B.A.T.: The Bureau of Astral Troubleshooters

Platforma: PC, Amiga / Žánr: Adventure-RPG/ Developer: Computer's Dream / Vydavatel: UBISoft / Rok: 1989


B.A.T. byla vždy hra, která mě čímsi zvláštně a pozitivně znepokojovala. Zvěsti o tom, co tam šlo vše dělat mě vždy lákaly, nicméně několikeré rozehrání hry v minulosti skončily vždy po prvních třech obrazovkách a s tím, že nevím, co tady jako mám sakra dělat. Celé to bylo na jednu stranu působivé, na druhou stranu tak neintuitivní a těžkopádné, že jsem neměl trpělivost pokračovat a odkládal jsem tento kousek prostě zase na "někdy".


Jelikož se to "někdy" stalo až teď nedávno, mohu konečně po dohrání a sepsání herního deníku náležitě B.A.T. zhodnotit. B.A.T. je podivnost nejen svým názvem, ona je to podivnost sama o sobě a člověk přemýšlí, jestli je v tom nějaká samoúčelnost, ne úplná zdatnost vývojářů, anebo jde o ryzí umění s tím, že ber nebo nech být. Kdo má pro tohle konkrétní cit, pochopí to, kdo ne, půjde dál. Jako když vám na vernisáži nějaký hluboce umělecký obraz vůbec nic neříká, zatímco jiní pánové v oblecích, či dámy v kostýmcích, si horlivě u něj vyměňují názory, ukazují prstem na různá místa a jsou z celého díla jako u vytržení. A přesně takový je i B.A.T. (The Bureau of Astral Troubleshooters).


Do hry jste doslova hození jako do vody. Jste tajný agent, který má na planetě Selenia vypátrat uprchlé zločince Meriga a Vrangora. Vrangor je šílený vědec, který hrozí zničením celé planety a tak máte na svůj úkol 10 dní. To je přesný čas, který v ultimátu zaslal Vrangor místní vládě, která musí planetu do této doby vyklidit, jinak všichni zemřou. Pátrání začíná ve městě Terrapolis, kde musíte nejprve najít spojku, která vám předá instrukce a výbavu pro váš úkol. Pak už je vše na vás.


Prostředí je futuristické, sci-fi, a silně připomíná film Blade Runner. Ve městě Terrapolis je živo, potulují se tady kromě lidí i různé rasy z jiných planet, ale také vyspělé robotické bytosti. Kromě barů, muzea, herny a klubů pro vybranou společnost, jsou zde také zákoutí plná pochybných existencí a tak o přepadení, okrádačky a další kriminální činnosti zde také není nouze. Holt velkoměsto.


V ruce máte implantovaný chip, který vám měří tep, ukazuje vaše životní funkce, zda máte žízeň, hlad nebo zda jste nějak zranění. Máte taky vlastní statistiky, u kterých si můžete před startem hry dle libosti navolit priority. Je zde tedy zastoupen RPG prvek, ale předem říkám, že hlavní zařazení hry je adventure a RPG prvky jsou zde spíše tak na ozdobu a pro dobrý dojem.


Zajímavým nápadem u implantovaného chipu je překládač do jazyka alienů a robotů. Je třeba se správně přepínat dle toho, s kým zrovna hovoříte, abyste mu rozuměli. A pokud by vás to přepínání omrzelo, tak je zde možnost programování. Do chipu v ruce jde totiž vkládat vámi sestavené prográmky, které různé činnosti dokáží automatizovat. Například právě přepínání jazyků, nebo zvyšování či snižování vašeho tepu, což se hodí pro některé specifické situace. Třeba když chcete rozehřát srdce nějaké ženy, tak si necháte tep zvýšit :-)


Hra má pátrací až detektivní náplň. Musíte nenápadně získávat informace jak o Merigovi, tak Vrangorovi, dokud se jim nedostanete na stopu, neodhalíte jejich úkryt a nezničíte je. Postupnou mravenčí práci, skládáním mozaiky z jednotlivých informací ohledně času, místa a osob, se postupně posouváte hrou až do zdárného finále. Časové termíny jsou generovány náhodně, stejně jako některé osoby, které vám mají něco sdělit, proto při dalším novém rozehrání hry nelze spoléhat na to, že to bude úplně stejné jako při předchozím hraní.


Vyslýcháte různé osoby, ať už takové, co se nacházejí na konkrétních místech vždy, nebo jen v konkrétní čas, ale i náhodně kolemjdoucí, a dotazujete se na Meriga, Vrangora i poměry ve městě. Tu vám někdo řekne, že osoba jisté rasy se o Merigovi zmiňovala, jinde narazíte na někoho, kdo si s vámi sjedná schůzku v konkrétní čas na konkrétním místě a opravdu musíte být dle časomíry přesní. Vrcholem snažení je i přibrání dvou osob do party, které mají ve městě patřičné známosti a díky tomu se opět posunete zase dále. A aby to mělo náboj, tak na vás Vrangor nakonec pošle své pátrací roboty, které tu a tam budete muset porazit v souboji (případně z něj aspoň zdárně utéct). Čím více mu budete na stopě, tím urputněji po vás jeho agenti půjdou. Alespoň tak se hra snaží tvářit, samozřejmě jde jen o náhodná přepadení.


Na hře je fascinující hlavně to, jak dokáže vtáhnout do prostředí, navodit dojem, že jste opravdu na daném místě a navíc vás nechá tak trochu survivalově v tom všem plavat. Prostě se starejte, opatřete si peníze, nakupte jídlo, zjistěte si, kde se nejlevněji napít, nakupte si zbroj v podobě silového pole, sežeňte si náboje, které vám nějakou podivnou náhodou zapomněli vaši spolupracovníci přibalit ke zbrani, kterou vám předali. A pokud chcete alespoň někde v klidu spočinout, není nic lepšího, než se ubytovat v místním hotelu.


Z technického hlediska má hra parádní stylovou grafiku. Vše je navíc zpracováno neotřelým komixovým způsobem, kdy každá scenérie postupně ustupuje scéně nové, ale nezmizí úplně. Obrazovka se rozdělí na okénka, kdy je aktuální situace výrazná a předešlé mají tmavý přeliv. Systém obměny obrazovek má tak trochu nádech japonských anime filmů.


Samotné město má několik ulic, v kterých jsou umístěny klíčové lokace. Po městě se stále potulují různí obyvatelé a s těmi můžete donekonečna hovořit. Ulice i různé lokace můžete prohledávat a je to v podstatě nutnost, protože jen tak lze v jednom případě nalézt předmět nutný k dohrání hry. Samozřejmě je klíčové prohledávat i různá inkriminovaná místa, kde se zrovna něco odehrálo a mohlo tam po někom něco zůstat.


Peníze si lze opatřit v místní herně, v které je hádankový automat a princip hry spočívá v hádání tvarů vyobrazovaných na obrazovce a v jakém pořadí se objevily. Můžete také zkusit obchodovat s jídlem, které si nakoupíte v potravinovém automatu. To je ale ta zdlouhavější varianta a nepřišla mi příliš efektivní. S financemi budete hospodařit na dvou úrovních. Jednak to budou kredity na vaší kartě, kam se budou připisovat výhry z automatu a pak je tu místní hotovostní měna Krelly, na které si vždy budete muset proměňovat vybrané prostředky z kreditní z karty.


B.A.T. je v podstatě takový originální simulátor života ve futuristickém městě skloubený s adventuřením, které budete muset provozovat vždy, když se budete potřebovat ve hře posunout dále. Časový limit je nemilý, a 10 dní je málo na to, že by se tady dalo cíleně bojovat, sbírat zkušenosti a vylepšovat postavu. Je to bohužel tak. Záhy zjistíte, že RPG prvky jste hodili na vedlejší kolej a že každý nepodstatný souboj raději loadnete, pokud se vám teda nepovede z něj utéci bez újmy. Pro samotné adventurní řešení vám totiž žádné RPG statistiky nepomohou a ty dva příběhem vynucené souboje nejsou nijak těžké, stačí mít jen dostatek silových štítů a dostatek nábojů.


Souboje  samotné nejsou nic složitého. Na soubojové obrazovce je nutno rychle kliknout na štíty, pak zvolit náboje a pak už jen rychle mačkat Fire. Dva nutné příběhové souboje v pohodě zvládnete, problém však nastává, pokud se necháte přepadávat často roboty vyslanými Vrangorem. V každém souboji totiž utržíte nějaký ten šrám. A i přesto, že je tady medicínské centrum, tak léčba vyžaduje peníze a čas a ten nemáte. Proto je nejlepší souboje obejít, utéci z nich. 


Ačkoliv jsem byl nakonec ze hry naprosto unesený a atmosféra mě totálně pohltila, musím přiznat, že má hra mnoho nedostatků, chyb, a je dost poznat, že byla původně tvořena pro Atari ST a neslo to sebou ještě určité limity. Na Atari ST vyšla hra v roce 1989, až v roce 1990 vychází na C64, Amigu a PC. Předmětem mého hraní, i této recenze, je právě Amiga a hlavně PC verze z roku 1990. Nedostatky hry spočívají hlavně v nedotaženostech a nevyužitém potenciálu. Jak jsou zde zakomponované RPG prvky zbytečné, a souboje stejně tak, jsem už kapku výše naznačoval. Obojí je zde vlastně jen pro podporu atmosféry a dobrý pocit pro hráče, že jako agent máte nějaké vlastnosti, které by se mohly vyvíjet.


Docela nesmyslně vývojáři vyřešili pohyb po městě. Pokud nechcete bloudit, je fajn si namalovat mapu. Jenže to je docela peklo, protože každý další krok po ulici je vyobrazen novou krásnou scenérií, z které ovšem není zcela zřejmé, jak jste v ní momentálně natočeni. Takže obtížně určujete směr, z kterého jste přišli a zda jste stále otočení na stejnou světovou stranu, jako před tím. Nastávají běžně situace, že do určitého momentu jdete na jih ulicí klikáním šipky nahoru, jako byste šli dopředu a od určité obrazovky musíte pro pokračování ve stejném směru začít klikat na šipku zobrazující se na spodní části obrazovky, jako byste couvali. Jednoduše to není dungeon, abyste si to kreslili jako chodby, které před sebou vidíte. To se týká města. Pak je tady ještě podzemní bludiště pod městem a to naštěstí více méně dodržuje výhled a směr pohybu.  


Celkově hra nabízí spoustu možností, u kterých zjistíte, že jsou tam opět jen pro dobrý pocit. Vyslýchat 50 obyvatel na ulici je sice možné, ale naprosto zbytečné, protože vám stejně neřekne nikdo nic kloudného do momentu, než narazíte na nějaký klíčový dějový event. Idea, že si žijete volně ve městě a tam se bude dít každou chvíli něco nového, je jen iluzí. Ono se tam děje v podstatě pořád totéž a tak jako tak budete muset najet na lineární linii narýsovanou směrem ke zdárnému konci. Spoustě hráčům ale přesně tohle sedí, moci dělat vše možné okolo, i když je to k ničemu a vítají lehké klamání open worldem s možností si někde zabloudit mimo, než aby hra byla striktně lineárně nalajnovaná od obrazovky A až do Z bez jediné odbočky. 


Přes všechny zmíněné iluze, mající navodit dojem, že opravdu na chvíli žijete se vším všudy ve futuristickém městě na cizí planetě, se hře B.A.T. daří hráče velmi úspěšně udržet v těchto představách a akorát tak dlouho na to, aby hru dokončil a plně si neuvědomil, že spousta herních prvků neměla na nic zásadního vliv. A i to je umění. Samozřejmě mohla to být čistá adventura a do pátracích akcí nemusel vstupovat opruz typu - mám žízeň, musím všeho nechat a jít se napít do fontánky před muzeem, popřípadě musím si jít vyléčit postřelenou ruku k lékaři. Ale asi by to ztratilo ten správný náboj (sakra, nepsal jsem něco podobného nedávno u Heimdalla 2? :-). 


B.A.T. je jednoznačně natolik specifické dílo, že by bylo hříchem jej nechat plavat, minout jej a nezahrát si jej pro zmíněné neduhy. A stojí to za to přesně proto, že je B.A.T. takový, jaký je. Jako ten obraz, u kterého postává pár lidí, kteří jej dokázali pochopit a vy se o to teprve snažíte a to jen díky tomu, že na druhý a třetí pohled jste tam zahlédli něco, co vás donutilo se připojit k tomu malému hloučku lidí, kteří si obraz již užívají.

Hodnocení: 75%

Ringo  

Doporučuji při hraní sáhnout po PC verzi, odlišnosti jednotlivých verzí na různých platformách jsem pospal podrobněji na konci herního deníku. Je docela zajímavé, jak moc rozdílný ekonomický model má Amiga verze oproti PC verzi.

Ve hře se proletíte i tímto vznášedlem, ale ani v tomto případě se není čeho obávat, není to žádná složitá simulace, jen přesun z jednoho místa na druhé. 

Kdo chce, může tady tak trochu i programovat, ale opět žádný strach ,pro ty, které tato myšlenka děsí, není to vůbec povinné a pro dohrání hry nutné.

Komentáře

  1. Super čtení. Na mnoha hrách z této doby je ale bohužel čtení o hraní zábavnější než hraní samotné. Jen taková drobnost, Atari ST NENÍ osmibitový počítač. Tohle tvrzení by mohlo někoho pěkně naštvat..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. @Perdol: Díky za upozornění, zmínku o osmibitech jsem vypustil :-)

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak definovat žánr Dungeon - názorová výměna Richmond, Elemir, Anorak(jvempire), StriderCZ a Ringo

Ishar: Legend of the Fortress

Pokémon - dětinská záležitost nebo komplexní fenomenální RPG?