoliv jiná hra, a díky různorodým žánrům může rozšiřovat obzory, a tak rozvíjet dávno vybudovaný koníček ještě v dobách bez počítače. Literatura a knihy mohou motivovat k hraní určitých her a naopak pak mnohé hry mohou zpětně namotivovat k přečtení literatury, pokud z ní nějakou formou vycházejí. A já se níže pokusím uvést pár příkladů z vlastní zkušenosti, kdy mě právě počítačová hra navedla ke knize, v podstatě dovzdělala, ukázala mi cestu, do které uličky v knihkupectví se mám vydat a co si tam koupit a pak přečíst. Primárně se soustředím na hry, které přímo obsahem z nějakého konkrétního knižního díla buď vycházely nebo byly něčím přímo propojeny (světem, postavami či samotným dějem).
Krátce nato jsem šmejdil po jenom malém specifickém knihkupectví v Havířově v obchodním domě Permon a zahlédl tam podivné modré obálky knih s velmi povědomě zpracovaným nápisem Dragonlance. No vůbec jsem neváhal a vysolil tehdejší veškeré kapesné a nesl si domu trilogii Kroniky. O pár měsíců později jsem dokoupil i Legendy, o kterých jsem se dozvěděl z fantasy časopisu Dech Draka, který jsem si v tom knihkupectví jednou rovněž zakoupil společně s pravidly Dračí Doupě pod širým nebem.
Dnes již velmi rozsáhlou knižní sérii Dragonlacnce napsali vynikající autoři Margaret Weis a Tracy Hickman. Vycházeli z příběhu herního modulu pro stolní Dračí doupě dle pravidel AD&D, který rovněž vytvořili. Samotná počítačová Krynn Trilogie od firmy Strategic Simulations Inc. je zasazena také do universa tohoto světa díky licenci k AD&D pravidlům a herním modulům poskytnutých firmou TSR. Samotné počítačové hry tady nekopírují děj některé z knih, ale spíše jde o oddělené spin off dobrodružství s nimi související, popřípadě jako by šlo o dobrodružství jiné party v tomto světě, plnící jiné důležité úkoly. V hrách Krynn trilogie tak můžete potkat některé hrdiny z knih.
Dune:
Dalším takovým příkladem byla Dune. V první polovině 90. let jsem si zahrál fantastickou Dune 1, která si mě okamžitě získala naprosto vším, včetně děje a světa, v kterém se odehrávala. Když jsem ji dohrál a už jsem měl tu znalost, že šlo o hru dle knižní předlohy, knihu jsem si zapůjčil, přečetl ji a stal se ze mě velký fanoušek této tématiky a později všech šesti knih Franka Herberta o Duně, které jsem si zakoupil tehdy v aktuálním novém vydání.
Jde samozřejmě o vynikající čtení, které mohu jen doporučit, pokud to někdo neuvěřitelně do dnešních dní minul. Hra Dune 1 vesměs věrně kopíruje základní děj první knihy s drobnými odchylkami zejména ve snaze se vyhnout zacházení do detailů rodových linií a genetické výbavy jednotlivých klíčových charakterů. Důvod byl zcela pochopitelný, jelikož šlo o příliš komplikovanou záležitost vymykající se potřebám hry, v které mělo být jasně odlišeno dobro a čistota srdce i duše Atreidů od nekonečného zla Harkonnenů a jakékoliv složitější vysvětlování vztahů by narušovalo strhující události v adventurně laděné strategické hře.
Betrayal at Krondor a dílo Reymonda Eliase Feista:
Betrayal at Krondor nemusím nijak zvláště představovat. Jde o úžasný RPG dungeon vývojářů Dynamix, zasazený do Trhlinových válek spisovatele Reymonda Eliase Feista, který se sám podílel na scénáři hry a taky dle ní následně napsal jednu ze svých knih, kterou vtěsnal do své rozsáhlé ságy ze světa Midkemie, která tehdy (rok 1993) čítala již 8 knih. V tomto případě šlo u mě o takový zvláštní uzavřený kruh, kdy jsem se díky recenzi na Betrayal at Krondor dozvěděl o knihách Feista, ale v dané době jsem neměl ani jedno. O pár let později se mi Betrayal at Krondor dostal do rukou a překvapivě mi na první dobrou nesednul.
O několik let později (krátce po roce 2000) se to v knihkupectvích hemžilo knihami od Feista a já nevěděl - bude to dobré, nebude? Nakonec jsem sáhnul po prvních čtyřech knihách a ty mě naprosto uchvátily. Začal jsem skupovat opravdu velmi rozsáhlé dílo Feista, který v podstatě dále chrlil u této ságy jednu kvalitní knihu za druhou a pak si říkal, dám hře Betrayal at Krondor druhou šanci.
A dobře jsem udělal, přistupoval jsem k pojetí té hry zcela jinak a nadchla mě stejně, jako Feistovy knihy. Obojí jsem doslova nejen četl, ale doslova prožíval. Možná jste si na screenshoteh z různých dungeonů všimli, že dodnes v případě pojmenovávání postav v partě občas sahám po některých jménech postav právě z Riftwar ságy (Trhlinových válek).
Brána Smrti:
Když jsem u Dragonlance zmiňoval autorskou dvojici Margaret Weis a Tracy Hickman, tak se k těmto autorům teď opět vrátím. A to díky adventurní hře Death Gate od firmy Legend Entertainment dle knižní předlohy (v češtině Brána Smrti). Sedmidílnou ságu napsali právě zmínění dva autoři a jde o velmi propracované čtivé samostatné fantasy dílo, tentokráte nesouvisející s žádným herním modulem pro dračí doupě nebo nějakým světem pro něj určeným. Hra Death Gate mě vtáhla natolik, že jsem pak (krátce po roce 2000) šmejdil v jiném knihkupectví, tentokráte v Ostravě, které se specializovalo čistě na Sci-Fi a Fantasy. Bylo to však již v době, kdy sága Death Gate byla obtížně sehnatelná komplet. V poličce knihkupectví jsem našel jen díly 4, 5, 6, 7.
Prodejce mi slíbil sehnat ještě díl třetí s tím, že první dva jsou bohužel naprosto beznadějně vyprodány a dotisk nebo znovu vydání se nechystá. Když jsem si přišel pro díl třetí, prodejce dávno chápal mé nadšení pro tyto knihy a dal mi naději na díl první. Měl někde v Brně známého knihaře, s kterým spolupracovali, který uměl lepit knihy z vadných výtisků. Tedy takových těch, kdy někde chyběla stránka, někde byla špatně lepená vazba a pod. Měl zrovna několik závadných výtisku prvního dílu Brány Smrti a tak mi z něj vyrobil jeden nezávadný výtisk. Vůbec to nebylo znát a vypadalo to normálně jako nová kniha a radost z ní byla obrovská. Naděje na díl druhý, s názvem Hvězda elfů, byla bohužel naprosto marná a ani bazarově to tehdy nikdo neprodával. Přesto se mi jej povedlo sehnat a to teď někdy před asi rokem a půl, když jsem po bazarech šmejdil po nějakých jiných knihách a narazil shodou okolností na druhý díl Brány Smrti: Hvězda elfů. Přes 20 let to trvalo, než jsem tuto knihu zařadil do sbírky a tím ságu Brána smrti zkompletoval.
Dark Sun:
Další hru směrující mě i ke knižnímu dílu, Dark Sun, řadím jasně k tomu nejlepšímu, co na poli RPG her vzniklo. Stejně, jako Krynn trilogie, tak i Dark Sun využívá pravidel AD&D a herní modul, tentokráte ze světa Dark Sun. A stejně tak za ním stojí firma Strategic Simulation Inc. A samozřejmě ke světě Dark Sun nechybí tedy ani knihy, byť se zmíněnými hrami toho společného moc nemají a jsou pojaty dosti jinak, spíše psychologicky.
U nás vyšla ovšem jen jedna trilogie pod názvem Společenství v jednom, jejíž autor je Simon Hawke. Povedla se mi kdysi zakoupit z druhé ruky na Aukru. Ačkoliv mám Dark Sun moc rád, tady musím říci, že knihy jsou spíše průměr a jejich čtení mě neuchvátilo tolik, jako Dragonlance, Dune, Krondor, nebo Brána smrti. Popravdě bych raději četl knihu kopírující děj počítačových her Dark Sun 1 a 2, což by byla v takovém případě docela výjimka, protože obvykle mě hra nasměruje ke knize, která je hře předlohou a ne naopak.
Gateway Frederika Pohla:
Neměl bych také opomenout další polínko v ohni firmy Legend Entertainment, jejíž tvorba více než z poloviny stojí právě na knižních předlohách, takže po zmíněné Death Gate tady máme od nich taky hru Gateway (která ovšem vyšla o dva roky dříve).
Na základě informace o hře jsem si nejprve půjčil v knihovně knihu Gateway spisovatele Frederika Pohla a s jistými rozpaky ji přečetl. Pak jsem zkoušel hrát počítačové zpracování a spíše jsem se v něm absolutně ztrácel a odložil jsem jej na někdy později. O mnoho let později jsem si v knihkupectví koupil Gateway v novém vydání tak nějak automaticky, když jsem ji tam zahlédl a přečetl jsem si ji znovu s o něco větším zaujetím a teprve pak konečně dohrál i hru. Tady jsem se vlastně jak k dohrání hry, tak ke čtení knižní předlohy, dostal mnohem později od chvíle, kdy jsem se o tomto díle dozvěděl díky hernímu časopisu Excalibur někdy v roce 1993. Jak hra, tak kniha, se u mě ale zapsala spíše jako zajímavá podivnost, něž něco, co by mě vyloženě strhnulo.
The Abbey of crime a Jméno Růže od Umberta Eca:
Nakonec jsem si nechal docela stále pro mě čerstvou záležitost k dnešnímu dni (11.7.2025). A tou je The Abbey of Crime. Hra vychází z románu Jméno Růže od italského spisovatele Umberta Eca. Ne, že by mi tento román nebyl znám už od středoškolských let (povinná četba, která občas tímto statusem odrazovala tím, jak ji učitelé vnucovali, nicméně k povinné četbě se tehdy řadil překvapivě už i Pán Prstenů, který jsem měl ovšem už zdárně za sebou, ještě než jsem seznam povinného čtení pro výuku literatury na gymnáziu spatřil). Ostatně mé dětství bylo naplněno četbou historických románů a Jméno Růže se mohlo nabízet jako další jasná volba. Jenže v té době mi tady scházela určitá motivace. Ve středoškolských letech začalo jednak převládat mé nadšení do období druhé světové války a středověk jsem tak trochu na čas vystřídal za fantasy spojené s počítačovými hrami. A tak se Jméno Růže stalo jen něčím, o čem jsem měl povědomí, věděl jsem, že jde o středověkou detektivku se značným důrazem na náboženská témata a společenská dilemata, a to mi nějak stačilo.
Film dle této knihy se Seanem Connerym v hlavní roli jsem viděl, ale je to tak dávno, že si z něj už nic nepamatuji. Jenže nějakou náhodou jsem letos (asi před měsícem) zahlédl někde krásný obrázek, který mě velmi zaujal. Byl z remaku hry La Abadía del Crimen, která vyšla z roku 1987. Remake pak v roce 2016 vyšel pod názvem The Abbey of Crime. Hru jsem si hned sehnal, dohrál a natolik mě uchvátila svou atmosférou, že jsem si říkal, že to nejde si nepřečíst tu knihu a dohnat tak, co jsem v literatuře zameškal. Tentokráte jsem neběžel do knihkupectví a ani nešmejdil po eshopech. Tady si prozatím vystačím s knihovnou a knížku jsem si zapůjčil, začetl jsem se a je vynikající, že si ji snad možná i jednou do té své knihovničky koupím v nějakém novějším vydání.
Forgotten Realms a další:
Mohl bych se ještě rozepsat i o knihách ze světa Forgotten Realms, jako je trilogie Moonshae, kterou bych spojil už s klasickým automatickým sháněním dalších fantasy knih třeba s návazností na Gold Box hry od SSI ze světa Forgotten Realms, zmíněného Beholdera, anebo pak hry Baldur's Gate od BioWare rovněž z Forgotten Realms světa, což je ale spíše už obecnější propojení témat mezi hrami a knihami a nejde o konkrétní knižní dílo, které by opsala hra. Což mě na závěr vede k tomu se ještě vrátit malinko na začátek. Tedy k těm případům, že hra vyloženě nemusí být dle konkrétní knihy, přesto nás četba některé může přivést k záměru si něco podobného zažít ve hře s podobným tématem nebo naopak na základě hry si něco podobného přečíst.
Tohle přesně odrážel můj prvotní vztah Eye of The Beholder nebo také Ishar 2 - > Pán Prstenů. Tady šlo sice ještě spíše o náhodu, že mí rodiče mi koupili počítač a záhy i Tolkienovu trilogii, v které jsem četl v principu o mnohém, co jsem si zažil v Behodlerovi, ale následně to rozvinulo mou vazbu k RPG hrám a dalším dungeonům, další fantasy literatuře a taky mi to ukázalo cestu k fenoménu, jako je Dungeons & Dragons. Někdo tu cestu mohl mít samozřejmě opačnou, záleží na věku a tomu, k čemu se kdo kdy dostal dříve. A takových případů vzájemného vlivu na výběr her a knih, které mají společný jen žánr nebo historické období, je spousta a vracím se tím k ovlivnění herního výběru původními koníčky, kdy člověk ještě ani třeba neměl počítač, ale byl ponořen do všech těch ABC, Ikárií, knižní série Nadace od Isaaca Asimova, již zmíněného Pána Prstenů od J.R.R. Tolkiena a do rukou se mu dostávaly první povídkové brožury Andrzeje Sapkowského o Zaklínači a gamebooky Lone Wolf od Joe Devera.
Motivaci hrát něco, co jsem četl, bych mohl třeba definovat i u čtení knih Miloše Hubáčka o námořních bitvách za druhé světové války, které jsem si po různu půjčoval, s následnou touhou hrát hry jako Great Naval Battles a Task Force 1942 v době, kdy už jsem pak počítač měl. Nakonec to vyústilo v pozdější shánění dalších Hubáčkových knih do vlastní knihovničky a čtení těch, které mě v těch dávných letech minuly, s příjemným nostalgickým pojítkem v podobě vzpomínek, jak jsem to ještě jako náctiletý četl. Sbírku Hubáčkových knih jsem i proto nakonec zkompletoval teprve nedávno díky nákupům v bazarech, neboť nové už člověk v knihkupectví nenajde. No a pak že hry nevzdělávají a jen škodí (dle některých, kteří nikdy nepochopili, že hraní her na počítači není forma gamblerství). U mě je to tedy tak, že mě knihy motivují hrát a hry mě zpětně motivují číst, a věřím, že to mnozí máte podobně.
Ringo
Komentáře
Okomentovat